ikoktejl

ZA KRÁLOVNAMI POUŠTĚ

Fascinující svět pouští a polopouští přitahuje zraky nejen všech obdivovatelů divotvorné přírody, ale se zájmem ho sledují učenci a přírodozpytci celého světa. Vyjma Antarktidy si každý světadíl vytvořil větší či menší plochu, na které se s těmito unikátními ekosystémy setkáme. V mnohém jsou si podobné, ale přitom každá poušť či polopoušť je zcela specifická a nezaměnitelná. Severo a jihoamerické pouštní ekosystémy jsou charakteristické přítomností kaktusů - zcela zvláštních rostlin vzbuzujících obdiv mnoha lidí na celém světě pro svůj originální vzhled a způsob života, pro svou nenáročnost a pro své krásné květy.

 

Přírodní podmínky, ve kterých většina kaktusů roste, jsou příznačné nedostatkem vláhy, ale i nadbytkem slunce, které žhne takřka každý den od rána do večera. Je tedy zřejmé, že všechna zvířata a rostliny museli zvolit cestu přizpůsobení se za cenu řady kompromisů a "odříkání si" oproti jejím blízkým příbuzným, kteří žijí a rostou v oblastech s příznivějšími podmínkami pro život. Kaktusy jsou v rostlinné říši slabikářovým příkladem dokonalosti přizpůsobení se k drsným podmínkám, které jim příroda připravila.

Dnešní systematická botanika rozlišuje přibližně 1500 druhů kaktusů. I když všechny patří do stejné čeledi Cactaceae a spojuje je řada společného, na obou polích pomyslné Gaussovy křivky najdeme velmi odlišné rostliny. Mezi kaktusové giganty ve všech směrech patří bezesporu Carnegiea gigantea - zajisté nejtypičtejší rostlina - stokrát ztvárňovaný symbol pouští jihozápadu USA.

SAGUARO, ROSTLINA INDIÁNŮ

Dávno před tím, než mohli první Evropané podat zprávu o těchto prapodivných rostlinách, podobajících se v západu slunce obří rozvětvené pastelce, indiáni různých kmenů využívali s posvátnou úctou darů, které jim karnégie poskytovaly. Saguaro, jak karnégii nazývali a nazývají dodnes, znamenala v jejich životě mytický symbol a rostliny byly nedotknutelnou součástí života indiánů Tusconské, Arizonské a Sonorské pouště. Dodnes je období sklizně saguarových plodů významným letním mezníkem indiánského roku. Šarlatově červená dužnina zralých bobulí se i dnes využívá jako tradiční rituální barvivo k výrobě sirupů, zavařenin, a také jako surovina pro přípravu nízkoalkoholického vína. Napůl z mystické a napůl z přírodní úcty k saguarům češou indiáni kmene Tohono O'odham jejich plody dodnes tradičním způsobem, který se narodil kdesi v americkém dávnověku - dlouhými bidly opatřenými na konci zahnutým zobanem. V jazyce Papagos se zralé plody nazývají maške, což znamená cosi jako "hojnost dobrého". Pro dobu zrání a sklizně saguarových plodů užívají výrazu "hamaškat maške", v překladu "doba vyplněná hojností dobrého". Suchá statistická čísla udávají, že dodnes sklízí šest set indiánských rodin okolo 200 tun plodů, přičemž na litr saguarového moštu pro výrobu vína je potřeba 18 až 20 kilogramů plodů.

Jisté je, že původní obyvatelé pouští jihozápadu USA mají o saguarech jiné poznatky, než celý civilizovaný svět vědy, ale podívejme se na život saguara pohledem konzervativního Evropana. I ten však může být plný zajímavých zjištění a nevšedních skutečností.

ZE ŽIVOTA GIGANTŮ

Svůj souboj o přežití začíná saguaro semínkem o málo větším, než je tečka na této tiskové stránce. To, co semínku chybí na velikosti, nahrazuje mateřská rostlina počtem. Ročně jich totiž jediný exemplář vyprodukuje desítky tisíc, což za celý jeho život představuje přibližně 40 milionů semen. Vědci přitom předpokládají, že z tohoto obrovského počtu semen vyroste do dospělosti pouze jediné saguaro.

Růst a vývoj semenáčků je pak závislý především na dostatku vody v prvních měsících života. Je to období překotného růstu, kdy několik milimetrů vysoká rostlina musí narůst do takové velikosti, která jí zaručí přežití do dalších dešťů. Nejen nepřízeň počasí ohrožuje život mladých saguar. Velké množství dorostu padne za oběť drobným zemním hlodavcům, či larvám brouků, které se v nich vyvíjejí. V případě velikého štěstí je saguaro za rok asi tři centimetry vysoké, za 15 let doroste necelého půl metru a zhruba v pětasedmdesáti vytvoří svou první odnož. V této době i poprvé kvete a přináší semena.


Bělavé květy se objevují na pře-
lomu května a června.

Na rozkvetlou poušť, hýřící všemi barvami a tvary, je nepředstavitelně krásný pohled. Dominantní saguara kvetou od poloviny května přibližně třicet dní. Bílé květy s obrovským množstvím žlutého pylu vyrůstají na vrcholových partiích stonku. Otevírají se během noci a lákají řadu opylovačů. Kromě hmyzu je to především zvláštní druh netopýra - kaloň nosatý, který je pro saguara jakousi "noční včelou". Nektar květů karnégie představuje pro kaloně vynikající lahůdku a je nejštědřejším posvícením během celého roku. Pro řadu jiných živočichů má Carnegiea gigantea nezastupitelný význam, například při jejich rozmnožování. Její obrovský stonek nahrazuje v amerických pouštích vlastně stromové patro, a tak se často stává hnízdním "stromem" některých druhů ptáků. Pouštní datlík buduje pro svou snůšku vajec dutinu uvnitř stonku saguara, kterou po vylétnutí potomků opouští. Do prázdného "bytu" se s oblibou stěhují drobní hlodavci, již zmiňovaní kaloňové, pavouci a nebo v něm nachází útočiště jedna z nejdrobnějších soviček tohoto světa - kulíšek kaktusový.

SAGUARO A DNEŠNÍ SVĚTABĚH

Na rozlehlých pouštích jihozápadu USA je karnégie opravdovou královnou. Někteří jedinci dorůstají až 30 metrů, váží více jak 7 tun; jsou uctívány původními obyvateli, věnuje se jim obrovská pozornost ze strany biologů... V těchto oblastech roste také řada jiných zajímavých rostlin, které si jistě zaslouží alespoň stejnou popularitu jakou má tato kaktusová "superstar".

Bohužel, i přes všechnu přízeň a starost, jaké se karnégiím dostává, vědci neustále uvádějí klesající počty tohoto druhu. Příčiny úbytku těchto kaktusů jsou jen těžko vysvětlitelné. Snad mírná změna klimatu, jinak rozložené srážky, nové choroby. Jediný dobře diagnostikovatelný škůdce, podílející se asi nejvíc na drastickém úbytku saguar (a nejen jich), je člověk.

Podobně, jak v bývalém Sovětském svazu, tak i ve Spojených státech se najdou "moudré hlavy" snící o přeměně pouští řadou závlahových systémů v nejúrodnější zemědělské oblasti. Kam se vytratil racionální pohled a snad i lidský pohled na poušť jako na úžasný, svébytný ekosystém, kde rostliny, zvířata, ale i moudří lidé citlivě využívají skromných darů velké Přírody?! Jak je možné se zaslepeně a urputně snažit přeměnit kus planety, na které má být člověk rozumným hospodářem a správcem, nikoli poručníkem a pánem.

Řada pěstíren v Evropě, ale i jinde na světě, zcela běžně karnégie množí a prodává. Saguarům tak jistě nehrozí vyhubení jako jiným rostlinným či živočišným druhům. I na území několika národních parků, jakým je třeba Organ Pipe Cactus National Monument, svádí, stejně jako ostatní ohrožené druhy, pasivní boj o své místo na Zemi. Arogantní dvacáté století naštěstí končí. Snad to další přinese více moudrosti a tím pádem i naději, že Carnegiea gigantea - královna pouště - zůstane trvalou součástí čarokrásné přírody.
 
Září 1997

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group