ikoktejl

KURDSKÉ SRDCE

Divoká krása horské přírody, zaříznuté neprostupné kaňony, spěchající bystřiny, jarní tráva, z níž zářily ohnivou červení záplavy anemónek, takový jsem poprvé spatřil Kurdistán. Na hladině přehradního jezera nad městem Derbendychán se odrážela horská hradba Zagrosu, jehož vrcholky byly postříbřené bělostnou sněhovou čepicí. Za mnou, jen pár desítek metrů cesty temným tunelem, ležela vyprahlá, horká Mezopotámie, přede mnou byl Kurdistán. Stál jsem na vrcholku první vysoké vrásy horského hřebene, kter ý byl po staletí přirozenou hranicí mezi kurdským a arabským světem. Tehdy mne vůbec nenapadlo, že za pouhých dvacet let by tady již Kurdové být nemuseli. Bylo jaro roku 1976, necelé tři měsíce po potlačení kurdského povstání v Iráku.Ale z této na pohled divoké krajiny vyzařoval klid a mír. A přece se s téměř železnou pravidelností v posledním století objevují v médiích titulky a zprávy o stále se opakujících nepokojích v Kurdistánu a novém a novém exodu Kurdů hledajících lepší životní podmínky a svobodu. A protože v horách a především v zemích, kde Kurdové dosud žili, takové podmínky nenacházejí, směřují jejich kroky na jiný kontinent, do Evropy. Objevují se staronové otázky - jaký je Kurdistán a kdo jsou Kurdové? Kde leží jeji ch vlast? Jsou jí hory Předního východu?


KRÁSNÉ DÍVKY A UCHVATITEL

Za otázkou o původu Kurdů musíme hluboko do historie. Kurdové sami mají dvě pověsti o svém původu. První je z Íránu a vypráví o uchvatiteli jménem Zahhak, z jehož ramen vyrůstali dva hadi, z nichž každý požadoval denně po lidském mozku. Jeden had požadoval dívčí mozek, druhý had mozek chlapecký. Důmyslný ministr chtěl zachránit lidské pokolení, a tak přimíchával do potravy hadů mozky z telat a jehňat, čímž se mu podařilo zachránit po jednom chlapci a dívce, kteří se stali zakladateli národa Kurdů.

Druhá pověst je svázána s králem Šalomounem, který vládl i nadpřirozenému světu a jeho podivným bytostem nazývajícím se Jinni, Ifrit, Div a Pari. Jednou si povolal létající Div a přikázal jim přinést pět set krásných dívek až z daleké Evropy. Po svém návratu však Div nalezli krále mrtvého, a tak si dívky ponechali pro sebe a stali se předky Kurdů.

Skutečností je, že snad celá tisíciletí obývaly divoké horské indoevropské kmeny neméně divoká pohoří západního Íránu. Válečné výpravy proti loupeživým kmenům obývajícím severní a severovýchodní hory podnikaly již starověké říše Sumerů, Babyloňanů i Asyřanů více než dva tisíce let před naším letopočtem. Setkal se s nimi i Alexandr Veliký na svých válečných výpravách a ve své sedmnáctisvazkové Géografice o nich hovoří i řecký historik a zeměpisec Strabón jako o potomcích bojovných Kyrtů.

Ale teprve v 7. století našeho letopočtu se Kurdové objevují na scéně historie. Tehdy turecké hordy obsadily území arabských kmenů a Kurdové, kteří s nimi nežili v nejlepší shodě, se přidali na stranu vítězů a přijali jejich sunitskou víru.

V této době se Kurdové rozšířili ze západního Íránu po větší části turecké říše a jejich vlastí se stala území od východního Turecka po západní Írán. Kurdové byli vždy dobrými bojovníky a turečtí vládci jejich služeb často využívali, i když na ně nebývalo vždy spolehnutí a někdy namísto bitvě dali přednost snadnější loupeživé výpravě. Často zneužívali i jejich přirozené touhy po boji, a tak masakr mírumilovných Jezídů u bran Mosulu roku 1832 nebo Arménů koncem 19. století patří k černým skvrnám v ku rdské historii.

NESVORNOST

Seděl jsem uprostřed hromady balíků a čekal na příjezd náklaďáku. Stěhujeme se. Práce v okolí jsou již hotovy, a tak se musíme přemístit blíž k dalšímu terénu. Je začátek června, tráva na loukách v okolí již místy žloutne a teplota se dnes vyhoupla přes 40 oC. Jirka, který tu čeká se mnou, najednou říká: "Slyšíš to ticho?" Opravdu, nejen že úmorné vedro zahnalo ovce, kozy i ptáky někam do stínu, ale utichlo i zurčení vody v malém potůčku, na jehož březích jsme si před více než měsícem rozbili svůj tábor. Hledíme s údivem na prázdné řečiště a mizející poslední pramínky vody v místech, kde bývaly drobné vodopádky i zurčící kaskády. Voda zůstává již jen v mělkých tůňkách a nám dochází, co se stalo. Přišli jsme neočekávaně a postavili tábor u vody, aby se bylo kde umýt, vyprat si, osvěžit se. S tou vodou někdo počítal, vždyť jsme v zemi, kde se každá kapka vyvažuje téměř zlatem a v místních komunitách se přiděluje voda na zavlažování zahrad a polí po několika hodinách týdně. Byli jsme tu navíc, al e místní znají cenu vody, a tak se s námi rozdělili, ponechali nám část té drahocenné tekutiny. Bez řečí.

I takoví jsou Kurdové. I přes svoji nesvornost a nespolehlivost hráli Kurdové po více než pět set let významnou roli v historii této oblasti a mnohá dynastie kurdských knížat se v minulosti proslavila. Asi nejslavnějším Kurdem v historii byl turecký sultán Saladín - legendární protivník Richarda Lví srdce. Byl zakladatelem dynastie Ajjúbovců, ale ani za tohoto sultána, ani předtím a ani později neměli Kurdové svůj vlastní stát. Důvodem k tomu nebyla ani tak jejich neschopnost uhájit svoje území, jak o roztříštěnost zájmů jednotlivých kmenových vládců - agů, kteří vždy preferovali vlastní zájmy nad zájmy kurdského národa. Přispívala k tomu i členitost území, které obývali, a tak i když mají Kurdové v zásadě jen dva jazyky - zaga a gorani, snad v každém údolí hovoří vlastním nářečím.

KONEC KURDISTÁNU

Navzdory centralizaci moci v turecké říši měli Kurdové zhruba před sto padesáti lety jakási zdánlivě samostatná autonomní území jak v Turecku - byly to provincie Bohtan, Hakári, Bahdian, Soran, Baban, tak v Persii - Mukri a Ardelan, který byl považován za původní domov Kurdů. Byly to velmi omezené autonomie, spíše jen příslib, ale až do poloviny minulého století to nikomu, ani Kurdům samotným, nevadilo. Ale v období mezi lety 1838-52 i tato jejich kvazi samostatnost prakticky zanikla a s ní i obecně užívaný název Kurdistán.

Proč tak najednou? Svět se měnil, hranice zemí dostávaly konečnou podobu a docházelo k upevňování centralizované státní moci jak v tureckém sultanátu, tak v Íránu.Území, jež Kurdové obývali, bylo vždy hornaté a chudé, a tak se sem v minulosti nikdy nikdo netlačil. Jejich hory jim byly poměrně přívětivým a bezpečným domovem. Kurdské kmeny neměly daleko k loupežné výpravě do bohatších a úrodnějších krajů pod horami nebo na některou z bohatých karavan, které putovaly podhorskými oblastmi na území arabských Šamárů. A tak byly hory i nedobytnou pevností, kam se vždy uchylovali, když jim státní moc chtěla ukázat svoji sílu. A to bývalo dosti často. K hlavním sídlům Kurdů patřilo i dlouho nedobytné horské orlí hnízdo ve východním Turecku - Diyarbakir, v iráckém Zagrosu podobně nepřístupný Ruwanduz. Kurdové bojovali často i mezi sebou, a zatímco jeden kurdský kmen pomáhal centrální vládě při válečné výpravě, jiný vyplenil jeho sídlo.

ŠPATNÁ POVĚST

Před více než sto lety vyšel u nás cestopis, v němž Amand, svobodný pán ze Schweiger-Lerchenfeldů, píše o Kurdech: "Jejich řemeslem jest loupež a plen," a pokračuje, "úřadové jsou vůči této ctihodné sběři naprosto malomocní." Je nutné po pravdě přiznat, že Kurdové nebyli nikdy v minulosti příliš vítanými sousedy, ale pokud se drželi svých hor, měli zde svoji vlast, svůj domov. A i když jde o hornaté území, patří do oblasti tzv. úrodného půlměsíce. Ostatně právě tady někde v okolí Šánidáru bylo objev eno sídliště prvního primitivního zemědělce a dodnes tu lze v přírodě nalézt první ze zemědělských plodin - divoký ječmen a pšenici dvouzrnku. Jaro sem přichází brzy, tedy alespoň podle našich měřítek. Ze zimního spánku osvobodí kurdští zemědělci své skrovné nářadí a s typickými dlouhými rýči vyrazí na malá políčka rozesetá v údolích i vysoko ve strmých stráních. Tam, kde je dostatek vody, najdete rýžová pole, záhony cibule, rajčat, okurek a melounů nebo i háje topolů - zásobárnu stavebního dřeva na konstrukce plochých střech jinak kamenných domů Kurdů. Ječmen se tady urodí i ve výškách kolem patnácti set metrů a vinice jsme při svých cestách nalézali často i nad dvoutisícimetrovou vrstevnicí.

Ani dvacáté století příliš nezměnilo tradiční způsoby obdělávání drobných políček, a tak se tu traktory objevovaly většinou jen v nižších přístupnějších částech hor. Vysoko v horách je nepostradatelným pomocníkem silná a skromná mula nebo trpělivý a vytrvalý osel. Obstarávají veškerou dopravu na strmých horských stezkách a bez jejich pomoci si tu lze život asi jen těžko představit. A tak Kurdové osévali svá drobná políčka ječmenem nebo pšenicí, sklízeli moruše nebo hrozny z vysoko položených vinic a honili do nebetyčných výšek svá nespočetná stáda ovcí a koz. Hory, které Kurdové obývají, dosahují místy výšek i přes čtyři tisíce metrů, a tak i když v níže položených údolích horké slunce spálí trávu do žluta, na vysoko položených pastvinách se vždy nalezne zelená pastva. Hlady národ nikdy netrpěl.

Proč tedy odcházejí? Pokud šlo jen o prostou obživu a mocenské zájmy agů v rámci jednoho nebo více údolí, byli Kurdové celkem spokojeni. Ale svět se v 19. století začal rychle rozvíjet. A tak jednou z příčin kurdské nespokojenosti i exodu je nejen postupné sebeuvědomování národní identity, ale i technická revoluce a především nové využití nafty a s tím spojený objev jedné z největších světových naftových struktur v okolí Kirkúku, ležícího na jihu kurdského území.

Kurdistán se tak dostal do sféry velmocenské politiky. Navíc v té době tradiční síla turecké říše zvolna slábla.

ROZDĚLENI

Konec první světové války byl i koncem obrovské turecké říše a začátkem tzv. Velkého Kurdistánu. Že by se konečně kurdskému národu blýsklo na lepší časy? Ne, šlo jen o vítězství britské diplomacie, která tak nejen vytvořila nárazník mezi nově vznikajícími arabskými státy - Sýrií, Libanonem, Jordánskem, Palestinou a Irákem na straně jedné, a Tureckem, Íránem a sovětským Ruskem na straně druhé, ale Velký Kurdistán, který měl i bohatá ropná naleziště, byl společně s územím budoucího Iráku přidělen jako mandátní území Velké Británii. Sen o samostatném Velkém Kurdistánu se brzy rozplynul. Vláda nově vzniklé Turecké republiky neuznala poválečný diktát a získala část území zpět - rozsáhlá hornatá území východního Turecka obývaná především Kurdy.

Ti nyní obývali území ne tří, ale pěti suverénních států. Kolem patnácti milionů Kurdů žilo na území Turecka, Iráku, Íránu a Sýrie a menší komunita ještě na sovětském Kavkaze, především v Gruzii. Tam se hlásilo ke kurdské národnosti asi jen šedesát tisíc obyvatel, zatímco v ostatních státech se Kurdové počítali na miliony. A nikde neměli na růžích ustláno. Snad jen široká, všeobjímající náruč sovětského Ruska nabídla kurdskému národu samostatnou autonomní republiku a ochotu přijmout jej do svého sva zku. S jedinou drobnou podmínkou, že kromě patnácti milionů Kurdů připadne Rusku i území, které obývají. A nešlo ani tak o ropu, jako o naplnění odvěkého snu carského Ruska - získání přístupu k teplým mořím.

SNY A KREV

I když byli Kurdové nejednotní a neschopní se mezi sebou sjednotit, propukala menší povstání v jednotlivých regionech. První velké novodobé povstání Kurdů za samostatnost v Iráku utopili v krvi Angličané již v roce 1922. Tehdy se poprvé objevila nad kurdskými vesnicemi v Zagrosu letadla a ukončila tak do té doby téměř nedobytnost horských sídel Kurdů. Iráčtí Kurdové patřili asi k nejodhodlanějším bojovníkům za samostatnost, a tak pešmergové, jak se kurdští bojovníci nazývali, povstali znovu v roce 1 930. Opět neúspěšně. Druhá světová válka a vývoj v celé oblasti přerušil boje Kurdů za samostatnost na dlouhých třicet let. A nejen v Iráku.

Ani nová doba nepřinesla Kurdům mnoho dobrého, spíše naopak. I když první povstání v roce 1946 v Kirkúku mělo spíše profesní charakter - byly to stávky naftových dělníků, většinou Kurdů - další nepokoje na sebe nedaly dlouho čekat. Vyvolaly je těžké životní podmínky, národnostní útlak a v neposlední řadě i představa unikajících zisků z ropy, prýštící podle kurdských představ na jejich území. To přivedlo mnoho Kurdů mezi příznivce levicově orientované Demokratické strany Kurdistánu a i Komunistická s trana Iráku nalezla mezi Kurdy silnou podporu. Obě strany byly i vedoucí silou tzv. Mahabátské republiky, kterou vyhlásili iráčtí a íránští Kurdové v šestačtyřicátém roce na íránském území, kde se zdála být vláda ke Kurdům tolerantnější. Vůdcem iráckých Kurdů, kteří do Íránu odešli, byl mladý a neohrožený bojovník Mustafa Barzání. Kurdové tu měli nejen autonomii, své školství, tisk, ale i parlament a prezidenta, jímž byl vůdce Kurdské demokratické strany Íránu Kázi Mohammed.

Zanedlouho ale došlo k násilné změně vlády, do Mahabátské republiky přijely tanky, vedoucí osobnosti Kurdů skončily ve věznicích, nebo dokonce na popravišti. V šedesátých letech se Mustafovi Barzánímu podařilo téměř nemožné - do značné míry sjednotil irácké Kurdy a brzy ovládal celý severovýchod země od Zakha až po Sulejmáníji.

KROK VPŘED

Mustafa Barzání patřil k legendárním vůdcům Demokratické strany Kurdistánu a po léta dokázal obratně manévrovat a přijímat pomoc střídavě od Západu i Sovětského svazu. Byly to především zbraně, ale i léčiva a potraviny. Řada Barzáního spolubojovníků vystudovala i na sovětských vojenských školách, a tak se v iráckém Kurdistánu i po létech dalo na mnoha místech domluvit také rusky. Stále se ale bojovalo. Až vojenské úspěchy Kurdů, především jejich velká ofenziva v roce 1963, přinutily vládu k uzavření příměří. Kurdům byla slíbena nejen autonomie, ale i značná část podílu ze zisků na těžbě ropy. Dostalo se jim dokonce i míst v parlamentu a ve státních službách. Manifestem z března 1970 dosáhli Kurdové nejen autonomie, ale i rovnoprávnosti kurdského jazyka s arabštinou v kurdských oblastech. Byla otevřena kurdská univerzita, v kurdštině vycházely i noviny a časopisy, více místa se jim dostalo i v televizi. Sever Iráku se začal slibně rozvíjet.

Svérázným způsobem se v Kurdistánu dělala elektrifikace. Obtížně přístupné zapadlé horské vesničky a osady neumožňovaly využití moderní techniky, a tak každý dospělý muž dostal přidělenu jednu jámu pro sloup elektrického vedení, kterou musel vykopat. V určený den je přebírala zvláštní vládní komise. Převzetí bylo jednoduché - každý muž si stoupl do své vykopané jámy a musel tam zmizet po pás. A tak jsem byl v jeden květnový den v okolí Said Sádiku svědkem nezvyklého divadla, kdy na polích v pravidel ných odstupech čněly ze země poloviční postavičky Kurdů a komise je objížděla v terénní toyotě.

Ale přes všechen pokrok, rozvoj oblasti a nesporné výhody, jichž se Kurdům dostalo, stojí pešmergové - horští bojovníci - v roce 1974 opět ve zbrani. Měli trochu jiný názor na autonomii oblasti než bagdádská vláda. Ústředním tématem tohoto boje byla opět ropa. Moře ropy, ze které plynula převážná část příjmů iráckého státu. Kurdové bojovali předem ztracený boj, neboť chtěli víc, než mohli v daném okamžiku dostat. Armáda nasadila těžké zbraně a letectvo a koncem roku 1975 měla území pod svou kontrolou.

Horská krajina po necelých třech měsících na první pohled ničím nepřipomínala prohranou válku. Rozbíhaly se jarní práce na polích, tržiště byla plná nakupujících, a tak jen nezvyklý počet vojenských táborů, stopy po bombardování v Tavele či Howaru a hlídky v obrněných transportérech na křižovatkách a strategických místech připomínaly nedávno ukončený konflikt. V horských vesnicích nejen nás, ale i náš vojenský doprovod přijímali přátelsky a s tradiční pohostinností a ani odložené ostře nabité kalašnikovy arabských vojáků nikoho nelákaly k hrdinským činům.

Zato podél asfaltky vedoucí k jedinému přechodu na íránskou stranu u Haji Omaru za Ruwanduzem bylo vidět vraky osobních vozů, ve kterých prchali do bezpečí vůdcové poraženého kurdského povstání. Nebyly to ale arabské zbraně, které je zničily, ale jejich kurdských odpůrců. Nejednotnost a věčný svár, to o Kurdech napsal již ve 13. století perský spisovatel Hamdaralach. A jeden z mých kurdských přátel mi vysvětloval filozofii přežití. Jeden z rodiny pracuje pro vládu, druhý je v odboji a třetí obchoduj e, aby rodinu uživil. Je to symbolické, i když ani to asi neplatí jako všeobecné pravidlo.

SADDÁM HUSAJN

Ještě chvíli, dva tři roky se zdálo, že omezená kurdská samostatnost bude pokračovat, ale to se již dostával k moci tvrdý muž a silný politik Předního východu Saddám Husajn a sen o samostatném Kurdistánu na území Iráku se rozplynul docela. V pojetí Husajnovy silné centralistické vlády neměli Kurdové jako destabilizující složka své místo a vše ještě dotvrdil vpád sovětských vojsk do Afghánistánu.

Levicově orientovaní Kurdové byli v této době nebezpečím nejen pro Irák, ale i pro všechny pravicově orientované vlády oblasti, a akce proti kurdskému obyvatelstvu začínaly dostávat likvidační charakter. Jak jinak nazvat stěhování horského národa do strategických vesnic stavěných v nížinách a v podhorských oblastech, tak aby odbojný národ byl pod snadnou kontrolou. Byli vyrváni z kořenů, národ vystěhovaný ze svých horských sídel do betonových sídlišť.

Ale ambiciózní politik Husajnova formátu nechtěl řešit jen kurdskou otázku ve vlastní zemi. Jeho cíle byly mnohem větší, a když mu Kurdové znovu zkřížili cestu, zasáhl proti horskému národu s neobvyklou tvrdostí. Bylo to za irácko-íránského konfliktu v roce 1988, kdy se Kurdové postavili na stranu Íránu, a otevřeli tak nepříteli jedinou přirozenou hradbu, kterou na severu území tvořily hřebeny Zagrosu. Iráku hrozila ztráta nejen horských území, ale íránským revolučním gardám se tak otevírala cesta a ž k Bagdádu.

OBĚTI I FANATICI

Ale ani v sousedních zemích na tom nebyli Kurdové lépe. V Íránu, jehož převážná část obyvatelstva je Kurdům jazykově i etnicky nejbližší, byl po krátké existenci kurdské Mahabátské republiky zdánlivý klid. Po svržení šáha Muhammada Rézi Páhlavího islámskou revolucí v roce 1979 požádali Kurdové o udělení autonomie za příslib loajality islámské revoluci. Řešení kurdského problému se ujal sám vrchní inkvizitor nové revoluční moci ajatolláh Sádek Chalchálí. Do Kurdy obývané oblasti vyslal nejprve oddíly paždaránů - fanatických "strážců revoluce" - a za nimi následovaly jeho revoluční tribunály. Počty obětí této normalizační akce se asi nikdy nedozvíme.

Hornaté kraje východního Turecka patří k hospodářsky a sociálně nejzaostalejším a chudoba plodí nejen závist, ale i protesty a násilí. Dalším problémem byla i skutečnost, že po vládních zásazích proti Kurdům v Iráku a Íránu přicházely do země tisíce nových uprchlíků, kteří jenom prohlubovali sociální krizi v oblasti. Začaly zde operovat desítky ozbrojených skupin, jen některé však politicky motivované. To přispělo k celkové vnitropolitické nestabilitě Turecka a vedlo nakonec v roce 1980 k vojenskému převratu.

Kurdskou otázku vyřešila nová vláda, jako jinde a jako již mnohokrát, vojenským zásahem. Na sto padesát tisíc vojáků během několika měsíců nastolilo ve východních provinciích pořádek po svém. Mnoho desítek kurdských povstalců bylo popraveno a tisíce jich skončily v internačních táborech. Akce proti tureckým Kurdům neskončila na turecko iráckých hranicích, ale na základě dohody s Irákem podnikla turecká armáda i několik akcí hluboko v iráckém území, kam se poražené kurdské oddíly uchýlily.

EXODUS

Začalo období asi největší tragédie kurdského národa. Na celém území bývalého Velkého Kurdistánu všechny státní moci uplatňovaly tvrdé sankce proti jakémukoli náznaku protivládního odporu, nebo i jen snaze po vlastní národnostní identitě. A tak snad jenom ze syrského území nejsou slyšet žádné zprávy o kurdských povstáních. I když to není proto, že by tu byli Kurdové se svým osudem spokojeni. Ani tady nemají žádná velká práva, chybí jim vlastní školství, o autonomii ani nemluvě. Syrští Kurdové, alesp oň ta část, která nekolaboruje s vládou, vzhlížejí s obdivem na své bratry v Iráku, na odvahu, s jakou bojují za svá práva. Sami ale proti syrské vládě otevřeně nebojují, tady je to spíše pasivní rezistence. Jen občas se připojí k nějaké akci Kurdů na tureckém území, i když překročit přísně střežené hranice, které až na dráty připomínají ty naše z nedávné minulosti, není vždy jednoduché a nejbezpečnější.

Poslední epizodou v kurdských bojích za svobodu bylo povstání iráckých Kurdů za války v Zálivu. Jako obvykle využili kurdští bojovníci slabou chvíli vládní moci a pokusili se o zvrat ve svém postavení jako samostatného národního subjektu. Ani tady nedopadli lépe, neboť Saddámu Husajnovi i přes drtivou, ale do konce nedotaženou porážku zůstalo dost sil na potlačení odbojných skupin.

Povstání Kurdů, které se rozhořelo naplno během března, se po měsíci proměnilo v drtivou porážku, po níž následoval obrovský exodus Kurdů. Ruční zbraně pešmergů nemohly vzdorovat těžkým tankům a dělostřelectvu republikánských gard a helikoptéry proměnily vojenskou akci v hromadné zabíjení i bezbranných.


OTAZNÍKY

Neúspěch a kruté potlačení jak šíitského, tak i kurdského povstání otevírá i otázky, proč nebyla vojensky dotažena akce proti Saddámu Husajnovi a proč nebyla těmto povstáním poskytnuta jiná než verbální podpora. Odpovědí se nabízí víc. Mezi nimi i ta, že Saddám a jeho Irák představují v ortodoxním šíitském moři, jehož nejmocnějším představitelem je tradicionalistický Írán, i přes těžkou porážku silnou enklávu pragmatičtější islámské větve sunismu. Ten je u moci nejen v Iráku, ale i ve všech státech v okolí zálivu a Saudské Arábii. A tady všude je ropa a silné mezinárodní zájmy.A tak všechno asi závisí nakonec na Kurdech samotných, na jejich snaze se mezi sebou domluvit na jednotném postupu, na tom, jak rychle překonají sporné otázky a představí se světu jako jeden národ, etnikum, kterému jde o víc než obrovské příjmy z ropy - o zachování své existence.


IRÁCKÝ KURDISTÁN - NADĚJE I ZOUFALSTVÍ
Napsal Břetislav Tureček


PRÁVO

Stojím u mostu přes Velký Záb a pozoruji celní kontroly automobilů, které přes něj přejíždějí. Na okolních kopcích se ježí desítky dělových hlavní, jako by za korytem řeky - dnes ještě plným jarních vod - měla ležení armáda nepřátelského státu. Není tomu ale tak, nejbližší mezinárodní hranice se vine v horách několik desítek kilometrů odsud. Velký Záb v těchto místech jen dělí na dvě části mýty opředený a mnohými obávaný Irák.

Iráčtí vojáci bedlivě prohlížejí doklady lidí, kteří míří na území kurdské autonomie. Za zády jim přes "hraniční přechod" probíhají malí kluci - Kurdové i Arabové - obtěžkaní dvěma až třemi desetilitrovými kanystry benzinu. Na "vládní" straně linie příměří je nejprve vytáhli z kufrů aut. Na kurdské se za cennou látkou opět zavírají kapoty zavazadlových prostorů a taxíky ji rozvážejí po autonomním území.

V ZAJETÍ SANKCÍ

O šéfech dvou největších iráckých kurdských frakcí, Vlasteneckého svazu Kurdistánu (PUK) a Demokratické strany Kurdistánu (KDP), se často ve světovém tisku uvádí, že tyjí z ilegální přepravy ropy z mezinárodním embargem stíhaného Iráku přes svá území. Na Velkém Zábu je však tato stěžejní součást dnešního hospodářství iráckého Kurdistánu svou formou mnohem bližší obyčejným lidem než politickým vůdcům. Bagdád oficiálně brání vývozu benzinu do autonomie, a tak irácké hlídky nesmějí pouštět vozidla, kte rá jej vezou. Poplatky za přivření očí nejen "nepozorných" Iráčanů, ale i desítek silničních hlídek kurdských stranických milicí se pochopitelně promítají do výsledné ceny ropných produktů, za niž jsou pak po kanystrech nabízeny podél silnic.

Jejich prodejcům proto vyrostla silná konkurence - obchodníci se dřevem. Ani toho ale ve vymýcených skalnatých horách není mnoho, a hromádka kořenů a nalámaných větví proto stojí 60 dinárů (necelé tři dolary). "Kerosin i dřevo jsou strašně drahé, kromě vaření se ještě musí hodně topit," vysvětluje mi na louce u Sejsajaku smysl svého počínání mladá žena se synem. Vytrhává přitom mrazem a větrem vysušené stonky polního plevele.

Krátce poté, co prezident Saddám Husajn po prohrané válce v Perském zálivu zlikvidoval na jaře 1991 kurdské povstání a sever Iráku odřízl od zbytku země, rozjela v iráckém Kurdistánu svoji činnost řada zahraničních humanitárních organizací a agentur OSN. Bylo potřeba pomoci statisícům lidí vyhnaným ze svých domovů a třem milionům zdejších obyvatel zajistit přísun potravin, léků a materiálu na obnovu domovů atd. Sankce, které OSN uvalila na Irák po jeho válečném tažení do Kuvajtu, i napjaté vztahy me zi Kurdy a Bagdádem přetrvávají i sedm let po válce. K hospodářské izolaci přispívá i nevraživost, již poměrně svobodný kurdský útvar vyvolává v sousedních zemích, zejména v Turecku. Právě jinde nevídaná koncentrace humanitárních pracovníků ze zahraničí asi nejlépe svědčí o přetrvávajících těžkostech iráckého Kurdistánu.

I díky přítomnosti cizích agentur a stovek jejich místních spolupracovníků dosahuje běžná mzda v autonomii 10 až 20 dolarů, tedy více než pětinásobku průměrných příjmů ve zbytku Iráku. "Ještě nedávno tu ale lidé byli ochotni vykopávat miny a výbušninu z nich prodávat, aby uživili rodinu," říká Kurd Avát Barzandží, který pracuje v koordinačním centru OSN v Arbílu. "Kurdové mají rádi své hory a řeky. Dříve odsud odcházeli jen z politických důvodů, dnes už je to vesměs za lepším životem," dodává Avát, který uznává, že o jeho platu od světové organizace si může drtivá většina zdejších lidí nechat jenom zdát.

"OSN nám sice dává potraviny, nesmí se ale zapomínat, že jsou nakoupené za naši, iráckou ropu," rozčiluje se student angličtiny Halmat nad podmínkami mezinárodních sankcí. Vydávat činnost světové organizace v iráckém Kurdistánu za čiré dobrodiní odmítá i vůdce PUK Džalál Tálabání. "OSN nám kvůli embargu uvalenému na Irák nepovolí ani dovoz cigaretových papírků, protože by tu sloužily k výrobě. Smíme v zahraničí nakupovat jedině hotové cigarety," říká mi ve svém pečlivě střeženém sídle v horské vesni čce Kalá Čuálán. Světové společenství tak podle řady znechucených Kurdů namísto podpory jejich vlastní ekonomiky zdejší hospodářství spíš dusí - aby pak mohlo předvádět své humanitární aktivity.

RÁJ ALTRUISTŮ A DOBRODRUHŮ

Osmadvacetiletá Angličanka Janet patří k několika desítkám cizinců, které na sever Iráku zavála chuť zdejším obyvatelům pomoci v barvách některé z 18 nevládních organizací, jež tu operují. Střídavě v Sulajmáníji a Dohúku učí jménem britské agentury MAG místní děti, jak se vyhnout smrtícímu kontaktu s nášlapnými minami. Přes zjevný humanitární charakter své práce se však Janet do Iráku vůbec nedostávala jednoduše. "Přejela jsem v noci člunem přes Tigris ze Sýrie," popisuje mi s nehraným klidem a plec hovkou koly v ruce, jak se dostala do země. "Všichni lidé, co tu pracují pro nevládní organizace, sem přijeli právě takhle," říká, "oficiálně se svolením Bagdádu jsou tu jen lidé od OSN." Irácké úřady však ve vstupu do země nebrání jen lidem z nevládních organizací, ale i jejich vybavení. Syrská vláda - která je ostatně s Bagdádem na kordy již dlouhá desetiletí - tak mlčky sleduje, jak na letišti v Damašku přistávají západní cizinci s turistickými vízy v pase a minohledačkami či lékařskými přístroji v kufrech, aby je pak iráčtí Kurdové v noci převáželi přes jinak ostře sledovanou hranici.

Západní nevládní organizace se v Iráku ani dnes nezabývají jen likvidováním protipěchotních min. I když ty patří k nejpalčivějším problémům - zejména po irácko-íránské válce v 80. letech jich tu v průsmycích, na polích i pastvinách zůstalo pět až deset milionů. Zákeřná munice pochází hlavně z Itálie, Izraele, Číny, Ruska, USA, a jak tvrdí pracovníci MAG, i z bývalého Československa. "Všechny země, co sem miny dodávaly, by se nyní měly podílet na stavbě nemocnic, ne nevládní organizace," říká mi v Sulajmáníji vyčítavě ministr pro humanitární záležitosti vlády PUK.

Místním úřadům však chybějí peníze i na obnovu škol a silnic, na péči o stovky tisíc lidí, kteří byli vyhnáni ze svých domovů - ať již bagdádským režimem, nebo v důsledku bojů mezi armádami samotných Kurdů. "Děláme tu víc než OSN, která jen šplhá po našich zádech," tvrdí Richard Copeland, jenž tu pracuje pro nizozemské sdružení Dutch Consortium. "Jsou u nich dobří lidé, mnohdy ale mají menší zkušenosti než jejich místní zaměstnanci," říká. Sám pracuje pro humanitární organizace v rozvojových zemích už 30 let.

Dutch Consortium je jednou z agentur, jež se tu vedle OSN podílejí na obnově některých ze zhruba 4000 vesnic, které irácká armáda v 80. letech srovnala se zemí během trestných výprav proti kurdskému hnutí odporu. Přes milion lidí z horských osad bylo dílem usazeno v jiných částech země, dílem v samotném Kurdistánu - v kolektivních městech, jak bylo oficiálními místy nazýváno to, čemu dnes Kurdové říkají koncentrační tábory. Toto plenění vesnic, které byly skutečnými i potenciálními útočišti kurdskýc h partyzánů, pešmergů (tj. těch, kteří čelí smrti), přitom probíhalo s vědomím amerických tajných služeb, jež je měly podchycené z družicových snímků. Západ však tehdy neměl v úmyslu kritizovat Bagdád, jenž vedl válku s náboženským Íránem, považovaným za vážnější "hrozbu". A také samotný boj Kurdů za národní práva nacházel ve světě vždy více verbální než skutečné podpory.

Dnes jsou mementem těchto událostí trosky oněch kolektivních měst, které jsou roztroušeny v údolích. Rozvaliny teprve nedávno postavených domů působí na pozadí zelených pšeničných polí poněkud bizarně. "Jsou stejně zničené, jako ty vesnice," podotýká řidič taxíku, když uháníme po silnici do Halabdže. "Lidé odcházející zpět do hor z nich vzali veškerý použitelný materiál včetně střech, oken a cihel."

STRACH ZE SADDÁMA NEZMIZEL

Ačkoliv v iráckém Kurdistánu není snad jediná rodina, v níž by si útlak bagdádské moci nevyžádal nějaké oběti, stále nemůžu najít nikoho, kdo by se hlásil k myšlence samostatného kurdského státu. I zdejší politické špičky, Tálabání a šéf KDP Masúd Barzání, hovoří o existenci Kurdistánu jako jedné z federálních částí demokratického Iráku. "Saddám je diktátor, ale pořád je to Iráčan," řekl mi v horách nad Ravandúzem hlídkující pešmerga s kalašnikovem, který si spolu se dvěma kolegy právě vařil čaj.

Přesto mezi lidmi vládne strach z možného návratu irácké armády, již dnes za hranicemi autonomie drží jen přítomnost OSN a amerických jednotek, které ani při nesouhlasu s děním uvnitř vlastního Iráku neváhají použít sílu. Když například na sklonku léta 1996 Saddámovy jednotky vyjely na pomoc bojovníkům KDP v jejich srážkách s PUK, Američané v roli "světových četníků" odpověděli - raketovými útoky na jihu Iráku. "Kdyby se ale Saddám nebál, za pět minut by to tu obsadil," míní student Halmat.

Existují však i jiné názory. "Kurdistán je zničený, Saddám se sem vracet nechce. Musel by tu na hlídání hranice nechat celou armádu, takhle ji hlídají Kurdové za něho," tvrdí Kurd Muhammad, pracující pro jednu ze zahraničních agentur. "V Iráku se Kurdům žije dobře až do chvíle, kdy se začnou hlásit ke svému národu," dodává.

Jeho názor není výjimečný, a navíc se vztahuje na veškeré obyvatelstvo Iráku. Dokonce i za osmileté války s Íránem se vedení země snažilo před národem skrývat jakékoliv těžkosti - v Iráku naplno běžely sociální programy, o kterých se může většině lidí na Blízkém východě jenom zdát. Dodnes mají Iráčané v paměti přidělování bytů a domů zdarma, nákupy automobilů za symbolické ceny, mateřské dovolené... K tomu stačilo jediné - nedělat režimu problémy.

Pešmerga v kožené bundě s nablýskanou terénní toyotou, jehož jsem potkal na zasněženém hřebenu asi 20 kilometrů od turecké hranice, o tom nejspíš ví své. "Míval jsem pod sebou jako velitel 700 mužů, bral jsem i slušné peníze. Tak jsem si mohl dovolit i tohle," ukazuje pyšně na svou čtyřkolku. Jak dodává, dnes už je řadovým vojákem KDP, nevelí nikomu a plat má třetinový. Teprve později se dozvídám, že jeho klan Surčí patřil k prominentním dodavatelům bojovníků do kurdských oddílů džaš, které až do po vstání v roce 1991 válčily po boku vládních vojáků proti partyzánům v Kurdistánu. Většina z nich se pak během rebelie přidala na stranu pešmergů.

Jak ve své knize "A Modern History of The Kurds" napsal britský odborník David McDowall, na tisíce někdejších džašů není možné nahlížet jako na zrádce vlastního národa. Cituje přitom jednoho z vůdců provládních oddílů, který po porážce povstání v říjnu 1991 rozhořčeně namítl vedení vzbouřenecké KDP: "Mé vesnice stojí, lidé se oblékají jako Kurdové, hovoří kurdsky a dobře se jim žije. A co vám přinesl nacionalismus? Vaše vesnice jsou zničené, lidé z nich byli násilně přesídleni, vy žijete v exilu a n ic vám nezůstalo. Proč mě nazýváte zrádcem?"

DEMOKRACIE PODLE PEŠMERGŮ

Dnes už si hrdým a romantickým přívlastkem pešmerga nechají v Kurdistánu říkat nejen skuteční bojovníci za svobodu a jejich někdejší probagdádští protivníci. Za pešmergu se teď považuje každý mladík, který se v ulicích severoiráckých měst potlouká se samopalem v ruce.

Kdykoliv jsem jel auty OSN, průjezd kontrolním stanovištěm, check-pointem pešmergů - ať patřili k PUK nebo KDP - byl pro mne hračkou. Stačilo zapnout blinkry a s úsměvem pokynout hlídce. Nemuseli jsme odevzdávat úplatky za to, že vezeme nějaké zboží, natož za to, že vůbec smíme pokračovat. Přesně tak ale musejí výpalné do stranických pokladen i kapes ozbrojenců každých pár kilometrů odevzdávat místní lidé.

Zdlouhavá cesta rozmláceným japonským minibusem z Arbílu do Sulajmáníje je proto zajímavou zkušeností. "Skuteční pešmergové už asi vymřeli," říká s despektem můj spolucestující, "ti, co jsou teď na check-pointech, budou za prachy dělat cokoliv pro kohokoliv, jen když mají v ruce kalašnikov." Kdysi hrdé bojovníky za národní svobodu tak v nových podmínkách v očích mnoha Kurdů zdiskreditovala jejich dnešní moc. Ta se teď před našima očima projevuje kontrolováním dokladů cestujících a horečným hledáním čehokoliv, co by bylo možné "zdanit".

Necháváme za sebou poslední žluté praporky vlající po celém hájemství KDP a po silnici lemované minovými poli přijíždíme frontovou linií (a hranicí mezi oblastmi ovládanými zarytými rivaly Barzáním a Tálabáním) k prvnímu stanovišti PUK. Prapor nad ním vlaje zelený, tak jako nad celou východní polovinou autonomie. "Vojáci PUK si za povstání vedli daleko lépe než KDP, a tak vybrali i víc armádních skladů," vysvětlují mi jeden přes druhého mí sousedé, proč je kolem nás náhle tolik iráckých uniforem. Ir ácké armádě dříve patřila i většina samopalů, kulometů a minometů, které představují páteř bojové síly obou frakcí. "PUK má možná navíc tři, čtyři provozuschopné tanky, ale to je vše," doplnil mi později informace o arzenálech iráckých Kurdů pracovník OSN v Arbílu.

Nad Kurdistánem však nevlají pouze zelené a žluté prapory. "To jsou komunisté," vysvětluje mi tlumočník OSN Muhammad, proč se na hrázi strategické přehrady Dokan třepotají rudé vlaječky. Vedení PUK, které by mohlo podobné "výstřelky" okrajových politických rivalů ukončit během několika minut, nechalo hlídání přehrady komunistickým pešmergům záměrně, stejně jako některé posty ve vládě. "Neodpovídá to sice našemu volebnímu vítězství, takhle ale mají aspoň pocit, že se podílejí na moci, a nedělají nám problémy," vysvětlil mi tuto strategii vysoký představitel PUK v Sulajmáníji.

Nedaleko Sejsajaku takto vládnou modří sociální demokraté, v Halabdže poblíž íránské hranice má baštu Islámské hnutí Kurdistánu podporované Teheránem a bohatými arabskými státy Perského zálivu. V tomto městě, kde kvůli své podpoře íránské armády zahynulo při chemickém útoku nařízeném Saddámem Husajnem během jediného březnového dne v roce 1988 na 5000 civilistů, dnes stojí jediná pohlednější stavba. Nad troskami budov a šedými přízemními domky, v nichž přežívají s těžkými zdravotními problémy stovky obětí chemického bombardování, září obrovská bělostná mešita, jako vystřižená z turistických prospektů ropných emirátů.

ÚTOČIŠTĚ K NEZAPLACENÍ

"V Íránu dnes není žádná opozice, tamní režim je tak tvrdý, že nám nedovolí ani hovořit vlastním jazykem." To mi řekl šéf tábora Džažnika, jenž patří Demokratické straně íránského Kurdistánu (KDPI) a leží nedaleko Arbílu. Velitel se mi představil jako Kamál. "Ani za Chátamího, o kterém se říká, že je umírněný, se nic nezměnilo. Poslal své lidi do Sulajmáníje, aby zabili pět členů naší strany," říká na adresu vloni zvoleného íránského prezidenta, do něhož vkládá naděje velká část Íránců nespokojených s vývojem ve své zemi.

V táboře Džažnika žije podle Kamálových slov tisíc lidí, z toho polovina jsou pešmergové. Rozlehlý areál tvořený několika shluky betonových domků a především stovkami metrů obranných zemních valů však působí ospalým dojmem. Na strážních věžích vidím pár mužů u protiletadlových děl, zato na volejbalovém hřišti jich je více než předepsaný tucet. "Zastavili jsme vojenské akce proti íránské vládě, budeme čekat, až se vyjasní situace tady, v Iráku. Nechceme být zdrojem problémů pro místní úřady," říká Ka mál, zatímco kolem nás projela trojice malých kluků na kolech. "Vojáci ale stále mají pravidelný výcvik," ujišťuje mě. "Náš cíl zůstává - dosáhnout v Íránu autonomie pro Kurdy a demokratické vlády pro celou zemi."

I když přítomnost asi deseti táborů íránské opozice pro irácké Kurdy znamená také občasné výpady íránských vládních komand do jejich země, nesrovnatelně silnější obavy u nich vyvolává přenesení vnitroturecké povstalecké války na jejich území. Mocenského vakua v severním Iráku totiž využila turecká Strana kurdských pracujících (PKK), která odsud podniká výboje proti ankarskému režimu. Oddíly PKK operují především v horách, kam se lze dostat pouze pěšky nebo na koních. Jak mi v Arbílu řekl jeden z voj enských pozorovatelů OSN, někdy však scházejí do údolí a kradou například potraviny. Jinak se s nimi nese pověst nelítostných bojovníků, kteří nerespektují hranice států - celou oblast považují za nedělitelné území svého vysněného státu - Kurdistánu.

Mnohem více než PKK však Iráčany ohrožuje turecká armáda. Zatímco na základně v tureckém Incirliku jsou připravena americká a britská letadla vystartovat chránit v bezletové zóně na severu Iráku tamní civilisty před bagdádskou vládou, ve stejné oblasti bez jakéhokoliv znepokojení světového společenství operují turecké vzdušné síly. Při stíhání vlastních povstalců přitom příliš nešetří ani irácké obyvatelstvo - ke každoroční ofenzivě zaměřené na "konečné zúčtování" s PKK Ankara nasazuje i několik des ítek tisíc vojáků, tanky a dělostřelectvo, za což platí životem desítky nevinných obyvatel iráckých hor. "Velkým obloukem se raději vyhýbáme tureckým jednotkám, stejně jako PKK. Při tureckých invazích všechno jen monitorujeme," řekl mi voják OSN, která v případě irácké invaze do Kuvajtu neváhala k zajištění mezinárodního práva použít sílu.

Turecká karta však rozděluje i samotné irácké Kurdy. Zatímco KDP a Turci otevřeně spolupracují, Džalál Tálabání neváhá bojovníkům PKK poskytovat útočiště. K režimu v Ankaře má vážné výhrady: "Turecká vláda je proti jakémukoliv typu kurdské národní identity. Turci se vyhýbají i slovům Kurd a Kurdistán. Náš experiment s demokracií chtějí ukončit za každou cenu. Nejlépe to jde tím, že podporují jednu kurdskou stranu proti té druhé," říká vůdce PUK.

VLASTNÍ DOMOV V NEDOHLEDNU

V centru Sulajmáníje se tyčí jedna z největších budov tohoto malebného podhorského města. "Ještě před sedmi lety to byl přepychový hotel srovnatelný se Sheratonem," říká mi se stopami odeznívající hrdosti v hlase místní Kurd Dana. Dnes v devítipodlažním objektu živoří necelá stovka kurdských rodin, které utekly nebo je irácké úřady v rámci arabizace vyhnaly z Kirkúku. Někdejší luxus pro majetné dnes připomíná spíše na smetišti vyrostlou věž hrůzy. Temné vlhké chodby, zápach špíny a vařících se pokrmů, sem tam čtyřicítka žárovka osvětlující očazené zdi a splašky pod mýma nohama.

V přízemí mne zve do jediné místnosti, již obývá spolu s malou dcerkou a svou matkou, mladá žena. Vaří na chodbě, hned za jutovým pytlem nahrazujícím dveře. Také pec na chleba, kterou si společně vybudovaly čtyři rodiny, je v místech, kde kdysi bývala hotelová recepce. "Přišli jsme sem v roce 1991. Pešmergové tehdy při povstání obsadili Kirkúk, Saddám je ale vyhnal a my jsme strachy utekli s nimi," říká mi čtyřiatřicetiletá Sabríja Omarová. Jak vzpomíná, dcera, která vedle nás sleduje rozladěnou čer nobílou televizi, se jí narodila krátce poté, co Sabríja spolu s dalšími tisíci běženců prchala do Íránu. "Tálabání nás ale tehdy vyzval, abychom tu zůstali, říkal, že mu prezident slíbil, že proti nám nic nepodnikne," vybavuje se jí doba krátce po válce v Zálivu.

"Podobných rodin jsou v celé autonomii desetitisíce," řekl mi Kevin Farrell, koordinátor humanitárních operací OSN pro severní Irák. "V této době Irák do autonomie násilně odsouvá i několik desítek rodin denně," tvrdí zaměstnanec jedné z nevládních organizací, které se snaží těmto vykořeněným lidem pomoci. Přesný počet vnitřně přesídlených osob, jak zní oficiální název běženců, kteří neopustili svou zemi, patrně ani nelze určit, pohybuje se v řádu statisíců. Asi 18 000 osob, které sem uprchly před v ládní perzekucí z Turecka a Íránu, navíc nespadá do Farrellovy kompetence, ale pod Úřad vysokého komisaře OSN pro upchlíky (UNHCR).

Ptám se Sabríji, jak je spokojená s tím, co jí po příchodu do Sulajmáníje poskytla OSN. "Dali nám deky, není to nic, ale co se dá dělat," říká. Z Kirkúku sice její rodina odjela s autem naloženým věcmi, aby se však uživila, museli postupně všechno prodat, včetně koberců. "V Kirkúku jsme si žili dobře, manžel byl u policie, já byla v domácnosti," vykládá o lepších stránkách svého života. Před sedmi měsíci se Sabríje konečně podařilo sehnat práci na tržišti. Může mluvit o štěstí, v mnoha případech zaj išťují veškerou obživu rodin čištěním bot a prodejem cigaret děti. Když se jí na závěr opatrně ptám na manžela, pohledná a upravená žena odevzdaně říká: "Před dvěma roky utekl do Dánska a už se neozval. Už asi nemohl takovýhle život vydržet."

IRÁČTÍ KURDOVÉ

Kurdové ještě nikdy ve své historii nedosáhli svébytného mezinárodně uznávaného státního útvaru, a jsou proto často nazýváni největším národem bez vlastního státu na světě. Zejména události po válce v Zálivu v roce 1991 stočily pozornost světové veřejnosti k iráckým Kurdům a k jejich útlaku ze strany bagdádské vlády. Samotní Kurdové však uznávají, že v této arabské zemi se již desetiletí těší nejlepšímu postavení ze všech okolních států.

Iráčtí Kurdové se při puči v roce 1958 postavili na stranu republikánů, a tak je již první ústava Iráku, sepsaná po svržení monarchie, zmiňovala jako jeden ze dvou iráckých národů. V roce 1966 Bagdád uznal kurdštinu a zaručil proporcionální přístup Kurdů k postům ve státní službě.

Nebezpečí, jež pro Saddáma Husajna po převzetí moci v roce 1969 představoval přetrvávající kurdský odpor vedený Mustafou Barzáním (otcem dnešního šéfa KDP Masúda), jej v r. 1970 přimělo k navržení tzv. Březnového programu zaručujícího Kurdům zavedení rozsáhlé autonomie během čtyř let. Kurdská reprezentace však zanedlouho kvůli zjevné účelovosti dokumentu a územním sporům přestala s Bagdádem spolupracovat, a vláda proto v březnu 1974 okleštěnou autonomii zavedla jednostranně, což vedlo k dalšímu povstání.

Autonomní oblast zahrnovala tři guvernoráty: Dohúk, Arbíl a Sulajmáníja. Toto území představuje asi polovinu rozlohy původně požadované Kurdy a později i Turkmeny. Vláda navíc začala pomocí násilného přesídlování obyvatel arabizovat spornou ropnou oblast Kirkúku, aby tak nároky do té doby většinových Turkmenů a Kurdů ztratily opodstatnění.

Na konci irácko-íránské války, v níž se většina tamních Kurdů postavila proti bagdádské vládě, se sever Iráku stal dějištěm krvavých represí (opakovaně byly použity chemické zbraně), na jejichž konci bylo okolo 200 000 mrtvých.

Poté, co Irák v srpnu 1990 napadl Kuvajt a většina iráckých vojsk byla vázána na jihu země, se kurdskému vedení opět podařilo zformovat hnutí odporu. V březnu příštího roku - po skončení války v Zálivu - Kurdové, verbálně podporovaní Západem, zahájili spontánní lidové povstání proti Husajnově vládě. Revolta však byla během několika týdnů potlačena, což mělo za následek humanitární tragédii 1,5 milionu běženců snažících se uprchnout před represemi do zahraničí. Zatímco Írán přijal několik set tisíc u prchlíků, Turecko uzavřelo hranici a Západ byl donucen vojenskou hrozbou vůči Bagdádu vytvořit prostor pro jejich setrvání v zemi. Kromě dočasného rozmístění 16 000 zahraničních vojáků bylo v polovině dubna 1991 severně od 36. rovnoběžky vyhlášeno bezletové pásmo. Poté, co se Bagdádu nepodařilo pro odpor většiny stran koaliční Kurdistánské fronty prosadit novou, kompromisní dohodu o autonomii a politickém uspořádání v zemi, vláda v říjnu 1991 stáhla z Kurdistánu svoji armádu a před zimou zahájila je ho hospodářskou blokádu.

V květnu následujícího roku byly na autonomním území uspořádány historické volby. Povinnou sedmiprocentní hranici pro vstup do parlamentu v nich překročily pouze KDP a PUK, pro něž se téměř shodně vyslovilo po 45 % voličů. Ve stopětičlenném parlamentu obsadili po padesáti křeslech, zbývajících pět bylo předem vyhrazeno pro křesťanskou menšinu.Jak KDP, tak PUK prosazují setrvání iráckého Kurdistánu v rámci federativního Iráku a ani jeden z vůdců těchto stran proto nezasedl v žádném z nových orgánů. Tálabání a Barzání si tak ponechali naprostou volnost v zahraničních aktivitách. Nejen sousední země, ale i západní koalice, jež původně podporovala kurdské povstání, totiž odmítly kurdské instituce uznat z obavy, že by tento krok mohl Kurdy vést k vyhlášení nezávislosti.

Nepřítomnost šéfů PUK a KDP však na druhou stranu zcela paralyzovala rozhodování parlamentu i vlády, které bez požehnání vůdců nebyly s to dosáhnout žádné významnější shody. Iráčtí Kurdové tak zatím paradoxně nevyužili možnosti, které jim dávala demokraticky zvolená moc. Nepřekonatelné rozpory a zejména následné ozbrojené boje podporované v různé míře okolními státy i Bagdádem nakonec vyústily v rozdělení autonomie a vytvoření paralelních správních struktur v Arbílu (KDP) a v Sulajmáníji (PUK).

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group