ikoktejl

PROKLETÁ ZEMĚ

 

Tato země kdysi patřila Jukagirům, Jakutům, Evenům a jejich sobům. Zlatonosná Kolyma, kterou někdo proklel. Víc než zasněžené vrcholky majestátních hor, průzračnou vodu kolymských řek a čarovnou krásu tajgy zná svět osudy lidí, kteří na Kolymě prožili peklo na zemi. Je to bohem zapomenutý konec světa, kde sto kilometrů není žádná vzdálenost a týdenní zdržení neznamená vůbec nic. Na vlastní kůži jsme pocítili sílu a nevyzpytatelnost ruské tajgy. Odříznuti od světa jsme pochopili, co znamená Kolyma. Byli jsme sice svobodní, ale bezmocní stejně jako vězni před padesáti lety... Prokletá Kolyma.

VÍTEJTE NA KOLYMĚ, Ve ZLATÉM SRDCI RUSKA
Je srpen 2001. Náš čtyřčlenný televizní štáb se po mnoha měsících příprav konečně vydal na cestu. Pod námi se rozprostírala nekonečná sibiřská planina, která z výšky vypadá jako měsíční krajina. Po osmihodinovém letu z Moskvy jsme přistáli na magadanském letišti Sokol, které se nachází asi 56 km od stopadesátitisícového města Magadanu. „Vítejte na Kolymě, ve zlatém srdci Ruska,“ hlásá obrovská cedule.
Naším cílem je obec Sejmčan, centrum Sredněkanského okresu, který je od Magadanu vzdálen 500 km, což ve zdejších podmínkách představuje více než 8 hodin jízdy. Odtud bychom měli pokračovat na základnu Kaňon, kde se nachází bývalý stalinský lágr a továrna na zpracování kobaltové rudy. Míjíme hraniční závoru. „Magadanská oblast je svobodná ekonomická zóna,“ vysvětluje řidič Ilja. „V celém Rusku jsou jen dvě takové oblasti: Magadanská a Kaliningradská. U nás to však neplatí pro celou oblast, zde je hranice.“ Svobodná ekonomická zóna má pro Magadan a jeho okolí zásadní význam, zejména pro podnikatele, kterým přináší daňové úlevy a zvýhodnění při investování peněz do podnikání. Sredněkanský okres sice do svobodné zóny nespadá, ale celá Magadanská oblast hospodaří s jedním společným rozpočtem, takže v rámci některých programů občas zbývají peníze i pro tento okres.
Silnice se chvílemi mění v rozblácenou polní cestu. Za celou dobu projíždíme jedinou polorozpadlou vesnicí a míjíme jednu rozestavěnou vodní elektrárnu na řece Kolymě. Iljovi na tom nepřipadá nic divného: „A co uvidíš u vás na vzdálenosti 500 km?“ „U nás?“ usměje se kameraman Jirka, „u nás přejedeš celou republiku!“ Ilja nevěřícně kroutí hlavou. Jen těžko si dovede představit zemi, která je svou rozlohou patnáctkrát menší než Magadanská oblast. My jsme zase pochopili, proč budovali gulagy právě zde.
Kolem deváté hodiny večer přijíždíme do Sejmčanu. „A vot gastínica,“ ukazuje nám Táňa, která nás na letišti vyzvedla, náš dočasný domov. Polkli jsme naprázdno. První, kdo nás vítá, je smečka špinavých psů. Rozpačitě si prohlížíme několikapatrový oprýskaný panelák. Nemytá okna jsou utěsněná starými špinavými hadry a novinami. Vstupujeme do domu. Dřevěné dveře nemají kliku ani zámek, jenom jakousi úchytku. Omráčil nás odporný zápach odpadků a výkalů a vzápětí oslepilo šero. Snažíme se o nic nezakopnout, do ničeho nešlápnout a co nejrychleji vyjít do prvního patra, kde je naše „kvartíra“.
Konečně přichází náš hostitel a průvodce Alabušev. Alexej Ivanovič Alabušev je vědec - paleontolog, který dlouhá léta pracoval v zahraničí. Hovoří plynně anglicky a německy a působí dojmem civilizovaného evropského člověka. Domů do Ruska se vrátil dobrovolně, aby pomohl své zemi z ekonomické krize a realizoval zde své dávné plány. V Sejmčanu prý pracuje jako trenér ve sportovní škole.
Jsme na Dálném východě poprvé. Městečko Sejmčan na nás působí poněkud apokalypticky. Nevzhledné a neudržované pětipatrové paneláky vyrůstají uprostřed tajgy. Z jednotvárné architektury se vymykají jen dva roubené domy se sedlovou střechou, které obývají úřady administrativy. Za druhé světové války si je postavili američtí vojáci jako dočasné sídlo své posádky vzdušného velitelství, když uskutečňovali přelety z Aljašky. Kdyby tak tušili, jaké hrůzy se dějí několik desítek kilometrů od nich... Marně hledáme nějaké centrum obce. Asfaltová silnice je plná výmolů, takže jízda autem připomíná závodní rallye. Veškeré komunikace v okrese stavěli vězni z gulagů. Na každém kilometru cesty prý byli vězni, kteří dohlíželi na kvalitu silnice. Vypráví se, že tu sloužil jeden náčelník, který měl ve zvyku prověřovat, jak je cesta rovná. Na kapotu projíždějícího auta postavil sklenku s vodou. Nedej bůh, aby se voda vylila.
Po rozblácených škvárových cestách mezi oprýskanými domy chodí ženy v dlouhých kožených kabátech a holčičky v bílých punčochách. Jako by sem ani nepatřily. Kolorit obce doplňují polorozpadlé dřevěné domky s malými zahrádkami, bez nichž by zřejmě místní obyvatelé nepřežili. Téměř každá rodina má svůj malý záhumenek, kde pěstuje kapustu, brambory, mrkev apod. Ve skleníku se dají i ve zdejších podmínkách vypěstovat rajčata, okurky, papriky či dokonce melouny, přestože od poloviny září do konce května mrzne. „Pokud srovnáte zdejší podnebí s vašimi klimatickými podmínkami, tak zde by logicky nemělo vyrůst vůbec nic. Ale u nás v Sejmčanu máme nejlepší podmínky pro pěstování zemědělských plodin z celé Magadanské oblasti. To víte, meruňky zde neuzrají,“ směje se Alexej.
Sejmčan loni oslavil 70 let od svého založení. Jeho prvními obyvateli byli důstojníci, vězeňští dozorci a jejich rodiny. V roce 1938 se od Jižní těžebně-průmyslové správy oddělila Jihozápadní těžebně-průmyslová správa, která nejprve sídlila v Usť-Utině a od roku 1939 v Sejmčanu, čímž obec získala na významu. Později přibývali propuštění vězni, kteří se po odpykání trestu v gulagu nesměli vrátit domů a museli zůstat ve vyhnanství, a také ti, kteří by se vrátili, ale neměli kam. Dnes tu žijí všichni společně: bývalí vězni i jejich potomci, ale i děti těch, co sem přišli upevňovat sovětskou moc. Všichni se dnes potýkají se stejnými problémy. Z původních 10 000 obyvatel zůstala necelá třetina. Během posledních deseti let se obec vylidnila, lidé přesídlili na pevninu (tzv. matěrik) do centrálních oblastí Ruska. Stavební kombinát, těžební závody na dřevo už patří minulosti. Přežily jen dva sovchozy, které jako jedny z mála dodnes dávají lidem obživu. Snad jen objem těžby zlata začíná po letech úpadku opět nepatrně stoupat.
Letecké spojení s Magadanem, které až do počátku devadesátých let fungovalo 4x týdně, bylo zrušeno. Dnes postačí jedna autobusová linka týdně. Jedinou vzpomínkou na zašlou slávu sejmčanského letectví je klub Mikro Avia - pitoreskní panoptikum nadšenců, kteří stavějí různá vznášedla a přibližovadla. Zahrada je plná vraků letadel a vrtulníků, o nichž nikdo z místních aviatiků nepochybuje, že létají. To vše čeká na první turisty, kteří na Kolymu určitě začnou jezdit.
Představitelé obce i celého Sredněkanského okresu jsou totiž přesvědčeni, že Kolyma se jednou stane vyhledávaným turistickým cílem nejen ruských, ale především bohatých zahraničních návštěvníků. Podle starosty Alexandra Viktoroviče Škundrova jsou na Kolymě ideální podmínky pro takzvanou extrémní turistiku. Pobyty v panenské přírodě by mohly být doplněny poznávacími exkurzemi do bývalých stalinských gulagů, se kterými je Kolyma nerozlučně spjata. Pro Sredněkanský okres a potažmo celou Magadanskou oblast by to znamenalo významný zdroj tolik potřebných příjmů, tak proč toho nevyužít. Vladimír Rodionovič Malinin, ředitel sejmčanské sportovní školy, do jehož kompetence turistika celého okresu spadá, nám prozradil, kdo je Kolymě v tomto směru vzorem. „Podívejte se třeba na takovou Aljašku. Mají tam úplně stejné klimatické podmínky, jaké jsou u nás. Před 40 lety také neměli nic, a dnes financují veškeré sociální výdaje z příjmů za turistiku. Takže my máme s kým se srovnávat.“ Vzápětí dodává, že si je vědom toho, že všechno je teprve v počátcích. Ale jednou si prý budeme moci zaplatit třeba lov vlka a střílet ho z vrtulníku. Zrovna letos se prý potvory přemnožily...
Přijali jsme pozvání do místní televize. Velmi se nám to hodilo, neboť jsme potřebovali opravit spálené nabíječky. Televizní studio, které se nacházelo v dvoupokojovém bytě jednoho paneláku, nám svým vybavením připomínalo amatérské home-studio. Kolegové nás přijali velmi mile, pohostili čajem, sušenkami a marmeládou, jak se v Rusku sluší a patří. Bylo už pozdě večer. Serjoža, redaktorky Ludmila a Tamara už mohli být dávno doma, ale zůstali tu kvůli nám, protože jsme potřebovali pomoc. „Víte,“ pravila trochu pateticky Ludmila, „já jsem žila několik let v centrálním Rusku, ale vrátila jsem se zpět. Tady jsou totiž úplně jiní lidé. Strašně přátelští, otevření a upřímní.“

GENADIJ VASILJEVIČ
„Rebjata, davajtě, zagružajem sa!“ zavelel Alabušev. Navlékli jsme na sebe několik vrstev oblečení a nasedli na odkrytou korbu k našim zavazadlům. Pokračujeme dále na sever do údolí Kaňon. Chceme na vlastní oči vidět místa, která jsou němými svědky nejtemnější části ruské minulosti. Stalinské gulagy... Kromě Alabuševa s námi jede i jeho pomocník - řidič Genadij Vasiljevič, prototyp ruského mužika: drobná postava, upracovaný, vychlastaný dobrosrdečný človíček se seschlým, vrásčitým obličejem. Genadij Vasiljevič přišel na Dálný východ před pětatřiceti lety a příčinou byla milovaná žena, kvůli níž byl ochoten odejít kamkoliv a dělat cokoliv. Byla to láska, která ho přivedla na Kolymu, kde pak dlouhá léta pracoval jako záchranář v „Avia les-ochraně“. Má za sebou několik desítek seskoků padákem a pomáhal hasit nejeden požár v tajze. Od manželky odešel před více než deseti lety, aby se s ním nemusela trápit, děti už mají dospělé a žijí daleko odsud. Dnes je Genadij Vasiljevič v důchodu a občas pomáhá Alabuševovi, kterému je bezmezně oddán celou svou dobráckou duší, a tak odměnu za práci považuje za něco podružného.
Kolem třetí hodiny ranní, po šesti hodinách jízdy smrti jsme byli v cíli. Na následující dva týdny se naším útočištěm stala bývalá meteorologická základna, která byla v provozu až do roku 1998. Barák byl nevytopený, elektřina tu pochopitelně nebyla, svíčky nemohl Alabušev najít, a tak si drze řekl o naši baterku: „Daj fonárik!“

KAŇON
První ráno v Kaňonu. Zvláštní pocit, být desítky kilometrů od civilizace, v místech, kam lidé byli posíláni na smrt. Kamenité sopky šplhají do dvoutisícových výšek a vytvářejí neprostupnou hradbu kolem údolí Kaňon, kam jen lidské oko dohlédne. Zasněžené vrcholky hor se ztrácejí v temných oblacích, které nevěští nic dobrého. Jdeme přes starý dřevěný most a myslíme na ty, kteří tudy chodili před padesáti lety. Den co den. Pod námi divoce hučí říčka Vierina. Jenom na území Sredněkanského okresu se nacházelo více než dvacet táborových zón, za jejichž ostnatými dráty se v průběhu téměř třiceti let existence stalinských gulagů ocitli nejen občané tehdejšího Sovětského svazu. Tady bylo jedno, kdo je vítěz a kdo poražený. Tajga byla neúprosná ke všem stejně, odtud nebylo úniku. „Podle nařízení do těchto táborů posílali Čechy, Bulhary, Rumuny... Celá Evropa tam byla. I Němci tam byli. A když začaly vznikat samostatné republiky, tak byli osvobozeni. Každý stát, ne jako ten náš, se o své lidi postaral a všechny je odsud vzali domů,“ vzpomíná na své spoluvězně Vladimír Svěrtěljov. Jeden z nich, německý lékař Horst, mu dokonce operací nohy zachránil život. „Já jsem ho na oplátku naučil rusky, takže mluvil pomalu lépe než já.“
Vladimír Ivanovič Svěrtěljov ve svých 78 letech stále pracuje v jedné malé opravárenské dílně v Magadanu. Po odpykání trestu se na „matěrik“ nevrátil. Zůstal zde, oženil se a založil rodinu. Je nesmírně vitální a na svůj věk rozhodně nevypadá. Na seprané riflové bundě má připnuté vyznamenání veterána Velké vlastenecké války, na které je patřičně hrdý. „Jak jsem se dostal do lágru?“ usměje se starý pán. „Upadl jsem do německého zajetí. Měl jsem zvláštní úkol, a nesplnil jsem ho. Nikdo z nás ho nesplnil. Najít generála-leitnanta Vlasova a přivést ho živého či mrtvého, a pak přinést třeba jeho ruku nebo hlavu. Všichni, kdo dostali tento úkol, zahynuli. Přežili jsme pouze já a ještě jeden člověk. Účastnil jsem se frontových operací. Potom mě odhalili jako diverzanta a poslali do Kačiny na gestapo, kde mě vyslýchali. A tam byl náš člověk, který nás sice zachránil před popravou, ale oba dva - já i major rozvědčík - jsme šli do lágru.“

KOLYMA JE JEDEN VELKÝ GULAG
První skupinu vězňů v počtu 200 osob přivezli do Sredněkanu v roce 1932. V roce 1934 se začal organizovat sovchoz „Sejmčan“, což znamenalo, že strana dostala k dispozici na práci ženy vězeňkyně. V roce 1936 už zde existovaly táborové zóny a od roku 1939 se oddělení tohoto tábora nacházelo na zemědělské usedlosti. Ve 40. letech se na řece Vierině otevřelo naleziště kobaltu. Tam také byly dvě táborové mužské zóny: Kaňon a Velký Kaňon. Tábor Kaňon byl otevřen až po druhé světové válce v roce 1946 a zhruba 800 vězňů zde bylo internováno až do konce padesátých let.
Přicházíme na širokou cestu, která rozděluje tábor na dvě části. Hlavní cesta je po obou stranách lemovaná sloupy elektrického vedení. V té jedné žili svobodní lidé najatí na práci (takzvaní volnonajomnyje), kteří se starali o administrativu a chod tábora. Ti sem přišli dobrovolně. Za vysokým výdělkem, za kariérou. Často se také stávalo, že vězni po odpykání trestu neměli kam jít. Zde jim nabídli výdělek, stravu a střechu nad hlavou. Jejich zděná obydlí se na první pohled liší od dřevěných baráků tam za ostnatým drátem. Okna jsou zasklená a bez mříží. Zdi jsou omítnuté a pokoje vybílené. Cihlová kamna určitě dobře hřála... V rohu místnosti stojí kovová dětská postýlka a vedle dvě velké vyřezávané postele, noční stolky, poličky.
Prodíráme se hustými keři a vracíme se zpátky na hlavní cestu. Strážní věže, plot s ostnatým drátem a světelné reflektory naprosto přesně určují hranice té druhé části. Dřevěné baráky poznamenal zub času víc než obydlí ve svobodné zóně. Zetlelé střechy se místy propadly. Děravou střechou na chvíli nakoukne ostré podzimní slunko a prosvětlí barák. Po obou stranách místnosti stojí zbytky dvoupatrových paland. Na všech palandách byly kdysi připevněny cedulky se jmény vězňů, kteří na pryčnách spali. Žádná z jmenovek se nedochovala, zřejmě byly odstraněny na příkaz administrace, když se tábor zavíral. V rohu místnosti se krčí malá železná kamínka, která by sotva vytopila malý pokoj, natož takovou ratejnu. Dveře jsou z jedné strany pobité plechem od konzerv a z druhé strany vatovými kabáty. Na udusané podlaze se válí stará pracovní bota a rukavice.
Snažíme si představit, kdo tyto rukavice nosil a co zde asi prožil. „Bylo to hotové peklo. Jdeš do práce, bijí tě, nasadí ti pouta. Nejednou i dvě hodiny v poutech od osmi do desíti nás drželi. Strašně nás ponižovali... Když mi sundali pouta, tak jsem pak tři měsíce nemohl rukou uchopit matici 58, tři měsíce. No, pak už to šlo, pracovat se muselo,“ vzpomíná Vladimír Svěrtěljov na roky strávené ve stalinských táborech. Prošel jich několik. Nejprve pracoval na stavbě neblaze proslulého Bělomorkanálu, nějakou dobu byl v Elgenu a nakonec skončil zde v Kaňonu, kde strávil osm let života.
Vězni zdejšího tábora byli využíváni jako pracovní síla při těžbě a zpracování kobaltové rudy. Továrna se nenachází v areálu tábora, ale na protilehlém kopci. Boříme se do tmavošedého písku. Kolem nás jsou snad tisíce tun tohoto prapodivného prachu. „To je odpad po zpracování kobaltové rudy,“ vysvětluje Alexej. Ale nemusíme se prý obávat, odpad radioaktivní není. Nezbývá nám, než věřit. Vstupujeme do strašidelného zámku. Opatrně našlapujeme, abychom se nepropadli zetlelými podlahami. Dřevěná konstrukce továrny se rozpadá, všude na nás číhají stovky rezavých hřebíků. Uvnitř samotné továrny bývalo několik oddělení: drcení, obohacování rudy, hotové výrobky. Komíny od vysokých pecí vyčnívají z děravé střechy. Nekonečné spleti trubek a kohoutů jsou obetkány špinavými pavučinami. Kromě rukavic, bot a kabátů se na zemi povalují i respirátory bývalých dělníků. Do továrny vede po malém přemostění úzkokolejka. Na konci trati je malá dřevěná budka a v ní velké dosud fungující váhy. Surová ruda, která sem po těchto kolejích přijížděla, se nejprve zvážila a teprve poté byla předána ke zpracování. Zbytky kolejnic, po kterých jezdily vozíky s radioaktivní rudou, trčí výhrůžně do vzduchu. Zkoušíme přehodit rezavou výhybku. Byl to nepříjemný zvuk. Sestupujeme zpátky do údolí.
K areálu továrny se přimyká 1040 m vysoká sopka. Stoupáme nahoru z nadmořské výšky asi 740 m. Dříve tu prý bývaly schody. Tři sta čtyřicet osm schodů, které museli vězni za trest několikrát za den vyšlapat s nákladem na zádech. Nahoru a zase dolů. Stoupání je velmi příkré, kamení nám ujíždí pod nohama. Snažíme se kopírovat betonové sloupky, na nichž býval natažen ostnatý drát. Na samém vrcholku hory je dřevěná strážní budka, z níž měl dozorce kontrolovat dění v táboře i na cestě do továrny. Starý reflektor se houpe ve větru a vydává nepříjemný zvuk. Díváme se pozorně na svah a zjišťujeme, že kromě betonových sloupků jsou ve svahu sloupy elektrického vedení. Dokonalé, lepší než strážní věž. Pokusů o útěk z gulagů nebylo mnoho. Pokud uprchlíci nezmrzli, sami se po dvou nebo třech dnech vrátili. Pochopili, že utéct nebylo kam.

NEPŘÁTELÉ STÁTU
„Můj otec pocházel z Moldávie. Měl máselnici, velký dům, dvě děti, rodinu, která držela pohromadě. V roce 1941, kdy připojili Moldávii k Rusku, ho rozkulačili a poslali sem do Sejmčanu na naleziště Lazo. Jeho ženu s dětmi, otce, matku poslali do Tomské oblasti do Kalpaševa. Tam prožili asi pět nebo šest let a pak se vrátili zpět do Moldávie, ale otec už se nevrátil. Zůstal zde na severu. Jeho žena měla novou rodinu. Sami dobře víte, že osud všech těchto lidí byl v té době přetržen, nikdo je tam nečekal,“ Olga Ananěvna Vergun stojí na zasněžené cestě nad táborem Lazo a dívá se na polorozpadlé dřevěné „zekovské“ baráky. Fouká studený vítr a rtuť teploměru, přestože je teprve polovina září, zůstala hluboko pod bodem mrazu. Nacházíme se asi 40 km severně od Sejmčanu v dalším z bývalých stalinských gulagů. „Podívejte se, v čem zde žili. Prakticky v rozvalinách... Jsou zde velmi vysoké sopky a slunce sem svítí málokdy. A co teprve zima... V zimě bývá i -50 ̌C.“
V roce 1937 v údolí řeky Ďuras-Jurega otevřel geolog T. A. Titov uzel olověné rudy. Později se součástí komplexu Lazo staly doly Lazo, naleziště Čapajev, naleziště „Třetí pětiletka“, druhá a třetí fabrika. To vše bylo postupně otevřeno a uvedeno do provozu v letech 1940-41. Ve všech případech se jednalo o mužské zóny, ale existují svědectví, že v dolech i nalezištích pracovaly i ženy vězeňkyně, a to dokonce i v čele štoly. V táboře Lazo se průměrně nacházelo 1900 vězňů, v létě sem posílali na výpomoc dalších 1000 navíc. Žádné nájemné pracovní síly zde nebyly, v Lazu pracovali pouze vězni s vysokými tresty. Všechno dělali ručně, neměli žádnou mechanizaci. V podmínkách tohoto tábora vězni obvykle nepřežili déle než 16 měsíců. V roce 1954 tábor zvítězil v mezitáborové soutěži těžby olověné rudy. Proto jim bylo povoleno postavit velkou pěticípou hvězdu, která se o svátcích rozsvěcela.
„Pojďte se podívat, ukážu vám zatopený vchod do štoly,“ volá nás Olžin manžel Andrej. Jeho rodiče přišli na Kolymu dobrovolně. „Mému otci zde nabídli práci v leteckém průmyslu a on nabídku přijal. A maminka sem pak přijela za ním. Víte, zdejší podniky si vybíraly odborníky, kterým nabízely dobře placenou práci v těchto oblastech.“ Zatopená štola vypadá jako vchod do ledové jeskyně. Obrovské rampouchy velikosti dospělého člověka, které nerozmrzají ani v létě, brání jako ocelové mříže vstupu do podzemí. „Doly jsou pouze zakonzervované. Veškeré zařízení, které tam je, se zachovalo. Naleziště v Lazu se zavíralo v letech 1955-56, ale jen dočasně, řekněme než nastanou lepší časy, až bude někdy potřeba rudu opět těžit.“ Nerozumíme tomu. „V Magadanské oblasti není žádný zpracovatelský průmysl,“ vysvětluje Andrej. „Suroviny se musí dopravovat do vnitrozemí, kde se zpracovávají. Letadlem je to velmi drahé a železnice sem nevede. Za války bylo potřeba kobalt i olovo a ruda se dopravovala letecky na Ural, kde se vyráběly zbraně. Strašně bychom si přáli, kdyby se z Dálného východu udělala průmyslová oblast a vybudovaly se zde zpracovatelské závody.“ „Zcela opačná prognóza ale je, že se celá oblast pomalu vylidní, uzavře a zruší, jak už se to stalo s některými obcemi a osadami,“ doplňuje svého muže Olga, která i přes „politický škraloup“ svých rodičů vystudovala pedagogickou fakultu a nyní pracuje jako vedoucí odboru vzdělávání Sredněkanského okresu.
Sedíme u manželů Vergun v jejich třípokojovém bytě. V oknech visí záclony a závěsy, v rohu místnosti je počítač s připojením na Internet. Pijeme horký čaj a prohlížíme si fotografie z rodinného alba. „Moje maminka byla také na sever poslána za trest,“ vypráví Olga. „Nechtělo se jí učit v učilišti, a proto ji sem poslali. Ale odseděla si jen rok. Tatínek deset. Pracovala na agrobáze, kde se chovaly krávy, v létě se sbíraly lesní plody a houby, tam byla ženská zóna. Maminka vůbec nikdy o lágru nemluvila. Byla přesvědčena, že jí osud za její chybu dostatečně potrestal, proto o tom nikdy nehovořila. Když byla v roce 1949 propuštěna na svobodu, žila na ubytovně, neměla se kam a ke komu vrátit. Pocházela z Kyjeva. Její otec padl ve válce, maminka zahynula při evakuaci do Omska. Zůstala prakticky bez příbuzných. Tenkrát zde bylo ženám velmi těžko. Žen tu bylo velmi málo, zejména pak mladých dívek. Mé matce bylo 19 let, když byla propuštěna. Člověku samotnému bylo těžko. Když se objevil muž, tak se dali dohromady a žili společně. Moji rodiče spolu prožili celkem hezkých dvacet let.“

ODŘÍZNUTI OD SVĚTA
Po třech týdnech opět stojíme na magadanském letišti. O týden později, než jsme plánovali. S propadlými letenkami, vízy i novinářskou akreditací. Říká se, že na Kolymu se vystavují pouze jednosměrné letenky. Nechybělo mnoho, a zpáteční letenky jsme opravdu nepotřebovali. Kromě toho, že nám Genadijův Zil vypověděl své služby, rozvodněné kolymské řeky nám nedovolily opustit údolí Kaňon. Na vlastní kůži jsme tak pocítili sílu a nevyzpytatelnost přírody. Odříznuti od světa, uprostřed ruské tajgy jsme pochopili, co znamená Kolyma.
červen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group