ikoktejl

ZA DCEROU DO AFRIKY

Za dcerou do Afriky
 
Text: Katka Kubíková
 
Sedím v autobuse z Nairobi do Homa Bay, který se příznačně jmenuje survival (angl. Survive znamená přežít). Praská ve švech, přeplněn lidmi, zvířaty, nářadím a zavazadly. Ostatně naše rance s dárky, sešity, psacími potřebami a oblečením pro děti váží také šedesát kilo. Co se nevešlo dovnitř, je na střeše. Je dusno, v autobuse se mísí různé pachy a cestu nám zpestřují tzv. preachers, hlasatelé slov božích, co neustále řvou a rozhazují rukama. Začínám se proklatě potit... Na té cestě plné děr a výtluků se mi hlavou honí všechny ty náhody. Jak mě loni na jaře zaujal krátký šot v televizi o adopci afrických dětí, jak jsme pak naší nové dcerce Saron Otieno Akuku z Rusinga Islandu psali první dopis a koupili prvního plyšáka, jak mě na schůzce adoptivních rodičů strhla svým vyprávěním Dana, která se právě vrátila z Keni, a jak jsem jí nabídla pomoc, aniž jsem tehdy tušila s čím. A teď tu sedím v šíleném kostitřesu, jedu do neznáma a zmocňuje se mě pocit, že všechna ta setkání nejsou náhody, jen příležitost něčeho se chopit, něco ve svém životě změnit... Stačí se pozorně dívat a zamyslet se.
KONEČNĚ NA RUSINGA ISLAND
Z Homa Bay, špinavé zabahněné vsi, jsme se po dvou hodinách dalším šíleným autobusem dostali do Mbity, ze které je to na Rusinga Island už jen co by kamenem dohodil. V místním „hotelu“ jsme do sebe kopli hrnek čaje (s mlékem, jak jinak) a čapátí (placky z mouky, vody a oleje připomínající tuhé lívance) a na Rusinga Island, který leží na Viktoriině jezeře, ale je spojen s pevninou uměle vytvořenou hrází, jsme si vzali taxi. Běžným zvykem je tu před nasednutím nejdříve usmlouvat cenu a pak se smířit s tím, že se my tři platící osoby budeme tísnit vzadu, zatímco na místě spolujezdce sedí taxikářova kámoška. Jízda bude zaručeně s hodně hlasitou hudbou, řidič několikrát zastaví, aby pohovořil s kolemjdoucími, a když bude chtít natankovat, je samozřejmé, že benzin budeš jako zákazník platit ty. Pak ti to prý při závěrečném účtování odečte. Pro jistotu jsme se před odjezdem přeptali, jaká je cesta. „Not bad,“ chlácholil nás taxikář a skutečně měl pravdu, protože bláto nám vniklo dovnitř pouze jednou.

Taxi nás dovezlo až k domku Joashe, bratra Kena, zdejšího aktivisty Humanistického hnutí, který je na Rusinga učitelem. Aby Joash uživil svou početnou rodinu, je současně farmářem a rybářem. Skoro nikdo nebyl doma, čekali nás totiž až pozdě odpoledne. Jen paní domu a několik dětí. Těch mají celkem osm vlastních a starají se o dva další sirotky. Celkem jich je doma třináct, ale jak neustále přicházeli a odcházeli, nikdy jsem se pořádně nedopočítala.

Tříletá Devina nám šla nejdřív předvést, jak se koupe ve Viktoriině jezeře, a pak nevydržela a začala si poprvé osahávat mzungu (svahilsky běloch). Plácala svojí dlaní do mé a ohýbala mi prsty, aby se přesvědčila, že jsou světlé z obou stran. Pak zkoumala svoje - svrchu hnědé jako čokoláda a z druhé strany růžové. Veliké oči na skoro oholené hlavě jí přitom jiskřily vzrušením. Pak nám z domu přinesli matraci, abychom si s Danou pod stromem odpočinuly a trochu zdřímly. Nově příchozím se tak nabízel dobrý pohled: jeden chcíplý mzungu pod stromem a vedle druhý chcíplý mzungu. Nevím, jak by reagovali lidé u nás, kdyby při návratu našli před domem chrápat dva černochy.
OHOLENÝ OSTROV
Zatímco jsme dospávaly, ženy a dívky se neuvěřitelně činily - poklidily dům, připravily krmi a uvedly nás do našeho pokojíku. Po jídle jsme vyrazili s Kenem na obhlídku ostrova. Jen kousek od domu je kopec, ze kterého je hezký rozhled po ostrově. Ostrov leží na třetím největším jezeře světa - Viktoriině (69 tisíc km2), kterým probíhají hranice tří afrických států: Keni, Ugandy a Tanzanie. Rusinga Island je v keňské části jezera. Mimo jiné se na něm našly významné kosterní pozůstatky nejstarších lidí. Kdysi byl ostrov porostlý bušem a žila tu divoká zvířata. Dnes je vše vykáceno, a pokud jsou svahy porostlé, jde jen o trnité keře, vzrostlých stromů je tu poskrovnu. Lesy ustoupily políčkům s kukuřicí a prosem, která stejně nedávají pořádné výnosy. Prší tu totiž jenom v dubnu a květnu a to tu přívalové deště smývají z odlesněných ploch poslední zbytky zeminy. Pak následují dlouhá a zničující sucha, ale na ostrově nejsou rozvody vody. Jediná voda, která se využívá i k pití, je voda z jezera a ta se bez aut, která tu takřka nikdo nevlastní, nedá daleko přenést. Klima, půdní eroze a spásání trávy dobytkem na některých místech ostrov doslova „vyholily“.

Cestou zpátky jsme náhodně potkali Pamelu, skutečnou maminku naší Saron. Bylo to neplánované a její srdečnost (jak jsme později zjistily, přátelská atmosféra mezi lidmi je tady běžným jevem) byla odzbrojující. Pevný stisk ruky, široký nápřah a následné plácnutí, které vás zrovna strhne do náručí. A když jsem spustila pozdrav v její řeči (kmenový jazyk luo, úředními jazyky jsou tu svahilština a angličtina), měla neuvěřitelnou radost a nejraději by mě zulíbala. Domluvili jsme návštěvu na zítřek a dál, nikam nespěchajíce (už dlouho jsem nechodila tak pomalu), se toulali ostrovem, zdravili se s lidmi a s každým prohodili pár vět. A v noci jsme potkávali jen oči a zuby, jak ve tmě zářil jejich nakažlivý úsměv.
ŠKOLÁCI
Dnes máme v plánu obejít všechny školy na Rusinga, kde jsou umístěny děti z programu adopce na dálku. Na Rusinga Islandu je 17 základních a 2 střední školy (jedna pro chlapce a jedna pro dívky). Vzhledem k počtu dětí na ostrově je to naprosto nedostatečné. Na Rusinga žije totiž asi 18 tisíc lidí, polovina z nich jsou děti do 15 let. Kvůli vysokým nákladům je ale pro mnoho z nich vzdělání nedostupné. Od ledna 2003 sice nová keňská vláda zrušila poplatky ve státních školách, ale výdaje spojené s výukou, jako jsou školní uniformy, učebnice a další pomůcky, si každý musí platit sám. Tedy pokud na to má. Těm nejpotřebnějším pomáhá i naše Humanistické hnutí.

Přijíždíme taxíkem s otevřenými okny do školy, kde chceme navštívit Joba, kterého adoptoval profesorský sbor z gymnázia v České Třebové. Dvůr je plný dětí. Jakmile spatřily mzungu, vrhly se k taxíku, nastrkaly hlavy dovnitř, vykulovaly oči, strkaly se, křičely, brebentily, některé si i odvážně sáhly. Seděly jsme s Danou na zadním sedadle a prožívaly tu komickou situaci. Po několika pokusech se paní ředitelce podařilo děti odehnat a mohly jsme vystoupit. To už se ale zformovaly do obrovského sboru, tleskaly a zpívaly s takovým nasazením, že nám až tekly slzy smíchu. Ta písnička, kterou nás vítaly, byla v angličtině a zpívalo se v ní ve smyslu „Návštěva, návštěva, dnes je šťastný den“ a pořád dokola v různých variantách. Byly úžasné.

Zatímco děti ještě venku zpívaly a veselily se, odebrali jsme se do ředitelny postavené z vlnitého plechu. V místnosti velikosti naší koupelny v bytovém jádru panelového domu byl psací stůl, za ním korpulentní paní ředitelka, na zdi přimáčknuti já, Dana a Joash. Vysvětlili jsme paní ředitelce, že bychom rádi viděli Joba. A tak nám přivedli smutného překvapeného kluka, který nedávno přišel o rodiče. V tom stísněném prostoru začal rozbalovat dárky a zřejmě vůbec nechápal, co se děje.

Podobné to bylo ve všech ostatních školách a školkách. V chumlu kamarádů byly děti velmi spontánní, ale když se s námi adoptované děti ocitly samy, byly stydlivé a rozpačité. Taky moje Saron, kterou jsem našla v jedné školičce s krásným výhledem na jezero. Byla zaražená. Pak jsme si prohlížely, co se skrývá v jejím školním batůžku. Dojalo mě, když z batohu zakoupeného v Ústí nad Orlicí vytáhla omalovánky s obrázky afrických zvířátek, které jsme jí poslaly v dopise skoro před rokem. Jediná stránka nebyla pomačkaná, tak je celou dobu opečovávala. A ani čárečku do nich nenamalovala ve strachu, že by mohla něco pokazit.
Odpoledne se ve škole v Kamasengre koná další setkání dětí a rodičů spojené s předáváním dárků a dopisů od adoptivních rodičů. Cestou beru „na koně“ malého klučinu, který cupitá za svou starší sestrou. Když ho v areálu školy sundávám z ramenou, už se mě nepustí. Holčička v šatech s kanýry si nás chvilku zkoumavě prohlíží, a když jí nabídnu druhou ruku, chytá se stejně pevně jako její malý kolega. Rozbalují se dárky. Narol, adoptovaná studenty gymnázia z České Třebové, našla ve své tašce malou panenku. Kamarádky nevěřícně zkoumají její bílé prstíky. Ale dárků bude dost pro všech pět Naroliných sourozenců. Stará se o ně jen maminka, protože táta umřel. Další dítě, Brayan, odchází se svou igelitkou a balonem v druhé ruce do ústraní, aby si dárky v klidu nerušeně prohlédl. Překvapení dětí z toho, co dostaly, je opravdu silné. Rozdávám pytel bonbonů. Nejprve po jednom, pak se koná druhé kolo.
Ale děti, které okusily chuť sladkého ovocného bonbonu (většina z nich poprvé v životě), strkají a předbíhají. Musel zasáhnout jeden z tatínků, protože situace hrozila vyústit v pranici.
SARON
Saron, vlastně Akuku, jak na ni doma volají, bydlí s mámou, tátou a třemi sestrami v útulné, čisté bahenní chaloupce ve svahu, docela daleko od jezera. Chaloupka je schovaná, jako ostatně většina domků, v kukuřičném políčku. Většina domečků tady na ostrově i jinde na venkově nemá okna, jen dveře z plechu či ze dřeva. Uvnitř se nacházejí dvě místnosti. Vstupní místnost slouží ve dne jako obývací pokoj. V noci se na zem hodí matrace a spí tady všechny čtyři holky. Neodmyslitelným vybavením domácnosti jsou bělostné dečky s vyšíváním. Ty se dávají na sedák, opěradlo i područky křesel a pohovky. Mají je téměř v každé domácnosti a je až s podivem, jak září čistotou. Z „obýváku“ se vstupuje otvorem v příčce opatřeným závěsem do druhé místnosti, která je současně ložnicí rodičů, kuchyní a skladem věcí potřebných k běžnému životu. Je tu několik nádob na vodu, kterou musí nosit až z jezera - dobrých 15 minut do kopečka. Chudák Pamela, docela se s tím vědrem na hlavě pronese. Ale je na tom ještě dobře, v některých oblastech Afriky je chůze pro vodu celodenním zaměstnáním žen a dívek.
 
Zastavěná plocha domečku málokdy přesáhne 20 až 30 čtverečních metrů, přezouvat se nemusíte, podlaha je z dobře udusané zeminy, nutno poznamenat, že vzorně zametená. Před domečkem je jakýsi stůl z tenkých větví, který slouží jako odkapávač nádobí, ke stolu je za nožku přivázaná jediná slepice. Kromě jedné slípky mají ještě štěně jménem Rex. Holky se mohly potrhat smíchy, když jsem na Rexe zavolala. Vždycky jakmile mě spatřil, mizel tryskem v kukuřici. A pak že jsou psi barvoslepí... Opodál je malé ohniště, které představuje veškeré kuchyňské přístrojové vybavení. A holky i máma jsou čistě oblečené. Táta bohužel vypadal přiopile.

Rozdělujeme dárky. Nějaké oblečení, užitečné věci a badminton. To byl dobrý nápad, holky ho hned odcházejí ven ozkoušet. Po chvíli usedáme s Pamelou, Saroninou matkou, pod strom do stínu. První se ptá, do jakého kostela chodíme a jakou máme víru. Zdejší lidé, příslušníci kmene Luo, což je třetí největší etnická skupina v Keni, vyznávají většinou křesťanství.
Pak si ověřuje naše rodinné vztahy. Ze snímku usoudila, že babička z Roudnice je naše maminka, moje dospívající dcery jsou moje sestry a Mirka, mého manžela, nedokázala vůbec zařadit. Na Rusinga Islandu se dospělá populace dožívá v průměru jen 48 let. Nad 60 let tu žije jen 2,7 % obyvatel. Když konečně pochopila naše rodinné vztahy, vykřikla áááááá, hlasitě se rozesmála a přátelsky mě žďuchla do zad. Pak se s vážnou tváří zeptala, kolik budeme mít ještě dětí. Tady je běžný počet dětí někde mezi šesti a deseti. Pamela je se svými čtyřmi holkami hluboko pod průměrem a vzápětí vysvětluje proč. Thomas, její muž, má problémy s pitím. Uživení rodiny záleží z velké části na ní. Dříve bydleli ve městě Nakuru, ona pracovala v mateřské školce, on měl taky stálé zaměstnání. Asi si nežili úplně špatně, pak ale začal pít. Brzo přišel o práci a nezbylo nic jiného, než se přestěhovat zpět na rodný Rusinga Island. Co tady funguje stoprocentně, je pomoc širší rodiny, pokud je někdo v problému. A tak Pamele pomohli příbuzní opravit domek, ve kterém dnes bydlí, a já jsem před ní smekala, jak se sama stará.
ČAPÁTí, UGALI A SUKUMAWIKI
Večery na ostrově byly dlouhé a příjemné, pokaždé trochu jiné. Jediné, co se opakovalo s železnou pravidelností, byla skvělá večeře a večerní přívalový tropický liják. Kapky bubnovaly na plechovou střechu tak silně, že uvnitř nebylo slyšet vlastního slova. Jídlo je velkým obřadem, který začíná tím, že ženy přinesou na stůl všechny chody. Je to libovolná kombinace některých z následujících pokrmů - čapátí (již zmiňované placky podobné tuhým lívancům), ugali (jakási kaše z obilovin hodně tuhé konzistence), sukumawiki (zelené listy trochu připomínající špenát), nezbytná mísa vařené rýže, drobnozrnná čočka (trochu odlišná od té naší), červené fazole, různé omáčky či spíše šťávy, pokud je maso, jedná se zpravidla o porce kuřete, ryby nebo i hovězího. K pití voda ve džbánu (my jsme důsledně používaly vodu balenou). Před jídlem si důkladně umyjete ruce - jeden člen domácnosti obchází stůl s malým lavorem, mýdlem a džbánkem vody. Tento krok je nezbytný, protože příbory se tu sice používají, ale pokládá se to spíše za zbytečnou komplikaci, a tak všichni většinou používají hlavně svoje ruce. Každý si nandá, co hrdlo ráčí, a pak se věnuje jídlu skutečně všemi smysly. Čapátí se trhají na drobné kousky, namáčejí se do omáček, čočky nebo sukumy. Ugali je taky dobře vymyšleno, protože díky jeho konzistenci si můžete v malém kousku této kaše vytvořit palcem důlek a do vzniklé mističky nabírat tekutější pokrmy.
 
Stejnou měrou jsou do jídla zapojeny jak chuť, zrak, hmat, čich, tak i sluch. Jediné, co nás zlobilo, je zvyk, že ženy nejedí dohromady s muži. (My mzungu jsme byly výjimkou.) Možná v nepřítomnosti návštěvy jedí všichni pohromadě, ale nejsem si tím úplně jistá. Kolem stolu se posadí dospělí muži, role žen při večeři je omezena na to, aby jídlo přinesly a pak sklidily špinavé nádobí ze stolu. Patnáctiletý Mark, Joashův syn, má dovoleno jíst s námi v jedné místnosti, ale přece jen u jiného stolu. Mark je neobyčejně příjemný a chytrý kluk. Má úhledný rukopis, krásnou angličtinu a skvělé výsledky ve škole, takže příští rok ho čeká nástup na střední školu v Nairobi. Už taky ví, že chce být lékařem. Je to cesta, jak přispět k řešení problémů tady. Neprojevuje se výrazně, spíš mlčky posedává opodál, nevnucuje se, ale hovory s ním jsou velmi příjemné. Několikrát jsme spolu rozmlouvali o všem možném. Byl roztomilý, když tichým hlasem pravil: „Víš, jsem hrozně šťastný, že jste tady, je to pro mě hrozně zajímavé poslouchat, jak žijete, jaké je to v Evropě...“ Nesměle se ptá, jestli by si mohl dopisovat a tak následující večer píše dopis pro mou rodinu.
HUMANISTICKÉ CENTRUM - TO JE ONO
Jsme ve výzkumném a administrativním centru v Mbitě, abychom přes Internet poslaly krátké zprávy domů, a najednou to s Danou máme: „Co takhle projekt humanistického centra na Rusinga? Sirotčinec, zdravotní středisko, škola, energie ze slunce, úprava vody, zavlažování. To je přesně to, co ostrov potřebuje.“ A druhý den jsme šli s Kenem a Joashem hned obhlédnout pozemky. Jsou u jezera, větší má i několik krásných starých stromů a oba bráchové, kterým patří, jsou ochotni je poskytnout. Do místního Fishing Clubu, což je luxusní ubytovací zařízení pro turisty na druhém konci ostrova, jdeme načerpat know-how: mimo jiné konzultovat technické vybavení a ověřit si možnost případné podpory projektu ze strany turistů. Hned vstup do areálu naznačuje, že jsme se octli v jiném světě. Svěží anglický trávník zavlažovaný vodou z jezera, chatky v africkém stylu, ale s luxusním vybavením, bazén, sprchy, společenská místnost, kotvící motorové čluny a přistávací plocha pro malá letadla. Luxus se tu kupodivu netluče s nevkusem, vše je velmi decentní a útulné. Pijeme kávu se správcem objektu (pochopitelně je to běloch) ve stínu košatých stromů a já mám lehký pocit nevolnosti z toho hrozného kontrastu. Zvlášť když se dozvídáme, že jedna noc stojí 450 USD na osobu. Jen pro srovnání: Joash jako učitel bere zhruba 85 USD měsíčně. A to má velké štěstí, že má vůbec práci.

Domů dorážíme brzo. Ideální čas pro vykoupání v jezeře, ale my si kvůli možné infekci netroufáme. A tak pozorujeme ze břehu, jak Ken, Joash a pes Sam ve vodě dovádějí. Opodál zrovna rybáři vytahovali ohromnou síť s celodenním úlovkem. Pomáhala celá rodina. Nabízím svou pomoc. Tahám, tahám, bylo to těžké, musí se jenom lehce potahovat, jinak by ruce byly samý mozol. Pár pěkných kousků tam ale bylo, ale žádný zázračný úlovek se nekonal. Rybařením se tu zabývá hodně lidí, ale moc valný zdroj výdělku to není. Chybí tu totiž vhodné skladovací prostory, zpracovatelské zařízení i možnost distribuce na pevninu.
TAKE YOUR SHOWER
Před večeří vykonáváme tradičně hygienu. Asi by bylo na místě zmínit se, jak to tady s hygienou chodí. Jste-li vyzváni „Take your shower“, znamená to, že se máte odebrat do malé místnůstky s betonovou podlahou, kde v jednom rohu je díra v zemi. Další vybavení koupelny je stolička a plastové umyvadlo a konečně dva kýble s vodou - jeden s teplou a jeden se studenou. Umyjete se ve škopku, vodu vylejete na podlahu a je uklizeno. Náhodou to bylo příjemné. Horší to bylo s návštěvou WC. Již brzo po příjezdu jsem vytušila, že toaleta bude asi opodál stojící polorozbořená budka z vlnitého plechu. A tak jsem tam při první potřebě razantně nakročila. Protáhla jsem se škvírou mezi stěnou a dveřmi a došla k závěru, že jsem se přece jen asi spletla. Uvnitř nebylo nic, jen podlaha vysypaná kamením. Vylezla jsem ven a pátravě slídila v okolí po náhradním objektu. Nic jsem nenašla. Nedalo mi to, vlezla jsem znovu do budky, ale na původním dojmu se nic nezměnilo. Tak jsem vylezla zase ven a zkoumala jsem, za kterým křovím si ulevím.
 
Výhled od budky byl tak nádherný (mohl by se platit tvrdou měnou), že jsem klidně mohla dělat, že se jen tak kochám. Nakonec mi přispěchal na pomoc jeden člen rodiny, pokynul, vlezl do budky, z budky vynesl ven placatý šutr, vyzval mě, abych vstoupila, a odešel. Vkročila jsem potřetí do plechárny a konečně jsem to objevila! Já tupec! Pod placatým kamenem se skrýval otvor o průměru zhruba 15 až 20 cm a to byl celý ten zázrak. Zpočátku bylo obtížnější se trefit, ale postupem času jsme to zvládaly velice bravurně. Ještě taky musím podotknout, že co se týče čistoty našeho oblečení, neměly jsme na Rusinga sebemenší problém. Zatímco my jsme se toulaly po ostrově s naším mužským doprovodem, ženské domácnosti nejen že navařily, poklidily, ale taky pečlivě vypraly všechny naše špinavé hadry. Hned po prvním dnu nám to bylo trapné, a tak jsme ty hnusné špinavé fusekle důvtipně schovávaly do malých kapsiček našich zavazadel a do pytlíků. Stejně to ale vždycky našly, vypraly, usušily a krásně srovnaly. A pořád se usmívaly. Svaté to ženy.
SARON JE NEMOCNÁ
Saron se necítí dobře, má teplotu. Upře na mě svá obrovská kukadla, dnes unavená horečkou a se zažloutlým bělmem. Pamela starostlivě konstatuje, že to možná je „yellow fiver“ (žlutá zimnice), zítra hned ráno půjdou na středisko. Všechno se ve mně sevře. Sedíme tu chvilku uvnitř, všechny čtyři holky s mámou a já, Thomas neznámo kde. Ani holky to nevědí. Saron se ke mně tiskne, ani nedutá, jen vzdychá, a když něco prohodím, hluboce se nadechne a ve stejně hlubokém výdechu sotva slyšitelně hlesne „yes“.
Ale venku se blíží déšť, za chvíli se začne stmívat, a tak se raději rychle zvedáme. Saron jde kus s námi, drží se mě pevně za ruku. Nemám daleko k slzám. Pak ji Pamela pobídne, aby se už vrátila. Poslední obětí a pak mi mizí zase v kukuřici.

Přidáváme do kroku, déšť je na spadnutí. Bereme to přes rybářskou vesnici, dílem proto, aby si Pamela zapůjčila pravděpodobně jediný deštník ve vesnici, ale stejně ji podezírám, že se jí ten déšť hodil. Aspoň ukázala sousedům, jak vypadá jejich mzungu. Deštník jsme zapůjčily včas, skutečně začalo silně pršet. Mokrá jsem byla ale stejně, protože měl hned několik děr a zlomených drátů, voda soustředěně zatékala za krk. Když jsme se loučily, vtiskla jsem Pamele nějaké peníze na doktora.

V ordinaci je zubařské křeslo (neměli vrtačku, asi zuby jenom trhají), dva malé sterilizátory, „laboratoř“, kde pod mikroskopem určují přítomnost plazmodií v krvi, které způsobují jednu z nejčastějších chorob tady - malárii. Kromě malárie se tu ve velkém marodí, ale také umírá na průjmová a parazitická onemocnění, podvýživu a AIDS. Ve skladu je přitom jen pár balení léků proti malárii, nějakých antibiotik a ve spodní polici se válí starý akordeon. Na 18 tisíc lidí jsou na ostrově taková střediska tři. Bez stálé přítomnosti lékaře poskytují pouze základní ošetření, které se musí hotově platit. Mnozí si to nemohou dovolit. Před střediskem jsme potkali hubenou maminku. Prosila, abychom do programu adopce zařadili jedno z jejích čtyř dětí. Další nedávno zemřelo na malárii. Neměla totiž peníze na léky, které by mu mohly zachránit život. V přepočtu 80 korun českých...

Poté co keňská vláda letos zrušila školné ve státních školách, zbývají na každé dítě z adopce nějaké peníze. Ty teď budou k dispozici na úhradu jejich ošetření. Zdravotní středisko na Rusinga dostane seznam adoptovaných dětí a Ken s Joashem pak zajistí proplacení. „Je to dobrý nápad,“ uvědomila jsem si spokojeně, „může dětem zachránit život.“
POSLEDNÍ DEN NA RUSINGA
Poslední dny se budím brzo za svítání. Zpod moskytiéry poslouchám ranní zvuky, které mi zní jako rajská hudba. Šplouchání vln, hlasy roztodivných ptáků, občas zabučení kravky nebo mekot kozy. Zvuky se rytmicky střídají, postupně se rozednívá. Ale tohle ráno je jiné - poslední na Rusinga Islandu. V hlavě se mi honí všechny dojmy ze zdejšího pobytu. Chce se mi brečet, přemítám, jestli se potichu nevytratím k jezeru. Něco ve mně bublá, co potřebuje ven. Myslím na všechny ty děti, které jsme potkali, na jejich osudy, na maminku, která přišla o dítě, na Saron se žlutýma očima a hlavně na to, jak je ten svět divný a nespravedlivý.

Snídáme, poslední skupinové foto. Zatímco nám ostatní berou zavazadla, chytá se mě Joashova dcera Valenta za ruku a jdeme spolu v čele průvodu, který čítá tak dvacet lidí. A je to tady, polykám slzy a je mi hořko a zároveň sladko, tak nějak sladkobolně. Scházíme z hlavní cesty na pěšinku, loď už na nás čeká. Valenta stále opakuje: „Katka, Katka, nezapomeň na mě.“ Dávám jí pusu a loďka už odráží od břehu, naposledy máváme. Sedím opřená o bok a roním slané slzy do Viktoriina jezera. Dana se směje: „Nebul, vždyť se sem určitě vrátíš.“

V půl čtvrté ráno přijíždíme do Nairobi. Všichni zůstávají sedět v autobuse, nikdo nevystupuje. Pohyb po městě je v tuto noční dobu nebezpečný i pro místní. Kolem šesté hodiny ranní se autobus začíná vyprazdňovat, a tak si taky bereme taxi a v půl sedmé jsme už v klidu a bezpečí na základně humanistů u Pallaba. V Nairobi již třetí týden neteče voda. A tak nám Pallabova žena Simi ohřívá vodu na koupel v hrnci. Doteď bych pochybovala, že se v pěti šesti litrech vody můžu vykoupat, umýt hlavu a ještě vyprat. Dnes už vím, že to je možné.
NAIROBSKÁ BYROKRACIE
Tragikomická byla návštěva u člověka jménem Mr. Ocharo. Je to úředník, u kterého uvázla dlouho projednávaná žádost o certifikát na bezcelní dovoz věcí ze sbírek v ČR. Vyřizuje se to už více než rok. Sedíme u stolu v malé místnosti - Dana, já a Ben - a čekáme, až přijde Mr. Ocharo. Místnost silně připomíná prostory ve vazbě, kde se člověk schází se svým právním zástupcem. Je malá a bez oken. Ze zařízení je tu jen stůl a čtyři židle. Přichází důležitý Mr. Ocharo. Tváří se sice jako největší kamarád, ale hned z úvodních slov je jasné, že celou záležitost jaksi vypustil, je přece tak zaneprázdněn. Daně před její cestou do Mombasy slíbil, že se na celou záležitost podívá, a ať se staví za 10 dnů. Uplynulo více než 14 dnů, Dana mezitím stihla nejen Mombasu, ale i Rusinga. Mr. Ocharo se nestačí divit, že ten čas tak letí. Vyptává se na vše možné a dělá si bleším písmem nesystematické poznámky. Třeba že jsme byli na Rusinga, že Dana je Dana a já jsem Katka, Ben je Ben. Že na Rusinga bydlí Saron a je jí 7 let. Taky tvrdí, že neexistuje slum Buruburu, ve kterém humanisté již několikátý rok realizují své projekty. Ptá se, jak bylo na Rusinga, Dana opáčí, že tam bylo dobře, ale cesta byla příšerná. A tak všemu dává Mr. Ocharo korunu, když praví: „Tak vidíte, my nepotřebujeme žádné sešity, hračky a oblečení. Přijeďte nám vybudovat silnice.“ Bylo to jak u blbejch. Ať prý se stavíme v pondělí. V pondělí však odjíždíme a navíc je státní svátek. Tak si máme prý zavolat už ve čtvrtek nebo v pátek, prý se pokusí... Dana volá v pátek, pochopitelně nic. Další varianta je příští středu, to už ale budeme pryč. Má se stavit Ben. To jsem teda zvědavá.

Na pátek nám Zuzana Beranová z české ambasády, kam zrovna přišel požadavek z českého ministerstva zahraničí napsat stanovisko k našemu projektu na dodávku a instalaci solárních panelů, domluvila schůzku u tajemnice ministra životního prostředí. Hodně si od toho slibujeme. Je to nezvyklé, že na tak vysokém postu v Keni sedí žena. Ministry of Environment se nachází v části města zvané Nairobi Hills. Je tu spousta výškových budov, převážně ministerstev a dalších úřadů.
 
Přicházíme do kanceláře tajemnice ministra. Usedáme do křesel, je nám nabídnuta káva či čaj. Kromě sedací soupravy se v kanceláři nachází čistý psací stůl a další stůl s počítačem. Knihy, šanony nebo jakákoli lejstra, která by naznačovala, že se tu pracuje, se ale v místnosti nevyskytují. Zuzana Beranová představuje Humanistické hnutí a mluví o zahraniční rozvojové pomoci, kterou poskytuje česká vláda. Informujeme o projektu dodávky solárních panelů do humanistických škol v Keni, který byl podán v dubnu na naše ministerstvo životního prostředí. Paní tajemnice si dělá poznámky ne nepodobné těm, co si dělal Mr. Ocharo ve svém úřadu. Konstatuje, že je to pěkná myšlenka, a ptá se, kdy že ty peníze přijdou. Zuzana Beranová upřesňuje, že nejde o finanční pomoc, ale o dodávku technologií. Paní tajemnice se diví, raději by peníze na dřevo. Jak by to dopadlo, si dovedeme představit. A pak nám dává kontakt na ministerstvo financí. Přece jen, kdyby to dopadlo a náš projekt by uspěl, budeme si muset vyřídit bezcelní dovoz... Tak tohle je nám odněkud povědomé. Než nám dá při odchodu papírek s kontaktem, musí ještě pečlivě odtrhnout hlavičku ministerstva, protože by se tohoto hlavičkového papíru mohlo zneužít. Bylo to dobré - prý typická kombinace keňské ležérnosti a byrokracie.
NEJVĚTŠÍ SLUM V AFRICE
Kibera, chudinská čtvrť Nairobi, údajně soutěží se Sowetem v Jihoafrické republice o titul největšího slumu v Africe. V Kibeře, kterou lze celou přehlédnout pouze ze vzduchu, bydlí zhruba jeden milion lidí, a to převážně v boudách z vlnitého plechu. Všude je neuvěřitelný nepořádek, svoz odpadků se neprovozuje. Výkaly jsou odváděny do „drenážního systému“, což je otevřená rýha na pěšině mezi domy, která ústí do vodoteče. Nejhůře jsou na tom pochopitelně obydlí položená níže. Je období dešťů, na ulicích je spousta bláta. V tom nepořádku a bahně se prodává a vaří vše možné, často zavane vzduchem zápach piva, které se tu podomácku vyrábí. Před plechovou boudou si hrála malá ušmudlaná, roztrhaná holčička. Hrála si s panenkou, balila ji do peřinky. Jenže tu panenku nahrazoval starý rezavý dvaceticentimetrový hřebík a peřinkou byl malý hadřík.

Paradoxně všudypřítomné odpadky, hlavně plastikové sáčky, zajišťují alespoň jakous-takous soudržnost terénu, takže se dá projít. Nejméně bláta a odpadků je na železniční trati, která vypadá jako vlečka mimo provoz, ale jde o hlavní trať z Mombasy na západ. Lidé i zvířata po kolejích volně chodí. V jednom místě se dokonce tísnila spousta lidí. Ben, můj průvodce, klidně pravil: „Je tam nějaký mrtvý, to se tady stává. Často se tu opijou, pak spadnou a přejede je vlak.“
Tady teprve člověk docení, jakou naději znamenají pro zdejší lidi projekty humanistických škol v chudinských čtvrtích. Na okraji jednoho z dalších slumů v Kawangware jsme takovou školu navštívili. V přízemních boudách z vlnitého plechu je několik tříd. Kromě výuky se tu poskytuje dětem i základní strava a pitný režim. Projekt je to skvělý, jen to prostředí. Pro začátek by stačilo dovézt na prostranství pár fůr štěrku... Děti jsou oblečené v jasně červených školních uniformách. Každá třída si pro nás připravila písničky, básničky, případně taneček. A tak tam ta mrňata stála v bahně a zpívala mimo jiné o tom, že když se budou denně modlit, tak porostou, porostou, porostou...

 


HUMANISTICKÉ HNUTÍ
Humanistické hnutí vzniklo v 70. letech v Argentině s cílem řešit základní problémy lidí v rozvojových zemích. V současné době je tato dobrovolná organizace registrována již ve více než 100 zemích světa. Do České republiky ho přinesli humanisté z Itálie v roce 1992. Zastupují jej tu tři občanská sdružení: Humanistické centrum Narovinu, Vysokoškolští humanisté a Dialog, o. s. Základním projektem Humanistického hnutí je Kampaň lidské podpory, při níž se lidé z Evropy a Afriky snaží výhradně se sítí místních dobrovolníků organizovat projekty v Keni a Guineji, jako spolupráce se školami, kurzy řemesel, centra naděje pro „děti ulice“, centra základní lékařské péče a prevence, úklid čtvrti a odvoz odpadků, projekty v zemědělství, výstavby humanistických center, adopce afrických dětí.
Hnutí je financováno z příspěvků členů, které jsou stanoveny pro každou zemi odlišně; např. v ČR je to 600 Kč za půl roku, v Keni asi 80 Kč za půl roku, v USA je to částka daleko vyšší. Dalšími zdroji financování jsou sponzorské dary a výtěžky z akcí pořádaných na podporu probíhajících projektů. U nás se uskutečnily např. Festival pro Afriku, Plážový ples Afrika, ale také různé sbírky, výstavy, besedy a prezentace ve školách.

 

ADOPCE
Projekt byl zahájen v březnu 2002 a jeho smyslem není poskytovat pomoc pasivně čekajícím lidem, ale naučit tyto lidi zlepšovat své podmínky s vynaložením vlastního úsilí. A tak po 2 letech práce bylo možné zahájit adopce na dálku se schopnou skupinou afrických organizátorů, kteří už dokázali, že se jim může důvěřovat a že jsou schopni to zvládnout. Do databáze dětí k adopci byly zařazeny děti z chudých rodin a sirotci, jejichž rodiče či opatrovníci si nemohou z finančních důvodů dovolit hradit školné a výdaje spojené s výukou (povinné školní uniformy, pomůcky, učebnice). „Adoptované“ dítě nadále žije se svou rodinou, ale „adoptivní rodič“ z Evropy (jednotlivec, rodina, skupina lidí, firma apod.) mu hradí prostředky nezbytné na získání vzdělání. V Keni jsou celkově životní náklady výrazně vyšší než v Guineji, a proto tu příspěvek pro dítě činí 600 Kč měsíčně, pro dítě v Guineji 460 Kč měsíčně. Minimální období, na které je možno dítě „adoptovat“, je v obou případech jeden rok. Tato částka pro děti znamená možnost získání vzdělání, a tím naději na lepší život. V případě, že dítě navštěvuje státní školu, kde od ledna 2003 zrušila nová keňská vláda školní poplatky, umožňuje ušetřená částka nákup nezbytných věcí dle konkrétní situace (např. v malarických oblastech moskytiéru, dále byla uzavřena dohoda se zdravotním střediskem o ošetření dětí z adopce apod.). Toto rozšíření pomoci se ukázalo jako velmi účelné, protože peníze adoptivních rodičů z ČR mnohým dětem zachránily život. Od března 2002 bylo v Česku „adoptováno“ přes 900 dětí, z toho z různých částí Keni více než 700, konkrétně na Rusinga Islandu 80. (více na: www.adopceafrika.cz)

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group