ikoktejl

Na prázdniny připravuje Destinační agentura Krušné hory zážitkový okruh neen pro rodiny s dětmi. Projekt Krušné horory startuje v červnu. Jedná se o ucelený okruh geokešinku v Krušných horách na místech, která představíme ve filmech. Deset krátkých sedmiminutových hraných filmů natočených na konkrétním místě v destinaci s tajemným, hrůzostrašným či strašidelným příběhem zavede turisty napříč celými Krušnými horami a podhůřím do historie a naláká je na krásná a turisticky zajímavá místa. Na místě, kdy byl film natáčen, je uschována casche. Ucelený okruh deseti casche bude mít svůj vlastní web a facebook. DAKH vydá turistický pas na sběr razítek uschovaných na místě casche. Ten bude k dispozici v informačních centrech. Projekt plánujeme pokračovat i v příštích letech například okruhem pro hendikepované kešery nebo extrémnímí keškami. Projekt podpořila Severní energetická, a.s.

Přejít na články z Koktejlu 5/2016

Česká nit

V New Yorku nastupuji do výtahu a rychlým tempem se vydávám do xtého patra mrakodrapu. Ve výškách si nelibuji, ale někdy je třeba uzemnit své fobie. „Za chvíli už musíme narazit na nebe,“ neodpouštím si poznámku, kterou šeptám kamarádce stojící opodál. Ve výtahu s námi jedou další čtyři lidé. Jeden z nich s americkým výrazem věčně spokojeného optimisty ke mně přistupuje a povídá: „Hello. Ty z Czech Republic. Já žít na chvíle v Olomouc. Krásný city. Jako ve fairy tale. V pohádka.“ Načež se ozve italský pár se slovy: „Repubblica Ceca? Sí. Praga. Che bella cittá.“ A začali básnit o Praze a o mostě, který nechal postavit jistý Karel, a než to dořekli, vystoupili jsme v patře, z něhož byl výhled hodný bohů. Z ptačí perspektivy se mi zdá, že se svět zmenšuje a s ním všechny zdánlivě neřešitelné situace. Neony na okolních budovách divoce blikají, jako bychom byli součástí nějakého spektáklu. Je fajn být na chvíli divákem a pozorovat to lidské hemžení pod námi. Kam se všichni ženeme a proč? Je čas vrátit se na zem. Výtah nás rychlým tempem veze dolů. Italové zatím prohledávají fotografie ve svém mobilu. Žena jménem Chiara mi vítězoslavně ukazuje snímek, kde stojí na Karlově mostě. „Ponte Carlo. Che bello.“ A s tím jsme se rozloučili.

Karel IV. by byl asi potěšen, jak významnou stopu zanechal a že jeho dílo i dnes spojuje národy, jež na sebe narazí třeba na jiném kontinentě. Letos uplyne 700 let od jeho narození a téma tohoto čísla jsme věnovali především postavě Karla IV., největšího Čecha, jenž by se podle historiků sám Čechem nenazval. Považoval se za otce svých národů a dalo by se říci, že smýšlel jako moderní Evropan.

Karel IV. se narodil 14. května, v máji, čase lásky. Užijte si ho a nezapomeňte na prvomájové políbení.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 4/2016

Když nemůžeš, přidej

Jsem v Dolomitech. Horští vůdci naplánovali bella passegiatta. Už bych měla vědět, že člověk nemá věřit horalům, když s úsměvem na rtech slibují procházku. Cílem je horská chata, k níž musíme dojít, či spíše se probrodit mohutnou vrstvou prašanu. Vzpomínám na svoje trekové hole zavřené v komoře. Nohy bořím do stop, které přede mnou nechává polský kolega. Průvodci slibovali krásné počasí. Nelhali. Slunce se mi opírá do zad, nebe je modré jak z reklamy. Funím. Už nemůžu. V duchu si opakuji Zátopkovo heslo: „Když nemůžeš, přidej.“ Snažím se. Přede mnou se pomalu rýsuje střecha refugia. Raduji se zbytečně, to není náš cíl. Ten náš leží výš. Samozřejmě. Nabírám dech a lezu dál. Už jsem skoro tam. Kdyby se sbíraly medaile, moje by byla bronzová, vavříny přede mnou by dostali polští sousedé. Odměna za snahu je sladká. Před chatou se ve sněhu chladí láhve prosecca, které je takovým místním šampaňským. A jak mi bylo řečeno, je dobré ho konzumovat k snídani, obědu i večeři... Na stole je připravena sušená šunka, sýry a další pochutiny. Dolce vita. Italové umí žít zjevně kdekoliv. Se skleničkou šumivého vína si vychutnávám panoramata. Únava se mění v radost. Cestou zpátky je mi hej, Dolomity mě nabily optimismem, probudily k životu.

Životabudiče jsou také tématem tohoto čísla. Někdo se nabíjí kávou, energetickými nápoji nebo dobrým skutkem. Spolehlivým nabíječem je příroda, dokud jí to nezačneme našimi zásahy kazit, a samozřejmě láska.

Přeji vám krásné jaro a hodně sil.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka

Přejít na články z Koktejlu 3/2016

Ministryně štěstí

Pokud je štěstí „muška jenom zlatá“, pak se v Dubaji rozhodli, že nic neponechají náhodě a že si ji pěkně chytí do síťky. V rámci vládních reforem vytvořil vládce tohoto pohádkově bohatého emirátu, šejk Mohammed bin Rashid Al Maktoum speciální post ministra štěstí a do funkce jmenoval ženu. Ohood Al Roumi, ředitelka kanceláře premiéra bude vedle této agendy zároveň usilovat o spokojenost občanů. „Národní štěstí není přání. Vládní plány, projekty a programy budou fungovat k jeho dosažení,“ nechal se slyšet osvícený vládce. Že by peníze nakonec opravdu nebyly všechno? Anebo platí, že „štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš…“?

Hledání štěstí neboli životního uspokojení je asi denním bojem každého z nás. Kupujeme si knihy obsahující zaručené návody „jak na to“ a nejlépe v co nejkratší časové lhůtě, protože ani se štěstím nelze otálet. A tak nás štěstí často míjí, i když projde kolem, protože si ho nezasloužíme, když primárně nezměníme sebe a svoje postoje ke světu a sobě samým. Na nástěnce v redakci máme pro výstrahu pověšený citát dalajlamy: „Jestliže si myslíš, že všechno je chyba někoho jiného, budeš se hodně trápit. Když si ale uvědomíš, že všechno vychází z tebe, nalezneš obojí, radost i mír.“

A možná, že nejvíc jasno v tom mají děti nezatížené filozofickými pravdami a životními zkušenostmi, které člověku často pokřivují zrcadlo, kdysi poskládané z ideálů. „Co je to maminko štěstí?“ zeptala se mě ani ne čtyřletá dcera poté, co jsme si přečetly pohádku o jeho hledání, které pro hlavního hrdinu dopadlo zaplať bůh dobře. „To je, když jsi moc spokojená,“ odpovídám té zvídavé dušičce. „Jako když jdeme do zoo?“ „Ano, Sofi, třeba když jdeme do zoo,“ přitakávám dceři, které se rozzářily oči a začala jedním dechem chrlit: „Anebo na zmrzlinu, na bruslení, na pohádku, na hřiště, když pečeme cukroví nebo velikonočního beránka…“ A o tom to možná je. Štěstí jsou drobné korálky radostí. Umíte pojmenovat a posbírat ty svoje?

Kdo hledá, ten prý najde. Ať to vyjde i vám.

Barbora Slavíková Literová
šéfredaktorka