ikoktejl

NAŠE ZEMĚ JE TAK MALÁ - ŘÍKÁ JOSEF SEKYRA, GEOLOG, HOROLEZEC A PRVNÍ ČECH, KTERÝ STANUL NA JIŽNÍM PÓLU

Patří mezi ty šťastné, kteří se snad ani chvíli v životě nenudili. V každém okamžiku bylo o čem přemýšlet, co vnímat. Už dávno mu mohli říkat velebný kmete, ale pokud vím, zatím to nikoho nenapadlo, ani když v loňském roce oslavil sedmdesátku. Štíhlý jako před osmatřiceti lety, kdy se na celých šest let stal držitelem československého výškového rekordu. Pik Kaufmann (dnešní název Pik Lenina) v Pamíru, vysoký 7134 metrů, však nezdolal pro jeho výšku, ale především proto, že právě tady se mohl přiblížit problematice, kterou studoval - kryogeologii. Této vědní disciplíně se nelze věnovat od psacího stolu, zkoumá totiž působení extrémně nízkých teplot na povrch země. Proto prožil Josef Sekyra část života v extrémních podmínkách, ať už na věčně zaledněném jižním pólu či ve vysokých horách. Spolupracoval s členy NASA na projektu "Mars" a byl u zrodu geologického šlágru století - objevu praještěra, který potvrdil teorii o prakontinentu Gondwana. A splnil si svůj veliký sen pracovat v nejdrsnější laboratoři světa - Antarktidě.


Josef Sekyra

Amundsen, Scott a současná Antarktida. Více než osmdesát let uplynulo od okamžiku, kdy stanul první člověk na nejjižnějším bodu Země. Změnilo se tam něco?

Daleko do moře odnesly ledové hory Framheim, Amundsenův černý stan na pólu zmizel hluboko pod sněhem a stejný osud potkal zásobovací stanice i Scottovu mohylu, postavenou na místě, kde zahynul. Jen dřevěná chata na Rossově ostrově stále odolává divokým uragánům a sněhovým vánicím. Odtud z Hut Point vyrazil na cestu k pólu Shackleton a o dva roky později i Scott. Suchý vzduch i silné mrazy zachovaly vše v původním stavu. Neporušené knihy, postroje, nářadí, konzervy - všechno jako by čekalo na jejich návrat. Ale čas se zastavil jen tady v dřevěném domku. Kolem dokola se Antarktida změnila k nepoznání, i když McMurdova zátoka je znova branou k šestému kontinentu. Jen pár set metrů od Shackletonova starého domku vyrostlo na Rossově ostrově malé město - americká polární stanice McMurdo. Montované domky, hangáry, dokonale zásobené sklady, dílny, moderní laboratoře, knihovny - nic nesmí chybět v největší antarktické základně postavené na svazích stále ještě dýmající sopky Erebus.

Takže romantika psích spřežení zcela zmizela?

Ne docela, i když moderní technika Antarktidu dnes ovládla: obří letadla, helikoptéry, motorové saně, obratné pásové tahače přezdívané "snow cat" i lehké pohyblivé sněžné skútry. Přesto jsme za mizerného počasí u Belgičanů nebo Novozélanďanů raději zapřáhli psí spřežení. Někdy ani nejvyspělejší technika nemá proti drsné přírodě šanci, ale přesto nám umožnila široký, komplexní výzkum. Výzkum, který ani dnes není bez rizika a za poznání se tu platí i cena nejvyšší. I z této expedice se mí dva kamarádi nevrátili.

Jak jsi se poprvé dostal do Antarktidy?

Pozvání do 12. sovětské antarktické expedice bylo zlým snem pro naše instituce, úředníky a akademiky. Ale pozvání z Moskvy se nedalo jen tak smést ze stolu. A tak jsem se nakonec na Ob, který byl v letech 1966-67 expediční lodí, dostal. Naše malá geologická skupina pracovala v těžko dostupných rozlehlých pohořích země královny Maud a Enderbyho země. Tady, daleko od pobřeží, vystupují jedny z nejstarších antarktických hornin. Miliony let jsou pod vlivem mrazu a větru. Výsledkem je eolizace - větrem a drobnými částečkami opracovaná hornina, obrovské aeroxysty - vlastně vypreparované obří přesýpací hodiny, ledovcová abraze - obrus, ostré horské štíty, trogy - údolí ledovcem vymodelované do tvaru U, a mezi nimi mamutí ledovcové splazy. To všechno modelovalo skály i jednotlivé kameny. Daly se tu nalézt horniny doslova exotické, které ledovec "vyoral" až někde v nitru ledového kontinentu, i "poslové z vesmíru" - meteority. Příroda tady připravila nádherné exponáty pro geodynamickou sbírku.

U jižního pólu byly tedy ideální podmínky pro tvou práci?

To ano, snad až na někdy příliš tvrdou přírodu. Nízké teploty, neutuchající vichry, stálé změny počasí i všudypřítomný vířící ledový prach, který stejně jako písek na Sahaře zaleze úplně všude, i do relativně dobře utěsněných fotoaparátů. To všechno mapování i geologický výzkum trochu ztěžuje, ale tak zajímavá a jedinečná problematika mi pomáhá trable překonat. Navíc sem nikdy nevstoupila noha člověka, to už stojí za to se vybičovat a zapomenout na pohodlí civilizace. A nebyl jsem v tom sám. Spolupracoval jsem s belgickými a japonskými polárníky, s vynikajícími piloty, kteří s námi přistávali ve vichru vysoko v horách mezi ostrými, divoce rozeklanými štíty, na visutých ledovcích i ledovcové oranici. To jsou nezapomenutelné zážitky a právě tady se navazovala ta opravdová, nejen odborná, ale i osobní přátelství.

Přivezl jsi tehdy vedle množství map, skic, poznámek a fotografií i spoustu horninového materiálu. K čemu to všechno, když jsi po návratu vyprávěl, jak se ostatní členové vaší expediční skupiny sběrem vzorků zase tak moc nevzrušovali?

Jako bys mne neznal. Ale sám dobře víš, že samotné geologické mapování - to je jen jeden z kroků k poznání Země. Bez srovnávacího materiálu, rozborů a vzorků, podrobných - a nejen chemických analýz, fotodokumentace a nejrůznějších měření asi nevede cesta k pochopení složitých přírodních pochodů a jevů. A když se navíc dostaneš do tak exotické přírody, kde je možnost získat unikátní materiál, a je to příležitost, která se nemusí opakovat, tak se ti batoh plní nějak sám. A bedny se šutry přibývají a ty si při balení najednou uvědomíš, že je toho nejen na srovnávací sbírku, ale na celou expozici, zvlášť když ty šutry jsou tak nádherné, že by je měli vidět nejen geologové, ale každý, kdo má rád přírodu a umí ocenit jedinečnou krásu přírodních výtvorů.

A tak z toho byla antarktická expozice, asi jedna z prvních na světě?

Byla sice určena spíše odborné veřejnosti, ale i tak ji na ústavu vidělo hodně lidí, především studentů. A měla široký ohlas v zahraničí, vždyť v průběhu celosvětového geologického kongresu, který probíhal v srpnových dnech roku 1968, ji navštívilo hodně z více než pěti tisíc účastníků zasedání. A i když byl kongres předčasně ukončen spřátelenými tanky, dojem z výstavy přispěl k tomu, že mi belgický EXANTAR nabídl jedno ze dvou míst, která měl v americké expedici Deep Freeze 1969-70. Byla to velkorysá nabídka, která mi umožnila navštívit Transantarktické pohoří a splnit si klukovský sen: jít ve stopách Shackletona a Scotta. A navíc studovat exodynamiku na nejjižnějších skalách této planety. Měl jsem možnost porovnat geologii východní a západní Antarktidy.

Jaké byly cíle expedice Deep Freeze?

Vedle základního geologického výzkumu a mapování měla potvrdit Wegenerovu driftovou teorii a najít důkaz pro existenci dávného prakontinentu Gondwana. Pro mě navíc i kryogeologický výzkum na nejjižnějších skalních vývozech, jen kousek cesty od jižního pólu, a spolupráce s členy NASA, kteří tu připravovali projekt "Mars", na němž jsou podobné podmínky jako v centrální části Antarktidy.

Povedlo se?

Dalo by se říci - splněno po všech stránkách na mnoho set procent. A jsem hrdý, že jsem mohl pracovat v týmu profesora Colberta. U Coalsack Bluff jsme nalezli fosilní pozůstatky praještěra Lystrosaura. Nebyla to žádná velká příšera, spíše menší plaz, měřil na délku asi tak metr, ale protože neuměl dobře plavat, bylo jasné, že jeho nálezy v Indii a v Africe potvrzují teorii, podle níž se antarktický kontinent oddělil od Indie, Afriky a Austrálie a byl jednou ze součástí prakontinentu Gondwany. Ten objev dokonce přijeli oslavit do našeho terénního tábora i američtí kongresmani, byl to tehdy geologický šlágr století. Ocenili i moji práci a dostal jsem nabídku zůstat v USA a pracovat tam dál na kryogeologii.

To je lákavá nabídka a mnohý by asi neodolal.

Co k tomu říci? Víš nejlépe, jak obtížné by asi bylo získat v té době oficiální povolení. A doma čekala rodina, kamarádi, přátelé, nádherná česká krajina - a spousta rozdělané práce.

Jsi jediným Čechem i bývalým Čechoslovákem, který stanul na jižním pólu...?

A dokonce dvakrát, vždyť náš stanový tábor byl od stanice Amundsen-Scott South Pole jen kousek... Měl jsem to ale trochu snazší. Nemusel jsem táhnout saně jako Scott ani popohánět psí spřežení jako Amundsen. Naplánoval jsem si letecký výzkum a při něm mě na pólu vysadilo obří dopravní letadlo C-120 Herkules, které vezlo na stanici Amundsen-Scott na jižním pólu zásoby. V letech 1969-70 byla již celá pod sněhem a ledem a vstup do ní je neustále hlubší a hlubší, jak je víc a víc zavátá. Ale na směrovém kůlu přibyla tabulka Praha - ÚÚG 15 560 km. Poprvé jsem stanul na jižním pólu 26. 12. 1969, podruhé o tři dny později.

Podmínky byly u jižního pólu asi dost drsné, jaká byla příroda?

Nádherná. Kolikrát jsem si v Antarktidě říkal, jaká je škoda, že tam jsem z Československa sám. Že více lidí nemůže vidět ten zvláštní svět, poznat čistou krásu jeho gigantických ledovců a nedotčených horských štítů, že nemůže jít bílým tichem a slyšet jen vrzání vlastních kroků ve sněhu, na který nikdy předtím nešlápla noha člověka, že nemůže pocítit tu radost z objevu, z nálezu, ke kterému se doplahočil pod půlnočním sluncem, že nemůže sedět s kamarády ve stanu a poslouchat, jak venku skučí blizard, že nemůže zažít tu jedinečnou atmosféru světadílu, který nezná nepřátelství lidí a kde se vědecké výpravy různých zemí sešly za společným cílem hledat a objevovat, protože v Antarktidě toho k hledání a objevování zbývá víc než kdekoliv na světě. A tak jsem to všechno chtěl našim lidem alespoň trochu přiblížit.

Co jsi přivezl z této expedice?

I když je letecká doprava nesmírně drahá, díky pochopení Američanů jsem přivezl opět bohatý sbírkový materiál. Bedny jsem nepočítal a váhu raději také ne. Když viděli, jak těžko se s každým vzorkem loučím, mávli rukou a říkali mi: hlavně to dobře popiš, ať to nebloudí někde po zeměkouli. Došlo to snad všechno, a tak bylo dost materiálu na druhou výstavu. Měla dát nahlédnout do šestého kontinentu nejen odborníkům, ale i nejširší veřejnosti. Prostor pro ni našli místní fandové v nevyužitém sklepení novoměstského zámku. Za těch patnáct let ji viděly statisíce lidí. Ostatně byl to světový unikát, podobná expozice na světě nikde jinde neexistovala.

Na její otevření jsi přiletěl z Alžíru - tam ledu a mrazu moc nebývá.

To sice ne, ale Sahara je po Antarktidě asi druhá největší poušť světa, a i když je, dá se říci, super horká, extrémní působení vnějších činitelů na horniny se tady dá studovat stejně dobře jako v Antarktidě. Z našeho hlediska jsou důležité teplotní výkyvy a nezáleží na tom, zda se přibližují -90 °C nebo +60 °C.

Doplňoval jsem tu nejen poznatky, ale především sbírkový materiál z horkých pouští Maroka, Alžíru, Libye, Iráku, Sýrie a Střední Asie, který by jednou měl obohatit muzeum pouští světa. Bohužel, i když výstava Antarktida měla ve svém podtitulku označení stálá, ukázalo se, že to neplatí. Staronový majitel zámku neměl pochopení pro unikátní soubor materiálů, který jezdili obdivovat návštěvníci z celého světa, a poskytl "celé" tři týdny na vystěhování expozice a depozitáře ze sklepení zámku. A protože se stejně postavil i k plánované expozici světových pouští, která měla být v nevyužitém historickém "špejcharu", leží od té doby unikátní sběry, získané často s nasazením života, v bednách a krabicích a čekají na novou příležitost.

Proč sis vybral jako životní náplň právě kryogeologii?

Problematika působení mrazu na horniny mě chytla už v roce 1945 na gymnaziálním výletu na Luční horu v Krkonoších a to mě přivedlo ke studiu geologie a geomorfologie. Ale po nástupu do Ústředního ústavu geologického jsem si musel vybrat - doby renesančních vědců, kteří obsáhli téměř celé vědění lidstva, dávno minuly. Geologie má stejně jako většina jiných oborů řadu vysoce specializovaných disciplín a každá vyžaduje celého člověka. Tak jsem si vybral.

Začínal jsi v Krkonoších, kam ses vydal potom?

Mým snem bylo pracovat ve velehorách, ale k jeho naplnění vedla delší cesta. Milníky na ní, to byly mé první vzory a učitelé. A samozřejmě první práce v terénu. Výzkumy v Tatrách i Krkonoších mě přes kryogeologii i speleologii dovedly až do vzdáleného Pamíru. Dostal jsem tam pozvání na vědeckou výpravu od badatelů z Dubna. Náš tábor byl ve výšce 4300 m, kde byly ideální podmínky pro mé výzkumy. Z práce ve výšce kolem pěti tisíc metrů jsem byl výborně aklimatizován, a tak jsem celkem lehce zdolal i vrchol Piku Kaufmann. Tehdy mi bylo třiatřicet a byl jsem v kondici. Vrátil jsem se do stanu v 6000 m až za šera a na zádech jsem si nesl dvacet kilo nádherně zvětralého kamení. To, že jsem zlezl sedmitisícovku, jsem si začal uvědomovat, až když jsem dostal od uzbecké alpinistické federace vyznamenání. Byl to tehdy československý výškový rekord a vydržel celých šest roků.

Stalo se ti někdy, že sis řekl: a to je konec, odtud se už nemohu nikdy vrátit?

Těžké chvíle byly, to ano, ale pokud je člověk celý život v nejtěsnějším styku s přírodou, naučí se jí rozumět, pohybovat se v ní a především respektovat nejen její krásu, ale i sílu. A protože jsem se vždy skláněl s pokorou před silami přírody, zatím jsem vždy měl i na cestu zpátky, i když někdy to bylo opravdu "o fous". Ale řekl bych, že daleko horší než přírodní trable pro mne byly překážky ze strany lidí doma s jejich nepochopením, ukrutnou neseriózností...

Některé exponáty, které jsi přinesl z terénu, váží i desítky kilogramů. Vléci dlouhé kilometry takové závaží mrazivou pustinou nebo horkou pouští, to chce hezkou dávku entuziasmu - snad proto se o tobě říká, že jsi jedním z posledních sběratelů?

Doufám, že ne. Lidská touha po poznání je nekonečná. I když se změnily podmínky, i dnes jsou fandové a vědci ochotni nejen riskovat, ale třeba i položit život kvůli poznatkům, které mohou lidstvo obohatit. A nemusí to být jen "střecha světa", Antarktida, Sahara a geologie, denně tak riskují i etnologové či botanici uprostřed deštných pralesů, archeologové, ale i ti, kteří v klimatizovaných laboratořích hledají nové léky proti infekčním nemocím, a v řadě dalších profesí, o kosmonautech ani nemluvě. Hranice lidského poznání se neustále rozšiřují, ale to neznamená, že naše planeta již pro nás nemá tajemství. Řekl bych, že jich dokonce přibývá s tím, jak se zdokonaluje technika a laboratorní metody. Ale to první, základní - vzorek, dokumentaci, zkušenost - musí přinést člověk z terénu. Práce v terénu je základ, bez toho nemůže být žádný vývoj poznání možný. O to víc mrzí, když materiál nasbíraný za tak obtížných podmínek nakonec skončí někde... Ale takovéhle meditace mám nejen od ženy, ale i od lékařů zakázány.

Co bys nejraději přenesl z Antarktidy k nám?

No, počasí by to asi nebylo, i když drsná příroda je tam nádherná, čistá, ale přece jen... Něco přece, lidskou soudržnost, ochotu porozumět a pomoci tomu druhému, a nejen v tísni. Spolupráce zanícených lidí, nejen vědců, ale všech, kteří tu často za nelidských podmínek pracují, lidí všech národností, to je něco, co by stálo za následování nejen mezi jednotlivci, ale celými národy a státy. Vždyť ta naše Země je tak malá a díky vědeckému a technickému pokroku se neustále zmenšuje, že snad lidé přece jen budou muset najít společný jazyk, jazyk nejen rozumu, ale i porozumění mezi sebou.

Nebojíš se někdy, že místa, jejichž krásu nám ukážeš, exploatuje turistický průmysl a zničí je? Vždyť turistické zájezdy na poušť nebo i do Antarktidy nejsou dnes ničím neobvyklým.

Ani ne, zatím jsou to místa tak odlehlá a cesty tam tak obtížné i finančně náročné, že se není nutno obávat nějaké masivní invaze turistů. I když na druhou stranu je nutno přiznat, že díky extrémním podmínkám je tam příroda daleko zranitelnější, ohroženější. Ale nebezpečí pro přírodu hrozí všude, třeba Himálaj začíná doplácet na turistický boom, oceány jsou špinavé, mizí amazonské pralesy. Ale to je otázka nejen vymezení chráněných území, ale i získávání náhradních zdrojů energie a rozvoje infrastruktury rozsáhlých oblastí. Ale za tím jsou peníze a znovu peníze a ty rozvojové státy většinou nemají. Ale to je otázka ne pro jednotlivce, ani ne pro národy, ale pro celé lidstvo a jeho ochotu nést odpovědnost za stav celé naší planety.

I když se nám otvírají nové meziplanetární obzory, stále zůstávají hlubiny oceánů a Antarktida jedněmi z nejtajemnějších míst na Zemi?

Asi ano, ale všechno se strašně rychle mění. Antarktida, oceány a pouštní oblasti jsou ideálními místy pro výzkum nejen jich samotných, dají se tu řešit vědecké, ale i praktické otázky, jež mají dopad na celou Zemi. Díky své dlouho neporušené přírodě jsou tím nejcitlivějším indikátorem globálních změn, můžeme zde studovat i meziplanetární vlivy a jejich dopady na Zemi a lidskou populaci. Ostatně, co je to ozonová díra a jaké jsou důsledky tvrdého záření na člověka, jsem pocítil na sobě a pociťuji dodnes.

Antarktida, stejně jako pouště nebo vysoké hory, nabízí téměř euforický pocit svobody. Je to svoboda bez hranic, bez omezení?

Všechno na světě se řídí nějakými zákony a je jedno, zda tyto limity stanoví lidé, nebo příroda. Snad jen ty přírodní jsou jednodušší, čistší, průhlednější, ale i spravedlivější. Za jejich překročení se dříve nebo později vždy platí a v extrémních podmínkách je to často cena nejvyšší.

První z tvých výzkumů probíhaly na vrcholcích Krkonoš, teď se tam, jak se zdá, vracíš. Zůstalo něco k dodělání?

Jistě víš, že naše práce není nikdy hotová, vždy se najdou nové problémy, a než je vyřešíš, objeví se další. Ale na hřebeny Krkonoš mě nyní přivedlo něco jiného. V nejvyšších partiích našich severních horstev jsou velmi drsné podmínky - průměrná roční teplota na Sněžce se pohybuje kolem nuly, což je podobné jako na horách subpolární oblasti. Vzhledem k tomu, že v době ledové byly Krkonoše zaledněné, je vlastně dnešní Antarktida obrazem Krkonoš v době ledové. Tehdy až sem sahal ledovec. Například Hrádek nad Nisou či Jesenicko byly pod ledem. Mohu zde ověřit, zda poznatky z Antarktidy platí i pro naše území, a zároveň přinést vysvětlení jevů a krajinných prvků, pro které nebylo v současnosti odpovídající vysvětlení. A navíc je tu i zanícený zájem o tuto problematiku u mladších pracovníků z KRNAPu, a tak je naděje, že všechen cenný materiál bude využit, bude žít, že se snad všechna ta práce a námaha zúročí. A ještě něco. To, co se nepodařilo v nížinách, by se mohlo dočkat svého naplnění v horách, kam to nakonec patří - na Luční boudě. Tady jsem našel pochopení pro problematiku, které jsem se věnoval celý život, a dostal i prostor k realizaci expozice hor a pouští.

Není návrat do Krkonoš trochu symbolický?

Ani mi to tak nepřipadalo. Je to spíš logické vyústění mého vztahu k přírodě, k horám, k téhle zemi. Je pravdou, že právě tady jsem asi dostal první zájem o působení drsných přírodních podmínek na horniny, ale i když jsem sjezdil slušný kus světa, rád jsem se sem po celý život vracel.

Kdy a kde se otevře na hřebeni Krkonoš Polární expozice - pouště a nejdrsnější příroda naší planety?

No, dá-li bůh, úřady, moji spolupracovníci a zdraví, snad v tomto roce v létě. Prostory, které mi nabídli na Luční boudě v Krkonoších, čekají, a tak už zbývá jen spousta práce pro mě, mé nejbližší i pro obětavé pracovníky z KRNAPu.


Josef Sekyra se narodil 24. 2. 1928 v Novém Městě nad Metují (okres Náchod). Český geomorfolog a horolezec od roku 1952 působí v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 je externím docentem UK v Praze. Zabývá se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí, vybudoval stálou expozici Antarktida a depozitář Pouště světa. Účastník četných expedic, např. 1961 do Pamíru, kdy jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 12. SAE do země královny Maud a Enderbyho země, v letech 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Jako první občan Československa stanul na jižním pólu. Geologicky mapoval země na Sahaře (1973-76, 1980-81) a v arabských pouštích (1979-80 a 1989). Hlavní díla: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Působení mrazu na půdu (1960), Vliv sv. exposice na vývoj reliéfu v pleistocénu (s M. Prosovou 1961), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989), The Genesis and Stratigraphy of Endopheic Depressions in Areas of Oligocene to Pliocene Paleorelief in Northern Africa (1991) a řada dalších.
červenec - srpen 1999

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group