ikoktejl

DOBROVOLNÍKEM PŘI ZÁCHRANĚ MOŘSKÝCH ŽELV

 

Nohy se boří do hlubokého černého písku. Pot mi stéká po brýlích a další hejno drobných písečných mušek na mne podniká nálet. Karibské moře nesnesitelně hučí. Je půlnoc. Kolem dokola tma, nikde ani světýlko. Měsíc prý vyjde až po třetí hodině. Tak začíná má první noční služba na kostarické pláži Gandoca, nedaleko panamské hranice. Mezinárodní společnost ANAI tu již od roku 1990 uskutečňuje projekt na záchranu kožatek velkých - největších žijících želv naší planety.


DON MATUTE A JEHO HOTEL POD KOKOSÁKY

"Jste první Češi, kteří sem přijeli," přivítal nás hubený šedovlasý starý pán. Alespoň tedy v té době vypadal staře. Když se krátce před naším odjezdem oholil, rázem o mnoho let omládl. Nikdo mu tady neřekne jinak než don Matute.

Jedna z kokosových palem na pláži nese oprýskanou dřevěnou ceduli s vypáleným nápisem CAMPAMENTO DON MATUTE, Tábořiště dona Matuteho. Protože je to nejlevnější možnost zdejšího ubytování (vedle dražších variant spaní ve velkých stanech či v obydlích domorodců), stane se na další týden naším dočasným domovem. Písčitá "podlaha", střecha z palmového listí, voda ze studny (prý pitná - raději si nevšímám dobytka, který se okolo studny nejen pase), koupelna - toť půlka kokosového ořechu a sud s vodou. Ve zdejších podmínkách dokonalý komfort.

Jak jsme později zjistili, spát pod střechou bylo velmi rozumné. Ne že by tolik pršelo, shůry ale hojně padaly zralé kokosové ořechy. A dostat takovým dvoukilovým ořechem padajícím z osmimetrové výšky, to by člověku mohlo zkazit celé odpoledne. Don Matute a jeho pomocníci z nedaleké vesničky o několika dřevěných domcích zvané Gandoca sice občas preventivně dlouhými tyčemi oklepávali vrcholky palem, přesto jsme co chvíli slyšeli dunivé žuchnutí. Voda z kokosových ořechů však pro nás byla vítaným osvěžením, zejména při šestihodinových službách v líhništích. Don Matute nám také každé ráno přinášel čerstvě nadojené mléko od zebu. Až na několik málo základních potravin, které jsme mohli nakoupit u jedné vesničanky, jsme si veškeré jídlo museli přivézt s sebou z vnitrozemí.

Tábořiště dona Matuteho leží přibližně v polovině táhlého, pět kilometrů dlouhého zálivu. Jižní stranu zálivu tvoří hranice s Panamou a řeka Sixaola. Na severu trčí do Karibského moře výběžek, který jako by ukazoval na ostrůvek, či spíše jen osamocenou skálu v moři zvanou Monkey Point. Poměrně silný příboj útočí neustále na pláž z černého písku, ta přechází směrem do vnitrozemí v palmový háj a posléze v tropický les.


ZAŠKOLENÍ

O možnosti zúčastnit se projektu na záchranu mořských želv jsme se dozvěděli pod sopkou Arenal. Tady, ve vesnici Fortuna, jsme si všimli plakátů, které ANAI rozvěsil, aby získal další dobrovolníky. Za dva dny jsme už absolvovali půldenní školení v sídle společnosti na okraji San José. "Jsme rádi, že tu jste," přivítal nás koordinátor Stephen Cansell, "v této době je o dobrovolníky nouze, a my musíme mít v Gandoce alespoň dvacet lidí, aby projekt vůbec fungoval."

V miniaturní místnosti jsme se usadili na vše, co trochu připomínalo židle, na stůl Stephen postavil třílitrovou láhev s novorozenými želvičkami konzervovanými v lihu, rozevřel objemné album fotografií a započal svůj hodinový monolog.

"Na kostarickém pobřeží Karibiku jsou pouze tři pláže, kam vylézají mořské želvy snést vejce. Gandoca je jednou z nich. Je to jedno z nejhůře přístupných míst v celé zemi. Dlouho tu byly problémy s místními obyvateli, kteří ve velkém sbírali želví vejce. Myslí si o nich, že jejich pojídání má pro muže povzbuzující účinky."

Sami jsme o pár dní později v Limónu zjistili, že to ještě není úplná minulost. I nám totiž dvakrát nabízeli ke koupi želví vejce (samozřejmě potají, neboť je to zde dnes nezákonné).

Stephen pokračuje: "...A to není zdaleka jediné nebezpečí, které zdejším želvám hrozí. Kácení lesů za účelem rozvoje banánovníkových plantáží přineslo další problém. Pobřeží je zanášeno velkým množstvím kmenů, které jsou splavovány říčkami a brání pak želvám ve vylézání na břeh. A plastikové sáčky sloužící původně na ochranu zrajících banánů lákají želvy k pozření. To ale může mít smrtelné následky."


PROJEKT

V roce 1985 bylo založeno chráněné území Gandoca/Manzanillo National Wildlife Refuge, které zahrnuje pobřeží od řeky Cocles až po panamskou hranici. Důvodem byla právě ochrana dosud málo dotčeného koutu Kostariky. Na 4436 hektarech najdeme tři typy pobřežních společenstev. Jsou to hlavně bažiny a laguny s porosty mangrove, dále pro želvy důležité tzv. "podmořské travnaté louky" a konečně korálové útesy. Ty posledně jmenované byly při zemětřesení v roce 1991 značně poškozeny.

Osamělé pláže z černého písku však stále slouží jako významná kladiště čtyřem druhům mořských želv - karetě obrovské (Chelonia mydas), karetě pravé (Eretmochelys imbricata), karetě obecné (Caretta caretta) a kožatce velké (Dermochelys coriacea). Posledně jmenovanou lze při kladení zastihnout nejčastěji v období března až července. A vlastně právě kvůli ní vznikl záchranný projekt.

Místní obyvatelé jí říkají baula. Než byl projekt zahájen, téměř 100 % jejích vajec přišlo vniveč. Důvodem byl nejen sběr vajec domorodci, ale také erozní procesy na pobřeží Gandocy. Ústící říčky tu často změní při odlivu svou polohu, a stávalo se, že celá snůška vajec byla zasažena spodními vodami či jednoduše spláchnuta do moře.

Dobrovolníci jsou zaměstnáni ve dvou druzích služeb. Prvním jsou šestihodinové hlídky ve dvou líhništích. To jsou jakési ohrady na pobřeží, vysoko nad hranicí přílivu i příboje a daleko od potoků a říček. Oplocený prostor je rozdělen pomocí provazů na čtverce označené podobně jako pole v křížovce. Co čtverec, to místo pro snůšku. Po šesti hodinách se měří teplota v hloubce metr pod zemí. Pravidelně se musejí vybírat krabi, kteří se dostanou do líhniště. Mohli by totiž napadnout vejce. A samozřejmě hlídat líhniště před domorodci, aby se nestalo velkou samoobslužnou jídelnou.


NOČNÍ SLUŽBA

Jak jsme se dozvěděli už v San José, dobrovolníků není v Gandoce nikdy dost, a tak již několik hodin po příjezdu jsme se objevili na rozpisu služeb. S našimi českými jmény si tu moc nevěděli rady a na formuláři jsme se našli jako George, Charles, Zdanjek a Milosh. A hned jsme byli zařazeni do tří ze šesti nočních patrol. Celá pláž je totiž rozdělena na tři půldruhakilometrové úseky. A doba, kdy je potřeba hlídat, tedy od 20. hodiny do 4. hodiny ranní, je rozpůlena. Čtyři hodiny chodí patrola po svém úseku sem a tam a hledá samice kožatek, které vylézají nejčastěji kolem půlnoci snášet vejce. Díky černému písku a nemožnosti použít svítilen (abyste nevyplašili želvy a neupozornili na místo snůšky pytláky) toho moc nevidíte a klopýtáte přes množství kořenů a kmenů vyhozených na břeh. Když máte štěstí, poslouží vám svit měsíce, ale při úplňku vylézá jen velmi málo želv. Asi si uvědomují, že jsou vidět.

Vycházíme po krátké poradě v hlavním stanu krátce před půlnocí. Na začátku úseku se střídáme s předchozí patrolou, získáváme základní údaje o tom, co se tuto noc dělo. A pak už po prvních sto metrech vidíme matně siluetu první želvy. Jako ohromný kolos se pomalu sune z příboje na břeh, zanechávajíc za sebou typickou stopu. Moře burácí, a tak namáhavé želví funění slyšíme, až když přijdeme blíž. Šéf naší hlídky Dan nás upozorňuje, abychom nechodili před želvu. Mohla by se zaleknout a vrátit do moře, aniž by se vykladla. Sedám si tedy opodál, zatímco Dan s Karlem jdou dál.

Netrvá to dlouho, a želva začíná hrabat díru. Nejdříve odhází suchý písek na povrchu a pak začne střídavě levou a pravou zadní ploutví pomalu nabírat vlhký písek podobně, jako když my bereme písek do hrsti. Jakýkoli pohyb na souši představuje pro želvu velkou námahu - veškeré její svalstvo a vnitřnosti jsou zvyklé na nadnášení vodou.

Když je asi po patnácti minutách díra hotová, želva jen několik sekund odpočívá a pak začne snášet vejce. Ta padají do díry po dvou až čtyřech kusech. Jsou těžká, velká skoro jako tenisáky a mají měkký kožovitý obal. Vajec snese asi 70 a díru pak stejně opatrně zahrabe - nejdříve pomaloučku klade na vejce "hrstičky" vlhkého písku, později jej tam již shrnuje z okolí. Celé kladiště pak želva zahází suchým pískem, aby je zamaskovala. V tu chvíli je dobré být dostatečně daleko, neboť písek lítá všemi směry až do vzdálenosti pěti, šesti metrů. Neuvěřitelné je, že želva vše dělá zadními končetinami, nikdy nemohla vidět jinou želvu, nemohla si nikde přečíst, jak to dělat, a přesto to zvládá naprosto bravurně a s přehledem.

Mezitím se vrátil Dan, zkontroloval identifikační značky na zadních ploutvích (podle nich se dá kdekoliv na světě přesně poznat daný jedinec), společně jsme změřili šířku a délku krunýře a podle očíslovaných kůlů na břehu zaznamenali polohu kladiště. Než jsme vše potřebné zapsali do formuláře, sloužícího pak pro další výzkum, mizela už "naše" želva opět ve vlnách Karibiku.

Klopýtáme dál v černém písku, který se za námi mysticky rozsvěcí. Ne, nemáme mžitky před očima ani nejsme svědky nějaké nadpřirozené události. To jen drobné mikroorganismy zvané obrněnky, vyplavené z moře, reagují na naše kroky světélkováním. Příroda je úžasná.

O tři sta metrů dál čeká Karel u další želvy. Ta se právě chystá klást na místě ohroženém spodními vodami z nedaleké říčky Cocles. Špatně si to holka vybrala. Kdybychom teď nepomohli, přišla by vejce vniveč. Dan vytahuje z batůžku s pohotovostí igelitový pytel. Má jen tři sekundy (pauza mezi hrabáním a kladením) na to, aby zasunul pytel pod ocas želvy. Povedlo se. Vejce s mlaskáním padají do pytle. Když je namlaskáno těch několik desítek vajec, má Dan opět jen tři sekundy na vyjmutí pytle. Jinak si koleduje o průplesk zadními ploutvemi, neboť nic netušící želva začne zahrabávat snůšku.

Dan mi podává těžký plný pytel a já odcházím zahrabat snůšku opodál. Rychle si vybavuji instrukce z úvodního praktického školení. Bylo kromě jiného i o tom, jak správně vyhrabat díru. Hlavně se do ní nesmí dostat suchý písek, vejcím by to uškodilo. Brzy přicházím na to, že první místo jsem si vybral špatně. Všude je samý kořen. Opodál mám větší štěstí.


Hloubení náhradní jámy. Náhradní jáma
pro vejce musí svými rozměry odpovídat
té původní.
Hloubka díry musí být stejná jako u té původní a šířka se řídí šířkou zadní ploutve želvy. Nejdříve kladu do díry opatrně velká oplozená vejce. Kloužou mi v rukou, které jsou až po ramena obalené černým pískem. Poté, co odeženu pár muchniček a komárů z obličeje, vypadám jako Indián na válečné stezce. V duchu vejce počítám. Když jsem u čísla 52, docházejí velká vejce. Začínám na snůšku klást neoplozená vejce. Některá jsou malá jako hrášek. I ta se musejí spočítat. Na povrchu snůšky slouží jako ochrana před predátory a mají i příznivý vliv na mikroklima.

 


OBŘI MEZI ŽELVAMI

Kožatka velká se může honosit hned několika NEJ. Předně je největším žijícím druhem želvy. Předčí i známé suchozemské želvy obrovské a sloní. Její krunýř může dosáhnout délky až přes 2,5 metru. Stejná může být i hodnota udávající rozpětí předních ploutvovitých nohou. Neuvěřitelná je i hmotnost. Běžně dosahuje půl tuny, ale největší jedinci mohou vážit skoro dvakrát tolik!

Kožatky jsou nejrychlejšími želvami, dokáží plavat rychlostí 35 km/h. Také vzdálenosti míst, kam kladou svá vejce, jsou úctyhodné. Obvykle želva klade v jedné sezoně vejce třikrát na různé pláže. Mohou být od sebou vzdálené i několik set kilometrů. Během roku pak želvy překonávají obrovské vzdálenosti, jedna kožatka byla viděna na dvou místech vzdálených od sebe 6800 km. Při velikosti a hmotnosti kožatky nepřekvapí, že jsou také želvami, které se dokáží nejhlouběji potopit. Potápějí se až do hloubky 1500 metrů, aby tu lovily medúzy.

Společně se želvou sloní má kožatka největší vejce. Mají v průměru asi 5-6 cm. Má však ještě jednu smutnou výsadu. Patří totiž mezi nejohroženější druhy želv.


SPOLUDOBROVOLNÍCI

Kromě nás čtyř Čechů je tu dalších osmnáct lidí, vesměs Američanů, Kostaričanů, najde se i jeden Australan. Někteří tu pracují i mnoho měsíců v rámci stipendia. Třeba Dara Danielsová z USA: "Jsem dobrovolnice, jíž bylo uděleno stipendium. To znamená, že kromě práce, kterou vykonávám stejně jako ostatní dobrovolníci, mám ještě úkoly navíc. Musím dohlížet na chod líhní a zasvěcovat nové dobrovolníky do jejich povinností." Byla to právě Dara, která nás učila, jak správně vyhrabat díru pro vejce a na co je potřeba dávat pozor při službě v líhništi. Cathrin nás zase zasvětila do praktických činností při nočních patrolách. Kristina s Bobem tu pracují již půl roku. Někteří si takhle vyplňují přestávku ve studiu a všechny baví práce v terénu. A jak jsme se dozvěděli, bude mít zkušenost z tohoto záchranného projektu velký vliv na jejich další život. Ať už ve výběru povolání, nebo v přístupu k tomu obrovskému zázraku zvanému příroda.


MRŇAVÉ OBLUDY

Já jsem to štěstí neměl. Ale kolegovi Milošovi se povedlo být u toho. U čeho? U líhnutí mláďat, které je završením práce dobrovolníků v Gandoce. Inkubace vajec trvá asi dva měsíce. Je zajímavé, jak příroda své děti ochraňuje a dává jim šanci. Mláďata se totiž líhnou pod rouškou noci, většinou kolem čtvrté hodiny ranní. Mají tak na své překotné pouti do moře šanci uniknout predátorům.

Mláďata vypadají jako roztomilé okřídlené gumové hračky. Abnormálně velké přední ploutve mají právě proto, aby na souši i v moři dokázala překonat velké vzdálenosti. Než se opět vrátí na tuto pláž, uplyne mnoho vody v mořských proudech. Díky projektu na kostarické pláži Gandoca mají kožatky velkou naději, že i příští roky budou mít kam klást vejce.


MOŘSKÉ ŽELVY

V teplých mořích a oceánech celého světa žije osm druhů mořských želv.

KARETA OBROVSKÁ
(Chelonia mydas)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: 70-153 cm
CITES I.

KARETA ČERNÁ
(Chelonia agassizi)
Rozšíření: americké pobřeží tichého oceánu (od Chile po Aljašku)
Délka krunýře: do 90 cm
CITES I.

KARETA OBECNÁ
(Caretta caretta)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: do 110 cm
CITES I.

KARETA PRAVÁ
(Eretmochelys imbricata)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: do 90 cm
CITES I.

KARETA ZELENAVÁ
(Lepidochelys olivacea)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa (kromě Středozemního, výjimečně Karibik)
Délka krunýře: do 74 cm
CITES I.

KARETA MENŠÍ
(Lepidochelys kempi)
Rozšíření: hlavně Mexický záliv, dále Karibik, vzácně Atlantik
Délka krunýře: do 70 cm
CITES I.

KARETA AUSTRALSKÁ
(Narator depresus)
Rozšíření: severní pobřeží Austrálie
Délka krunýře: 90-120 cm
CITES I.

KOŽATKA VELKÁ
(Dermochelys coriacea)
Rozšíření: ve všech teplých mořích světa
Délka krunýře: běžně 140-180 cm
CITES I.


JAK SE ZÚČASTNIT PROJEKTU?

Zúčastnit projektu ANAI na záchranu mořských želv se může každý, kdo splňuje základní zdravotní podmínky. Minimální doba pobytu je jeden týden, a tak pokud budete trávit v jarních a letních měsících delší čas v Kostarice, máte šanci zažít zajímavé dny, získat poznatky a pomoci přírodě. Dobrovolníků není nikdy dost a vaše pomoc bude vítána. Předem se musíte ohlásit na adrese: Asociation ANAI, Apdo. 17-2070, Sabanilla, Costa Rica (tel.: 00506 2243570, fax: 00506 2537524). V sídle společnosti ANAI nedaleko San José pak kromě absolvování zaškolení zaplatíte 3 USD za den za účast na projektu a další minimálně 3 USD musíte počítat za každý den ubytování (toto je nejlevnější, ve vlastních moskytiérách, hamakách či stanech na pozemku dona Matuteho). Částka za ubytování se platí přímo místním obyvatelům, což má i výchovný dopad. Zjišťují tak totiž, že nejen pytláctví, ale i ochrana želv může přinést obživu. Jídlo na celou dobu pobytu si musíte přivézt vlastní.
květen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group