ikoktejl

NOSOROŽCI NESMĚJÍ ZPĚT DO PREHISTORIE

 

Je chladné ráno, dost překvapivé na zeměpisnou polohu rezervace Masai Mara. Jsme sice na rovníku, ale ve velké nadmořské výšce. Pod stožárem s vlajkou stojí vyrovnaná řada deseti mužů v uniformách. Na klopách svých ošoupaných blůz mají zvláštní znak - cínového nosorožce. Opodál stojí starý džíp s otevřenou korbou. U nohou poloviny mužstva jsou opřeny zbraně. Staré pušky opakovačky mají v hlavních nacpané zátky ze špinavých hadrů. Muži beze zbraně jsou rovněž v uniformách. Před touto podivnou řadou černých strážců stojí muž v pečlivě vyžehlené uniformě s revolverem u opasku a hůlkou v ruce. Stranou řady stojím já. Třesu se chladem a nedočkavostí. Jsem prakticky první den v Masai Mara a ještě k tomu hostem protipytlácké jednotky se zvláštním zaměřením na ochranu nosorožců.
Je léto roku 1985 a do Keni má přijet poprvé v historii země papež křesťanského světa Jan Pavel II. Podle protokolu si má vyjet na krátké safari po Masai Mara, pokud možno spatřit nosorožce, a dokonce pohladit nosorožčí mládě držené v zajetí. Tím by byl demonstrován zájem hlavy církve o tato zvířata a jejich ochranu před očima domorodců, kteří v nosorožcích vidí jen objekt spojený s bájnými výdělky, v lepším případě sexuální symbol. Situace těchto zvířat v roce návštěvy papeže byla ve východní Africe kritická. Z někdejší hojnosti nosorožců, jichž se obávali i lovci, přežívali jen jedinci.

HISTORIE STARÁ 45 MILIONŮ LET
Od konce 70. let poklesla jen v Keni populace nosorožců dvourohých, kterým se říká černí, ze 20 000 kusů, napočítaných v 50. letech, na pouhých 400 v roce 1985. Všech pět druhů nosorožců dnes žijících na Zemi je ve stejném neutěšeném postavení. Platí to pro nosorožce jávského, sumaterského a indického, stejně jako pro nosorožce černého a další z afrických druhů, nosorožce tuponosého neboli bílého. Ten vůbec není bílý, je stejně šedý jako jeho rodový bratr, to se jen popletlo nizozemské slovo wijde - široký s anglickým white - bílý. Zkomolené jméno jim už zůstalo, i když přízvisko široký by bylo pro toto objemné zvíře, dosahující hmotnosti téměř 3 tuny a výšky v kohoutku až 2 m, mnohem výstižnější. Mohutná žebra zvířete vzbuzují respekt, o břichu typického býložravce nemluvě. Druhové označení tuponosý (Ceratotherium simum) je však nejpřiléhavější. Široká tlama tuponosého nosorožce je skvěle uzpůsobena k optimálnímu spásání trávy. Tito nosorožci se vyskytují ve dvou poddruzích. Severní se vyskytuje v lokalitách východní Afriky nad rovníkem, a jižní hlavně v Jihoafrické republice v provincii Natal, tedy jižně od rovníku. Geneticky oba poddruhy vykazují odlišnosti, které se těžko vysvětlují, i když fyziologicky se liší nepatrně. Nosorožec černý (Diceros bicornis), tedy správně nosorožec dvourohý, je menší, největší jedinci dosahují hmotnosti skoro jeden a půl tuny. Živí se především mladými větvičkami keřů. Tomu je uzpůsoben i horní pysk jeho tlamy, který je trojúhelníkového tvaru s krátkým výčnělkem, jímž si větvičky s trny opatrně přitahuje. Už na první pohled jsou oba tyto druhy rozlišitelné docela snadno, neboť způsob přijímání potravy je odlišuje i postojem a držením hlavy. Nosorožec tuponosý s hlavou sehnutou neustále spásá trávu, dvourohý ji drží pěkně zvysoka jak při žraní, tak i když větří.
Ale pořádně nic nevidí ani jeden druh, spíše ostražitě naslouchají a větří. Čich a sluch mají výtečný. V Africe se u ohňů tvrdí, že kvůli špatnému zraku a jakoby nepadnoucí „větší“ kůži s mnoha záhyby jsou všichni nosorožci nevrlí. Odjakživa byli postrachem lovců i stopařů pro svoji zbrklou reakci. Stojí třeba nehnutě mezi keři nebo si hoví v bahně, splývajíce s barvou půdy, a najednou uvedou své tuny do zběsilého cvalu proti spíše tušenému než viděnému nepříteli. Muž nebo auto, je jim to jedno. Napřed zaútočí, a pak se ptají. Jsou prostě nevyzpytatelní a lidé tvrdí, že jsou zlostní. Měli by na to ostatně nárok.

OBCHOD S LIDSKOU HLOUPOSTÍ
Nosorožci mají prakticky jediného nepřítele a tím je člověk. Od nepaměti se věřilo, že roh z nosorožce dokáže odhalit jed v nápoji. Nádobka z hmoty rohu, který je vlastně tvořen - velmi zjednodušeně řečeno - srůstem milionů vlasových chloupků, měla při styku s jedem šumět. Tato pověra, známá už z antiky, však nosorožce příliš neohrožovala.
Pohroma nosorožců nastala až počátkem 50. let minulého století, kdy příliv peněz z prodeje ropy na Střední východ oživuje obchod s dýkami s rukojeťmi z nosorožčího rohu. Například v Jemenu bylo vlastnictví a nošení takové dýky nedosažitelným snem každého muže, za nějž byl ochoten platit zlatem. Černé zlato ukázalo i v tomto případě svoji zlověstnou tvář, snadný výdělek našel uplatnění v této pro nosorožce smrtící módě s nedozírnými následky. Zbohatlých Arabů jsou statisíce. Spotřeba hmoty nosorožčích rohů stoupala exponenciálně a pro pytláky v národních parcích, ale i pro vojáky podivných režimů některých afrických států představovala neodolatelné pokušení. Za jeden roh se platilo i 50 000 USD. Pohádkové bohatství pro chudáky, kteří stejně dost dobře nechápali, proč by nemohli zabíjet zvířata běhající ve volné přírodě. A nádherně bezpracné finanční přilepšení pro africké diktátorské potentáty, kteří vždy touží po lepších zbraních. Stačila dávka ze samopalu, rychle odřezat roh a zmizet. Zohavené mrtvoly jinak netknutých zvířat odklízeli postupně supi a hyeny.
V Asii, zejména v Indii, vybíjí nosorožce představa, že roh rozemletý na prášek je afrodiziakum. Na to věřili a bohužel stále věří hlavně v přelidněných státech Indie, v Bangladéši a dále na východ v Číně, a dokonce i v konzumním Japonsku. Odhaduje se, že jen do poloviny 70. let zmizela plná polovina světové populace nosorožců a dnes je stav zřejmě na pouhých 15 % od počátku jejich apokalypsy. Nejoptimističtější odhady hovoří o posledních 10 000 kusech všech druhů nosorožců žijících na Zemi. Ve východní Africe, kde kdysi žilo asi 90 % populace nosorožců černých, je dnes jen asi 500 těchto zvířat. Zvyšuje se tak návštěvnost turistů, neboť každý, kdo přijíždí na safari, si chce pořídit obrázek tvora přicházejícího z prehistorie. Vzácnost nosorožce z něj činí obchodní artikl.

MAMA KAYA A CHEKREQ
V to velmi chladné ráno v Masai Mara dostává speciální protipytlácká jednotka zvláštní úkol. Jako obvykle bude zapotřebí vystopovat samici nosorožce a její mládě, tedy zvířata, jež má skupina přidělena k hlídání, ale ode dneška z nich nesmí nikdo spustit oči ani v podvečer a hlavně se k nim nesmějí příliš přibližovat turisté. Vše se musí nachystat k ukázkovému safari pro papeže. Strážci musí prostě každou minutu vědět, kam nasměrovat hlavu církve, až pojede savanou.
V malé ohradě u hlavní správy rezervace je umístěno osiřelé mládě nosorožce staré několik měsíců, dovezené ze zvířecího sirotčince paní Daphne Sheldrickové, vdovy po nejslavnějším řediteli národního parku Tsavo. Tato světově známá dáma shromažďuje a s několika pomocníky se stará o nalezená slůňata, nosorožce a další zvířata, jejichž rodiče většinou padli rukou pytláků, nebo prostě uhynuli. Nosorožčí mládě ochotně zapůjčila i s opatrovníkem, papežova návštěva s okázalým pohlazením bude určitě velkou propagací ochrany ohroženého druhu nejenom v Keni ale v celé Africe. Ví, že jen pokud se veřejnost bude zajímat o osud nosorožců, přežijí.
Už od roku 1980 jsou poslední žijící nosorožci hlídáni v Keni a některých dalších afrických státech podobnými malými jednotkami strážců, s jakou se vydávám na cestu savanou. Denně vystopují svého nosorožce a pak jej z povzdálí pozorují. Šílené turisty, kteří se nemohou spokojit s pohledem na pasoucího se nosorožce ze vzdálenosti 100 metrů a najíždějí na něj co nejblíže, černí strážci už nenávidí. Otázka „Neviděli jste nosorožce?“ je deprimuje. Slyší ji příliš často. Nechápou ji, nechápou, že někdo jezdí jak šílený savanou sem a tam, víří prach a rozhání stáda antilop jenom proto, že mu schází snímek nosorožce.
Výsledkem každého nájezdu turistického mikrobusu do blízkosti nosorožce je pro strážce pohroma, představuje jen další trmácení se za neklidnou samicí, neboť ta se dává do pohybu vždy, když jakékoliv auto překročí útěkovou vzdálenost, kterou si zvíře drží jako bezpečnostní zónu za každou cenu.
Zpravidla až v poledním žáru se nosorožčí samice odmítne pohybovat a schová se do stínu křoví. S mládětem po boku odpočívá a dřímá. Jen najde-li na své cestě mokré bahnisko, ihned toho využívá a chladí se v něm.
Mezi keři buše ji nenajde ani cvičené oko našeho stopaře. Už proto, že v poledním žáru se mysl otupí, zrak se unaví a ústa žádají vodu. Je šílené horko a nic se neděje. I lvi leží a těžce oddychují. Není to lehká služba, den za dnem, stále ve strachu a obavách o výdělek.
Zjišťuji, že bez stopaře by strážci s flintami byli zcela ztracení a nosorožce by nenašli. Brebentivý stařík dokáže vyhledat v tetelící se savaně šedou masu nosorožčího těla na dálku pouhým zrakem i bez dalekohledu, dokáže najít kupy jeho trusu, do těchto kup sáhnout prsty a odhadnout, kdy tu bylo zvíře naposledy. Nosorožci mají vrozené chování kálet na určitých místech a tím si značkují své teritorium. A protože je jejich spotřeba zelené hmoty vzhledem k jejich hmotnosti vysoká, odpovídají tomu i hromady jejich trusu.
Jinak je stopování velmi složité, protože stopy tohoto lichokopytníka jsou v tvrdé půdě neznatelné a zlomená stébla trav je ve větrem se vlnící savaně těžké dohledávat. Zvláště v ranních hodinách, kdy je třeba zjistit, kde samice je. Není to snadné a strážci si ráno při jejím spatření ulehčeně oddechnou. „Mama Kaya, kifaro, bwana,“ strkají do mne a náš šofér se srdečně šklebí. Dokonce mi nadjíždí po slunci, abych mohl fotografovat. Pak vypne motor a posádka vozu jen neúčastně přehlíží dění v savaně. Tato jednotka už pojmenovala svého nosorožce jménem. Je to Mama Kaya a její mládě se jmenuje Chekreq.
Jak slunce putuje po obloze nad naše hlavy, jsou strážci čím dál malátnější. Sedíme v otevřeném džípu, vítr vysušuje naše těla, nedaleko od nás se popásá Mama Kaya se svým mládětem. Co mne v savaně stále fascinuje, strážce už nudí. Jejich přítomnost je stejně více méně symbolická. Kdyby se objevil podezřelý džíp s ozbrojenými pytláky, raději by ujeli. Nájezdníci, většinou z blízké Tanzánie, mají k dispozici samopaly a motorové pily. Stačí jedna salva za ucho nosorožce a pár vteřin na uříznutí rohu. Malé jednotky strážící nosorožce mohou odradit tak leda osamělé pytláky, kteří kladou drátěná oka s taktikou utrápit v noci zvíře k smrti a zmizet. I to se kupodivu někdy zdaří.
Bohužel i přes tato opatření, připomínající v některých rezervacích spíše řízené popásání nosorožců, než citlivý dohled nad národním parkem a jeho ochranu před pytláky, nosorožců v Keni stále ubývalo. Korupce dosáhla až do nejvyšších funkcí vlády a výjimkou nebyla ani tragická úmrtí strážců při ozbrojených nájezdech pytláků. V jednom případě bylo zabito devět mužů. Pytláctví bylo a je největším nebezpečím pro přežití nosorožců. A nejenom jich, ale i slonů, antilop, žiraf, levhartů a veškeré trofejní zvěře. Nosorožci jsou však na seznamech CITES, mezinárodní konvence určující, za jakých podmínek je povolen obchod s ohroženými druhy. Odstřel nosorožců není povolován vůbec a kontrole podléhá i obchod s trofejemi a výrobky z nosorožců.
Kolébka africký nosorožců
Je opět hodně chladné ráno v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi. Tentokrát to není tak překvapivé, neboť v provincii Natal v Jihoafrické republice je konec zimy. Tato rezervace o rozloze 96 000 ha je situována ve zvlněné krajině a je rozdělena na dvě části, přesně podle názvu. Na první pohled návštěvníka překvapí dvě věci, mladší stromový porost střídající rozlehlé pastviny a věc v Africe poněkud nezvyklá, ocelový plot. Bohužel, tento symbol ohraničení území se ve volné přírodě Afriky objevuje čím dál častěji, oploceny jsou již i podstatné části Krugerova národního parku, největšího na černém kontinentě, a rezervace na dalších místech.
Mladý porost v Hluhluwe-Umfolozi je důsledkem silné povodně po průtrži mračen v roce 1984, kdy za pět dnů napadlo 510 mm vody a koryta řek se vzedmula až o 18 m. O deset let později se povodeň téměř opakovala a opět zdevastovala údolní nivy zarostlé sykamorami a skotiemi, v jejichž korunách žili nádherní papoušci hnědohlaví. Dodnes se z těchto povodní krajina ani papoušci nevzpamatovali. Ale nosorožcům tento typ krajiny zřejmě vyhovuje.
Hluhluwe-Umfolozi je jediným místem na zeměkouli, kde každý návštěvník může spatřit nosorožce skoro na každém kroku, téměř jako v nějakém filmu. Nemusí jezdit jako zběsilý. Ale takto to prý v Africe kdysi vypadalo. Nicméně radost z pohledu na tento zvířecí ráj musíme každému poopravit. Zde, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi, mají Jihoafričané největší úspěchy v chovu a množení nosorožců tuponosých a v poslední době i dvourohých. V současné době se mezi ploty obou rezervací, propojených spojovacím koridorem, pohybuje na 1600 nosorožců tuponosých a 350 nosorožců dvourohých a každoročně je odtud několik desítek jedinců odváženo do afrických národních parků i zoologických zahrad po celém světě. V současných cenách je hodnota černých nosorožců kolem 12 500 USD, tuponosých jen 4200 USD, neboť s jejich chovem jsou již letité zkušenosti a nejsou tak vzácní. Obchod s těmito zvířaty, nemluvě o dalších, například s antilopou kudu velkým nebo nyalou nížinnou, je neuvěřitelně úspěšný. Zdejší autority tvrdí, že všech 1500 nosorožců tuponosých žijících v Krugerově národním parku pochází z Hluhluwe.
Poslední aukce živých zvířat proběhla v červnu roku 2001 v nově otevřené aukční síni právě v Hluhluwe-Umfolozi a navštívilo ji na 2000 zájemců o koupi z celého světa. Utratili 1,8 mil. USD za 1775 zvířat různých druhů odchovaných asi ve 110 rezervacích provincie Natal. Vrcholem aukce bylo vydražení samce antilopy nyaly za 1250 USD, samice nosorožce tuponosého s mládětem za 50 000 USD a chovného stáda šesti nosorožců černých po 50 000 USD za každý kus! Prodaná zvířata byla posléze odchycena v rezervaci zvěře Mkhuze na severu provincie, kde je úspěšně chová rančer Herman van Schalkwyk. To není nic neobvyklého, neboť mnoho Jihoafričanů chová nosorožce a další zvířata i mimo Hluhluwe-Umfolozi ve svých soukromých rezervacích již desetiletí. Rozhodně na tom neprodělávají.
Dokud nebyla poptávka po živých nosorožcích v národních parcích v různých státech Afriky, kde brzy poznali, že přítomnost těchto zvířat zvyšuje návštěvnost téměř řádově, obchodovalo se s rohy nosorožců a prakticky s každou částí jejich těla přímo v Jihoafrické republice. Příslušníci kmene Zulu, jednoho z nejpočetnějších na jihu Afriky, to vždy velice cenili. Zbytek produktů z nosorožců se prodával například až do Japonska. Nezbývá než vysvětlit, z čeho pramení neskutečný obdiv a víra Afričanů a Asiatů v mužnou sílu, kterou jim měl dodat prášek z rohu zvířat. Vyplývá z pozorování, že kopulační akt nosorožců, dost nepřehlédnutelný u tak velkých zvířat, zvláště pokud jich byla hojnost, probíhá nejméně půl hodiny. Odtud je jen krůček k přesvědčení, že prášek ze symbolického rohu musí mít zázračnou sílu.

ZNALOSTI A MODERNÍ MEDICÍNA
První, co návštěvníka v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi zarazí, je skutečně neobvyklá šance spatřit během několika hodin nevídané množství nosorožců. Tuponosí nosorožci se pomalu pasou na návrších i v podrostech a narazíte na ně také na cestě. Zpočátku to každého fascinuje, postupem času si zvyká. Dobrodružstvím se stává vyhledání nosorožců černých, kteří jsou mnohem opatrnější a pohyblivější. Ale nelze říci, že se takového pohledu nabažíte.
Odchyt zvířat se provádí zásadně od března do října a je pro zaměstnance Hluhluwe-Umfolozi sice profesionální, ale stále stejně vzrušující prací. Vyhledaná zvířata se uspávají drogou popsanou jako syntetický morfin v dávce zhruba 200násobně vyšší, než se může použít u člověka. V druhé narkotizační jehle jsou vždy nachystané antidoty, které ruší účinek uspávací drogy. Další operace po zasažení zvířete narkotizační střelou dnes v Hluhluwe-Umfolozi probíhá s využitím sítí a helikoptér. Uspaná zvířata již nejsou dávána na nákladní vozy a stresována převozem v terénu, ale přenesena vzduchem v síti zavěšené na zvláštní konstrukci do ohrad k tomu připravených. Převážejí-li se nosorožci na větší vzdálenosti, jsou v polstrovaných, ale těsných bednách, aby nemohli využít neuvěřitelné síly svých krčních svalů. Díky zkušenostem zdejších pracovníků s chovem nosorožců s využitím všech moderních medicínských prostředků - například stav každého jedince se zkoumá z rozboru trusu zvláště na obsah hormonů a dalších látek - je dnes tato rezervace světově proslavená a bez nadsázky se stala kolébkou většiny afrických nosorožců v národních parcích po celém černém kontinentě.
Můžete si o tom myslet cokoliv, ale přínos úspěšného chovu afrického nosorožce „bílého“ i „černého“, správně česky nosorožce tuponosého a nosorožce dvourohého, v rezervaci Hluhluwe-Umfolozi je nesmírný a neocenitelný. Nebýt šťastného nápadu Jihoafričanů, byli by nosorožci už opravdu jen zvířaty prehistorie. Bylo by však nanejvýš potřebné, aby nejenom africké, ale i asijské země využily zkušeností, například světově proslulého odborníka na chov nosorožců dr. Anthonyho Hall-Martina, a postaraly se o odvrácení hrozící katastrofy existence nejen nosorožců, ale i dalších ohrožených druhů zvířat. Bohužel, politický vývoj v Africe i Asii však naději na takový myšlenkový zvrat v nazírání na hodnoty přírody nedává.
leden 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group