ikoktejl

ZEMĚ ČERNÉHO ZLATA

 

Před padesáti miliony let se za velkého třeskotu rozlomila kamenná deska pokrývající střed Evropy. Kus země se vzedmul a k nebi se vztyčily dnešní Krušné hory. O dvacet, třicet milionů let později vytlačily sopky vysoké homole Českého středohoří. Mezi Krušnými horami a Českým středohořím se plnily močály, ve kterých bujely přesličky a plavuně jako o závod. Postupem doby se tu nakupila ohromná vrstva organické hmoty. Pak se klima změnilo a přívaly deště přikryly rostliny nepropustnou vrstvou horniny.

 

Bývalá rašeliniště a pralesy byly lisovány pokračující horotvornou činností. Působením velkého tepla a tlaku začal chemický proces karbonizace. Pod škraloupem zemského povrchu se rodí uhlí!

 

. . . . .

 

První zmínka o uhlí v Čechách se datuje k období vlády Václava IV. z roku 1403. V té době se uhlí používá jen k odlehčení zemědělské půdy nebo ke hnojení popelem. Teprve o sto padesát let později se začíná výjimečně uvažovat o uhlí jako o topivu, když se v kraji projevila nouze o dříví. A v roce 1613 je mosteckým měšťanům uděleno privilegium - mohli těžit a používat uhlí jako topivo.

 

Význam uhlí stoupá hlavně díky nedostatku dřeva, a roku 1800 propuká na Ústecku pravá uhelná horečka. Kdo vlastnil jen kousek půdy, začal hrabat v zemi. Začátkem devatenáctého století vstupuje do těžby kapitál, těží se kvalitnější uhlí z větší hloubky. V roce 1839 bylo na Ústecku čtyřiačtyřicet důlních podniků, do roku 1857 jich mezi Ústím a Teplicemi vyrostlo na tři sta. Uhlí se začalo vyvážet i do Německa. Deset dní trvalo trmácení koňského spřežení do německého Freiburgu. Proto přišla logicky ke slovu lodní doprava po Labi. Díky výnosnému obchodu s uhlím vyrostl v Ústí nad Labem největší suchozemský přístav Rakouska-Uherska, který byl větší než přístav v Terstu. Ani tyto cesty však nestačily, a tak se zásluhou "černého zlata" vybudovala v této oblasti také železnice. Není bez zajímavosti, že právě kvůli železniční trati musela uhnout kousek stranou řeka Bílina a hotel se musel přeškolit na nádraží.

 

UHLOBARONI

 

Uhlí se stalo výnosnou záležitostí, a tak mnoho lidí plebejského původu rychle zbohatlo. Z jejich řad se rekrutovali novodobí "uhlobaroni". Nové možnosti solidního výdělku lákají do severních Čech přistěhovalce, kteří proměnili vesnice v mnohatisícové osady postrádající klasickou strukturu města.

 

To však netrvalo dlouho. Doba pionýrů musela s postupujícím vývojem ustoupit éře pustošící industrializace severu. Díky uhlí se nejen zničila krajina, ale zbořily i celé vesnice.

 

PLYN, OHEŇ A VODA

 

Technologie dolování nebyly v minulosti příliš dokonalé, na bezpečnost práce se moc nedbalo, a tak si severočeské dolování na přelomu dvacátého století připisovalo každý rok kolem šedesáti mrtvých horníků. Typickým nebezpečím byl nahromaděný oxid uhličitý. Přítomnost plynů nebylo tehdy možné přesně indikovat, rozpoznávala se jen ztlumením nebo zhasnutím plamene v kahanu. Před oxidem uhličitým se havíř spasil jedině útěkem. Ještě nebezpečnější byl třaskavý plyn · metan, který mohl navíc způsobit v dole požár. Požáry byly nepředvídatelné a nedalo se jim zabránit, protože často vznikaly v důsledku oxidace uhlí.

 

Dalším nebezpečím byly tekuté písky. Ohromné vrstvy jemného písku smíšeného s vodou se provalovaly do šachet a nesmírnou rychlostí zalévaly sta metrů chodeb. Zvláštní kapitolou v dějinách katastrof bylo propadání půdy v poddolovaných částech měst. Podle vyprávění se ve městě Mostě jednoho dne odehrála scéna až apokalyptická. Otevřela se zem a z obytných domů čněly nad zem jen střechy. Polonahé postavy prchaly s peřinami v rukách do bezpečí v centru města.

 

Ani dnes, v době, kdy je většina dolů zastavena, není pohled na severočeskou krajinu příliš povzbudivý. Možná v budoucnu severní Čechy zkrásní, z měsíční krajiny se rekultivují obrovská jezera, vzniknou rekreační plochy... Možná!?

 

PŘÍPAD JEDNOHO DOLU

 

Staré hornické městečko Chabařovice leží kousek od Ústí nad Labem směrem na Teplice. Od počátků uhelné horečky tu kutaly desítky samostatných horníků. Když se doly rozrostly a spojily, vznikl jeden ohromný povrchový důl, který pomalu požíral vesničky a krajinu. To se před dvaceti lety poněkud změnilo. Začalo se plánovat, rekultivovat. Při povrchovém dolování se na jednom konci těží a druhý konec je automaticky zasypáván, vzniká tím proces přirozené rekultivace. Jak ale rekultivovat městečko, které stojí v cestě? Bylo tedy rozhodnuto, že se uhlí dotěží a rekultivace se uhradí ze zisků za uhlí. Město Chabařovice sice padne, ale budou postaveny Nové Chabařovice, urbanisticky propracované městečko s klasickými domy. Toto rozhodnutí bralo v potaz především kvalitu uhlí a finanční rentabilitu projektu. Z rozborů Českého geologického ústavu je zřejmé, že v lomu Chabařovice se nalézá uhlí ve srovnání s ostatními revíry České republiky bezkonkurenčně nejlepší co do obsahu síry, arzenu i stopových prvků.

 


Měsíční krajina

Při sociologickém průzkumu mínění obyvatelstva Chabařovic byla většina pro. (Sociologický průzkum provedla Univerzita Karlova · dotázána byla nadpoloviční většina Chabařovických.) Jen pět procent Chabařovických bylo proti. Reálný projekt garantoval slušné příjmy městu i zaměstnanost obyvatel. Místo toho ale přišla pro důl smrtelná rána!

 

LIKVIDACE DOLU

 

Nastupující porevoluční garnitura se začátkem devadesátých let bravurně chopila své šance. A začali hrát na strunu, na kterou Severočeši slyší nejlépe · na ekologickou. To by nebylo samo o sobě zlé, kdyby se pečlivě a odborně projektovalo. Místo toho byla na mapě diletantsky namalována čára. Tady důl skončí · řeklo se. Uprostřed ložiska, uprostřed nejhlubší jámy, uprostřed práce dvouapůltisícového týmu odborníků. Rozhodnutí bylo odklepnuto. Důl s nejkvalitnějším uhlím v Čechách byl po roce 1996 pro dolování uzavřen. Uhlí s nejmenšími obsahy škodlivin, "ekologické uhlí", zůstane navždy pod zemí.

 

Severočeši byli spokojeni, ústečtí radní také. Namátkou se ukázalo na viníka špatného životního prostředí a ten byl zlikvidován. Že šlo o populismus nejtěžšího kalibru, se ukazuje až dnes. Rekultivace Chabařovického dolu se budou provádět v nejhlubších místech. Nebudou dotovány uhelnou společností, ale daňovými poplatníky. Nejkvalitnější české uhlí zůstane pod zemí a je pravděpodobné, že ho jednou stejně někdo začne těžit. Proto ani o pozemky stojící na uhlí nebude zájem. (Budou se o ně zajímat jen potenciální těžaři.) Nejistý je osud dnes chudnoucího města Chabařovic. Do neodsířených elektráren a fabrik na Ústecku se dnes musí fedrovat uhlí s dvacetinásobnou koncentrací škodlivin z jiných lokalit. K jejich odbourání se používají statisíce tun nejkvalitnějšího vápence dolovaného v chráněné oblasti Berouna. Chabařovické uhlí přitom vyhovovalo hygienickým parametrům i bez odsiřování! Selský rozum velí zavřít lomy s nekvalitním uhlím. Tehdejší radní ale rozhodli bez odborné studie, která by se za bývala následky radikálního řešení.

 

POHŘBÍVÁNÍ ZAŽIVA

 

Napsala Adéla Knapová, foto Tomáš Petr, Zdeněk Kompert

 

Chladný, ale slunečný jarní den rozehřívá zmrzlou zem a ta se mění v mazlavou hmotu. Boty zapadají hluboko do poničené země dolu Koblov. Několik mužů v zelených vaťácích dokončuje svou práci · u nohou jim v blátě leží mrtvá těžební věž. "Je mi z toho smutno," říká vedoucí likvidační čety pan Kubík a začernalou rukou si upravuje brýle v obličeji zaneseném černým prachem. "Zítra nás čeká Zárubek."

 

. . . . .

 

Ostrava. Město, které vyrostlo z malé osady jen díky uhlí. Za uhlím, a tedy za prací, se do města na severu Moravy stěhovaly desetitisíce hornických rodin. Dnes není v Ostravě v provozu ani jeden důl. Horníci tak mohou buď odejít jinam, třeba do Karviné, nebo se rekvalifikovat a dělat jinou práci. Že to není řešení pro všechny, ukazuje i růst nezaměstnanosti.

 

ZŮSTAL JEN STARÝ VRÁTNÝ

 

Na kraji Ostravy směrem k Bohumínu je důl Koblov, který se dříve ohlašoval těžební věží, dominantou patrnou v okruhu několika kilometrů. Dnes přijedete k chátrající čtyřpatrové budově, ve které není ani funkční toaleta či sprchy. Z okna v přízemí pozoruje příjezdovou cestu starý vrátný. Stačí ujít pár metrů od brány, a oči padnou na modrý kolos. Blankytnou barvou natřená ocelová konstrukce věže se válí v blátě, jako by jí právě podrazili nohy. Odštípnuté kousky barvy a skla se modrají v kalužích.

 

Pan Kubík podlézá červeno-bílou pásku s nápisem Zákaz vstupu a od holínek mu odstřikuje bláto. "To bylo slávy, když jsme ji dávali dolů. I televize přijely. Novinářů víc než nás," ušklebuje se bývalý horník Kubík. "Napsali dokonce, že jsem brečel. Takový nesmysl. Já a brečet," dívá se na muže, kteří odřezávají kousky oceli. Odvrací oči: "Ale veselo mi z toho nebylo."

 

TEČKA ZA HORNICKOU HISTORIÍ

 

Pár kilometrů od Ostravy, v Karviné, je všechno úplně jinak. Karvinské doly horníky potřebují stále. Parkoviště před OKD je plné, místní autobusy chrlí na zastávku u vrátnice davy lidí. Proč v Karviné, a ne i v Ostravě? V karvinských dolech je možné používat k těžbě výkonnější techniku, a tak i množství vytěženého uhlí na hlavu je nepoměrně vyšší než právě v Ostravě, kde náklady na vytěžení jedné tuny daleko převyšují její cenu na trhu. Tak skončila Ostrava. Skončí s ní i hornictví?

 

"Stavovská čest, ta už se ztratila. K nám dnes přijde málo chlapů, kteří by vydrželi a chtěli se horničinou živit," zapaluje si cigaretu vedoucí úseku přípravy na dole Doubrava. "Stará garda, to je něco jiného. Ta už je ale na odchodu, a ti, co přicházejí po nich... Začnou pracovat, ale pak si vezmou nemocenskou. Peníze z ní jim stačí, zvlášť když ještě pracují někde jinde." Horníci z uzavřených dolů v Ostravě přešli zčásti do Karviné. Nejnovější várka je z dolu Fučík, který byl právě před několika dny uzavřen úplně. Jeho konec udělal tečku za hornickou historií Ostravy.

 

POHŘBÍVAJÍ SVOU PRÁCI

 

Včera svítilo slunce, dnes se lidé choulí do kabátů a snaží se odolávat ostrým nárazům větru, který metá do obličeje sníh. Za bránou ostravského dolu Zárubek okupuje cestu mohutná a hluboká kaluž. Kdo se přebrodí, stane před čtyřicet dva metry vysokou bílou těžební věží. Ve své funkční ohavnosti je až krásná. Připomíná Eiffelovu věž. Čtyři mohutné nohy ocelové konstrukce obstupují začernalou cihlovou budovu, jež se choulí pod ochranou stále ještě pyšně stojící věže.

 

Dole na zemi se ve stínu věže pohybují nepatrné, o to však osudovější postavy. Pan Kubík a jeho chlapi, demoliční četa. Muži začernalí od popílku a ošlehaní ledovým větrem. Bývalí horníci, kteří dnes pohřbívají svou práci a vzpomínky a kteří se stali demoliční četou jen proto, aby něco dělali, aby měli práci a neseděli doma s částečným invalidním důchodem.

 

"Vždy říkám, že jsem nebyl horník, ale že jsem jen pracoval u horníků. Byl jsem v dole, nerubal jsem však. Měl jsem na starost mechanizaci, stroje, jejich opravy a údržbu," zakusuje se do chleba pan Kubík. Sedí na špinavé židli v šatně na Zárubku. Kolem mlčky postávají prázdné kovové skříňky. Žluté kachlíčky na stěnách jsou zaneseny černým prachem. "Nevadí mi tato práce. Je mnohdy velmi smutná, ale i bourání může být zajímavé. Každý důl je jiný, každý se likviduje jinak," krčí rameny muž, který pod zemí strávil přes dvacet let svého života.

 

HAVÍŘINA MÁ SVÉ KOUZLO

 

Bílé vlasy a obličej červený zimou, mohutná postava v zeleném vatovaném kabátu. Pan Kratochvíl, bývalý horník, táhne ze všech sil za řetěz, na kterém je upevněna traverza. S ostatními ji připevňuje na lžíci bagru a ten jí přehrazuje napříč těžební jámu. Z traverz je již vytvořená síť, která má zachytit padající těžké předměty. Než se štoly a jáma zalijí popílkem, je nutno zabezpečit je provizorně, hrozí porušení potrubí s metanem.

 

Pan Kratochvíl, jenž byl podle slov svých kolegů dříve jedním z politicky nejmocnějších lidí na dole Vítězný únor, pracoval v dolech jako střelec. "Můj táta byl horník a děda taky. Když otec slyšel, že chci dělat horničinu, jednoduše mi to zakázal. A tak jsem se musel do dolu dostat oklikou," vysvětluje svou cestu s pomocí strany. "Vždy jsem chtěl být horník, nevím proč. Havířina má své velké kouzlo," potutelně se usmívá. "Ale má žena o tom nechtěla ani slyšet. Měla otce taky horníkem, a zapřisáhla se, že se za havíře nikdy neprovdá, i kdyby měla zůstat starou pannou. A tak jsem jí lhal. Pro ni a pro tchána jsem havíř nebyl." Okamžik pravdy nastal při svatebním obřadu. "Matrikářka se ptala: ,Josef Kratochvíl, horník?? A má žena na ni zůstala vyděšeně hledět a ani nic neřekla. Tak si mě vzala. Černotu hornickou," směje se pan Kratochvíl.

 

Josef Kratochvíl má částečný invalidní důchod, daň hornickému povolání, mohl by tedy brát rentu a sedět v kukani jako hlídač. Raději pracuje v demoliční četě. "Bolí mě z toho srdce, takhle to všechno nesmyslně ničit. Proč?" rozčiluje se bývalý důlní střelec.

 

Tak, jako pan Kratochvíl, se pozastavuje nad likvidací dolů mnoho lidí. Útlum je nezbytný a neděje se pouze v České republice, jen v Německu bylo v loňském roce zavřeno více než sedmnáct dolů. Ale nikde nejsou doly zasypávány a strhávány věže. Většinou se ukončí práce a důl se pouze zapečetí, zvlášť pokud je nevytěžený, a to mnohé doly v Ostravě jsou.

 

"Nevím, proč po sobě všechno tak ničíme. Naším úkolem je demolovat doly tak, že na jejich místě zůstane fotbalové hřiště. Jenže se zánikem dolů zaniká i havířina," uhlazuje si pan Kratochvíl vlasy, jež mu pocuchal vítr. "Dřív měli horníci perspektivu, byty, dobré peníze, lékařskou službu na úrovni. Dnes se pod zem nikdo nehrne." Josef Kratochvíl si nasazuje rukavice a jde zpět k těžební jámě. Muž, který celý svůj život zasvětil uhlí a dolům, jde upravit ještě živou jámu tak, aby mohla být zasypána a oseta trávou.

 

Stejný osud jako Koblov a Zárubek čeká i ostatní ostravské doly. Stát zůstanou pouze některé těžební věže, jako historická vzpomínka, chráněná památka. Čeká stejný osud i hornické povolání? Otázka, kterou si kladou snad jen staří havíři a jejich rodiny a kterou zodpoví pouze čas. Dnes provází likvidaci ostravských dolů smutek, rozhořčení, a mnohdy i nenávist. "Proč to ničíte? Já jsem tu osmnáct let pracoval!" volá přes plot starý pán s nákupní taškou. Rukama se opírá o pletivo, pozoruje sněhově bílou věž Zárubku a povídá a vzpomíná na štoly, na kamarády, na práci.

 

Přestalo sněžit, slunce proklouzlo skrz mraky a ozářilo začernalý sníh.

 

KOSTEL NA KOLEČKÁCH

 

Zpracoval Jaroslav Haidler, foto Zdeněk Kompert

 

Září roku 1975 se ocitlo právě v polovině, když byl poprvé zapojen programovatelný kalkulátor a byl vydán povel · zvedat. Opatrnou manipulací za použití hydraulických lisů, jimiž se upravovala poloha styčných bodů výztužné ocelové konstrukce do projektovaného tvaru transportní roviny, a při soustavném tenzometrickém měření se podařilo bez komplikací naložit kostel na transportní zařízení. Den poté · 16. září 1975 · byl zahájen unikátní přesun mosteckého děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie z jeho původního místa po trase dlouhé 841,1 m.

 

CENTIMETR PO CENTIMETRU

 

Z písemných pramenů vyplývá, že kostel byl dominantní součástí středověkého královského města Mostu již před rokem 1258. Tato raně gotická bazilika podlehla ničivému požáru města v březnu roku 1515. Na zbytcích původního kostela, včetně dodnes zachované osmiboké krypty, byl postaven nový chrám. Ten musel ustoupit těžbě uhlí. Rozhodlo se o tom v roce 1962 v souvislosti s likvidací staré části Mostu, pod nímž byly uloženy mohutné zásoby uhlí. Původně se uvažovalo, že kostel bude rozebrán kámen po kameni a postaven na jiném místě. Nakonec bylo po dlouhých diskuzích v roce 1969 rozhodnuto realizovat záměr Transfery Praha spočívající v přesunu kostela na transportní kolové jednotce o nosnosti 500 tun, vybavené hydraulickými lisy pro vyrovnávání deformací dráhy.

 

Napětí všech zúčastněných dostoupilo vrcholu. Kostel, sevřený ocelovou konstrukcí, se dává do pohybu, a vyvrací tak obavy jednoho předního odborníka, adresované tehdejšímu ministru kultury ČSSR, že nejsou provedena postačující opatření proti dynamickým vlivům. Centimetr po centimetru se v dvouminutových intervalech dává kolos do pohybu. Startu přihlíží delegace vedená ministrem stavebnictví. A jak už to obvykle bývá, porouchala se automatická regulace. Posun, trvající asi hodinu, byl řízen ručně řadou uřícených techniků, kteří museli sledovat odchylky od transportní roviny na 53 bodech a uvádět do chodu dle potřeby jednotlivé hydraulické válce z řídicího panelu v ústředním velíně, v jedoucím kostele. Z přítomné delegace však nikdo nic nepostřehl.

 

V ŽELEZOBETONOVÉM SEVŘENÍ

 

Než se vydal kostel na svůj téměř kilometrový přesun, došlo k vystěhování mobiliáře, demontáži barokního oltáře a obojích varhan. Muselo se uskutečnit přichycení kamenných žeber klenby a vyztužení rubu kleneb železobetonovou skořepinou. Štíhlé kamenné vnitřní sloupy byly obloženy ocelovou konstrukcí a sepnuty ocelovými pásy. Zpevnění sloužilo při podchycení sloupů. Po nadzvednutí hydraulickými lisy byla totiž spodní část sloupů bez zatížení, osová síla byla třením přenesena do trubkové konstrukce a železobetonovými manžetami do pomocných patek mimo vlastní základy sloupů. Spodní část sloupů byla ubourána a nahrazena železobetonem s vloženými ocelovými profily, které umožnily naložení sloupů pro transport. Několikasettunové pilíře byly postupně podchyceny příčným sepnutím speciálními dráty. Podchyceno bylo i mezilehlé zdivo a pod celým obvodem kostela byl vytvořen železobetonový pás, oddělený od původních základů dvojicí plechů. Zároveň byla demontována věž a nahrazena železobetonovým skeletem a speciální konstrukcí, která podpírala hlavní klenby a klenby empor v blízkosti odbourané věže.

 

Poslední zářijový den roku 1975 zažila obsluha přesunu ještě jednou horké chvíle. Způsobila je porucha dvou brzdicích válců v okamžiku, kdy další dva byly mimo provoz po dokončení zdvihu a přestavbě do základní polohy. Nebrzděný objekt se dostal do samovolného pohybu, a jen s velkým nasazením se podařilo brzdicí funkci obnovit a objekt zastavit.

 

Přesun na dnešní stanoviště kostela byl ukončen 27. října 1975 a trval 646 hodin.

 

Tím však horké chvíle přesunutého kostela neminuly. Začátkem devadesátých let se objevily průsaky vody do spodní části kostela, a hrozilo, že se tato unikátní památka zřítí. Pokusy s odčerpáváním vody pomocí osmi vrtů se ukázaly být nedostačující. Průsaky pokračovaly se zvětšenou intenzitou. Nakonec pomohla injektáž polyuretanové pryskyřice do základů. Podle slov kastelánky Ludmily Klimplové je dnes v kostele sucho.

 

 

METAMORFÓZY MĚSÍČNÍ KRAJINY

 

Napsal Stanislav Štýs, foto Tomáš Petr

 

Ještě před několika desítkami let byly pusté haldy neopominutelným synonymem každé těžební krajiny. Nikoho ani nepobuřovalo, že byly pusté, že byly obtížnou a nevyužívanou pustinou. A dodnes nejen laická veřejnost, ale i málo informovaní odborníci nevěří, že je v lidských silách vrátit k obrazu našemu život kráterům povrchových dolů a měsíční krajině výsypek · a to za situace, kdy česká škola rekultivací bude zanedlouho slavit padesáté výročí, kdy již bylo v rámci uhelných revírů v České republice dokončeno přes třináct tisíc hektarů rekultivací a nově rozpracováno dalších deset tisíc hektarů těžbou exploatovaných území.

 

. . . . .

 

Žádná z činností člověka se nevyznačuje tak rozsáhlým atakem na prostor krajiny jako těžba nerostných surovin. Původně byla organizována hlubinnými metodami. K výrazně odlišné situaci dochází tam, kde je možné těžbu organizovat povrchovým způsobem, což bylo usnadněno rozvojem mechanizace zemních prací.

 

Toho si byla vědoma skupina nadšenců, která se rekultivační problematikou u nás začala soustavně zabývat již v padesátých letech, a tak pokládala první kameny do základů české školy rekultivací.

 

Těžební resort se postupně vybavoval i rekultivačními specialisty. Jejich prvním velkým úkolem bylo zpracování prvního generelu rekultivací, a to již v letech 1958·1960, který byl v té době ekologického temna nejen u nás, ale i ve světě unikátem.

 

Je samozřejmé, že z počátku se jednalo hlavně o rekultivační tvorbu nových lesů či polí, a teprve v pozdějším období se rekultivace orientovaly stále více směrem k tvorbě ekosystémů a velkých územních celků.

 

Výrazným specifikem české rekultivační školy je její úzká vazba k problematice sociálně-ekonomických aspektů v krajině. Nejlepším příkladem je řešení rekultivací v okolí Mostu, kde byly na výsypkách za aktivní spoluúčasti rekultivátorů vybudovány např.: známý mostecký autodrom, několik zahrádkářských osad, fotbalová hřiště, tenisové kurty, dětská dopravní hřiště, koupaliště, dostihový areál, ovocné plantáže, vinice, a dokonce i letiště.

 

Civilizační úroveň každé společnosti by měla být hodnocena nejen podle míry služeb přítomné generaci, ale hlavně podle toho, co zanechává svým vnukům, a to nejen ve sféře hmotných statků a kulturních hodnot, ale i v kvalitativní struktuře krajiny jako dominantní sféry životního prostředí. Tomu napomáhá i prověřený systém rekultivací těžbou postižených území, který je příkladem úspěšné ekologizace průmyslové činnosti.

 

Napsal Stanislav Štýs
červen 1998

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group