ikoktejl

KARNÁTAKA - "ČERNÁ ZEMĚ"

 

Karnátaka leží v jihozápadní části poloostrova Přední Indie a svojí rozlohou (191 773 km²) a počtem obyvatel (45 mil.) se řadí mezi prvních deset největších a nejlidnatějších indických států. Indičtí geologové ji rozdělují na dvě části: menší západní nazývají malnád - hornatá země, větší východní vyvýšenině pokryté lávovými příkrovy říkají maidán, tj. plošina.

Karnátaka je především venkovským, zemědělským státem, kde je nezbytné zavodňování. Proto také neustále vznikají spory o vodu, kterou potoky pramenící v Karnátace odvádějí do sousedního Tamilnádu. Větším problémem však zůstává odlesnění velké části centrální a severní Karnátaky, které s sebou přináší problémy spojené s erozí půdy.


Většina Indů neumí plavat, a tak tato nádrž v Bádámi slouží jen k plavení buvolů.


RYBÍ UDIPI

Udipi člověka ničím na první pohled nepřekvapí - takové obyčejné město na pobřeží Arabského moře. Ale už na ten druhý si všimnete sušených ryb, rozložených všude kolem domků, a nádherně pomalovaných nákladních aut s kusy ledu na korbě. Sledujete-li pak nějakou Indku až k pobřeží, otevře se vám neuvěřitelný pohled na rybí tržiště a přístav, kam každou minutu přijíždějí rybářské loďky, naložené plody moře až po okraj.

Na břehu se to lidmi a barvami jen hemží a zpočátku má člověk pocit, že vše se tu děje naprosto chaoticky. Ale jako všechno v Indii má i toto hemžení svůj přísný řád. Rybáři (všichni to jsou muži) odjíždějí na svých lodích na moře a vracejí se s několika hromadami ulovených ryb a jiných mořských živočichů na palubě. U břehu pak svůj úlovek lopatou přeloží na podlahu rozlehlé haly, kde se nákladu chopí ženy. Ty si potom sednou kolem obrovských stříbrně se lesknoucích hromad a jako Popelky oddělují malé rybky, větší rybky, krevety, mušle... Roztříděné ryby pak putují do košů a ženy je na hlavách odnášejí. Něco se uloží k ledu, který je v těchto končinách velmi cenný, většina se však usuší.

A nad celým tímhle divadlem létají desítky ptáků, od těch nejmenších přes vrány a racky až po obrovské dravce. Krouží lidem tak pět metrů nad hlavou a využijí každé lidské nepozornosti, aby ukradli rybu z osamělé hromady, nebo dokonce z koše na hlavě odcházející Indky. V životě existuje asi jen málo podobných příležitostí, kdy je člověku dovoleno prohlédnout si takové obrovské dravce zblízka. Využíváme toho. Jak lehce a bez jediného mávnutí křídel nad námi krouží. A stačí zlomek sekundy a ocitnou se na zemi, popadnou rybu a zase se vznesou.

Rybáři nás zvou do loďky: "No jen si nasedněte," pobízejí nás, "bude to pro nás čest a všichni nám to budou závidět!" A horečnatě nám podávají pomocné ruce, jen aby všichni viděli, že jsou to oni, kteří povezou na své lodi bělochy. Po cestě házejí do moře sítě, většinou je však vytahují prázdné. (Kde asi vyčarovali tu hromadu ryb, kterou přivezli minule?) Vysazují nás na ostrově svaté Marie, na kterém přistál Vasco da Gama. Bylo to jeho první setkání s Indickým subkontinentem. Máváme odplouvajícím rybářům. Cesta nás nakonec stála několik propisovacích tužek.

SVÍTÍCÍ MAHÁRÁDŽŮV PALÁC V MAISÚRU


Výrobek, nad kterým drží ochrannou ruku některý z bohů, se hned lépe prodává. V tomto případě je patronem reklamy na žiletky oblíbený bůh Ganéša.

Hlavním městem Karnátaky je sice Béngalúru, ale určitě nejkrásnějším a nejznámějším je Maisúr, město santalového dřeva. Při procházce ulicemi si vás získají podmanivé vůně vonných tyčinek, které se tu vyrábějí. Každá z nich je uválena ručně a zručná žena nebo šikovné dítě jich může stvořit až 10 tisíc za den.

Vonné tyčinky a sošky ze santalového dřeva však nejsou to jediné, co člověka v Maisúru okouzlí. Za pevnou zdí se tu totiž uprostřed rušného města skrývá honosný mahárádžův palác. Projdete k němu z ulice majestátní branou a otevře se před vámi úplně jiný svět. Pohádkový palác obklopený rozkvetlým parkem, několika domy a chrámy. Narazíte tu nejen na dvojici slavnostně pomalovaných slonů, ale i na pasoucí se dostihové koně.

Mahárádža ve svém sídle bydlí doposud, omezil se však na zadní část paláce. Ta přední je potom otevřena návštěvníkům, jimiž se to tu jen hemží. A všichni při prohlídce nádherných sálů obdivují pohádkové bohatství paláce, který se po požáru v roce 1897 opravoval plných 12 let a jeho rekonstrukce stála 4,2 milionu rupií.

Indové milují světýlka a všechno, co bliká. Proto si dovedete představit to vzrušení, když se jednou za týden, v neděli, celý palác rozsvítí několika sty tisíci žárovek. Tento slavnostní okamžik však netrvá dlouho. Za hodinu se dav smutně rozchází, protože další příležitost k pikniku pod širým nebem a k nevšednímu kulturnímu zážitku bude mít zase až za týden. Sjíždějí se sem rodiny z dalekého okolí, aby se při této slavnostní chvíli vyfotografovali. Této slabosti využívají obchodníci, kteří dychtivé návštěvníky na místě polaroidem vyfotí a obrázek (kde rozsvícený palác v pozadí není skoro vidět) jim hned za 100 rupií prodají.

Za návštěvu stojí i nedaleká tržnice, ve které se ovoce a zelenina neprodává na kila, ale na hromádky. Prodavači se tu totiž po ranním náporu zákazníků věnují rovnání svého zboží do pyramid, spirál a barevných obrazců.

CHAMUNDI HILL - VRŠEK RODINNÉHO BOHA


Smíření se životem, tolerance a odevzdanost, to jsou hlavní povahové rysy většiny Indů. Vše provázeno věčným úsměvem.

Kromě návštěvy muzeí, galerií nebo například velkého indického zábavního parku se může člověk z Maisúru vypravit na nedaleký kopec, který nese název Chamundi Hill. Stojí na něm chrám zasvěcený bohyni Chamundi, která byla rodinným bohem mahárádži. Jeho gópuram (vstupní brána) se tyčí do výšky čtyřiceti metrů a je vidět z širokého okolí.

"Capital City of Czech Republic? Prague!" volá na nás asi tak devítiletý klučík, jakmile se kolem rozkřikne, odkud jsme. Ten malý špunt umí všechna hlavní města světa. Zeptejte se, na jaké chcete. Slovensko? Bratislava přece! A už nám po Chamundi Hill dělá průvodce a vypráví příběh o démonovi Mahishasurovi, jehož socha stojí na prostranství, kam přijíždějí autobusy. Mluví docela slušnou angličtinou. Naučil se to prý od cizinců, kteří sem jezdí. Procházíme kolem askety, stojícího na hřebíkách, míjíme žebráky, kterým se v ruce svíjí kobra. Náš průvodce pokračuje ve výkladu. Jaký je to šikovný a chytrý chlapec, říkáte si a dáváte mu veliký bakšiš. Třeba mu to pomůže a půjde tak místo shánění peněz do školy...

Jdete-li z Chamundi Hill pěšky dolů, narazíte asi tak ve čtvrtině kopce na sochu obrovského býka Nandina, který je se svými pěti metry do výšky jedním z největších v Indii. Každý bůh hinduistického panteonu má své vozítko (váhana), na kterém se přepravuje z místa na místo. A právě Nandin je takovým vozítkem boha Šivy. Z býka se tak stává symbol plodnosti. Ženy putují za touto sochou i zdaleka a věří, že projdou-li pod pokrčenou Nandinovou nohou, porodí svému manželovi do roka syna.

Velký bílý býk Nandin je také strážcem Šivovým, a býci se proto v Indii těší nemalé úctě. Jeho socha stojí v mnoha šivaistických chrámech, kde je pak vždy obrácena čelem ke vchodu do ústřední svatyně, aby měl Nandin svého pána vždy na očích. Nandin tak bývá uctíván společně se Šivou jako strážce jeho klidu, ale mnohdy i samostatně jako symbol Šivovy plodnosti. Nandin navíc nikdy nechybí na vyobrazeních hinduistické "božské rodiny" - Šivy, Párvatí, Ganéši a Skandy.

Úplně na samém úpatí Chamundi Hill narazíte na drzé opice, které tu ze zaparkovaných motorek šikovně vytahují rozličné poklady a mrštně s nimi utíkají zpět na strom, kde je podrobují dalšímu zkoumání. Veselý pohled se tak třeba naskytne na jednu takovou "šikovnou" opičku, která se z koruny stromu směje nešťastnému řidiči a posílá mu jeho technický průkaz dolů po jednotlivých listech.

BOLLYWOODSKÝ FILMOVÝ ZÁŽITEK

Jedna z přezdívek, kterou se pyšní mnohamilionová Bombaj, je indický Bollywood, protože filmový průmysl vychrlí asi 500 filmů ročně. Většinou to jsou muzikály a vždycky tam jde o lásku a spravedlnost. A Karnátaka od Bombaje není zas tak daleko, aby i sem tato natáčecí horečka nezasáhla. Filmy jsou většinou v řeči kannada a filmový hrdina je tu něco jako polobůh. Lístek stojí od 8 do 20 rupií podle toho, kde chcete sedět a jak dlouhou frontu jste ochotni stát. Peněz to v každém případě není tak moc, takže kina jsou nacpaná.


Podle barevného pojednání zvířat se pozná, kterého boha majitel uctívá. V tomto případě jde - podle tří bílých pruhů - o Šivu.

Přišli jsme před kino a stoupli si do fronty na lístky. Najednou se dav před námi začal rozestupovat a všichni nás s otevřenou pusou pouštěli dopředu. "Ale tenhle film není v angličtině," mile nás na tento drobný nedostatek upozornila nějaká slečna. "To nevadí." Její údiv se ještě zvětšil. "A vy rozumíte řeči kannada?" "Ne."

Přesto jsme děj pochopili, nebylo to zas tak obtížné. (Otec měl tři syny, a protože nebyli nijak zvlášť bohatí, museli všichni čtyři čelit mnoha problémům a nesčetněkrát obhajovat svoji čest, než dostali své vyvolené za manželky.) Po hodině a půl promítání byla přestávka. Film se najednou zastavil, na plátně se objevily tečky a otazník a všichni si museli neochotně deset minut počkat, jak bude napínavý příběh pokračovat. Popcorn nahradily buráky a kolu čaj s mlékem. A honem zpátky do sálu, který svými rozměry připomínal menší sportovní halu.

Srozumitelnost děje nám trochu zkomplikovala dvojrole hlavního hrdiny. Jeho postava otce se od postavy syna lišila jen pihou na tváři a více zakrouceným knírkem. Časem jsme však všechno pochopili a s úlevou jsme se mohli věnovat tanečním pasážím. Tančilo se nejen v nádherně zelené přírodě (jak dlouho ji asi tvůrci filmu ve vyprahlé okolní krajině hledali?), ale také v maisúrském Mahárádžově paláci a u černé sochy býka Nandina pod Chamundi Hill. Několik zlých hrdinů (kteří se poznali podle toho, že mluvili anglicky a nosili džíny) se během filmu polepšilo poté, co jim čestný otec promluvil do duše. Několikrát jsme si připadali hloupě ve chvílích, kdy se slovním hříčkám smálo celé kino. A jednou dokonce celé kino nadšeně tleskalo, pískalo a diváci vstávali ze svých míst, když se jeden ze synů nedal ponížit jakýmsi záporným bohatým hrdinou a důstojně odkráčel ze scény pryč.

Z kina jsme odcházeli po více jak třech hodinách.

KARNÁTAKA - STÁT, KDE SE O CHRÁMY ZAKOPÁVÁ


Většina z 45 milionů obyvatel Karnátaky jsou hinduisté. Navzdory tomu některé chrámy dnes slouží spíše turistům než místním.

Před patnácti sty lety v Bádámi, na severu státu, vybudovali Čálukjovci jedny z nejstarších hinduistických chrámů v Indii. Také další indické dynastie hrály svoji úlohu v historii Karnátaky. Byli to však Hójašálové, panující mezi 11. a 14. stoletím, kteří nejvíce poznamenali karnátackou kulturu. Nádherné chrámy v Bélúru a Halábídu jsou drahokamy indické architektury a svojí spletitostí a propracovaností sochařské výzdoby si v ničem nezadají se slavnými chrámy v Khadžuráhu.

V roce 1327 hinduistické město Halábíd přemohla muslimská armáda. Její vítězství však netrvalo dlouho a v roce 1346 bylo území připojeno k hinduistickému království Vidžajanagarskému, založenému v roce 1336 s hlavním městem v Hampi. Vidžajanagar dosáhl svého vrcholu v padesátých letech 16. století, ale v roce 1565 padl do rukou sultánovi a hlavním a nejdůležitějším městem se stal Bidžápur. Dnes je Bidžápur jen malé město, obklopené impozantními hradbami, plné nádherných mešit, které připomínají jeho slavné období.

BÁDÁMI, AIHÓLÍ A PATTADAKAL - VE STÍNU BÝVALÉ SLÁVY

"Město Vátápí měří v obvodu osm kilometrů a na západní straně je obtéká řeka. Půda v zemi je neobyčejně úrodná a dobře obdělávaná. Lidé jsou tu vysokých postav, jsou čestní a prostí, milují učenost a ochotně vypomohou každému, kdo se ocitne v nesnázích." Tak popisuje město Bádámi čínský buddhistický poutník S’an-cang v 6. století.

Bádámi je s jinými indickými místy nezaměnitelné. Uprostřed města se totiž rozkládá obrovská vodní nádrž, která byla vybudována v pátém století a v níž se zrcadlí okolní červené skály, poseté hinduistickými chrámy.

Je to velice chudé městečko - nemají tu ani pomeranče, ani ananasy, stěží seženete banány - zato opicemi a černými prasaty se to tu jen hemží. Cizince zde nepotkáte. A ti, kteří přijedou na prohlídku zdejších jeskynních chrámů, se rychle vracejí do pohodlí větších měst. Někteří se však do jeskyní ani nepodívají, protože vstup pro bělocha stojí pět dolarů (oproti pěti rupiím pro místní). Volnou vstupenkou však mohou být vaše náramkové hodinky, které ještě před pokladnou padly do oka hlídači těchto chrámů.

Ať už se dostanete k jeskynním chrámům jakýmkoli způsobem, čekají na vás čtyři umělé a jedna přírodní jeskyně, propojené řadou schodů. Jsou nádhernou ukázkou náboženské tolerance za vlády Čálukjovců, protože tři z nich jsou zasvěceny hinduistickým bohům, jedna je džinistická a jedna buddhistická. Je z nich nádherný výhled na město a na nádrž, lemovanou pilnými pradlenami a koupajícími se mohutnými buvoly.

Mezi druhou a třetí jeskyní jsou vytesané příkré schody vedoucí na vrcholky skal, na kterých stojí zbytky opevnění. Ty jsou památkou na dobu, kdy Bádámi sloužilo jako pevnost.

Půlhodinka natřásání v autobusu, a z Bádámi se dostanete do dalšího bývalého hlavního města zaniklé říše Čálukjovců - Pattadakalu. Protrpíte-li v autobuse ještě jednu půlhodinku (o silnici se tady totiž opravdu nedá mluvit), přijedete do Aihólí, nejmenšího, nejzapadlejšího a nejstaršího hlavního města čálukjovské říše. Ještě něčím se může tato malá vesnička pyšnit. Za zdí se krčí hinduistický chrám s půlkruhovým půdorysem, který je pravděpodobně jediný svého druhu v celé Indii.

Nádherná sochařská výzdoba všech chrámů v těchto třech městečkách byla inspirací pro pozdější hinduistické říše na jihu Indie. Její jedinečnou prohlídku však trochu kazí zjištění, že ceny za vstupy na jednotlivé objekty se jaksi vymykají logice. Pět dolarů do Aihólí a deset do Pattadakalu. Pro bílé, samozřejmě. Jak se však přestrojit za Inda, který má vstup skoro padesátkrát levnější?

HOJÁŠALSKÁ EROTIKA

Nedaleko města Hassan v jižní Karnátace stojí chrámy, z nichž se dá číst jako z knihy. (Jen kdyby to člověk dokázal!) Každý centimetr venkovních i vnitřních stěn je pokryt nekonečnou rozmanitostí hinduistických bohů, bohyň, mudrců a stylizovaných zvířat. Zaznamenány tu jsou hrdinské činy lidí i bohů, popsány události ze života hojášalských panovníků.

Ti zde panovali mezi 11. a 13. stoletím a dlouhou dobu vykořisťovali Čálukjovce, kteří tu žili před nimi. Říše zaznamenala velký rozkvět za vlády Under Bittiga (1110-52), známého pod svým pozdějším jménem Višnuvardhana, za jehož vlády také vznikly chrámy v Bélúru a Halábídu.

Přichází k nám malý klučík s plnými dlaněmi kamenných sošek. Jsou krásné a zase trochu jiné, než jaké jsme koupili na Chamundi Hill. Představa, jak těžký batoh bychom s sebou museli vláčet, kdybychom je všechny skoupili, nás odrazuje. "Tak je za něco vyměňte," radí nám neodbytný prodavač. "Nemáte třeba hodinky? Kalkulačku? Baterku?" Je vidět, že tady už s cizinci jistou zkušenost mají, protože já "náhodou" jednu kalkulačku s sebou mám. "Vyměním ji za tyhle tři sošky!" "Tyhle tři?! To nemůžu," rozčiluje se klučík, "za jakékoli jiné, ale tyhle jsou dražší, daly mi víc práce." Tak nic. Odcházíme na prohlídku dalšího chrámu.

Hojášalové se dali v 10. století na džinistickou víru, ale už v 11. zase stavěli hinduistické chrámy. Proto najdeme v hojášalské architektuře jak chrámy višnuistiské a šivaistické, tak i džinistické.

Vycházíme z jednoho takového temného džinistického chrámu a přibíhá k nám náš malý obchodník. "Tyhle čtyři za tu kalkulačku, OK?" A strká mi pod nos úplně jiné sošky, než jaké jsem si původně vybrala. "Ne. Buď tamty tři, nebo nic."

Ze studia mnoha reliéfů na zdech chrámů je patrné, že za hojášalského období byl kladen velký důraz na tanec a hudbu, jejichž pomocí se vyjadřovala jak náboženská vroucnost, tak i světská radost. Tato doba byla také známá svým relativně velkým stupněm sexuální svobody a pro ženy znamenala možnost účastnit se veřejných záležitostí. (Ze stejného období jsou i známé chrámy v Khadžuráhu.) Všude se uplatňuje snaha o vystižení co nejkrásnější lidské, především ženské postavy plných tvarů, velkých ňader a širokých boků. Je veselé si představit, jak tyto indické chrámy asi musely šokovat předchůdce viktoriánské éry.

"Tak dobrá. Tyhle tři sošky za kalkulačku a 50 rupií k tomu!" Jelikož nesmí cizince obtěžovat v chrámech, čekal na mě hned u východu. "Já musím přinést nějaké peníze, víš?" Domlouváme se na kalkulačce a deseti rupiích. Jeho velké tmavé oči září. "Good business for you? Not for me," pronese ještě v rychlosti naučenou frázi, a pak už zvesela utíká za kamarády, aby se jim se svým úlovkem pochlubil.


Pro práci se do povozů zapřáhnou buvoli. Tento jednoduchý dopravní prostředek ale může sloužit také jako prolézačka.

DŽINISMUS

Kolem roku 500 př. n. l. vyrůstá z hinduismu nové náboženství, které má s buddhismem společnou nejen dobu vzniku, ale i podobné myšlenky. Je založeno Mahávírou, velkým zakladatelem. Mahávíra se narodil ve vznešené rodině, vedl normální život až do svých třiceti let, kdy se vzdal světa a stal se asketou. Po dvanácti letech dosáhl osvícení a dalších třicet let strávil šířením svého poselství po venkově, než ve smrti dosáhl mókši (duševního osvobození).

Myšlenky, které Mahávíra hlásal, vyrůstaly z nechuti podrobovat se dominantním kněžím, komplikovaným rituálům bráhmanů a kastovnímu systému. Džinisté věří v nekonečnost vesmíru, naopak odmítají názor, že svět je stvořen bohy. Stejně tak věří v reinkarnaci a v možnost duchovního osvobození. Džinismus je jedno z nejasketičtějších náboženství. Svým stoupencům doporučuje askezi jako způsob dosažení osvícení a učí laskavosti a soucitu se všemi formami života. Z tohoto důvodu jsou džinisté přísnými vegetariány, a někteří mniši si dokonce zakrývají ústa rouškou, aby náhodou nějaký hmyz nevdechli, a zametají si před sebou cestu, aby na žádného živého tvora nešlápli. Jejich chrámy jsou narozdíl od chrámů hinduistických tmavší, podpírané mnoha sloupy, jejichž tvar se nikdy neopakuje dvakrát.

Nové náboženství se rychle rozšířilo po celé Indii. Kolem roku 300 př. n. l. proniklo i do Karnátaky, kde se stalo náboženstvím několika vládnoucích dynastií a podstatným způsobem ovlivnilo rozvoj kannadské literatury. V současné době se k džinismu hlásí asi 4,5 mil. obyvatel, kteří žijí roztroušeně po celé Indii.

ŠRAVANABÉLGÓLA - MNICH BÍLÉHO RYBNÍKA

Dvě a půl hodiny od Bélúru leží městečko, jehož předlouhý název Šravanabélgóla znamená Mnich Bílého rybníka. Je to jedno z nejstarších a nejdůležitějších center pro džinistické poutníky. Z vrcholu kopce Indragiri Hill se tu totiž na všechny příchozí dívá kamenná socha Gómatéšvary, syna prvního tírthankary Ršabhy. Džinisté považují tírthankary za své dávné učitele. Tito světci dosáhli dokonalé vědoucnosti a vymanili se ze všech pout hmotného světa. Posledním, čtyřiadvacátým tírthankarou byl Mahávíra, zakladatel dnešního džinismu.

Na 614 rozpálených schodů vede k nohám obrovského, 18 metrů velkého Gómatéšvary. Boty však musí zůstat dole, a tak asi po půlce stoupání nevíte, máte-li si dříve masírovat bolavá lýtka, nebo foukat na spálená chodidla. A když poté zničeni vystoupáte až k nohám obrovského Gómatéšvary, který se svojí velikostí řadí k největším světovým monumentům svého druhu, pranic vás neutěší zjištění, že vaše hlava je stejně velká jako nehet Gómatéšvarova palce.

Každých dvanáct let se sem sjíždějí džinisté z celé Indie, aby společně oslavili svátek Mastakábhišékha. Za sochou je vztyčeno obrovské zdobené lešení, ze kterého je potom zkrápěna Gómatéšvarova hlava směsí mléka, šafránu a přepuštěného másla ghí, což vytváří iluzi zlatého deště. U nohou se mu pak během slavnostního průvodu nashromáždí tisíce kalíšků s kokosovým mlékem, jogurtem, ghí, banány, datlemi, mákem, mlékem, šafránem a santalovým dřevem. Na další oslavu svátku Mastakábhišékha nebudeme muset čekat tak dlouho. Konat se totiž bude už v roce 2005.




KARNÁTAKA


Mapa: Vladimír Žákovič

Rozkládá se v jihozápadní části poloostrova Přední Indie a svojí rozlohou (191 773 km²) a počtem obyvatel (45 mil.) se řadí mezi prvních deset největších a nejlidnatějších indických států.

Název Karnátaka pochází od tradičního pojmenování území s drávidským obyvatelstvem mluvícím kannadštinou, na němž vznikl později jihoindický stát Maisúr. Osvícený sultán Tipú, jehož otec se v roce 1761 zmocnil vlády nad Maisúrem, si uvědomil nebezpečí anglické kolonizace pro celou Indii a postavil se na hrdinný, leč marný odpor proti vojskům Východoindické společnosti. Byl zabit v roce 1799 a okleštěný Maisúr přešel pod svrchovanost kolonizátorů. V nezávislé Indii se pak stal Maisúr jedním ze svazových států. Úpravy hranic z roku 1953 a 1956 spojily všechny mluvčí kannadštiny a rozšířily hranice státu, přičemž mu poskytly přístup k moři. V roce 1973 byl Maisúru vrácen jeho původní název Karnátaka.

Úředním jazykem je tu kromě hindštiny a angličtiny také kannadština, drávidský jazyk obohacený četnými slovy z maráthštiny, hindštiny a sanskrtu, jímž hovoří dvě třetiny obyvatelstva. Z ostatních jazyků se tu mluví telugsky, maráthsky, urdsky a tamilsky.
březen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group