ikoktejl

KELTSKÝ FENOMÉN

 

Pihovaté rusovlasé děti, netknutá ostrá krajina, podivínští rybáři tvrzení Atlantikem či rejdy Irské republikánské armády - to je v kostce všechno, co jsme si donedávna většinou dokázali o "zeleném ostrovu" představit. Za posledních pár let nám však jeho obyvatelé o sobě dali vědět: pronikli k nám s hudbou, vyhlášeným pitím či takřka domáckým pohostinstvím. A mnozí začali tvrdit, že i přes relativně značnou vzdálenost existuje mezi námi a Iry blízkost skoro příbuzenská.

IRSKÁ KREV

Blízkost s Iry rozhodně není pouze českou doménou. Zatímco totiž v dnešní Irské republice žije pouhých tři a půl milionu obyvatel, kteří mají vzhledem k tvrdým imigračním zákonům víceméně stoprocentní irskou krev, do světa se jich během staletí rozprchlo mnohonásobně víc. Žijí především na americké pevnině, ať tam už kdysi utíkali před hladomorem a náboženskými konflikty, či doposud odjíždějí za novými zkušenostmi a pracovními příležitostmi. Ovšem jejich stopy především v podobě tradičních hospod či obchůdků lze najít prakticky kdekoliv v západní Evropě. A jak sami hrdě prohlašují, potkají-li se kdekoliv dva Irové, nakonec vždycky najdou bližší či vzdálenější příbuzenské pouto.

Irové jsou pyšní nejen na svou nebojácnou cestovatelskou náturu, ale i na tradiční dobrosrdečnost a pohostinnost, která je zřejmě základem jejich úspěchu.

Irové se rychle aklimatizovali také u nás. I jejich zkušenost dává hlasům o možném blízkém rodinném vztahu mezi oběma národy za pravdu: jako se v Dublinu čistokrevný Pražák zpravidla necítí zajat cizím velkoměstem, Dubliňanovi zase nečiní potíže usadit se v Praze a být zde jako doma. V Česku je podle odhadů zatím pouze několik stovek irských návštěvníků - někteří se tu usadili jen na krátký čas, jiní se rozhodli zůstat. Mnozí tu nacházejí hledané pracovní příležitosti, výjimkou však prý nejsou právě ani "srdcaři", kteří setrvávají prostě proto, že se jim tu líbí. Pro ně i pro další Iry se letos díky nově vzniklé ambasádě otevřela naše republika dokořán.

VŠICHNI JSME KELTI?

Česko bylo ovšem dokořán odedávna: uvnitř jeho dnešních hranic se za staletí i tisíciletí vystřídaly mnohé vlivy. A ačkoliv učebnice dějepisu donedávna hovořily hlavně o dvou mocných kořenech - slovanských a germánských, zdá se, že jejich výčet tím není u konce. Čestmír Kocar, majitel nakladatelství a nadšenec zabývající se keltskou minulostí již mnoho let, říká: "Vítěz těchto odvěkých bojů se pak vždycky snažil dokázat, že jeho kultura tu byla odjakživa. A protože Kelti už tu kolem dávno nežijí, trochu se na ně pozapomnělo. Pojetí našich dějin v minulých dobách se prostě Keltům z různých důvodů bránilo."

Pro Iry je keltská minulost zcela neodmyslitelnou součástí historie. "Dějiny Irska" autorů Theodora W. Moodyho, Francise X. Martina a kolektivu, vydané letos Lidovými novinami, hovoří o jejich příchodu ze střední Evropy okolo roku 600 př. n. l. a následném více jak tisíciletém působení na ostrově. Na západním pobřeží pak vysledovávají ještě dnešní zbytky keltských zvyků, keltský jazyk označují za předchůdce a raného příbuzného současné irštiny. Pozůstatky keltského vlivu tvoří úvodní části všech turistických průvodců po Irsku, které odkazují na zbytky klášterů a usedlostí, na tradiční festivaly. Keltská historie, stejně jako repliky keltských křížů, šperků s tradičními ornamenty, kazety či kompaktní disky s keltskou hudbou a další hromady suvenýrů zahltí každého, kdo třeba jen letmo vkročí na irskou pevninu.


Pozůstatky keltského vlivu v Irsku můžeme vystopovat na zbytkách klášterů a usedlostí.

HOSPODA - MÍSTO KULTURNÍ

Od kořenů do současnosti. Zřejmě nejmarkantnější podobnosti najde letmý irský či český turista v momentě, kdy mu po namáhavém dni vyschne v hrdle: "Čechy jsou proslulé svým pivem, Irsko pivem a whiskou. Oba národy mají podobnou kulturu hostinců, rády pijí a vědí, jak na to. A obě země jsou pověstné svými hospůdkami," říká Billy Northon, jenž v Čechách vlastní tři klasické irské hospody. Ostrované jsou na ně právem hrdí: na rozdíl od některých českých "čtyřek" jsou totiž místem, kde více než o pustou konzumaci jde spíš o přátelská setkání spojená s dobrým pitím, pohostinností, čistým prostředím a pravou irskou muzikou. Irské hospůdky uvnitř zachovávají svůj tradiční "starožitný" ráz, členitost mnoha zákoutí, barů, úrovní i stylů "co dům dal". Nezbytná je dřevěná podlaha, dřevěné barové pulty, pohodlná křesla či pohovky. "Ještě je tu jeden rozdíl," přiznává Billy Northon, "naše země si velmi hledí žen. My prostě máme rádi, když ženy chodí mezi lidi a přijdou k nám do baru na skleničku. Jsem velmi potěšen, že v našich pražských hospůdkách nedominují muži. Dámy si sem zajdou třeba jen cestou z práce na jednu whisky nebo malé pivo. Myslím, že se u nás prostě necítí nepříjemně - je tu pro ně bezpečno."

ANGLIČANÉ PIJÍ WHISKY, IROVÉ WHISKEY

Soupeření Irů a Angličanů je spjato s historií a přetrvává dodnes i v běžném životě. Každý Ir považuje svou angličtinu za vytříbenější a lepší, než je britská, britské gurmánské speciality jsou pro něj méně lahodné než produkty domácí kuchyně, tradiční anglickou snídani v restauracích vydává za irský originál. A velké spory vede o irskou whiskey: o její další tradici, lepší výchozí produkty i delikátnější chuť. Podle historie to byli misionáři, kteří už v 6. století na ostrov přenesli umění destilace. Irští mniši tajemství opatrovali a zdokonalovali, až získali z ječmene a vody pitný elixír - "Uisce Beatha", živou vodu sloužící jako léčivý prostředek nebo nápoj pro přípitek, podporu mužné síly či křepkého stáří. Teprve ve 12. století ji v Irsku objevili angličtí vojáci, kteří jí v neschopnosti vyslovit galský název dali jméno whisky. Whiskey byla dlouho destilována v domácích palírnách, jejichž historie je samozřejmě daleko starší než data registrací: z druhů dnes běžně dostupných na trhu byl jako první zaregistrován Bushmills v roce 1608, všechny ostatní pak se ztrátou okolo dvou století.

Odborníci prohlašují, že základem whiskey je dobrá surovina, voda a destilace: irské odrůdy jsou vyráběny z ječmene, voda je čerpána z nejprůzračnějších pramenů. Svou jemnost pak irská whiskey získává už díky sušení rozemletého obilí v uzavřených kotlích (skotská svůj kouřový ráz získává sušením obilí nad otevřeným ohněm), dále pak díky trojnásobné destilaci (skotská se destiluje dvakrát) i délce zrání, které trvá minimálně tři roky, většinou však více. Důležitý je také způsob míchání (jeden každý druh irské whiskey je namixován výhradně ze stejné odrůdy, lišící se pouze délkou zrání, skotská bývá pančovaná, tzn. míchaná z několika druhů). A ještě jeden rozdíl: milovníci skotské si většinou nedovedou představit svou plnou sklenici bez kostek ledu, znalec irské whiskey pije nejraději svůj nápoj pokojově teplý a čistý, případně zředěný nesycenou vodou. To prý pro ještě větší lahodnost a jemnost. Například irskou whiskey značky Jameson pijí především lidé střední vrstvy bez rozdílu věku. Ochutnají-li, většinou jí zůstávají věrní. A v Česku dokonce tak, že se jí tu vypije stejně jako v celém Německu.

OD LIDOVKY DO HITPARÁD

Stejně jako jsou Irové pyšní na své pití, jehož historii i současnost ukazují ve speciálních dublinských muzeích, nadýmají se národní hrdostí nad svými muzikanty. Idea rockového muzea už je od letoška na světě a čeká se jen na finanční obnos dostačující k realizaci. Svá místa tu určitě budou mít osobnosti jako U2 a Bono Vox, Enya, Clannad, Sinead O'Connor, Pogues a Shane MacGowan, Cramberries, Corrs, ale také Davy Spillane, Dubliners, Chieftains a další. Nejen Irové samotní se přiklánějí k názoru, že jejich mezinárodní věhlas souvisí více či méně přímo s folklorem, který se na ostrově udržuje doposud takřka v krystalické podobě. "Každý Ir vyrůstá obklopen stále živou hudební tradicí," říká Billy Northon. Je pravdou, že různé úpravy irských lidových písní jsou běžně ke slyšení v rádiu, v barech, nabízejí je všechny hudební obchody ve specializovaných odděleních i četné hudební festivaly. "Hodně podstatný je fakt, že ostrov je izolovaný ve styku s okolním světem," dodává Václav Veselý, leader skupin Dobrohošť a Irish Dew a specialista na evropské hudební folklory. "Jeho obyvatelé neměli nikdy na růžích příliš ustláno a bylo málo jistot, o které se mohli opřít. Muzika byla ovšem jednou z opor, s níž překonávali těžké situace."

IRSKO NA ČESKÝCH KNIŽNÍCH PULTECH

Irové oslavují také své literáty. Sochy, busty a podobizny všech šesti (!) irských nositelů Nobelových cen patří k základní výbavě velkých náměstí, muzeí, a dokonce i hospod, plakáty jsou v prodeji pomalu v každém papírnictví. Samuel Beckett, G. B. Shaw anebo W. B. Yeats jsou u nás dostatečně známí. Náš trh se však v poslední době plní i knihami trochu jiného typu: ať už to jsou naučné publikace (již výše zmíněné letošní Dějiny Irska), obdobné kapesní Stručné dějiny Irska či několik knih pohádek a pověstí. Podle Čestmíra Kocara lze právě i v nich vypozorovat podobnosti: "Nechci se pouštět do žádných literárně-vědeckých rozborů, ale člověk ty podobnosti prostě ani nemusí příliš hledat. Když si v Yeatsově Keltském soumraku přečtu, jak "Irové vzešli z vody a mlhy, a z toho vychází jejich povaha", cítím to stejně, jako kdybych měl v ruce sesbírané pověsti třeba od jihočeského autora. Protože Keltové po sobě nezanechali písemné památky, nedá se s jistotou říci - ano, tahle pověst vychází z keltských pramenů. Ale vezmeme-li v potaz tisícileté ústní předávání pohádek a pověstí v Irsku i v Čechách beze ztráty vzájemných podobností, považuji to za nepřímý důkaz stejných historických kořenů."
květen 2000
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group