ikoktejl

EKVÁDORSKÁ AMAZONIE - ZE SNŮ DO REALITY

Celý ekvádorský stát je vlastně geograficky rozdělen do tří pomyslných zón. Vysoká hradba And procházející středem země od severu k jihu od sebe odděluje nížiny na západě, ztrácející se ve vlnách Pacifiku, a zelené amazonské království pokrývající východ Ekvádoru. Amazonie a její příroda - vzor všech pralesů, druhové rozmanitosti a domov tolika tajemných indiánských kmenů - oslovuje asi každého. Biologa s jakýmkoliv zaměřením pak dvojnásob! Obzvlášť botanici a zoologové musejí při návštěvě tropických deštných lesů v Amazonii prožívat jakousi pracovní euforii. Všichni čteme o jedinečnosti, kráse a nezastupitelnosti tohoto koutu Země. Občas se objeví sentimentální úvahy o dědictví minulých generací. Bohužel stejně často se setkáváme se zprávami o ničení pralesů především v Brazílii, Ekvádoru, ale i Kolumbii, což všichni registrujeme...


Tolik tedy sny a představy promísené s novinářským balastem, se strohostí vědeckých separátů a s alibisticky vylepšeným vlastním úsudkem. Ekvádorská Amazonie je nám na dosah a všichni tři se do toho zapařeného, podmračeného kotle těšíme s klukovskou radostí a touhou splnit si to, o čem jsme tolikrát snili jako kluci pod babiččinou duchnou. Nebo pod prošívanou dekou coby ženáči (pod polštářem však vždy s knihou od Josefa Kořenského, pánů Hanzelky a Zikmunda či s příslušným průvodcem Lonely Planet).

Sjet do rovin amazonské nížiny je stejně krkolomné jako dostat se do horských oblastí. Naštěstí je toto utrpení kratší vzhledem k převládající jízdě z kopce. Východní svahy And porostlé horským lesem, přecházejícím pozvolna v tropický deštný les, jsou druhově nejpestřejšími společenstvy rostlin Země. Někdy jsou dokonce vzletně označovány jako zahrada planety. Uvádí se, že tu na jednom hektaru roste často více než 100 druhů stromů a keřů! To, co pozorujeme už řadu hodin z okna autobusu, nás zaráží stále hlouběji do sedaček. Tuším obrovský průšvih!

ŠUÁROVÉ A CIVILIZACE

Místa v blízkosti vesnic a také po celé trase při hlavní a zároveň jediné silnici jsou bez kompromisu zničena. Z původních lesů zbyla jen torza, která dávají tušit, že tady všude, a to ještě před nedávnou dobou, musel být panenský tropický deštný les. Vzpomínám si, že jsem v jedné moudré knize četl, že v Amazonii je centrum vývoje některých palem poskytujících mnohostranný užitek. Lidé tady vykáceli úplně vše, jediné, co ční nepoškozené k nebi, jsou právě užitkové palmy. "O to snáz se hledají," pobrumlávám si sarkasticky. Vesničané nechávají stát chontu (Bactris gasipaes), taguu (Phytelephas macrocarpa) a další botanické zajímavosti. Ovšem zajímavosti z pohledu Evropana.

Chonta je jakýsi symbol života pro indiány kmene Šuárů. Její plody jsou velmi vítaným doplňkem stravy, štípané řapíky se používají k výrobě šípů do foukaček (španělsky cervantesa, šuársky ume) a dřevo slouží ke zhotovování pevných a tvrdých oštěpů (šuársky naanki). Pro Šuáry byla chonta dokonce i kalendářem, protože doba jednoho roku se určovala, podle dozrávání červenožlutých plodů této statné palmy s ostnitým kmenem.

Tagua je zase typickým dokladem parádnické povahy některých indiánských kmenů. Semena této palmy jsou pro svou tvrdost i barvu označována a nabízena jako rostlinná slonovina. Šuárové z ní vyrábějí nejrůznější figurky, amuletky, kostky a i jednotlivé části tolik oblíbených korálů.

Obrázek krajiny se příliš nemění, ale od základu se změnil náš pohled na stav ekvádorské Amazonie. Bylo to snad nejdrsnější procitnutí z klukovského snu, tolik nafackováno jsem už dlouho nedostal. Jirka ani Karel na tom nejsou o mnoho lépe. Nejhorší je, že kam oko dohlédne, je "vyfáráno", a úseky mezi jednotlivými vesnicemi jsou spojeny nepřerušeným pásem vytěžených lesů.

Lidem se samozřejmě žije o kus lépe než před sto, ale i než před dvaceti lety. Otázkou však zůstává, jak dlouho je tohle příroda ochotna, ale především schopna snášet. Amazonie je relativně obrovský kus země, ale v porovnání s rychlostí, jakou dřevařské společnosti postupují, se opravdu jeví jako zcela bezvýznamná placička, která nemá proti rozpínavosti a chamtivosti lidského plemene nejmenší šanci. Obávám se, že příroda se snaží stav věcí udržet do poslední chvíle. Ekologická rovnováha však padne v momentě, kdy se vykácí poslední strom nebo keř, který nenávratně zhoupne pomyslné misky vah - bohužel, v náš neprospěch.


Jedna z nejvyšších orchidejí světa,
SOBRALIA ROSEA, dorůstá výšky
hodně přes dva metry.

Když jsem se vrátil se slzami v očích domů, jel jsem si vylít dušičku naplněnou smutkem k řediteli Pražské botanické zahrady v Tróji Jirkovi R. Haagerovi - znalci ekvádorské flóry, jenž nám poskytl řadu cenných informací před cestou. Fakt, že naleziště některých rostlin navštívil osobně ještě před pár lety, a já našel mnohdy už jen vypálenou stráň, okomentoval s neskrývaným smutkem v hlase: "Brát ti klukovský iluze před cestou by byla sviňárna, ale že je to takhle v řiti, to jsem ani já nečekal..."

ČASY SE MĚNÍ

Že se někdy objevím v Sucua jsem netušil ani v té nejbujnější fantazii. Kdysi to bylo místo, odkud odvážní cestovatelé pořádali starty svých dobrodružných expedic, ať již za některými indiánskými kmeny, nebo za přírodou do nitra Amazonie. Bylo to místo setkávání dvou světů a jedno z mála míst, kde se "pocivilizovaní" Šuárové (španělsky Jibaros) pokoušeli o život se zcela odlišným žebříčkem hodnot. Shodou okolností jsme do Sucua přijeli přesně padesát let po našich slavných cestovatelích, pánech Hanzelkovi a Zikmundovi. Svět, který jsme našli, jasně odráží dobu, a fakt, že i z této ještě před půl stoletím těžko dostupné končiny je nyní možné napojit se na Internet a poslat e-mailovou zprávu, hovoří sám za sebe.

Ať však postoupila civilizace jakkoliv, ať je tlak euroamerické kultury na potlačení kultur ostatních jakkoliv velký, Šuár nikdy neztratí tajemnou tvář a odstup před bílými lidmi. V autobuse, na ulici a také na trhu je slyšet šuárština, jejich původní jazyk. Jeho naprostá nesrozumitelnost a nepodobnost s nám známými jazyky podtrhují šuárskou osobitost.

Málokterý indiánský kmen se proslavil tolik jako Šuárové, a to především svými válečnými výpravami, jejichž úspěch byl korunován ukořistěním hlavy nepřítele, ze které byla speciálním postupem vyrobena zmenšenina velká asi jako pomeranč, tajemně zvaná tsantsa. Mnohé knihy ještě z počátku našeho století, kdy byly výpravy do těchto oblastí opravdu nebezpečné, přisuzovaly Šuárům neobyčejnou krutost, krvežíznivost, a dokonce se hovořilo i o tzv. náboženském kanibalismu. Teprve s rostoucími vědomostmi o jejich životě se podařilo jasně dokázat, že Šuárové, žijící obklopeni svými pověrami, pověstmi, zvyky a animistickým náboženstvím, jsou hnáni k těmto činům ukrutným strachem z nepřítele. Život Šuárů velkou měrou ovlivňovala také přikázání kouzelníků, jejich um uvařit opojný nápoj yagé... Již na přelomu našeho století se mnozí cestovatelé pokoušeli získat tsantsu, ale ani v té době to nebylo nijak jednoduché. Později dokonce stát vydal zákaz zhotovování tsants, ale kam tento slaboduchý úřednický rozkaz z Quita dolehl, to nikdo neví. I když od tohoto nařízení uplynulo mnoho desítek let, pevně věřím, že Amazonie, ve svém nitru neznající státní hranice, žije doposud svým vlastním životem, kterému žádný podivný rozkaz nemůže nařídit a narýsovat běh všedních dnů.

KUPTE SI LES

Jestliže je Sucua jakési správní centrum Šuárů, pak je Misahuali odrazovým můstkem pro všechny, kteří chtějí poznat život hlouběji v dosud méně zničených amazonských pralesích. Řeka s kouzelným jménem Río Napo je tou nejlepší bránou.

Už v nedalekém městě Tena, kam dorážíme po mnohahodinové jízdě autobusem "na stojáka", se na nás vrhají domorodí průvodci, aby nás přesvědčili o jedinečnosti a exkluzivitě svých nabídek. Ke svému údivu zjišťujeme, že celou desetinu posádky až po střechu narvaného autobusu tvoří Češi. Kromě nás tří vystoupili další tři krajané dychtící po dobrodružství. Už po pár větách monologu, který vede jeden z dotěrných rádoby průvodců, začínám nabývat přesvědčení, že bez "místního s razítkem" si ani "neškrtneme". A mám pravdu.

Slovo dalo slovo, a naši tři krajané utvořili spolu s námi skupinu, na kterou lze uplatňovat slevy, protože ať se chcete vydat kamkoliv, musíte mít v zádech průvodce s legální živností požehnanou státem. Chcete-li vyplout po řece, musí vám zajistit povolení k nalodění od místní capitania. Ta vám ho nevydá v případě, že s vámi není průvodce, a to zřejmě hlavně proto, že každý guía platí šéfovi přístavu slušný bakšiš za každý oštemplovaný pas. Chcete-li vše risknout a vydat se na vlastní pěst bez razítka v pasu, musíte počítat s tím, že žádný majitel loďky si nevezme na palubu osoby bez příslušného povolení. Každý "zajatec" bez patřičných dokumentů je označen za potenciálního narkotrafikanta a v lepším případě vyvázne jen s pokutou. Průvodci to tedy mají slušně vykoumané, a krach jejich "cestovní kanceláře" tak nepřichází vůbec v úvahu.

Gabriel, kterého jsme si vybrali, patřil k lepší a vzdělanější sortě zdejších průvodců. Nutno však podotknout, že díky tomu byl schopen s námi jednat s patřičnou elegancí, s rozšafným úsměvem a s kajícným souhlasem ve tváři, pokud jsem něco namítal. Cena všech těchto vydřiduchů je na naše poměry příšerná. Závratné sumy v dolarech dosahují astronomických čísel při přepočtu na sucre. Je třeba se připravit na to, že den strávený v tropickém lese s ubytováním v rákosových cabañas přijde každou hlavu výpravy minimálně na 25 dolarů. Vydáte-li se za indiány žijícími "skoro" původním způsobem života, pod padesát dolarů za den se nedostanete - a nejkratší výprava trvá čtyři dny.

Bláhově jsme se zprvu domnívali, že ceny uváděné v letáčcích průvodců (např. 250 či 300 USD) jsou za celou skupinu. Chyba lávky. Sejde-li se průvodci pět či šest lidí, je to "poměrně" slušný výdělek, uvážíme-li, že průměrná měsíční mzda dělníka na plantáži se pohybuje okolo 40 dolarů a středoškolský učitel si vydělá asi dvaapůlkrát více...

Pozitivní však bylo Gabrielovo uvažování, co se tropických lesů týče. "Tady nezastaví těžbu asi už nikdo. Možná, že vláda ani nechce, protože by si neporadila s nezaměstnanými lidmi. Proto nám, kteří vyděláváme na tom, že turisté chtějí vidět Amazonii, nezbývá než si selvu kupovat," dodává s patosem v hlase, a to především proto, že ho hektar stojí kolem šesti set dolarů. Sám Gabriel vlastní celkem pěkný "kousek" selvy, jak se tady říká tropickému deštnému lesu. V jeho blízkosti postavil jednoduché cabañas k přespání, a o byznys je postaráno. Možná, že to je jediný způsob, jak zachránit větší část amazonských lesů, které neměly to štěstí, aby byly olemovány hranicí národního parku.

V PODHŮŘÍ (ALE ZATRACENĚ VYSOKO)

Míjíme jakoby mimoděk nepěkná města Coca a Lago Agria, která vyrostla jen kvůli tomu, že se v oblasti našla ropa. Jejich odpudivost tím byla předurčena, protože lidská sídla zrozená uměle, kvůli penězům a práci, nestojí za nic nikde na světě. Po mnohahodinové jízdě začíná motor autobusu supět do kopečků, což je neklamné znamení, že jedeme zpět do And. Přechod z dusna, horka a téměř nulové nadmořské výšky je sakramentsky znát. Ve vesničce Papallacta, která je naší poslední zastávkou před příjezdem do hlavního města, je to už průšvih. Leží ve výšce asi 3200 metrů nad mořem a svěží horský vzduch je příjemným zpestřením po amazonské prádelně. Ovšem plíce nenavyklé na tak řídký vzduch a tělo vzpouzející se tak rychlé změně mají občas problémy. Dnes večer si tedy odepřu svou milovanou dýmku...

Horké prameny, které Papallactu proslavily, vyvěrají nad vesničkou, kde je také vybudován krásný komplex hotelů, lázní a koupališť pro náročnější klientelu. Bohatší lidé tady často tráví svůj volný čas, jelikož oněch 40 kilometrů, které dělí Papallactu od Quita, se dá slušným autem překonat za čtyřicet minut. Nám se v Papallactě také líbí, a to především kvůli báječně připravovaným pstruhům, jež stojí i pro nás pakatel. Pstruzi duhoví pocházejí ze zdejších teplých potoků nebo možná i z velkoodchoven, které tady provozují japonské společnosti. Nedá se ale nic dělat, čas nás tlačí, a i když se nikomu z nás nechce, musíme se přesunout do mumraje hlavního města.

REKVIEM PRO EKVÁDORSKOU AMAZONII

Opustit Amazonii, bájné místo, sen všech snů a tolikrát opěvovaný symbol Jižní Ameriky, se nám daří vcelku bez sentimentu. Vyděšeni realitou, která na nás mávla z laciné periferie amazonského království, vnímáme každý kus souvislejšího lesa jako oázu ve vyprahlé poušti. Snad kus dál na východ, tam, kde i dnes mají mapy tajemné označení regiones poco conocidas (málo známé oblasti), je to, co jsme si vysnili. Tam žijí mýty opředení Kofáni, Huaoraniové, Čiveni, Zaparové. Tam je ta Mekka biologů a ráj dobrodruhů. Bohužel, každé poznání něco stojí a v ekvádorské Amazonii to platí dvojnásob a doslova!




EKVÁDORSKÁ PŘÍRODA VE STROHÝCH ČÍSLECH

  • nachází se zde asi 25 000 druhů cévnatých rostlin; pro porovnání - v celé Severní Americe bylo objeveno a popsáno pouze 17 000 druhů
  • z území Ekvádoru je známo 1500 druhů ptáků, z toho například 120 druhů kolibříků a asi 45 druhů papoušků
  • je tu možné objevit více než 300 druhů savců; žije zde např. největší hlodavec světa - kapybara, několik druhů lam, tapír, mnoho druhů opic, jaguár, puma aj.
  • v Ekvádoru poletuje na 4500 druhů motýlů a žijí tu desítky tisíc druhů ostatního hmyzu
  • potkat se můžete s 350 druhy plazů a s přibližně stejným počtem druhů obojživelníků
  • ve sladkých vodách můžete ulovit až 1000 druhů ryb, z nichž některé jistě známe z našich akvárií
  • více než 16 % území Ekvádoru pokrývají národní parky, rezervace a jiné chráněné plochy
Pozn.: Tyto číselné údaje v sobě zahrnují i počty druhů vyskytujících se na ekvádorských Galapágách.
listopad 1999
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group