ikoktejl

2500 KILOMETRŮ BRAZILSKOU AMAZONIÍ

 

Rurópolis leží přímo na kontroverzní komunikaci BR-230, tedy "slavné" Transamazonské magistrále, a je v této části Amazonie důležitou křižovatkou - jednou z mála na mnoha tisících kilometrů čtverečních. Sto padesát kilometrů na sever leží přístavní město Santarém, ze kterého jsme přijeli. Po silnici na východ se dá po 500 km dojet do sousedního města Altamira a pak dál, například do 3000 km vzdáleného Rio de Janeira... Směrem na západ vede cesta do přístavu Itaituba na řece Tapajas. Jen 30 km před ním se odděluje jižním směrem dálková komunikace zvaná Transcuiabá (BR-163), která je součástí sítě cest souhrnně zvaných Transamazonské a jež vede do dalšího "sousedního" města, do 1700 km vzdálené Cuiabá. Tam směřujeme my a Transcuiabá je nejkratší možnou variantou. Jedná se o vozovku typu "horší polní, občas nesjízdná cesta". Svou délkou 1700 km odpovídá vzdálenosti z Prahy do Moskvy nebo, chcete-li, z Prahy do Madridu. Tedy jako byste jeli z Prahy do jmenované Moskvy (nebo Madridu) celou dobu po polní cestě...


HLAVNÍ MĚSTO VENKOVA

Ruró znamená odlehlý, venkovský, polis něco jako centrum, středisko (anebo nezávislý městský stát ve starém Řecku). Bylo to velmi výstižné. Centrum odlehlého venkova... Správní městečko pro rozlehlou zemědělskou oblast v brazilském státě Pará jsem na své mapě Brazílie rozhodně nenašel. Jen v nejbližším okolí je roztroušeno minimálně 15 000 kolonizátorů. Vlastní městečko tvoří jedna hlavní třída s domy srovnanými do pěti bloků. Všechny domy mají podloubí. Z druhé strany levé řady domů je prostranství vymezené stánky - místní tržiště. No a ještě je tu od toho všeho asi 200 metrů vzdálená pumpa, u které táboříme. To je celý Rurópolis, jež v neděli vypadá jako po vymření. Jen tu a tam je možné zaznamenat vytaženou roletu - u krámku s pečivem, u hospůdky nebo u místnosti, ve které se pronajímá kulečník. Na nároží hlavní třídy prodávají drobné čerstvé ryby a u tržiště právě někdo složil várku melounů.

Na prohlídku jsme měli více než dost času: v Rurópolisu jsme stopovali dva dny, kdy naším směrem nejelo vůbec nic. Třetí den zrána nás pumpař nasměroval na výpadovku - mohlo tu projíždět něco od Altamiry a nestavovat se u pumpy... Vida, hned se s místními silničáři dostáváme o 30 kilometrů dále. Jeli tam nakopat písek, prý zdaleka nejkvalitnější z celého kraje...

Na sluncem rozžhavené škváře nás brzy začal žrát jakýsi polétavý hmyz. Po chvíli jsem se vydal do nedalekého osamoceného domku požádat o vodu. Kluk v houpací síti nás poměrně přívětivě pozval do stínu verandy. Prý když něco pojede, zavčas to uslyšíme a bohatě stihneme z domku vyběhnout a projíždějícího zastavit. Uvítali jsme to s radostí, poletující hmyz tu žral o poznání méně, lavička ve stínu byla příjemnější než škvára. Od chlápka jsme se dozvěděli, že je tu proto, že je tady klidněji než v Itaitubě, kde je navíc někdy i nebezpečno a krade se tam. Klid tu měl opravdu takřka dokonalý. Co tu dělá, nám zůstane navždy utajeno - kromě občasného škrábání štípanců nejevil nejmenší známky aktivity, a to včetně nějaké další snahy o hlubší konverzaci. Zdálo se, že jeho jedinou starostí bylo lehounce pohybovat houpací sítí. Otevřenými dveřmi do baráčku jsem zahlédl hromady pěkně vyrovnaných gramofonových desek. Napadlo mě, jestli je třeba večer, když jim běží agregát, neposlouchá. Jenže když mezi 19. až 21. hodinou pracuje agregát, tak pro jeho hluk nemohou být slyšet ty desky. Ale to už se odněkud ozval rachot přijíždějícího náklaďáku, který jel dokonce naším směrem, a my se o překot ženeme k silnici.

Cesta na vrcholu dřevěné korby upravené pro přepravu dobytka ubíhala docela příjemně. Až do chvíle, kdy vůz sjel z cesty a z přilehlého corralu pod nás vehnalo několik mužů v sombrerech bujné rohaté býčky... Lepší býčci pod námi, než breberky pod košilí, utěšujeme se.

Jedeme příjemnou zvlněnou krajinou, která je plná nízké bujné zeleně. Z vymýcených lesů zůstaly jen tu a tam osamělé pahýly, někde skupina stromů. Temný proužek pralesa se vzadu na obzoru objevuje jen chvílemi... Dřevěná stavení - někdy prostší, jindy s výstavnějšími verandami - byla nyní častější. Sem tam stojí ve vypleněné krajině dokonce kostelíček či kaplička, často o samotě, asi slouží věřícím z různých samot. Kromě stánků duchovních míjíme také dost často - jsme přece v Brazílii - vydupané plácky se dvěma brankami, tvořenými někdy jen čtyřmi kůly. Některá hřiště jsou na rozdíl od kostelíků intenzivně využívána i nyní, uprostřed dne.

Záměrně jsem na začátku odstavce napsal "příjemnou krajinou", protože tu vše tak opravdu působí: poklidný venkov uvolněného životního tempa. Už od Rurópolisu (a až do místa zvaného KM30) jedeme po pravé Transamazonské magistrále, kontroverzní silnici BR-230. Pravidelně každých několik kilometrů z "transamazoniky" odbočují na obě strany v pravých úhlech cesty, které se zakusují hluboko do vnitrozemí...

DŘEVAŘ EDA

Jsme v místě zvaném jednoduše KM85 - podle vzdálenosti zbývající do Itaituby. Nedaleko nás stojí podlouhlé stavení: místní konzum, kořalna a "kulturní" dům dohromady, navíc vybavený "TV-sálem" - prostornou místností se shlukem židlí a několika hamakami kolem televizoru. Interiérem s nezakrytým trámovím místnost připomíná stodolu. Satelitní příjem zajišťuje parabola umístěná venku. V krámku stojí za pultem asi čtrnáctileté děvče, v dřevěných regálech za sebou má pár konzerv, v pytlích cibuli, rýži, sušené mléko. Sortiment uzavírají lahvinky "s něčím ostřejším".

Pojedli jsme mango z nedalekého stromu a čekali... V podvečer nám řidič modrého náklaďáku, který po celý den přijížděl a odjížděl, nabídl použití sprchy. Naložil nás do vozu a odvezl asi 500 metrů ke svému domu. Po sprše nám Eda nabídl večeři i nocleh. Večer jsme si zajeli (samozřejmě náklaďákem) do konzumu pro batohy. "Stodola" už byla plná, včetně houpacích sítí, v rohu blikala "kouzelná" skříňka. Mezi židlemi se honila děcka, mimina usínala matkám v náručí. Eda splynul s davem upřeně zírajícím na obrazovku. Zrovna končily zprávy. Na jejich závěr byla puštěna obsáhlá reportáž: dokument BBC o třídění odpadu v prostředí anglických měst!!! Následoval běžný, ničím originální estrádní pořad. Nejlepší na regionálním televizním vysílání byla jeho znělka: urostlý kovboj na vzpínajícím se koni uprostřed točícího se nekonečného stáda bílých krav. Hudba jak z filmu Sedm statečných. V závěru se přes obrazovku objevil zlatavý emblém stanice - ve stylu značkovacího železa. TV stanice se jmenovala Král honáků...

Atmosféra v sále byla neskutečná: nefalšovaný "Divoký západ", šmrncnutý pravou konzumně-televizní kulturou.

Vstáváme za svítání, budí nás, jako téměř vždy na brazilském venkově, pronikavé kohoutí kokrhání. Po vzdálených stromech se válí chuchvalce mlhy, vše dýchá svěžestí nového dne. Už večer Eda navrhl, že nás odveze kolem poledního až na křižovatku KM30, tedy o 55 kilometrů dál. Jen se musí naložit várka dřeva připraveného k odvozu. Také nás ujistil, že naše jiné šance jsou minimální, projíždí tu jeden až dva dálkové kamiony za týden...

Eda se svými pěti přáteli provozuje malou pilu. Stačilo levně pronajmout pozemek, převézt sem koupenou pilu, postavit si barák a začít podnikat: když se najde zájemce, odjede se do pralesa a hledá se vhodný strom podle požadovaného druhu a množství dřeva. Strom pokácejí, rozřežou na šest metrů dlouhé a podle tloušťky až čtyři tuny vážící špalky, převezou na pilu a upraví podle objednávky. Práce tak na týden, na venkovské poměry si vydělají dost peněz, na život ve městě by to nestačilo. Pro podnikání zde není potřeba žádné registrace, prostě se kácí, řeže a odváží. Byrokracie problémy nedělá. Zakázané druhy dřeva se prodávají o to lépe. Výběr je široký, na přání mi Eda jmenuje 16 druhů stromů.

Vyzvídám, jestli má Eda nějaké povědomí o problematice mizení tropických deštných pralesů. "Víš, my tady moc dřeva nepotřebujeme. Ty vzácné stromy a drahé dřevo, to jde všechno na Západ. Kdyby to tam nechtěli, my to nekácíme. To vy ničíte tropické lesy," hájí sebe a své kamarády kluk z brazilského pralesního státu Pará, který si tvrdou prací zajišťuje poměrně klidné živobytí - ale bez jakýchkoliv perspektiv studovat, cestovat, vystěhovat se či poznat něco jiného než odlehlé brazilské kouty.

"Těch velkých stromů, za kterými se vyplatí do pralesa vyjet, je v kraji ale méně a méně," stěžuje si pak Eda. "Když seženeme zakázku, musíme jezdit mnohem dál než dříve a déle vhodný strom hledat..."

Po páté se opravdu loučíme s Edou - jako se starým dobrým přítelem - na křižovatce Santarém-Cuiabá-Itaitubá. Tvoří ji rozlehlé prostranství s mnoha benzinovými pumpami. Vlastní městečko KM30 s malebným dřevěným kostelíčkem je trochu stranou od křižovatky, charakterizovat by se dalo opět jednoduše: "western v praxi".

RYBÁŘ VLADIMIR A OBROVŠTÍ SUMCI

Budíme se do mlžného rána. U nedaleké supermoderní pumpy se právě jako přízrak zjevuje jezdec na koni - že by čerpal benzin?! To je Brazílie na konci 20. století - stejně jako jiný žánrový obrázek: dva muži v sedle jednoho koně si na klíně vezou obrovskou motorovou pilu...

Čekalo nás 1500 km, respektive k nejbližšímu asfaltu kritických 1000 km. Eda nikoho, kdo by tudy jel, neznal, ale tvrdil, že "by to mělo jít".

Zrovna jsem se snažil dohovořit s blonďatou paní (v regionu jsou početné německé komunity), když se nedaleko dávala do pohybu jižním směrem bílá kamioneta. Vykřikl jsem na řidiče klíčové slovo - název nedaleké vesnice, který mi poradil Eda. Řidič přikývl a popojel na úroveň našich batohů. Vzápětí jsme se ocitli na korbičce plné lidí, ale také pytlů, stočeného drátěného plotu a klubek ostnatých drátů. Přední čtvrtina korbičky byla přeplachtěna, seděla tam žena se dvěma dětmi (jedno kojila), černovlasá holka, starý muž v sombreru, kudrnatý kníratý chlápek se sedmiletým hošíkem a další. Rozjeli jsme se a za chvíli ještě přibrali dědu s několika pytli farinhy. Děda se šťastně směje, prý tu čekal dva dny... Přímo na bortu sedí dva kovbojové.

Je poledne, když stavíme za řekou Aponpy. Na jejím břehu stojí několik malebných domků na dřevěných kůlech. Kovbojové se zkušeně odšourali do stínu nedalekých stromů, pod kterými jeden místní muž vyrábí rybářskou síť s obrovskými oky. Rybář umí španělsky a hned mi prozrazuje, proč žije zde, a ne v Sãu, odkud pochází.

"Je tu úžasně snadný život, klid a pohoda. Za 10 až 14 dní z řeky vytaháme až 120 tun ryb. Jezdí si pro ně kamiony s mrazicími boxy," tvrdí a nezaměnitelnou rybářskou hantýrkou rukama předvádí, jak jsou zdejší ryby velké: "Jestli je chceš vidět, pojď k mrazáku!"

Jdeme za dům, a opravdu, za izolačními dveřmi je prostor plný zmrazených obrovských "sumců". Jsou v průměru metr dlouzí - proto mohou mít místní sítě tak obrovská oka! Dveře mi odkrývá jen na moment - venku je slušný hic, uvnitř -20 °C, tak aby to moc nevyvětralo...

Nakonec se mi rybář představuje jako Vladimir, jeho rodiče byli Rusové. Zkouším ruštinu, volám "Da svidánija". Vladimir se culí a odpovídá "Spasíbo".

To už vycházejí řidiči z lokálu a pokračujeme v jízdě - což je fajn, protože je takové horko, že se člověk potí, i když jen stojí, zatímco za jízdy brání přehřívání těla neustále proudící vzduch.

KOVBOJOVÉ A DIVOKÝ PRALES

Po obědě konečně vjíždíme do opravdu divokého úseku. Nefalšované amazonské pralesy až k cestě převažují, anebo je od "magistrály" dělí jen opravdu úzký pruh paseky, za níž prales začíná. Cesta se kroutí mezi nekonečnými vršky, přejíždíme několik "hodně provizorních" mostíků přes potoky. Na jednom - tvoří ho jen dvě tlusté, nahoře trochu sražené klády - auto dokonce přidržujeme, aby po šikmém, vlhkém a bahnem pokrytém povrchu kmenů nesklouzlo dolů. Tudy asi mnoho velkých vozů, jež by nás vytáhly, neprojíždí... Kolikrát jsme to odpoledne zapadli do bláta, ani nepočítám, nejméně třikrát nebo čtyřikrát musejí všichni pasažéři dolů a potlačit, předtím ale auto vyhrabat a vyprostit, případně podkládanými kameny a klacky zprůjezdnit nejhorší úseky. Mezi nucenými zastávkami se postupně hlouběji seznamujeme s celou posádkou korbičky, především s kovboji.

Juanovi jako prvnímu dochází, jakými jsme exotickými spolupasažéry. Kovbojové - lidé na cestách - jsou lépe vybaveni schopností komunikovat s cizinci za pomoci jednoduché mluvy a přispění rukou a nohou.

Míjíme kilometry a kilometry pralesů. Auto je jediným ostrůvkem člověčí společnosti na obrovských neosídlených rozlohách. Asi i tohle stmeluje posádku tří brazilských tuláků, pěti kovbojů a dvou návštěvníků z Evropy, natřásajících se společně na korbě.

Už za tmy stavíme před ospalým zájezdním hostincem, dokonale ztraceným v divočině. Kovbojové se zautomatizovaně nahrnuli k barovému pultu a po chvíli se vesele vracejí s láhví kořalky v ruce.

K jejich údivu vytahujeme vařič a vaříme pro všechny kafe, ale upozorňujeme, že nemáme cukr. Kovbojové hned odněkud donášejí celé dvoukilové balení, které nám s veselými plamínky v očích předávají. Prý si ho máme vzít s sebou na další cestu (rozumějte: dvě kila cukru pro dvě osoby). Před spaním registruji, že kovbojové z Jižní Ameriky si čistí zuby kartáčky na zuby...

Vyjíždíme brzy, kovboj Chagas nás budí do šera kolem páté hodiny ranní, ale už slovy: "Češi, vstávat, vařit kafe, v šest odjíždíme!"

Po pralesích se válejí cáry mlhy, někdy tak nízko při zemi, že z nich nahoře vykukují koruny stromů. Trochu mží. Jedeme dlouho minimálně dotčenou krajinou, obvyklý vymýcený pruh lesa podél cesty většinou chybí, a když, tak je velmi úzký.

MATO GROSSO - VELKÉ DŘEVO

Právě všichni poklimbáváme, jak jen to při tom natřásání jde, když v podvečer stavíme uprostřed široké třídy "městečka" Castelo de Sonhos. Chvíli se rozhlížím kolem, kovbojové mezitím vyhazují z vozu nějaké pytle. Najednou ke mně přistupuje jejich předák Chagas a podává ruku - prý jeli akorát sem, a tak se chce rozloučit. Jenom mi prostě říká: "Přijeď zas někdy."

Tak jsme se rozešli s Chagasovou partou - pěti kluky, co jezdí za prací z místa na místo a s sebou si vozí jen sedlo, hamaku, pytlík tabáku a kartáček na zuby.

Do Cuiabá zbývá necelých 800 km...

Až úplně za tmy dorážíme do městečka podobného KM30 - na rozlehlém prostranství bylo rozmístěno mnoho benzinových pump. V okolí žije na 8000 lidí, přišli sem v době místní zlaté a diamantové horečky, dnes se všichni živí "produkcí" dřeva... Vzhledem k odlehlosti kraje to tu spíš upadá.

Následujícího dne jsme krátce po 9. hodině dorazili na počátek asfaltu. A zanedlouho nás řidiči nekompromisně vysazují - prý by je policie mohla pokutovat za nedovolené převážení lidí. Na jejich postoji se jistě podepisuje i fakt, že teď už nebudou potřebovat ruce stopařů k vyprošťování vozidla z bahna... I tak jsme vděčni za transport, jsme o nějakých 1000 km jižněji, v dalším brazilském státě Mato Grosso.

Mato Grosso v překladu znamená "velké dřevo". Tak velké dřevo, neboli mnoho dřeva, tu už nikde rozhodně není. Na dohled ze silnice - oběma směry až k horizontu - se rozprostírají nekonečné, ale oplocené pastviny střídající se s neoplocenými poli se sójou. Čas od času trůní v pláni poměrně výstavní stavení fazendy, čili farmy.

Bez problémů a rychle se v jednom dobytčáku přesouváme do 100 km vzdáleného města Sinop. A tam jsme vyčerpali stopařské štěstí - u jedné z tamních mnoha pump uvázneme na celých pět dnů.

Čekání bylo nervydrásající zejména ve světle zdejšího hustého provozu. Dálkové spoje zajišťovalo neuvěřitelné množství kamionů a nákladních vozů, které podél cesty postávaly nebo popojížděly celé dny. Jejich smysl byl jediný - když se řidiči podařilo zajistit si u jedné z mnoha přepravních kanceláří zakázku, vydali se na konkrétní pilu za město, naložili vrchovatý náklad dřeva - od prken přes fošny až po kmeny, jež při své tloušťce vyplnily korbu kamionu jedním až třemi kusy - a vyrazili na dlouhou štaci do brazilského vnitrozemí. Jako ve snu vzpomínáme na ležérní tempo dřevařů z KM85. Zde se stáváme svědky té "pravé" dřevařské mašinerie, jež neúprosně využívá zdánlivě nevyčerpatelné amazonské bohatství...

Pátého dne nás nabral řidič, ochotný odvézt nás až do 500 km vzdáleného města Cuiabá. Jednotvárná cesta probíhala ve zdejším obvyklém stylu: napravo pastvina až k obzoru, nalevo pole se sójou až k horizontu. Pak obráceně. Občas to zpestřila výrobní hala nebo pila. Co chvíli míjíme prázdný kamion mířící na sever, co chvíli nás předjíždí plně naložený, ale silnější vůz mířící jako my jižním směrem, anebo my předjíždíme ještě větší rachotu, než kterou jedeme...

Na konci naší poslední etapy napříč brazilskou Amazonií nás čekalo stotisícové, překvapivě moderní město Cuiabá. Jeho mrakodrapové obchodní centrum nás vítalo z velké dálky - to už ale silnici lemovaly po obou stranách zástupy obrovských reklamních billboardů... A tak se zároveň dostáváme zpět na území pokryté světoznámým průvodcem Lonely Planet, ve kterém si můžeme přečíst, že "Cuiabá is the boom town in the country of boom towns". Tedy v kontextu brazilské reality státu Mato Grosso a krajin na jih, západ i východ odtud volně přeloženo: "Cuiabá je nejbouřlivěji se rozvíjejícím městem v zemi bouřlivě se rozvíjejících měst..."
březen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group