ikoktejl

  • Vychází Koktejl 11/2018

    Listopadový Koktejl je na stáncích od 31. října.

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

Editorial 11/2018

KO1811 titulkaKam se poděl podzim?
 
Věci přece mají mít svůj řád. V prosinci má padat sníh a v květnu pučet květy. Letos je krásný podzim, slunečný a teplý, jako by babí léto mělo trvat věčně. Až mi přijde nepatřičné chodit v druhé půli října v tričku. A co bych si jako měla přát? Škrábat ráno námrazu u auta (už jsem si na to pořídila sprej) a hledat cestu v mléčné mlze? Ta věčná lidská nespokojenost. Rozmarnost duše. Asi nás to pronásleduje celý život a českou náturu obzvlášť. Nikdy není nic dost dobře. Vzpomněla jsem si na Trautenberga a jeho věčné reptání: „To kyselo je málo kyselý a bramborák málo bramborovej.“ Taky byl věčně nespokojený. Snad ta naše lokální nespokojenost nemá hlubší kořeny a je jen takovou preventivní obranou před životní fackou, kdy člověk neví, odkud přiletí, tak aby se dopředu moc neradoval. Co by ale měli dělat v takové Kibeře, největším africkém slumu, kde prostá radost ze života je jedinou cestou, jak ho žít, aniž byste se zbláznili z toho, proč zrovna vy máte tak špatně rozdané životní karty. V tomto čísle najdete kromě mnoha jiného i reportáž z tohoto bohem opomenutého místa, kde kupodivu není nouze ani o veselé příběhy.
 
A když se tak dívám z okna na tu podzimní slunečnou oblohu, povím vám, houby zle.
 
Přeji vám krásné dny na cestách po světě i k sobě samým,
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
 
Tagy: Koktejl 2018 11

Editorial 10/2018

KO1810 titulkaVěřím si, tedy jsem
 
„To ještě neumím, to mi určitě půjde…“ Není to věta, kterou bych si přečetla v chytré příručce pro manažery. Je úhledně napsána křídou na černé tabuli a vítá prvňáčky vstupující do nové fáze jejich dětství. Mimochodem, nejde o moto Billa Gatese nebo jiného kapitána světového obchodu, ale obyčejně neobyčejné zrzky, Pipi dlouhé punčochy. Takový pozitivní přístup, kolika pomůže na svět novým talentům, které by jinak strach držel v koutě vlastních nejistot? Koktejl by nemohl vznikat bez lidí, kteří by nevěřili, že dokážou objevovat vzdálené světy, poznávat neznámé chutě a vůně, pomáhat lidem v nouzi i ohroženým živočišným druhům, že zvládnou posouvat vlastní hranice a tím inspirovat jiné… Něco takového nelze dokázat bez víry v sebe. Učit se to musíme už jako děti, třeba lekcí od copaté Pipi.
 
Krásný říjen v duchu 100 let od vzniku samostatného Československa, projektu, jenž by se bez víry T. G. Masaryka a dalších silných osobností v jeho existenci, nemohl zrealizovat.
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Editorial 9/2018

KO1809 titulkaCesta k legendám
 
Nejdříve si jen tak zlehka pohvizduje, ale pak otočí a opře se do toho z plných plic. Když pořádně zafouká Meltemi, držte si čepice a přivažte židli. Jsem na Krétě a nedaří se mi usnout. Severní vítr Eteseian, jak mu říkali staří Řekové, nehodlá ustat. Židle na balkoně poskakují a prádlo, které jsem pověsila na šňůru, má na kahánku. A za vše může Boreás, bůh severního větru. Podle řecké mytologie byl synem titána Astraia a bohyně ranních červánků Éós. Sídlo měl v Thrákii, ale na svých křídlech se proháněl po celém světě. Je ráno a mávání božských křídel ustalo. Obloha je dokonale vymetená a krásu ostrova lze vidět široko daleko. Krajinu pokrývají úplné lesy olivovníků, které jsou prý tak staré, jako Kréta sama.
 
Vstávám brzy, abych k palácovému komplexu v Knóssu dorazila v rozumnou hodinu, než se sluneční paprsky a davy turistů stanou nesnesitelné. Legenda říká, že král Mínos pověřil vynálezce a stavitele Daidala, aby navrhl obydlí plné spletitých chodeb. Daidalos se zhostil úkolu po svém a vytvořil bludiště z kamene – labyrint, z něhož nikdo nenalezl cestu ven. Bájný Mínoův labyrint, kde byl uvězněn Mínotaurus, nestvůra s býčí hlavou, by měl být identický s palácem v Knóssu. Právě odsud měla Ariadna pomáhat svému hrdinovi Théseovi. Bez jejího klubka červené vlny by nenašel cestu z bludiště. A Daidalos, který nakonec přišel o královu přízeň, se dostal z vězení díky své genialitě. Pro sebe a svého syna vytvořil křídla. Jak nechvalně to dopadlo s letem jeho syna Ikara, ale již z bájí víme.
 
Britský archeolog Arthur Evans odkrýval palác v Knóssu třicet dva let. Co kámen, to kus historie a příběh. Rodily se zde legendy, kterým čas neubírá, ale přidává na věčnosti.
 
Přeji vám, abyste vždy našli cestu z bludiště ven, aby se vám vyhnul Ikarův pád a aby vám vždy foukal příznivý vítr.
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Editorial 7-8/2018

KO1807 titulkaS otevřeným srdcem a myslí
 
Do kulturního a vzdělávacího centra šejka Mohammeda přicházím deset minut po dvanácté. Ramadán je ale podobně jako Vánoce obdobím dobra, „lokálové“, jak tu nazývají původní arabské obyvatelstvo, se na mě usmívají a vedou mě zadním vchodem. Sundávám si boty a vstupuji do místnosti, kde už cizinci hodují na ramadánové večeři. Dubajští muži ve svých dlouhých bílých košilích a s pokrývkou hlavy jištěnou černým provazem, mají u úst mikrofony a zvídavým cizincům zodpovídají všetečné otázky týkající se jejich zvyklostí, náboženství, stravování, oblékání… Na stěně visí motto centra „Open hearts/open minds“. S otevřeným srdcem a myslí si prohlížím Dubajana s perfektně zastřiženým vousem, sedí na zemi a pravou rukou si vkládá do úst hrsti rýže. Trochu se mi to tluče s obrázkem „lokálů“ prohánějících se po dálnici ve svých ferrari. Dávám se do řeči s dubajskou dívkou, která v centru vypomáhá jako dobrovolnice. Vidím jen její obličej, ostatní se skrývá pod černým rouchem. Manar studuje na Novém Zélandu zdravovědu a do Dubaje se vrátila jen kvůli ramadánu, aby byla se svou rodinou. Zajímá mě, jestli přechod na Zéland pro ni neznamenal kulturní šok. „Vůbec ne, stejně jako v Dubaji tu žije spousta cizinců.“ Ti v Dubaji tvoří osmdesát procent obyvatelstva a svou mravenčí prací udržují zemi v chodu. Těžko si představit, že kdybychom se s Manar potkaly na stejném místě před dvaceti lety, seděly bychom uprostřed pouště a pověstné mrakodrapy by byly jen fatou morgánou. Zajímá mě, jak turbulentní společenské a ekonomické změny vnímá starší generace. „Rodiče jsou rádi, protože teď je Dubaj na mapě světa.“ „A jak vnímáš Dubaj ty?“ ptá se mě na oplátku Manar. „Jako orientální New York,“ nemusím dlouho přemýšlet. „To je pěkný, to se mi líbí,“ potěšeně se usměje a dá si po setmění svůj zasloužený lok koly.
 
Žijeme v zajetí předsudků. Cestování je ideální prostředek, jak proniknout k pravdě, s otevřeným srdcem a myslí. Komunikace s domorodci je klíč, který je v našich rukou. Používejme ho.
 
Spolu s redakcí vám přeji krásné léto bez mráčků na obloze i v duši,
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Naši partneři

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group