ikoktejl

  • Vyšel říjnový Koktejl

    Na stáncích jej najdete od 1. 10. 2019.

Soutěže

Soutěže KoktejluKvíz, čtenáři na cestách, předplatitelská soutěž... Každý měsíc mají čtenáři Koktejlu možnost hrát o ceny v našich soutěžích. Výherce, pravidla i ceny najdete zde.

Archiv vydání

Archiv KoktejlKoktejl je na českém trhu již dvacet let a počet jeho vydání překročil číslo 250. Kompletní archiv našich čísel je vám právě k dispozici k podrobnému prostudování.

Aktuální číslo

Sto a více stran reportáží, cestopisů, rozhovorů a rad vám pravidelně přináší náš měsíčník, magazín Koktejl. 

Editorial 5/2019

KO1905 titulkaByl pozdní večer, první máj…
 
Přála jsem si napsat květnový editorial na odlehčenou notu, vždyť je čas lásky. Nejsem alergik, takže omamná vůně šeříků ve mně nevzbuzuje nic jiného než příjemné vzpomínky. V dětství jsem z nich cítila blížící se prázdniny, v dospělosti radost, příslib něčeho krásného.
Jenže ani silná vůně šeříků nedokáže překrýt události posledních dní, které opět škubly světlem. Notre-Dame v plamenech. Mohl by se tak jmenovat katastrofický film, nohy nahoru, do ruky slané tyčky, a pak konec, přepnout. Bohužel, realita si píše vlastní scénáře. Francouzské zpravodajství ukazuje záběry na nešťastné Pařížany, kteří nevěřícně sledují, jak jejich katedrálu olizují plameny. A slzy tečou. Francouzští miliardáři se předhánějí, kdo dá více eur do obnovy. Stojí za tím nezištná láska k domovině, národní pýcha, společenská prestiž nebo od všeho trochu? Ozývají se názory volající po ochraně živých katedrál, zásobáren kyslíku pro lidstvo. Kde jsou štědří miliardáři, když se kácejí pralesy? Podle posledních zpráv se zdá, že za požár v Notre-Dame mohl elektrický zkrat.
 
Jako by kamenné srdce Paříže, jež vzplálo, bylo předzvěstí, že se něco krvavého chystá. Letošní Velikonoce budou už navždy spjaty s masakrem na Šrí Lance, tropickém ráji, kam turisté jezdili hledat svou nirvánu. Zfanatizovaní sebevražední atentátníci utnuli životy tři sta lidí, těch, kteří šli do kostela na mši, i těch, kteří zrovna stáli v hotelu a čekali na míchaná vajíčka k snídani. Podle vyšetřovatelů šlo o odvetu za masakr v mešitě na Novém Zélandu. Zlo potřebuje zlo, jinak by se nemohlo rozpínat a rozkládat společnost.
 
V květnu si také připomínáme konec druhé světové války, člověk by řekl, že už jsme se jako lidstvo mohli poučit, ale zdá se, že opak je pravdou. Žijí mezi námi lidé, kteří očekávají, že přijde okamžik, kdy se naše vratké civilizační jistoty otřesou, nastane chaos a pak přijde holý boj o přežití. A oni, preppeři, budou se svými zásobami a bunkry na takovou situaci připraveni. Nevím, zda nejsem přehnaně optimistická, když mám ve sklepě jen pár květináčů, staré kolo, kýbl na podlahu a občas pár brambor. Asi nám, lidem, pořád věřím.
 
Přeji vám krásný čas májový ve znamení lásky.
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
 
Tagy: Koktejl 2019 5

Editorial 4/2019

KO1904 titulkaKdyž sakury pláčou
 
Byla to jarní líná sobota, kdy se vám nechce nic. Vůbec nic. Jenže víte, jak to dopadá, když si naplánujete pyžamový den. Nějaký úkol si vás vždycky najde. Cesta do obchodu s nákupním seznamem v kapse byla deštivá. Kupodivu v tomto nečase a ještě v sobotu se ozýval řev motorových pil. Před naším obchodem stála leta letoucí alej plná sakur, a když rozkvetly, bylo to jako v růžové pohádce. Ne náhodou Japonci slaví svátek sakur Hanami, v překladu to znamená obdivování květů sakur. Japoncům rozumím. Sakura nebo také třešeň japonská kvete jen pár dní a symbolizuje i stesk a pomíjivost. Když jsem viděla motorové pily dřevorubců zařezávající se do kmenů sakur, taky jsem pocítila obrovskou lítost. Tam, kde byl před chvílí ještě strom, zbyl jen oholený pahýl. „Maminko, proč to dělají, ty stromy to bolí!“ křičí dcera a tahá mě přitom za rukáv. Já být strom, chtěla bych se bránit, ale jak? Jenže, jak už to v životě chodí, nic není jen bílé nebo černé. Následující den volám, pátrám, zjišťuji. „Muselo se to udělat, protože jinak by lidi v ulici skončili bez teplé vody a topení. Bude se kopat. Nás to taky mrzí, až se to opraví, vysadíme sakury nové,“ vysvětluje mi trpělivě úřednice po telefonu. Chápu. Pohled z okna na sakury musí být krásný, ale kdybych se u toho musela balit do peřin, přiznávám, že by ve mně ten obdiv ke květeně slábl. Znamená to, že lásku k přírodě ohraničuje naše komfortní zóna? A neměli bychom si raději trochu obrousit hrany našeho pohodlí, protože civilizační potřeby nejsou dlouhodobě slučitelné s možnostmi zeměkoule? Vyvinuli jsme se v běhu času z Homo sapiens v Homo comfortus? Vyměnili jsme rozum za pohodlí? A kam nás to dovede? Do ráje nebo do propasti? Mnoho otázek a složité hledání správných odpovědí. Narozeninové téma – Koktejl slaví 27 let – jsme věnovali právě těmto myšlenkám.
 
Přeji vám krásné jaro plné energie.
 
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
Tagy: Koktejl 2019 4

Editorial 3/2019

KO1903 titulkaStovce zdar
 
Jsou setkání, na která nezapomenete. Mohla být jen letmá, a přesto se vryla do srdce i mysli. Moje krásná práce mi umožnila celou řadu setkání s jedinečnými osobnostmi včetně hollywoodských hvězd. Jsem za ty příležitosti vděčná, protože prostřednictvím rozhovoru se dozvíte hodně i o sobě samých. Pokaždé se tiše konfrontuji s otázkami na dotazovaného a ptám se sama sebe, co bych mohla odpovědět já. Jenže nikdo nemůže chodit v cizích botách. Každý lidský příběh je jedinečný. Vzpomínám si na návštěvu cestovatelského festivalu v Prosiměřicích na Jižní Moravě. Je to už pár let zpátky. Vzala jsem si Koktejl pod paži a vyrazila za šedovlasým pánem, který si u každé přednášky pečlivě zapisoval poznámky. „Dobrý den pane Zikmunde, já jsem Barbora Literová, šéfredaktorka Koktejlu, mohla bych vás požádat o rozhovor?“ Sumírovala jsem si v hlavě, jak matadora naší cestovatelské scény oslovím. „Dobrý den pane Zikmunde.“ Šedovlasý pán se na mě upřeně podíval. Byl to pronikavý a naprosto soustředěný pohled. Úplně mě paralyzoval, připravené otázky se mi zasekly v hlavě a pár minut trvalo, než se mozek restartoval. Nestalo se mi to nikdy předtím ani nikdy potom. Můžeme to nazývat kouzlem osobnosti. Miroslav Zikmund, který letos v únoru (narodil se na sv. Valentýna) oslavil neuvěřitelných 100 let, tvrdí, že věk není zásluha. My si myslíme, že životní vitalita zlínské legendy je do značné míry ovlivněna jeho neochvějnou pílí, což už zásluha je. Miroslavu Zikmundovi jsme v tomto čísle věnovali velký materiál od Petra Horkého, autora dokumentárního filmu Století Miroslava Zikmunda.
 
A co vy byste chtěli stihnout do své stovky? Inspiraci můžete najít na stránkách Koktejlu.
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka
Tagy: Koktejl 2019 3

Editorial 2/2019

KO1902 titulkaZázrak všedního dne
 
Je mi zima, odolávám i hotelové vaně, protože představa, že bych se do ní nejdřív musela svléknout, je mrazivá. Tady v Alishanu, přírodním parku uprostřed Tchaj-wanu právě odbíjí půlnoc. Ideální chvíle, abych se přepnula na evropský čas a začala řešit neodkladné maily. Jsou dvě hodiny ráno místního času. Cink. Telefon mi připomíná, že za dvě hodiny vstávám, abych na vlastní oči viděla přírodní divadlo – východ slunce. Není na Tchaj-wanu kohout, který by zakokrhal až v deset? Ne, vážně se mi chce. Přesvědčuji ne úplně přesvědčivě své horší já. Už nemá smysl ulehnout, a tak se pomalu začínám soukat do několika vrstev oblečení. Na recepci mi přijde vhod horký čaj. Recepční si zkoumavě prohlíží mou ospalou tvář a volá na kolegyni. „Blue eyes, blue eyes.“ Pochopila jsem, že modrá je dobrá a že se na Tchaj-wanu cení. Vykouzlím úsměv a pomalu se probouzím z letargie. Naproti mně usedá skupinka buddhistických mnichů. Jsou dobře naladěni, buď se dobře vyspali, nebo je k ranní aktivitě posiluje víra. Nejspíš obojí. Vyjíždíme. Venku ještě vládne tma. Než dojedeme k vyhlídce, čeká nás pár zastávek. Obloha je posetá hvězdami zářícími jako diamanty. Ano, z této látky bych si nechala ušít večerní šaty. Vrchol dne ale má teprve přijít. Východ slunce nad nejvyšším tchajwanským pohořím, jemuž kraluje 3952 metrů vysoká hora Jü-šan, zvaná také Nefritová. Dostávám do rukou speciální sklíčko, aby mě ranní paprsky neoslepily. O čekání na magický okamžik mají ale různí lidé různé představy. Kolem mě se odehrává něco jako cirkus „Sunrise“. Ne úplně outdoorově oblečení turisté štelují své fotoaparáty, mobily a selfie tyčky pro akci. Nechybějí stánky s občerstvením, z megafonu se ozývají slova, jimž nerozumím. Pocházejí od muže, který má na hlavě čelenku z peří a v puse jeden zub, barevně poznačený horlivou konzumací betelových oříšků. Rysy v jeho tváři budí dojem, že by mohl být příslušníkem některého z původních domorodých etnik. Zatímco huláká, na obloze se odehrává tichý zázrak, který každé ráno udržuje lidi v naději, že je čeká další den na Zemi. Štěstím si ho ale musejí naplnit sami. A když se nezadaří, mohou směle doufat, že zítřejší reparát bude možný.
 
 
Přeji vám klidné putování krajinou zázraků, ať už v říši snů nebo s nohama pevně na zemi.
 
Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka 
Tagy: Koktejl 2019 2

Naši partneři

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group