ikoktejl

KOUPEL S KAJMANEM

 

No es peligroso," procedil suše mezi zuby Gabriel. Na důkaz svého tvrzení se ponořil do kalné vody. Na obou březích slepého ramene řeky Rio Negro se povaloval asi tucet kajmanů. Byly dvě hodiny odpoledne a rtuť teploměru se vyšplhala ke čtyřiceti stupňům Celsia. Koupel v řece mně připadala jako jediná možnost, jak ulevit zpocenému a špinavému tělu po čtyřhodinové jízdě na otevřené korbě terénního automobilu. Po několika dlouhých minutách strachu, nejistoty a vnitřního souboje jsem následoval Gabriela. Několika mocnými tempy jsem se dostal až k němu. Měl jsem jakýsi zvláštní, těžko popsatelný svíravý pocit neurčitého napětí, mrazení v zádech a podivného očekávání, kterého jsem se nikdy po celou dobu pobytu, kdykoli jsem se ponořil do osvěžující vody, nezbavil. V blízkosti tohoto sedmnáctiletého potomka indiánů kmene Terena jsem se cítil, ať to zní jakkoli banálně, mnohem bezpečněji. Ze vzdálenosti asi pěti metrů nás na vodní hladině pozorovalo několik párů nehybných, vyboulených očí.

 

NEJVĚTŠÍ BAŽINA

 

Pantanal je se svými více jak 230 tisíci čtverečních kilometrů největší záplavovou oblastí Brazílie a jednou z největších bažin světa. Jedná se o rozsáhlé území kolem mohutných řek Paraguay, Taquari a Cuiabá, jehož převážná část je v období dešťů od ledna do dubna zaplavena. Nachází se v samém srdci Jižní Ameriky v brazilském státě Mato Grosso a na západě hraničí s Paraguayí a Bolívií. Přestože na tomto území chovají farmáři již více jak sto let dobytek, je tato oblast především díky své velikosti rájem divokých zvířat a přírodní rezervací. V jeho nedohledném prostoru nachází útočiště 230 druhů ryb, 80 druhů savců, přes 700 druhů ptáků a na 60 druhů plazů. Na pláních se potulují jaguáři, mělké bažiny a laguny jsou domovem jeřábů, kteří se dělí o svůj úlovek s piraněmi. Na březích řek, lagun a tůní se vyhřívá pět milionů kajmanů. Pantanal je sám o sobě mírně strašidelné místo. Přes toto ohromné území nevede žádná železniční trať ani silnice. Cestovat v něm lze pouze na lodích a nebo v doprovodu průvodců terénními auty. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že po půl hodině pěšího pochodu bych si už netroufal vrátit se sám bez kompasu do kempu. Bažiny, laguny i vegetace vypadají všude kolem dokola naprosto stejně.

Pantanal byl až do 16. století, kdy oblast objevili portugalští a španělští kolonisté, domovem tří původních indiánských kmenů, Guaicruru, Terena a Paiaguá. Nápor kolonistů v průběhu staletí přežil (díky své houževnatosti) pouze kmen Terena. Velkou zásluhu na jejich přežití měl i poručík Rondon, po kterém byl pojmenován brazilský stát Rondonia. Rondon, inženýr a voják, se dostal do kontaktu se kmenem Terena v roce 1903, když budoval v téměř nepřekročitelných bažinách telegrafní systém. Rondon pro ně ustanovil právní nárok na část jejich území. Podle FUNAI, Federálního úřadu pro indiánské záležitosti, měl tento kmen největší schopnost přizpůsobit se moderní době a tržním podmínkám. Což ovšem může být dvojsečná zbraň. V současné době žijí indiáni tohoto kmene především mezi městečky Aquidauana a Miranda na jihu Pantanalu.

 

CORUMBÁ

 

Na samé západní hranici státu Mato Grosso a Pantanalu, daleko od vyspělé civilizace, kulturního a politického dění, necelé půl hodinky od Bolívie leží město Corumbá. Se svým překrásným výhledem na řeku Paraguay a pomalým životním stylem patří do kategorie odpočinkových a relaxačních měst. Žádné kulturní památky a přírodní zajímavosti, po kterých by zvídavý cestovatel toužil v nitru své duše. Z časného ranního trhu s ovocem, zeleninou a různými potřebami pro domácnost zbyde úderem dvanácté jen několik stánků prodávajících hamburgery a pivo. Do přístavu se vrátí pár bárek rybářů a lidé začnou hledat útočiště před sálajícím sluncem v desítkách malých hospůdek. Corumbá má však i svou stinnou stránku. Bezprostřední blízkost hranic s Bolívií udělala z tohoto města středisko černého obchodu s drogami. A tak každý, kdo město navštíví, je více méně v podezření, že v něčem podobném podniká. Kdykoli se s někým setkáte, dříve nebo později následuje neodbytná otázka, jestli jste přijel z Bolívie nebo se tam teprve chystáte.

Corumbá však hlavně funguje jako odrazový můstek pro návštěvu Pantanalu. Těch několik stovek turistů, kteří město během sezóny navštíví, nemá ovšem podstatný vliv na jeho ekonomiku. Jedná se především o mladé lidí, většinou Američany a Evropany, kteří cestují na velice omezený finanční rozpočet. I tak však narazíte na lovce lidí.

S Gilem jsem se setkal na rušné křižovatce ve středu města. Vlastně mě málem přejel. Okamžitě ve mně poznal zelenáče. Vyskočil ze své pomlácené rachotiny, ve které chyběla přední sedačka, a začal mě zpracovávat. Než jsem se nadál, seděl jsem v jeho autě a za několik málo minut v jeho kanceláři. Rozhodil přede mnou alba s desítkami fotografií a vodopádem slov líčil nezapomenutelné zážitky, které mohu během několika dnů prožít ve stanech na břehu řeky Rio Negro a ve společnosti jeho indiánských průvodců. Zájem jsem měl, a tak jsem velice snadno podlehl.

Vyrazili jsme příští ráno. Sezóna se pomalu chýlila ke konci, a tak se Gilovi kromě mne podařilo zlanařit jen Dirka, německého studenta, který byl v Brazílii tři měsíce na studijní stáži a nyní poznával kdejaké místo této rozlehlé země. Spřátelili jsme se už na korbě náklaďáku. Nakonec to bylo jediné východisko. Do kempu jsme přijeli oba pěkně vykodrcaní.

 

AMARELO ­ MŮJ PŘÍTEL KAJMAN

 

Zabrali jsme s Dirkem každý jeden stan. Kuchař Manuel naservíroval obligátní rýži a fazole, které jsme zapili přivezenou vodou. Po prvním koupání a několika hodinách ve stínu stromů jsme s Dirkem do sebe vstřebali atmosféru kempu.

Tisíce komárů si z nás udělaly pochodující zásobárnu krve. Začali jsme přivykat i všudypřítomnosti kajmanů. Po několika hodinách už pro nás nebyl problém se k nim přiblížit nebo se jich dotknout. Ale ten mrazivý pocit v zádech nad tím, že děláme něco neobvyklého, co se vymyká přírodním zákonům, v nás neustále pulsoval. Kajmani proleželi velkou část dne na břehu jako nehybné klády. Tlamu měli otevřenou, ne proto, že by číhali na kořist, ale protože to je jejich způsob regulace tělesné teploty. Dlouhé ostré zuby se blyštěly v paprscích slunce. Kdykoli jsem šel do vody si zaplavat, smýt pot nebo se na chvíli zbavit dotěrných komárů, dával jsem jaksi intuitivně přednost tomu, když jsem viděl pokud možno co nejvíce kajmanů vyvalených na břehu. Největší šok, či snad přímo zástavu krve vyvolávali kajmani, kteří plavali v řece společně s námi, a pak se z neznámého důvodu potopili. V tu chvíli mi zabušilo srdce až kdesi v krku, protože jsme neměli představu, kde se vynoří a jestli čirou náhodou nezamíří k nám doplnit zásobu potravy. Pozoroval jsem v těchto okamžicích Gabriela. Jakmile se kajman v jeho blízkosti ponořil, udělal totéž. Jako by se mu chtěl podívat do očí, dát mu na vědomí, že je jeho přítel a odradit ho tak od možného napadení. Několikrát jsem se o to také pokusil, ale voda byla příliš kalná a pak nervy nevydržely to ohromné napětí. Co kdybych na poslední chvíli uviděl jeho do široka rozevřenou tlamu před svou tváří. Většinou jsem po takovém pokusu vylezl z vody. Gabriel mi tvrdil, že kajmani z nás mají větší strach než my z nich. Znělo to sice hezky, ale moc jsem mu nevěřil.

Gabriel byl s kajmany ovšem kamarád. Většinu z nich pojmenoval a po večeři je začal svolávat jmény.

"Amarelo, Nicku, Profesore, Alane, Išulů," vykřikoval hlasitě a úsečně do přicházejícího večera. Lžící přitom bušil do plechového talíře. Kajmani ležící nevšímavě na druhé straně řeky sebou začali škubat a jeden po druhém se vrhali do vody. Po minutě jich na naší straně bylo asi osm. Gabriel donesl v kastrolu zbytky jídla a začal jim házet kosti od kuřete, rýži i fazole. Stále hladový Amarelo se po rituálním krmení vydal za Gabrielem až do našeho kempu. Nebylo to ovšem nijak daleko, neboť jsme stanovali jen asi deset metrů od řeky. V noci jsem strach neměl a usínal jsem rychlým, sladkým spánkem. Stany byly po celou noc otevřené a přehozená moskytiera, která nás chránila před mraky komárů, nám dávala pocit pofiderního bezpečí. Zdálo se, že mezi námi a kajmany existuje jakási tichá úmluva, že se po setmění nebudeme navzájem otravovat.

Amarelo byl největší a nejstatnější ze všech kajmanů v naší blízkosti. Dosahoval délky tří metrů a jeho mohutné tělo vzbuzovalo respekt. Sedával jsem často na břehu pár metrů od něho ve stínu stromu a byl jsem jím fascinován. Nekonečně dlouhé minuty jsem se díval do jeho očí, pozoroval jeho nehybné tělo a otevřenou tlamu plnou ostrých, špičatých zubů. Dlouhý, silný ocas měl většinou ponořený do vody. Jeho reflexy a rychlost však byly nevyzpytatelné. Občas se s Profesorem nepohodli kvůli potravě, a pak to ve vodě přímo vřelo. Jednou kuchařův pes zapomněl na ostražitost a usnul v jeho těsné blízkosti. Amarelo se během půl hodiny přesunul o pouhý metr, aby potom bleskurychle zaútočil. Chudák pes zareagoval ke svému štěstí včas, ale přesto to odnesl roztrženým spodním pyskem. Několikrát jsem Amarela krmil nachytanými rybami. Držel jsem je za ocas a hlavu jsem mu musel dát až téměř k čumáku. Vypadalo to, jako bych prosil rozmazleného, mlsného psa aby si vzal sousto. Teprve potom jeho tlama hlasitě sklapla a její zvuk připomněl bouchnutí dveří. Nepřál bych si tam mít svou ruku. Přesto všechno se mně zdál čím dál krásnější. V průběhu několika dnů jsem k němu pocítil až kamarádský vztah. Nabyl jsem dojmu, že kajmani jsou nádherná zvířata.

 

DIVOKÉ VČELY

 

Toho rána jsme vyšli do terénu s dalším indiánem. Jmenoval se Johny. Své pravé jméno nechtěl prozradit. Prý byl posledním a nechtěným dítětem svých rodičů a jeho jméno znamená v jazyce kmene Terena sprosté slovo. Několikrát jsme přebrodili úzká a mělká koryta slepých ramen. Spatřili jsme hejna jeřábů i stádo vodních prasat. Z otevřené planiny jsme zašli do pralesa a kolem nás se setmělo. Obdivoval jsem Johnovu nehlučnou chůzi, při které nezapraskala ani větvička. Zato Dirk se pohyboval jako slon a suchý praskot lámaných větví musel být slyšet na hony daleko. Sám sebe jsem nedokázal posoudit, ale připadal jsem si jako zálesák. Johny navíc chodil bez košile, oblečen jen ve vojenské maskáčové kalhoty a tisíce krve dychtivých komárů mu zřejmě nedělaly žádné problémy. Já se neustále ostřikoval sprejem a oháněl utrhnutou větví. Za malou tůní v rozsedlině lesa objevil Johny uschlý kmen s rojem divokých včel a rozhodl, že si pochutnáme na medu. Pod strom navršil hromadu suché trávy a dříví. Zapálil ji a když se oheň rozhořel zasypal ho čerstvě natrhaným zeleným listím. Štiplavý kouř zamořil okolí a stovky rozzlobených, bzučících včel vyletěly ze svého úkrytu. Zbaběle jsem zmizel do bezpečné vzdálenosti.

"Neutíkej! Žihadla jsou dobrá na revma," volal za mnou Johny. Smál se a měl z toho legraci. Po chvíli mi to nedalo a vrátil jsem se. Jako zázrakem jsem žádné žihadlo nedostal. Johny vysekal mačetou velké kusy ztrouchnivělého dřeva i s medovými plásty a s chutí se do nich zakusoval. Po delším přesvědčování jsem také okusil té pochoutky. Musel jsem ovšem dávat dobrý pozor, protože na plástu, který jsem dostal, byl alespoň tucet včeliček, které ho nemínily opustit. Med byl řídký, stékal mi po bradě a chutnal po pralese.

 

JAK SE LOVÍ PIRANĚ ­ PO INDIÁNSKU

 

Toužil jsem je vidět, lovit i jíst. Vyrazili jsme na lov s Gabrielem, Dirkem a Pedrem. Pedro byl veterinář ze Sao Paula, který si do Pantanalu zaletěl na dlouhý víkend. Opět jsme se brodili přes nesčetná mělká ramena a tůně. Všiml jsem si, že Gabriel se pokaždé pečlivě rozhlíží, než nás převede. Kajmani jsou všude a tady pravděpodobně neplatila dohoda o neútočení, kterou jsme uzavřeli v našem kempu. Asi po hodině chůze jsme přišli k větší laguně. Na břehu leželo srovnáno, pěkně jeden vedle druhého, několik asi třímetrových bambusových prutů. Zřejmě tu nehrozila možnost zcizení. Na pevném vlasci byl přivázán velký háček. Gabriel vyndal z batohu kus syrového masa a nařezal ho na kousky, které navlékal na háčky. Zbytek návnady jsme si nastrkali do plavek.

"Musíte jít do vody. U břehu neberou," oznámil lakonicky."Nemusíte mít obavy. Je to tady bezpečné," dodal věcně a sám nám šel příkladem. Padesát metrů od břehu byl už po prsa ve vodě. Pomalu jsme se vydali za ním. Já jsem měl z předchozího dne do krve rozedřenou patu, a tak jsem si pro jistotu ponechal ponožky. Tajně jsem doufal, že to bude dostačující ochrana. Připadalo mi pošetilé lovit piraně ponořen po krk ve vodě a navíc je lákat na syrové, krvavé maso. Opět na mě dolehl ten skličující, tísnivý pocit, který se občas vystupňoval, když se mi o tělo nebo nohu něco otřelo. Piraní tam bylo požehnaně. Zkušený Pedro lovil jednu za druhou. Pak se přidal i Dirk a jenom já jsem tahal z vody prázdné, ohlodané háčky. Pak se i na mě usmálo štěstí a já jsem kvapil ke břehu se svým prvním úlovkem. Měl jsem co dělat abych vyndal háček. Zkus byl neuvěřitelně silný. Zuby měla potvora ostré jako jehly. Vyměnil jsem prut za foťák a vydal se za Dirkem. Gabriel se uchýlil do zátočiny na druhé straně. Jeho rybářské náčiní tvořila plechovka od coly, na které měl namotaný vlasec s háčkem a návnadou. Před každým pokusem vlasec s háčkem roztočil nad hlavou jako kovboj a hodil daleko před sebe. Potom plechovkou otáčel jako navijákem. Chytal jiný druh ryb. Vzdáleně mně připomínaly naše sumečky.

 

HOSTINA

 

Do kempu jsme se vrátili před polednem. Gabriel nasekal těla sumečků na malé kousky a kajmaní potěr tak do velikosti jednoho a půl metru se spořádaně seřadil do lajny a trpělivě čekal na svou dávku. Přesto došlo občas k nesrovnalostem a voda se vařila pod náporem zmítajících se těl. Já jsem ukořistil několik větších kusů a vylákal na břeh Amarela. Hbitě vylezl z vody a ryby slupnul jako maliny. Z jeho pohledu jsem vycítil spokojenost.

My jsme také nepřišli zkrátka. Kuchař Manuel uvařil z hlav sumečků velice dobrou polévku a piraně usmažil i s jejich hlavami. Ryby to byly poměrně malé, tak kolem patnácti až dvaceti centimetrů a samá kost. Indiáni a Pedro je ani neokusili. My s Dirkem jsme jich spořádali pěknou hromádku. Chutnaly mdle a snad jen použité ostré koření jim dodávalo specificky exotický nádech.
 
Duben 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group