ikoktejl

"ARALE, BOLESTI NAŠE..." - KATASTROFA ARALSKÉHO JEZERA

 

OSTROV VYHNANCŮ

Sanitka ministerstva zdravotnictví Karakalpacké republiky poskakuje na hrbolaté cestě. "Dříve byste se sem autem nedostal! Kolem byly jen bažiny nebo moře," křičí do hluku motoru předseda vládní komise pro rozvoj kultury a sociálních věcí. Rukou opisuje široký půlkruh. Kam ukáže, tam se rozprostírá vyprahlá pustina s opuštěnými zavlažovacími kanály a suchou trávou. "Do Mujnaku se jezdilo lodí po Amudarje z Nukusu a tuhle cestu jsme postavili až v roce 1971, když moře začalo ustupovat."

Pohled z moře dal městu jméno. Mujnak - Bílá šíje - tak se připlouvajícím námořníkům jevil ostrov s přístavem. Ostrov vyhnanců, odkud se nedalo utéct. Nejdřív car a potom Stalin tady umísťovali nepřátele svých režimů. Centrum rybářského průmyslu a později velké rekreační středisko. Mujnak byl výjimečný i skladbou obyvatelstva. Základ tvořila rozsáhlá kolonie ruských vyhnanců, žili tu Poláci, Kalmyci a Čečenci. Poprvé se skoro třicetitisícový Mujnak vylidnil po Stalinově smrti v roce 1953. Druhý exodus je spojen s ústupem moře po roce 1966. Dnes tu zůstalo třináct tisíc lidí.

Na policejním stanovišti před městem mi důkladně kontrolují doklady včetně potvrzení fondu Ekosan, že se v oblasti pohybuji s jeho podporou. Poté mi třese rukou tajemník oblastního výboru a řeší otázku, kam se mnou. Nakonec mě s radostí předává Machsudovi - místnímu zaměstnanci Ekosanu. Je to padesátník, absolvent biologické fakulty a muž fondu z první linie. Na rozdíl od svých nadřízených v Nukusu mě, aspoň na začátku, nezahrne frázemi, jak radostně se mu pracuje, kolik ozdravných programů tu běží a že brzy bude určitě líp. Místo toho slyším: "Však uvidíš, však si prohlédneš." Ekosan má sice kancelář v budově oblastního výboru, ale telefon si musí platit a úzkostlivě šetří. Konečně přišel i fax. Machsud ho každý večer přikrývá igelitem, protože je to dobré proti prachu. Fax přesto nefunguje. Chybí maličkost - síťová šňůra. Ta z ústředí v Nukusu nepřišla... "Jdeme," velí Machsud, "musíš vidět muzeum!"

 

TICHÁ BEZNADĚJ

První dojem - zastavil se svět. Dá se o tom něco přečíst na Internetu, můžete si to představit, ale nelze se na to připravit. Skutečnost je daleko skutečnější, pocit bezmoci bezmocnější. Autor expozice asi původně neměl v plánu návštěvníka rozrušit, ale podařilo se. "To není možné," opakuje si člověk pořád dokola. Staré námořní mapy, oblečení rybářů, sítě, vycpaná zvířata, která tu kdysi žila. Fotografie nekonečné hladiny s rybářskými čluny. Reprezentativní publikace vydaná při příležitosti padesáti let od založení rybí konzervárny. Ze stránek hledí úderníci. Budoucnost, jen tu nejlepší, mají před sebou. Hrudi pokrývají vyznamenání. Nalovili a zpracovali statisíce tun ryb. Nepoznali nic jiného než moře.


Dnešní rybáři. Zpracování ryb mělo v oblasti Aralu dávnou tradici.
První rybářské závody se objevily v ústí Amudarji kolem roku 1890.
V roce 1927 vznikl centrální munjacký kombinát. Za druhé svě-
tové války měla velká část rybích konzerv v batozích sovětských
vojáků původ právě zde. Konzervárna zůstala, ale pravé rybářství
zmizelo. Co zůstalo, je lov ryb v umělých nádržích a kanálech.

Co by řekli dnešnímu Mujnaku? Machsud mi nahlíží přes rameno: "Ti měli štěstí, už se nedožili..." Ten den jsem si ještě myslel, že přehání. Mýlil jsem se.

 

Machsud mě táhne na druhý konec místnosti k velkým mapám. "Podívej, takhle se po Aralu plavili Taras Ševčenko s admirálem Butakovem v letech 1848-1849, když jako první důkladně mapovali moře. A tohle jsou kožešiny. Měli jsme tu ondatří farmy. Všechno skončilo. Slanou vodu ondatry nepijí." Poslední ryby Aralského moře už nikdo neuloví. Jsou tu v bezpečí, uložené v lihu. Vedlejší stěna je pokryta obrazy místních umělců z dob, kdy moře bylo živé. Rybáři, tuny ryb, opuštěné lodě v přístavu, napůl mizející moře, děti koupající se v jezírcích mezi loděmi už stojícími na souši. Nikdo netušil, co se děje, nebo to už všem bylo jedno?

Později, při opakovaných prohlídkách muzea, jsem dokázal rozšifrovat původ těch prvních pocitů vzteku a bezmoci. Mohl za ně Machsud. Tím, jak netečně mluvil o moři, které bylo, a není. Hrůzu umocnilo chování místních. Nakukovali do dveří a bavili se mým ohromením. Přišli se podívat na cizince, ne na exponáty. Zůstat v poušti se vzpomínkami na moře je asi nesdělitelné a drásat se návštěvou muzea zbytečné.

 

ARALSKÝ KUVAJT?

Ministra zdravotnictví Karakalpacké republiky Damira Babanazarova Rejpnazaroviče jsem se zeptal, zda si myslí, že je ještě možný návrat Aralského moře. "Tady se mění faktor ovlivňující počasí v celém regionu. Dnes máme delší zimy a teplejší léta. Zmizely teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. V létě bývá přes den třicet stupňů a přes noc taky. Kdysi končily zemědělské práce na konci dubna. Dneska se pracuje ještě v květnu. Objevily se vichřice a prachové bouře. Začaly devastovat zemědělství a Aral se stal naší bolestí. Vzpomínky bolí. Já nevěřím, že by se mohl obnovit v celém rozsahu. Navíc je v posledních letech průtok Amudarji silně zregulován, a řeka je stále mělčí. V zimě má šířku maximálně 50 metrů. Jaké moře by mohla taková řeka zachránit? Žádné! Tolik vody se už asi nenajde. A kdyby se našlo, vznikne jen neživé, plytké jezero s velkým výparem a salinitou." Co by ministr dělal, kdyby dostal zelenou v oblasti financí? "Priorita by byla jasná - zabezpečit obyvatele při Aralu pitnou vodou a pak zlepšovat podmínky života v ostatních oblastech. Je snaha vybudovat v deltě Amudarji umělý jezerní systém. Budou jezera - bude rybářství. Budou závlahy - bude zemědělství. Stálo by to hodně, a jednou nás to hodně stát bude. Museli bychom vodu v Amudarje vyčistit. Ale rýsují se ještě jiné možnosti: ropa a zemní plyn. Situace je pro těžbu velice perspektivní. Nemyslím průzkum - my už víme, že tu nafta i plyn jsou. Dokonce to vypadá tak, že nám jednou okolní státy budou dobře platit. Budeme aralský Kuvajt."

 

MĚSTO DUCHŮ

"Mujnak? To je naše město duchů, tam se s tebou nikdo bavit nebude," šermoval mi v kupé rukama před obličejem Alexej, průvodčí rychlíku Taškent-Nukus. "Všichni jsme se na ně vykašlali. A takové, jako jsi ty, tam už vůbec nepotřebují!"

O čtyři dny později jsem v Mujnaku žádné duchy nepotkal. Zůstali ti, kteří už nemají kam jít, a optimisté, co si ještě pořád myslí, že jednou bude zase dobře. Jsou ale stále vzácnější. V létě se Mujnak probouzí kolem šesté ráno. Slunce se vyhoupne nad obzor, uličkami prokličkují starci a děti ženoucí krávy na pastvu - bývalé mořské dno, zarostlé sporou vegetací. Za dvacet minut mají budíček zbývající. Spolehlivě je probere vrtulník odlétající s geology na ostrov, dnes už vlastně poloostrov Vozrožděnija. Chystá se tam těžba nafty, ale je to hluboko - prý až tři tisíce metrů! Po půl osmé ožije tržnice. Výběr není velký, ale ryby stojí za to. Skoro dvacetikilový amur přijde na 550 sumů, což je asi dvě stě korun. Po hlavní třídě proběhnou ti, co mají práci - v rybí konzervárně, ve škole, v nemocnici. V deset se město zklidní. Slunce pálí, všichni mizejí do stínu.

Kousek od budovy výboru zalévají tři chlapi park slabě slanou vodou z Amudarji. Ale první věc, která každého v parku uhodí do očí, je loď. Natřená, zrenovovaná rybářská bárka s nápisem LEBEĎ. Kolem ní bojuje a prohrává se suchem řada malých stromků. "Vzpomínka na rybáře! Aby to bylo hezké, udělali jsme si park," uvádí mě do souvislostí nejupovídanější z kropičů. "Je to špatné, zaléváme už jen, když dostaneme peníze na naftu a můžeme s cisternou pro vodu. Park podle toho vypadá. A k tomu ta slaná voda..." Pak najednou změní téma: "Pracujeme, a přitom jsme už tři měsíce neviděli výplatu. Z čeho máme žít...?"

Městečko ožije ve čtyři odpoledne. Konec školy, konec práce, slunce přestává zatápět. Je čas na nákupy. Noční život je tu jednotvárný: buď televize, nebo vysedávání na zápraží, případně nekonečné korzování po ulici. Kdo nechce spát, baví se tak skoro do půlnoci. Kino? "Kdysi jsme měli dvě, za velkého Mujnaku. Už je zrušili. Diskotéka byla v lepších časech. Už není. Tobě se nelíbí naše televize...?"

 

POSLEDNÍ PEVNOST

Machsud mě uvádí k řediteli mujnacké nemocnice. Zpod hustého obočí na mě mžourá Mambeth Kadirov, živelný šedesátník. Z řadového lékaře to dotáhl na šéfa nemocnice. Nedůvěra z něj jen čiší. "Nic ve zlém, ale je to pořád stejná písnička. Kolik už tu bylo lidí od novin, a jak málo je z toho peněz!" A po krátké slovní přestřelce: "Tady je jasné, že každá katastrofa je pro svět zajímavá jen v okamžiku svého vzniku. Aralská krize už trvá víc než třicet let. To se unaví každý sponzor, každá zdravotnická organizace! Zvlášť když výsledky jsou pořád špatné. Jen hasíme požáry, žádná ofenziva. Nehneme se z místa, dokud tu nebude pořádný vodovod a lidi nezačnou pít skutečně pitnou vodu. To, co teče z potrubí, starého přes čtyřicet let, vodu jen připomíná. Tak se všichni pomalu trávíme. Kdo ale dneska - a hlavně kdy - investuje nějaké 4 miliony dolarů do nového vodovodu s úpravnou? A nezapomeň na sociálně-ekonomický podtext katastrofy! Většina lidí nemá na to zaplatit 100 sumů za 1,5litrovou láhev pitné vody, když berou měsíčně 1500. Z čeho mám strach? Momentálně z tuberkulózy. Vrací se a my nejsme s to situaci ovlivnit. Loni jsme zachytili 40 případů, letos jen za tři měsíce 14. Bojím se epidemie, protože slaný prach, který dýcháme, je pro ni ideální."

Na stole zavrní vysílačka. Ředitel se chvíli komisně vybavuje a pak na ni klepne dlaní: "Pomoc od Lékařů bez hranic. Proinvestovali tu 30 000 dolarů. Měli svou laboratoř a mapovali rozšíření respiračních chorob. Vedli odborné přednášky. Dobré, až na to, že jejich programy jsou vždycky krátkodobé. Chceš další čísla? Nemocnice slouží pro rajon s 28 000 lidmi. Chudokrevností trpí 65 % našich dětí. Na rozšíření rakovinných nádorů po roce 1960 se tu získávají vědecké hodnosti. Kam se s procentním nárůstem hrabe okolí Černobylu! Statisticky to vypadá tak, že z 1000 lidí jich 100 zemře na rakovinu, a když se nebude nic dělat, tak vinou rakoviny vymře celá jedna generace."

 

GENOCIDA KARAKALPAKŮ

"Co pro vás znamená Amudarja?" ptám se ředitelky nevládní organizace Percent - republikového centra pro porodnost a plánované rodičovství - Oral Atanjazové. "Kdysi znamenala život. Teď umírá. A život s ní. Bohužel. Protože před třiceti roky byla široká kilometr a plná života. Dnes má čtyřicet metrů. Víte, že jsme už dokonce rozkopali i její původní koryto? Jako bychom přestali věřit, že se jednou vrátí. Se vším se smiřujeme. V oblastech kolem Aralu je to rok od roku horší. Už i té znečištěné vody v Amudarje nám do Karakalpacké republiky přitéká pořád méně a méně. Chybí v zemědělství, klesá úrodnost, narůstá zasolenost půd. Celý problém se dávno dostal do fáze, kdy potřebuje globální vnímání, a bez velkých investic s ním nepohneme z místa. Mít neomezené peníze, investovala bych je do vodovodu a úpravny pitné vody. Voda je faktor, který nemůžete lidmi ovlivnit. To ovlivní jen stát, dohodami na mezinárodní úrovni. A brát dál vodu z Amudarji? Přináší k nám znečištění odevšad, kudy protéká. Žijeme v jímce stoky!"

Zjistil jsem, že Oral Atanjazová používá v některých svých pracích termínu "genocida karakalpackého národa". Připadal mi trochu silný... "Proč silný? Co je genocida? Ničení národa jako důsledek lidských chyb! Tvrdím, že naše situace je výsledkem působení sovětské vlády ve střední Asii a zároveň výsledkem přisouzení monokultury bavlny tomuto regionu. Podél břehů Amudarji se prostírala v délce 3000 kilometrů variabilní lesní společenstva - tugaje. Všechna byla vykácena kvůli pěstování bavlny. Stabilizované písky zvedl vítr, zhoršila se ekologická situace. Pesticidy znečistily vodní zdroje a bavlna se rychle stala naší bídou. To není genocida? Vinou toho všeho celý národ vymírá! Prakticky všichni Karakalpakové žijí na území Karakalpacké republiky, kde je příroda s veškerými zdroji znečištěná. Vymíráme v důsledku těchto zhoršených podmínek. Snížila se průměrná délka života, rodí se míň dětí. Kvalita zdraví Karakalpaků je mnohem nižší, než sousedních obyvatel. Jsme nemocný národ a budoucí pokolení bude ještě nemocnější, protože kvalita života dál poklesne." A co pozornost světa, napadá mě... Je dostatečná?

"Už nejde o to, zda pozornost Aralu věnovat, či nevěnovat, ale jak! V celé postižené oblasti chybí diagnostika. Krátké pobyty cizích lékařů v Mujnaku nic neřeší. Týden trvá, než se seznámí se situací, a pak to berou spíš jako dovolenou, pokud jsou vůbec schopni zvyknout si na zdejší podmínky - vodou počínaje, ubytováním konče. Potřebujeme vyškolit místní lékaře. Chybí dlouhodobé programy, a ty, o nichž se tvrdí, že fungují, ve skutečnosti neběží. Není vůle vyhlásit celou oblast za zdravotně závadnou. Nejsou žádné cílené tlaky na ekologii ani na zdravotnictví. A pokud jde o peníze, UNESCO poskytlo na řešení krize 280 milionů dolarů na pět let. Já jsem ale ještě pořád nezjistila, kde ty peníze jsou. Na co se daly? Zmizely! Jako voda z Amudarji v našem písku... Když se na mezinárodních konferencích mluví o aralském problému, diskutující většinou říkají: ‚To je osud vašeho národa. Je těžké, že tak musíte žít.' A slyším pořád jen otázky: ‚Co budete dělat s obnaženým dnem jezera? Jak budete využívat ten obrovský prostor?' Nikdo se nezeptá, co budou dělat lidi a jestli tady vůbec budou moci žít..."

 

REKVIEM ZA RYBU

Poslední výspou civilizace na bývalém ostrově byl přístav Ušsaj dvacet kilometrů od Mujnaku, odkud se dalo jít zase jen zpátky do Mujnaku. Dnes není problém jít po souši kamkoliv, třeba až k Aralskému moři - 120 kilometrů novou pouští.

Gajupov Bjeketaj už hodně pamatuje. Čiperný pětasedmdesátník pracoval celý život na moři. Je rád, že má důvod popovídat si a hlavně otevřít láhev vodky. Rodina to nese nelibě, ale váženému dědovi nelze odporovat. "Jsem z posledních rybářů, kteří zažili Aral v jeho největší slávě. Od patnácti do šedesáti na moři. Všemu mě naučil otec. Po něm jsem byl kapitánem rybářského člunu. Deset členů posádky, 150 tun výtlaku, 5-10 tun ryb denně. Pij! Přes zimu se moc nelovilo. Opravovali jsme sítě, natírali lodě. Pak přišla šedesátá léta a já si poprvé všiml, že Aral začíná mizet. Povídalo se, že přítok Amudarji slábne, že není dost vody. Ale koho by tenkrát napadlo, že zmizí moře, které bylo všude kolem? Pij! Uběhlo pár let, a už jsme museli nechávat lodě na volném moři, dál od přístavu. I tak se stávalo, že druhý den byly na mělčině. Ta práce dostat je zpátky na hloubku! Jednoho dne jsme to zkrátka vzdali. Pak začali odjíždět Rusové. Oni už tenkrát asi věděli, že moře nikdy nebude. Ani já už nevěřím, že se Aral vrátí. Ale někdy se mi o něm zdá. Jsem rybář. Vidím moře. Jsem na své lodi. Lovíme jesetery... Pij! Aral odešel. Spousta lidí odešla. Přišla sůl. Mně už to může být jedno, své mám za sebou a díky moři to byl nádherný život, ale co moje děti, moji vnuci? Mám třicet vnoučat a bojím se o ně. Hlavně o ty menší, pořád kašlou. Jsou nemocní, sůl jim ničí plíce. Pij! Na Aral!"

Podobně jako Mujnak je dnes i Ušsaj sídlem zaminovaným vzpomínkami. Do roku 1968 tu žilo kolem 10 000 lidí. Dnes jich zůstalo podle starosty Urazbaje Kajupoviče 1598. I teď se rybaří. Na umělých jezerech vzniklých v bývalé deltě Amudarji. V rybářském kolchozu mají bilanci 5 tun ryb za rok, soukromý rybářský závod uloví asi 21 tun. Kdysi v ušsajském přístavu vykládali během roku z lodí 25 000 tun ryb.

Odpoledne se procházím halami rybí konzervárny. Stejné vybavení jako na prospektech v muzeu. Od poslední modernizace už uplynulo 27 let. Stroje se nezměnily, lidi ano. Chybí jim vize. Hlavní inženýr Arzuler Alanzanovič vysvětluje, jak může přežít konzervárna daleko od moře, ve kterém už skoro není co lovit: "Ryby vozíme od Kaspického moře, plech na konzervy z Kazachstánu. A ceny? Nehrají roli. Na trhu by konzerva měla stát 70 sumů, ale my děláme hlavně pro armádu a to je státní zakázka. Letos plánujeme vyrobit 3 500 000 konzerv, jenže v létech 1958-1960 jsme jich vyráběli 30 100 000. Na druhé straně tu dnes dělá 680 lidí z dřívějších 1500. Jsme poslední velký závod, který tady funguje, takže nemůžeme jen tak skončit. Pro město by to byla katastrofa."

 

MOJE MOŘE, MOJE ŘEKA, MÁ POUŠŤ

Chceš přemýšlet? Běž do pouště! Jen v poušti pochopíš... To říkají Tuaregové na Sahaře. Mají pravdu. Jen uprostřed písečných dun, nakvap osázených porosty saxaulu a džingilu, aby nezasypaly město, je možné plně pochopit, co se tu vlastně stalo.

Pod nohama šustí písek. Vysrážená sůl na povrchu připomíná sníh. Z celého Mujnaku jediný Aman si zařídil živnost na provádění cizinců po nové poušti. Chtělo to starou Ladu-Nivu a zákazníky. Těch přijíždí do Mujnaku tak málo, že se Aman sice nemusí bát konkurence, ale zato živit vším možným, aby přežil. Vyšplhá se na nejvyšší dunu a nevzrušeně popisuje, kde všude se jako kluci potápěli s otevřenýma očima, že se jich ryby vůbec nebály a že to byli velcí jeseteři. Že tamhle vzadu byly vždycky u břehu velké vlny a tady byl přístav pro malé lodě a vedle stál rekreační hotel, kam chodili s děvčaty. Nemám sílu mu říct, ať mlčí. Je to příliš bizarní, příliš neskutečné. Šlapeme hodinku pěšky, než se objeví první lodě - pozůstatky rybářské flotily, které ještě nepodlehly autogenům demoličních čet. Jejich fotky kdysi obletěly planetu. Nejznámější symboly aralské krize. Zaujaly, burcovaly, nutily k zamyšlení. Ale až na místě jsem zjistil, že chyběl prožitek. Atmosféra nekonečného pustého prostoru, zabijáckého slunce a pochodu slanou pouští, kdy vidina vody a moře plného ryb spolehlivě dohání k šílenství.

 

PROČ ODCHÁZET?

V neděli ráno jsou ulice Mujnaku vylidněné. Čilý život zato od svítání panuje na hrázích jezer a kanálů. Starý rybář Bjeketaj neměl pravdu, když mi tvrdil, že rybaření od května do konce června na dva měsíce končí, aby ryby měly čas se vytřít. Tady se rybaří pořád, zákaz, nezákaz. Policie? K smíchu! Snadno rozlišíte ty, co se vodním pychem zabývají profesionálně - pro ně je rybolov jediným zdrojem obživy. Profesionálové končí před osmou. Dvoukoláky plné ryb přikryté plachtami rychle opouštějí hráze. Nastupují "sportovci", kteří si přišli vylepšit jídelníček. Kanály se mění ve středoasijské Benátky. Spousta člunů s lovci, oči na stopkách. Jiní volí odlišnou taktiku - pěší postup v rojnici. Všichni mají v rukou vidle na dlouhé násadě a čekají na štěstí. Lov je zároveň společenskou událostí. Po kolena ve vodě se konverzuje, koluje vodka, čtou se noviny, prázdná zavařovačka jde z ruky do ruky. Kdo chce, nabere si vodu z jezera a zapíjí svačinu.

Nuržanov Turtvaj slaví 40 let života. Má příjemnou ženu a hodné děti. Zaměstnání v konzervárně, velký dům a vliv. I oslavy pojal ve velkém stylu. Vypadá to, že přišla skoro půlka města. Na pódiu se střídají tři kapely, pro přípravu jídla vyklidili garáž. Sousedé přicházejí jako podle harmonogramu. Nejdřív rituál gratulací, polibky a dary. Tak to běží už třetí den. V kotli se vaří pilaf - skopové s rýží a mrkví. Rýže bylo na každý den 50 kg a padl jeden beran. Turtvaj mě provádí domem a spokojeně se chlubí. Jsem další a k tomu nečekanou atrakcí jeho oslav a sousedi ať koukají. Muzikanti posilnění vodkou agresivně dorážejí. "Zdravotnický fond Ekosan? Co to je? Nikdo ho nezná!" vykřikují ti bojovnější. Vysvětluji, že jde o fond, který tu má rozpracováno několik programů. "Ano? A viděl jsi je v praxi? My ne. Nikdo z nás, jak tu sedíme, nezná ani jediný. Žádný program, jsme v tom sami." Teď se ozvou umírnění: tam nahoře se něco děje, oni něco řeší. Ti to vědí... Vypukne hádka, prokládaná přípitky. "Voda je hrozná, všechno je hrozné a to by měla řešit vláda. Co tady uděláme my? Vydělám jen 1000 sumů za měsíc a musím se všelijak kroutit, abych vyšel. Na revoluce nemám čas!" Ohnivý spor skončí všeobecným smírem nad posledním přípitkem. "Stejně nic nenaděláme, viď?"

 

AUTOBUS DO NUKUSU

Je nacpaný rybami. Říkejte těm, co nemají jiné příjmy, že je ještě měsíc zákaz lovu! Dovnitř je řidič pustí za úplatek a cesta na rybí trh do Kungradu je volná. Dvacet kilometrů před cílem vypuká panika. Kontrola! Dva policisté a jeden civil, před nimi na cestě se hromadí zabavené ryby. Řidič podlézavě otevírá zavazadlový prostor. Musí - jinak si už nesedne za volant. Odevšad padají tašky s rybami. "Zabavuje se, zabavuje se," melou policisté pořád dokola. Na některé pašeračky jdou mdloby, jiné to řeší hysterickým záchvatem. Chlapi zuřivě žvýkají tabák. Pak se muži zákona vytasí s cenou domluvy. Sto sumů za objevenou tašku. "Zaplaťte, a můžete naložit zpátky. Kdo nemá, má smůlu. Zabavuje se..." Dál už všechno běží v klidu. Rvačka se strhne až o poslední dvě tašky. Nebývá často k vidění, aby žena mlátila policistu v civilu. A je tu Kungrad. Propašované ryby putují z autobusu na tržnici a my jedeme dál. Do Nukusu je daleko. Stařenka vedle mě má vrásčitou tvář pohádkové vědmy. Vidím, jak ráda by si povídala. Po hodině se osmělí a vyptává, odkud a kam... Vyprávím, co jsem viděl. Stařenka se choulí na sedadle. "Mujnak? Mujnak už umřel..." Pak zavře oči a vráskami si hledají cestu slzy. Do konce cesty už nepromluví.

 

Autor děkuje pracovníkům fondu Ekosan za podporu a snahu ukazovat skutečný stav věcí bez přikrašlování a nemístného optimismu.

 


HISTORIE KATASTROFY

Začátkem 20. století žilo v celé oblasti přibližně 7-8 milionů lidí. Zavlažované území zabíralo plochu kolem 3,5 milionu hektarů a tvořilo základ ekonomické prosperity tamní společnosti. Relativní idyla netrvala dlouho. Na konci třicátých let už zde žilo 15 milionů lidí a plocha zavlažovaných půd narostla na 7,7 milionu hektarů. V roce 1937 se v komunistickém tisku poprvé objevil termín "bílé zlato" jako záštita touhy sovětských ekonomů po soběstačnosti v produkci bavlny. Ve jménu bílého zlata byly v následujících letech vykáceny rozsáhlé keřovito-dřevinaté porosty rozprostírající se podél obou toků a snižující výpar. Voda z řek putovala k novým polím tisíci kilometry nových zavlažovacích kanálů. Do Aralu přitékalo zhruba 62 kubických kilometrů vody ročně a stejné množství se vypařilo. Úroveň vodní hladiny nepatrně kolísala a v roce 1960 byla na kótě 53,4 m n. m. Amudarja a Syrdarja už přitom zavlažovaly 50 000 čtverečních kilometrů polí, osázených převážně bavlnou.

Rozhodlo následujících dvacet let. Tlak na množství vyprodukované bavlny se dál zvyšoval a začalo "zúrodňování" dalšího území ležícího v polopouštních oblastech s vysokým výparem. K nim mířily odkryté zavlažovací kanály, a vodní bilance se dramatickým tempem měnila. Rozloha polí za uvedených 20 let sice vzrostla jen o 20 %, ale spotřeba vody pro zavlažování na dvojnásobek - 60 kubických kilometrů. Jen Karakumský kanál, největší vodní dílo, vedoucí z Amudarji 1300 km přes jižní Turkmenistán, spolykal z řeky víc než 14 kubických kilometrů vody ročně. Tedy skoro čtvrtinu všech vod kdysi přitékajících do Aralu. Hydrologický systém Amudarja - Syrdarja - Aralské jezero se hroutil. V rozmezí let 1966-1993 klesla hladina jezera o 16 metrů. Na severu a jihu ustoupil Aral v průměru o 80 kilometrů. V roce 1980 se dostala do Aralského jezera už jen desetina vodního objemu z roku 1950. Přístavy Aralsk a Mujnak přestávaly fungovat. V roce 1987 se jezero rozdělilo na dvě části - malou severní a velkou jižní. V roce 1992 vyschl kanál, který je do té doby spojoval. Během roku 1996 se Aral zmenšil o 3885 čtverečních kilometrů. Hladina klesla na 36 m n. m., salinita narostla až na 57 g/l. V roce 1997 už bývalý přístav Mujnak dělilo od jezerní hladiny téměř 120 kilometrů. Destrukce krajiny ovlivnila deltu řek. Zmizela unikátní krajina tvořená bažinami, lesíky, kanály a jezírky se sídlišti ptáků. Ten rok nedostalo Aralské jezero od obou řek ani kubík. V bývalé deltě Amudarji, v okolí Mujnaku, se začaly budovat umělé nádrže na zadržení přitékající vody. Je snaha vybudovat závlahový systém, chovat ryby a dobytek. Naráží však na špatnou kvalitu přitékající vody a kumulaci zbytků hnojiv v říčních usazeninách.

 

KARAKALPACKÁ REPUBLIKA

Nástupkyně Karakalpacké autonomní sovětské socialistické republiky v jihovýchodní části tzv. přiaralí na ploše 165 tisíc kilometrů čtverečních. Z 1,3 milionu obyvatel v ní žije 400 tisíc Karakalpaků (přibližně 98 % jejich celé populace), 400 tisíc Uzbeků, 300 tisíc Kazachů a 200 tisíc příslušníků dalších národů. Karakalpakové mají původ v nomádských a rybářských kmenech, které postupně osídlovaly tamní oblast. První písemná zmínka o nich ale pochází až z 16. století. Název Karakalpak znamená původně černou kožešinovou čepici - kdysi typickou pokrývku hlavy. Karakalpačtina patří do turecké jazykové skupiny. Dějiny Karakalpaků jsou obrazem bojů za nezávislost a národní identitu, které přetrvaly i přes kolektivizační období Sovětského svazu. Po jeho rozpadu (1990) byla vyhlášena Karakalpacká republika jako součást samostatného Uzbekistánu (1991) s autonomními prvky - vlastním parlamentem a vládou. Hlavní město: Nukus, 180 000 obyvatel; měna: sum, 80 sumů = 1 US dolar.

 

AMUDARJA A SYRDARJA

Na mapě se Amudarja objevuje až od soutoku svých zdrojnic Pjandž a Vachš z ledovců Pamíru, respektive Altaje. Od jejich soutoku po ústí do Aralského jezera měla délku 1404 km a plochu povodí 462 tisíc čtverečních kilometrů. Při ústí se uváděl průtok 4500 m3/s. Její dolní tok poznamenaly silné nánosy, kterých řeka přinášela až 150 milionů tun ročně. V důsledku zemědělských závlah se během posledních 25 let natolik narušil její systém, že přestala plnit funkci přítoku Aralského jezera.

Syrdarja bývala menší zdrojnicí Aralského jezera. Vzniká soutokem řek Naryn a Karadarja ve východní části Ferganské kotliny. Odtud po jezero měřila 3078 km s plochou povodí 445 tisíc kilometrů čtverečních. Před aralskou krizí ústila do Aralu v jeho severní části menší, bažinatou deltou s několika jezery. Uváděl se průměrný průtok 430 m3/s a podle odhadů přinášela do Aralského jezera až 12 milionů tun naplavenin ročně. V současnosti se její říční systém hroutí podobně jako u Amudarji.

 

ARALSKÉ JEZERO

Vzniklo v oblasti Aralské propadliny. Je pokládáno za pozůstatek třetihorního moře. Když se před 10 tisíci lety v propadlině setkaly Amudarja a Syrdarja, vznikl hydrologický systém se čtvrtým největším sladkovodním jezerem na světě. Jeho rozloha se udávala 66 458 čtverečních kilometrů, největší délka 428 kilometrů a šířka 284 kilometrů. Průměrná hloubka dosahovala 20-25 metrů, maximální 68 metrů. Srážek zde spadlo kolem 100 mm za rok a výpar za stejné období byl 1000 mm. Teplota vody vystupovala v létě při hladině na 26-27° C. Slanost se uváděla 10-11 g/l. V zimě zamrzala jen severní část jezera. Úroveň vodní hladiny dosahovala 52 m n. m. V důsledku neuvážených zásahů do vodní bilance přítoků od začátku 60. let Aral vysychá.

Mapy sice uvádějí název Aralské moře, geografické definici moře to však neodpovídá. Aral naopak vyhovuje definici jezera jako přirozené vodní nádrže ve sníženině zemského povrchu, v nepropustných horninách. Jezera nesouvisí s mořem a jejich hladiny dosahují různých nadmořských výšek. Závěr je jasný: Aralské moře je ve skutečnosti jezero. V reportáži je však vesměs používán název Aralské moře jako nejobvyklejší. Sami místní obyvatelé slovní spojení Aralské jezero vůbec neznají.

 

BAVLNÍK

Keř s laločnatými listy a pětičetnými květy pěstovaný od nepaměti v oblasti rovníku. Plody: tobolky s 5-10 semeny porostlými 4,5-6 cm dlouhými chlupy. Surovina pro textilní a lékařský průmysl. Seje se od konce dubna do začátku května, ošetřuje se po celé léto. K ničení plevelů a zabíjení škůdců se užívají defolianty (kyananid vápenatý), pro snadnější uvolnění bavlníkové tobolky desikanty podporující její vysychání. Vedlejší účinky těchto látek na člověka nejsou dostatečně prozkoumány. Sklizeň probíhá od srpna do září. Pomocí kombajnů se provádí hlavně na velkých farmách. Problémem zůstává špatná kvalita takto nasbírané bavlny, protože jsou sbírány i nedozrálé tobolky s krátkými vlákny. V hustě osídlených oblastech - například ve Ferganské kotlině v Uzbekistánu - dodnes všechnu bavlnu sbírají ručně. Pole je během sklizně sklízeno třikrát až čtyřikrát a sbírají se jen dozrálé tobolky. Průměrný sběrač během dne sebere 60-100 kg. Celková sklizeň v Uzebkistánu v roce 1994 činila 4 miliony tun.

 

RYBOLOV

V roce 1957 zaznamenali mujnačtí rybáři poslední rekordní rok. Úlovek 26 000 tun ryb činil víc než polovinu úlovku z celého Aralu. Tentýž rok vyprodukovaly tamní farmy 1,1 milionu kožek ondatry pižmové. Pak začal postupný, zpočátku neviditelný, ale ke konci zoufalý zápas rybářů o existenci. Skončil v roce 1982, kdy mujnacké rybářství oficiálně, po pětileté agonii, zaniklo. Do roku 1960 žilo v jezeře 29 druhů ryb. Na konci roku 1980 už jen 9. Nyní je Aral prakticky bez ryb. Také ondatrám definitivně přestala chutnat slaná "pitná voda".

 

KLIMATICKÉ ZMĚNY

Teprve později se začalo projevovat, jak silným regulátorem regionálního klimatu jezero bylo a je. V zimě oteplovalo studené sibiřské větry a v létě fungovalo jako obrovská klimatizační jednotka. Po ústupu svou roli modelačního činitele ztratilo. Klima kolem jezera začalo mít mnohem kontinentálnější rysy (kratší, teplejší a deštivější léto a delší, chladnější zimy s větší sněhovou pokrývkou). Podle údajů z 30 klimatických stanic se v letech 1960-1990 místy zvedly průměrné teploty v létě až o 4° C. Ubylo vegetačních dnů - dnes jich je asi 171. Bavlna jich ale potřebuje ke zdárnému růstu okolo 200.

 

ZDRAVÍ

Výzkumy obyvatel žijících v oblasti Aralu přinesly šokující hodnoty nemocí způsobených vlivy přírodního prostředí. Vysoké koncentrace těžkých kovů, solí a toxických substancí v pitné vodě. Skoro všechna pěstovaná zelenina je kontaminovaná organochlorickými pesticidy, jako třeba DDT, dosud užívaným ve velkých dávkách. Ve sledovaných oblastech zaznamenala za posledních 15 let třicetinásobný nárůst rakovina. Úmrtí na selhání srdeční činnosti šedesátinásobný a bronchitida třicetinásobný. Přes 20 % dívek ve věku 13-19 let má nemocné ledviny. Přes 23 % má problémy se štítnou žlázou. Mnoho z nich má vysoké procento obsahu olova, zinku a stroncia v krvi. Prakticky všechny ženy trpí příznaky anémie (snížený počet červených krvinek). Úmrtnost matek při porodu činí 120 na 100 000 živě narozených dětí. Dětská úmrtnost - 60 dětí na tisíc porodů. Při výzkumu Institutu pro klinickou a experimentální medicínu v Nukusu, který pokryl 70 % obyvatelstva Mujnaku, se zjistilo 2000 případů rakoviny. Nádorová onemocnění získala epidemické proporce.

 

NOVÁ POUŠŤ

Nejvýraznějším krajinotvorným a všeovlivňujícím procesem je postupné obnažování dna Aralského jezera a rodící se poušť. Při vysychání jezera vznikají ve sníženinách izolovaná jezírka s roztoky solí a toxických chemikálií používaných k hnojení zavlažovaných polí. Terén mezi nimi vyplňují rozsáhlé solné pláně. To, že Aralské jezero leží jakoby sevřeno mezi pouštěmi Kyzylkum a Karakum, jen urychluje proces formování nové pouště, probíhající dnes na rozloze 3,4 milionu hektarů. Prachové bouře nad bývalým mořem a přilehlými oblastmi, vyvolané převažujícími severovýchodními větry, pokrývají celý region solemi a pesticidy, které sem obě řeky kdysi uložily. V roce 1993 spadlo na přilehlé oblasti 75 milionů kubíků prachu a solí. Sůl z Aralského jezera se dokonce několikrát dostala až do Běloruska (přes 2500 km severozápadně).

 

ZEMĚDĚLSTVÍ

Ta úvaha zní dnes neskutečně, ale v 60. letech byla zcela běžná: Když Aral ustoupí, nemůže nám to vadit. Naopak, bude víc místa pro bavlnu. Nikdo nevěnoval pozornost skutečnosti, že Aral plní funkci jakéhosi solného sejfu obou řek. Každoročně se s celkovým přítokem dostávalo do Aralu 29-33 milionů tun solí. V tom období jich obsahovaly vody obou řek asi 0,3-0,7 g/l. Potom se ale jejich podíl začal zřetelně zvětšovat. V některých případech dnes už dosahuje hodnoty 3 g/litr. Příčinou je rychlý odtok všech zavlažovacích vod do řek. Až 25 % vody v obou řekách tvoří ta, která prošla zavlažovacími systémy. Místo aby sůl zmizela v Aralském jezeře, začala se koncentrovat v zavlažovaných půdách. Takto zasolených půd je v současnosti v Uzbekistánu 60 % a v Turkmenistánu dokonce 80 %. V nížinných oblastech Amudarji a Syrdarji už nezasolené půdy vůbec neexistují. Bránit se proti tomuto trendu není možné bez zásadní změny v zemědělství. S jevy vznikajícími v solí degradovaných půdách bojují zemědělci jejich vyplachováním - čerpají na pole vodu z hlubokých vrtů, kde ještě není zasažena zvýšenou salinitou. Tím ale klesá hladina podzemní vody, a stará zavlažovací síť ztrácí svůj význam. Kolem 80 % starých kanálů je jakoby zapečetěno - sůl ucpala póry v půdě a i při vysokém stavu hladiny v kanálech už není voda schopna do půdy infiltrovat. Rybářské farmy v okolí Mujnaku se po ukončení rybolovu daly na pěstování zeleniny a mladého hovězího dobytka. Ovšem už kolem roku 1980 postupně zanikly, právě kvůli úplné degradaci půd. Vysychající Aral tak dnes dramaticky snižuje biologický potenciál celého přiaralí a vlivem zasolených půd v povodí obou řek klesá i sklizeň bavlny - bílého zlata, kvůli němuž vlastně všechno kdysi začalo.

 

RYCHLÍK, KTERÝ ZASTAVÍ AŽ NA KONEČNÉ

Po rozpadu SSSR se o Aralském jezeru začalo konečně naplno hovořit. Publikované družicové snímky bez příkras ukázaly ohromný rozsah katastrofy a ta zažila svůj krátký mediální boom. Věnovala jí pozornost komise OSN, zabývají se jí světové zdravotnické organizace. Světová banka poskytla pomoc ve výši 250 milionů dolarů na úpravu vodních zdrojů, nemocniční vybavení a biodiverzitu delty Amudarji. V březnu 1993 založily státy bezprostředně postižené katastrofou (Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a Kazachstán) Mezinárodní fond na záchranu Aralského jezera. Každá ze stran se zavázala do fondu ročně vkládat 1 % svého hrubého národního produktu. Pracovníci fondu rozčlenili řešení problému katastrofy do sedmi základních projektů a nechybí jim snaha o systematičnost.

Jenže se zdá, že už je pozdě. Odborníci přitom hovoří o posledních čtyřech letech, kdy je ještě šance něco změnit. Další organizace a fondy (Ekosan, Percent) se snaží v přiaralí koordinovat a rozdělovat zdravotnickou pomoc. Přes všechnu koncepční práci se v posledních třech letech situace výrazně nezlepšuje. Katastrofa se zkrátka svými rozměry už vymkla normálním měřítkům a navíc, po počátečním ohromení, přestává být pro média zajímavá. Svět není jen Aralské jezero, postižené státy nejsou žádní "ekonomičtí tygři" a dlouhodobý zápas o jezero je ruinuje.

Výhledy do budoucna už bez sentimentu uvádějí, že pokud bude obnoven přítok ze Syrdarji, mohla by se rozloha malého severního jezera dostat do rovnováhy v okamžiku, kdy se zmenší přibližně na 3500 čtverečních kilometrů. To by mohlo nastat kolem roku 2005. Jižní moře, pokud bude ústup dál pokračovat, se kolem roku 2005 dál rozpadne na východní a západní část. Východní, pokud se obnoví přítok z Amudarji, může být zachována a bude mít rozlohu asi 7000 čtverečních kilometrů. Západní část, která zůstane bez přítoku, se změní v poušť. I tyto změny ale předpokládají zmenšení zavlažovaných ploch z dnešních 70 000 čtverečních kilometrů na 40 000 a nutnost změn závlahových technologií, redukujících množství odváděné vody na třetinu. Pokud se toto všechno podaří a voda z Amudarji a Syrdarji začne znovu vtékat do postaralských jezer, mohla by se situace částečně stabilizovat.

Celý problém už se dotýká 35 milionů lidí v postižených oblastech. Aralské jezero má už jen čtvrtinu své velikosti z roku 1960. Z mapy světa k dnešku zmizelo 50 000 čtverečních kilometrů vodní plochy. Je to podobné, jako by se skoro 65 % povrchu naší republiky změnilo během třiceti let v neobyvatelnou poušť.

Z globálního pohledu jsme si sami zlikvidovali čtvrté největší jezero na Zemi a nahradíme ho pravděpodobně jedenadvacátou největší pouští. Místní obyvatelé jí už dali název: Bílá poušť - Akkum. Podle všech dostupných údajů to ale zatím nevypadá na výhodnou změnu.
duben 1999
Můj Aral, moje budoucnost, můj osud,
bez něj není pro mě radosti.
Můj Aral, můj život, moje štěstí,
moje nezapomenutelné dětství.
Aral, moje překrásné mládí,
moře, na jehož břehu jsem si hrál...

(Amanbaj Bajbarysov 1993)



Marat si nabere vodu z jezera do zavařovačky a zapíjí chleba s cibulí. Voda ve sklenici má za sebou 1300 kilometrů dlouhou pouť Amudarjou. Maratovi je to jedno. Údaje o tom, kolik jakých jedů obsahuje a co mu z ní hrozí, jsou mu ukradené. Stejná voda tu teče ze všech kohoutků. Polkne a labužnicky mlaskne. "Představ si, že doktoři, co sem jezdí pomáhat, nikdy naši vodu nepijí! Nevíš proč?"

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group