ikoktejl

TUČŇÁK UŽ NEVEDE ŽIVOT KAPITALISTY

Povaha tučňáka patagonského prý sestává z klidu, spokojenosti a tuku a vede život dokonalého kapitalisty – nelétá, neběhá rychle a mimo člověka, který se tu a tam objevuje, vůbec nemá nepřátele. Alespoň tak bylo toto zvláštní zvíře popsáno v knize Brehmův život zvířat, vydané v roce 1926. Ty doby, kdy mezi bezbrannými tučňáky převládal klid a spokojenost, jsou ale dávnou minulostí.

Člověk byl a bohužel dál je jejich úhlavním nepřítelem. Již od 15. století narušuje stále hustší lodní dopravou jejich životní prostředí, loví je na maso a navíc zavlekl na území tučňáků nepřirozené predátory. Jedinečnost těchto tvorů již někteří lidé pochopili a snaží se je na mnoha místech jižní polokoule chránit. Zda to bude stačit, se ukáže.
Tučňáci (Sphenisciformes) patří mezi ptáky nejlépe přizpůsobené k životu ve vodě, k plavání a potápění. Křídla mají téměř dokonale přeměněná v ploutve. Jejich nohy jsou posunuté zcela dozadu a díky tomu mají tito ptáci na souši svůj charakteristický postoj, který jim dodává jakoby lidský vzhled. Noha je dokonale přizpůsobena k plavání a slouží doslova jako kormidlo – má čtyři prsty spojené plovací blánou.
Vzhledem k tomu, že tučňáci nelétají, nemají nadlehčenou (pneumatizovanou) kostru, ta je naopak uzpůsobená k potápění a je těžká. Pro lepší koordinaci těla pod vodou se jejich kostra vyznačuje neúplným srůstem kostí, zejména v zadní končetině, a nepohyblivým loketním kloubem.
A jak je možné, že zvládají extrémní mrazivé podmínky, bičování větry a pohyb v ukrutně ledovém oceáně? Mají tělo dokonale tepelně izolované. Jejich peří je speciálně utvářené, „šupinovité“, a mají silnou vrstvu podkožního tuku. Jednotlivá pera jsou dlouhá, tenká a obrácená směrem k tělu. Vrstva peří je zcela nepropustná pro vodu a vítr. Pokud se tučňáci více namáhají, dokonce se kvůli tomu může jejich organismus přehřát a oni pak své peří načepýří, roztáhnou křídla a otevřou zobák.
Jednou ročně tučňáci svůj kabát najednou shodí, protože je pozvolna vytlačován novým peřím. Trvá to zhruba tři týdny a v té době nemohou plavat a ani nepřijímají potravu.

Z TEPLA DO ZIMY
Tučňáci jsou typickými obyvateli Antarktidy a jsou často považováni za pravý symbol zmrzlého jihu. Fosilní nálezy však dokazují, že první tučňáci se vyvinuli v oblastech mnohem teplejších. Dodnes některé druhy žijí v relativně teplých vodách jižní Afriky, Austrálie, Jižní Ameriky, a jeden dokonce i na rovníku na Galapážských ostrovech.
Ostatně dnes už je známé, že Antarktida v minulosti nebyla takovou pustinou, jakou je dnes. V horninách byly nalezeny fosilní zbytky stromovitých kapradin, primitivních savců a veleještěrů staré více jak sto čtyřicet milionů let. Tehdy Antarktida tvořila spolu s Austrálií, Novým Zélandem a Jižní Amerikou obrovský jižní superkontinent, který byl blíže k rovníku, a proto zde bylo podstatně teplejší podnebí. Po několika milionech let se ale začal vlivem pohybujících se oceánských ker trhat a Antarktida se narozdíl od Austrálie sunula směrem k jihu. V této době již bylo na jižním pólu chladné moře, které ale pravděpodobně vlivem salinity a zejména cirkulace teplých a chladných proudů nezamrzalo. Když se Antarktida oddělila od Austrálie, pevnina se postupně a poměrně rychle ochlazovala a to znamenalo zkázu většiny mořem izolovaných živočichů a rostlin. Hromadily se tu vrstvy sněhu, které slunce nemělo šanci rozpustit, takže se měnily na trvalý ledovcový led. Jen některé druhy zvířat se v procesu vlastní evoluce dokázaly přizpůsobit, mezi nimi právě i tučňáci.

PINGUIN NENÍ PINGUIN
Odkud vlastně jméno tučňák neboli pinguin (angl. penguin, něm. pinguinvogel) pochází? Latinský název penguis, který opravdu znamená „tučný“ a logicky souvisí s českým názvem „tučňák“, je zcela zavádějící. Původ rodového názvu těchto zvířat má úplně jiné kořeny – v keltském názvu pen gwyn – „bělohlavý“. Název se původně vztahoval na alku velkou (Pinguinus impennis), francouzsky zvanou pingouin, která se vlivem konvergence (dlouhodobý proces, který vede k jednotvárnosti těla různých skupin zvířat obývajících stejné prostředí, např. delfín a ryby) podobala tučňákům a říkalo se jí „tučňák severu“, neboť obývala severní polokouli. Měla zakrnělá křídla, která sloužila jako ploutve při plavání. Také krátké nohy s plovacími blánami mezi prsty sloužily jako kormidlo. Bohužel se stala snadnou a bezbrannou kořistí pro severské námořníky, rybáře a lovce. Poslední kusy byly uloveny na Islandu v roce 1844. Když pak byli na jižní polokouli objeveni alkám podobní tučňáci, přenesli lidé toto jméno i na ně.

TUČŇÁCI ČERNÉHO KONTINENTU
Velice zajímavou skupinou tučňáků, která se potýkala a nadále potýká s jistými populačními problémy, jsou tučňáci afričtí. V Africe je lze nalézt pouze na pobřeží Jihoafrické republiky a Namibie. Na africkém kontinentě je zaznamenáno šest druhů tučňáků, ale pouze jeden druh je zde stálý a vyskytuje se pouze tady. Jedná se o tučňáka brýlového (Spheniscus demersus), který žije a rozmnožuje se na dvaceti čtyřech ostrovech mezi Namibií a Port Elizabeth (provincie Eastern Cape, JAR).
Tučňáci brýloví jsou dlouzí asi šedesát centimetrů a váží okolo tří až čtyř kilogramů. Na hřbetě, obličeji, křídlech a horní části hlavy jsou černí, celé břicho, postranní části hlavy a torzo mají bílé. Podél krku a po stranách mají černé podkovovité pruhy.
Další kolonie tučňáků byly v roce 1980 založeny na pevnině v Betty’s Bay a v Simon’s Town. Jedna existuje také na území Namibie, ale odkdy přesně, se neví. Na pevnině jsou však tučňáci mnohem zranitelnější, protože hnízdí na zemi a predátoři se k nim dostanou snáze než na izolovaných ostrovech.
Pro svá hnízdiště využívají guáno, až několikametrovou ztvrdlou vrstvu ptačích exkrementů, na jehož produkci se velkou měrou podílejí. V 19. století se ale většina vysoce výživného guána vytěžila, protože ho lidé využívali jako kvalitní hnojivo. Tučňáci proto dnes často hnízdí v dírách v písku, pod skalními příkrovy, v keřích, nebo dokonce na otevřených prostranstvích, což jsem měl možnost pozorovat ve městečku Simon’s Town na proslulé pláži zvané Boulder’s. Tučňáci brýloví tu bez ostychu hnízdí v dírách na plážích, mezi balvany, v pobřežní vegetaci nebo mezi slunícími se návštěvníky, kde se dokonce páří.
Tučňák brýlový se může pářit v jakoukoli roční dobu a obvykle klade dvě vejce velká jako slepičí. Inkubační období začíná přibližně od půlky listopadu do prosince a pokračuje asi dalších pět týdnů. Když se mláďata vylíhnou, dospělí je krmí vývržky potravy a střeží je zhruba dalších osm týdnů. Pak jsou odkázána pouze na sebe.
Než dosáhnou pohlavní dospělosti, jíž se dožívá jen asi čtyřicet procent narozených jedinců, uplynou další tři až čtyři roky. Pak si najdou partnera a s ním tráví zbytek svého života. Dospělí tučňáci loví v moři pouze společně v počtu padesát až sto ptáků. Za potravou se často vydávají až padesát kilometrů od hnízdišť a pohybují se rychlostí zhruba sedm kilometrů za hodinu. Vzájemně se dorozumívají hlasitým, velmi pronikavým voláním podobným oslímu. Přirozenou potravou těchto ptáků jsou menší ryby jako sardinky a ančovičky, případně různí vodní korýši.
Právě složení a původ stravy v zajetí v zoologických zahradách působí tučňákům různé zdravotní problémy. Často se u nich objeví aspergilomykóza nebo různé plicní choroby, protože jim chybí vitaminy z čerstvé přirozené stravy. Mražené ryby přece jen nejsou vždy tím pravým.
Tučňáci se živí asi dvaceti pěti druhy ryb, osmnácti druhy korýšů a jedním druhem mnohoštětinatců. Přibližně čtyřicet dva procent jejich stravy tvoří mořské ryby. Většina dospělců vyráží za potravou během dne a mláďata krmí vyvrženou potravou až během pozdního odpoledne. Jak jsem se sám přesvědčil, tučňáci byli během letních měsíců na Boulder’s Beach (listopad až březen) aktivní zejména od sedmnácté hodiny. V průběhu dne zůstávali ukrytí ve vegetaci, mezi skalami nebo na různých stinných místech, která hromadně opouštěli až po odchodu návštěvníků pláže, tedy právě kolem sedmnácté hodiny. Několika desítkám jedinců však nevadili ani turisté, kterým dokonale pózovali.

ZBYLO JICH DESET PROCENT
Současnou populaci tučňáků brýlových dnes tvoří přibližně sto dvacet tisíc jedinců. V roce 1930 jich bylo minimálně 1,2 milionu. Za posledních sedmdesát let tedy jejich počet klesl zhruba o devadesát procent a jejich úbytek stále pokračuje. Ostrov Dassen poblíž rybářské vesnice Yzerfontein na západním pobřeží Jihoafrické republiky obývalo kdysi okolo jednoho milionu tučňáků. Nyní jich zde žije přibližně třicet tisíc. Ostrov Dyer poblíž Gaansbaai poskytuje útočiště asi dvaceti tisícům tučňáků brýlových. Největší kolonie těchto ptáků je na ostrově St. Croix nedaleko Port Elizabeth, kde žije okolo padesáti tisíc jedinců.
Pokles populace tučňáků má tři hlavní příčiny: za prvé lidé dál sbírají jejich vejce, za druhé je na vině komerční rybolov, který jim bere potravu, a pak to jsou ropné havárie. Největší kolonie ničí splašky z ropných tankerů, které ilegálně čistí své nádrže po vyplutí z přístavu v Kapském Městě. Další příčinou byla masivní těžba guána v 19. století, která donutila tučňáky soupeřit s většími savci o oblasti vhodné k hnízdění. Proti ženetkám, domestikovaným psům a kočkám jsou bezbranní. Na turisticky atraktivních místech jsou zase vyrušováni lidmi, i když bývají pevninské kolonie střeženy pracovníky provinciální ochrany přírody a důkladně oploceny.
Všechny ostrovy, kde se tučňáci brýloví vyskytují (kromě ostrova Robben), jsou chráněny jako přírodní rezervace nebo v rámci národního parku West Coast. Na ostrovech samozřejmě existuje mezidruhové soupeření o zúžený prostor k rozmnožování s lachtany. Dokonce už se objevily případy, kdy byl tučňák zabit a dokonce pozřen lachtanem. Na ostrově Mercury se podařilo lachtany z hnízdišť tučňáků brýlových vytlačit a na ostrovech Dassen a Robben byly podniknuty první kroky, aby těmto ptákům neškodily toulavé kočky. Hnízdiště na poloostrově Stony Point v Betty’s Bay bylo obehnáno plotem, aby se zabránilo kontaktu tučňáků s člověkem a útokům dravců. Kolonie tam náhle vzrostla o více jak sto hnízdících párů.
Významnou roli v záchraně ptáků zasažených ropou pak hraje Jihoafrická národní nadace pro ochranu pobřežních ptáků (The South African National Foundation for the Conservation of Coastal Birds = SANCCOB). Po ošetření je vrací zpět do volné přírody. SANCCOB je jednou z nejúspěšnějších organizací v oblasti záchrany mořských ptáků, neboť tučňáci lépe snášejí podmínky v zajetí a lépe se odmašťují od ropy než létaví ptáci.
V Brehmově knize z roku 1926 se dále popisuje: „Byť i tučňáci člověku nenatropili nejmenších škod, nelze také mluviti o užitku, který by mu snad přinášeli, neboť zásluha, že přece někdy několik velrybolovců a tuleňolovců zachraňují před smrtí hladem, jest přece jen velmi malá.“ A pak dodává, že další užitek je jen to, že se z kůže tučňáka císařského anebo také jen ze žlutě pruhovaných částí na krku zhotovují pokrývky, předložky a podobné drobnosti, které se prodávají v Kapsku. „Tam vidíme také často Malaje a jiné barevné lidi, kteří vozí úhledná zelená vejce na ručních vozících a tucet asi za 2 M prodávají. To jsou vejce tučňáka brýlového nebo šakalového, jak se tam jmenuje, jediného druhu, který se nachází na západních pobřežích jižní Afriky. Přicházejí hlavně z ostrova Jezevčího, který leží čtyřicet kilometrů na severozápad od Kapska. Na něm je půda úplně podryta dutinami hlubšími než střevíc a každá je domovem párku tučňáčího. Ptáci hnízdí zde po celý rok a je možno stále vejce a mláďata na nejrůznějších stupních vývoje zároveň nalézti. Osada jest pod úřední ochranou a dovoleno je pouze od 15. února do 15. července hledati zde vejce. Průměrem získává se na tři sta tisíc kusů prodejných, které zároveň s rozbitými a neprodejnými, nasezelými, činí asi čtvrt milionu kusů.“
V současnosti lze naštěstí říci, že tyto metody ničení kolonií tučňáků jsou nenávratně pryč. Ale Brehmova slova jsou důkazem, jak nesrovnatelně větší byly v té době kolonie tučňáků.
květen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group