ikoktejl

DOBRODRUH? MASOCHISTA? GÉNIUS?

Trávil jsem nesčetné noci ve stanech beduínů, Huwajtů, naučil se jezdit na velbloudu, objevil kouzlo a půvab pouště – to všechno kvůli Thomasi Edwardu Lawrencovi. Když jsem se stal před lety řádným členem Královské zeměpisné společnosti a pospíchal na svou první přednášku nazvanou Princ z Arábie, tušil jsem jen matně, o koho jde. I když jsem pak v jeho stopách procestoval Blízký východ křížem krážem, otázku, kým vlastně byl, si stejně kladu dál...

Když Sarah Lawrencová vystoupila v roce 1879 v Dublinu z paluby trajektu, neměla příliš jasnou představu, co ji čeká. Shodou šťastných náhod se jí ale podařilo zakrátko najít dobře placené místo vychovatelky v bohaté rodině Chapmanů, vlastníků rozlehlého panství na jihu Irska. Brzy si získala nejen děti, ale nemohl z ní spustit oči ani Thomas Chapman. Jeho manželství ostatně bylo v troskách, a proto příliš dlouho neváhal, když mu Sarah navrhla, aby spolu utekli do Anglie. Usadili se v Oxfordu, pod jménem „pan a paní Lawrencovi“ zakoupili výstavní vilu na Polstead Road a Chapmanova slušná doživotní renta jim zajišťovala život bez starostí o peníze.
Thomas Edward Lawrence, přezdívaný Ned, byl druhorozeným z pěti synů a přišel na svět 16. 8. 1888. V osmi letech poprvé objevil historii a byl uchvácen příběhy krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Pokoj si vyzdobil portréty středověkých hrdinů, kteří se mu stali ideálem. Vytvořil si vlastní dokonalý svět plný pravdy a cti. Jen těžko si lze představit jeho zklamání, když se později, po otcově smrti, dozvěděl pravdu, že manželství jeho rodičů nebylo legitimní. V dopise svému bratru Arnoldovi  napsal: „Po celou tu dobu žili ve lži, lhali sobě i nám. Nikdy neměli mít děti.“
V roce 1907 se Lawrence zapsal na studia historie na Oxfordské univerzitě. Nebyl příliš nadšeným studentem, a pokud se přednášky netýkaly středověku, prostě na ně nechodil. Jen zřídka se zúčastnil společenských akcí, kolektivní sporty ho příliš nezajímaly, obvykle s knihou v ruce sedával opodál a s potutelným úsměvem sledoval své spolužáky hrající fotbal či rugby. Nekouřil, nepil, stranil se veškerého kontaktu s ostatními a neustále experimentoval se svým tělem. Podnikl řadu vlastních testů, při kterých zkoušel fyzickou vytrvalost. Jednou se snažil vydržet co nejdéle beze spánku a po třetí bezesné noci zkolaboval na jedné z odpoledních přednášek.
Podle bývalých kolegů dělal Lawrence vše pro to, aby se nestal jen „obyčejným členem společnosti“. Významně k tomu přispěl i fakt, že po celou dobu studia nebyl nikdy viděn ve společnosti dívky a vyhýbal se veškerým vulgárním hovorům o ženách. Málokdo v té době tušil, že Lawrence je v podstatě masochistou, a s tím neladí jeho sexuální pocity, protože má strach z fyzické bolesti, bezpochyby výsledek matčiny spartánské výchovy. I když dával přednost mužům před ženami, až do konce života věřil, že se v něm nezrodil impulz k tomu, aby se dotýkal jiné osoby. Později ale napsal, že myšlenka homosexuálního styku ho fascinovala.

Po stopách křižáků
Pro závěrečnou práci na Oxfordu se Lawrence rozhodl vystopovat vliv křižáků na středověkou vojenskou architekturu. Dobře věděl, že pokud má být jeho studie kompletní, musí se zmínit i o pevnostech v Sýrii a Palestině. A tak si v létě 1909 zabalil fotoaparát, revolver a pár ponožek a v Marseille nastoupil na palubu HMS Mongolia, která ho měla zavézt na Blízký východ. Z Bejrútu pak šel pěšky. Na začátku září už měl v nohách tisíc kilometrů. Stříleli po něm, byl přepaden, zbit do krve, prodělal několik záchvatů malárie, prošlapal jediné boty a do Bejrútu se vrátil bos. Přesto navštívil téměř čtyři desítky hradů a vojenských pevností, všechny pečlivě popsal, nakreslil a vyfotografoval.
Jeho dobrodružná expedice byla jednoznačným úspěchem a závěrečná práce mu vynesla nejen akademické pocty, ale objevil při ní v sobě i dar rychle se přizpůsobit novému prostředí, kultuře i jazyku.
„Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab,“ napsal tehdy své matce. „Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“ Podle svých blízkých už to nikdy nedokázal.
Nejšťastnějším obdobím života byly pro Lawrence tři roky na archeologických vykopávkách v Karchemisi, v dnešním jižním Turecku. Dvaadvacetiletý Lawrence sem přijel krátce po promoci jako asistent proslulého dr. Davida George Hogartha, který tu chtěl nalézt klíč k tajemným chetitským hieroglyfům. Ujal se odborného dohledu nad vykopávkami a brzy si získal oblibu i respekt mezi kopáči. Zavedl řadu nových opatření, jedl s dělníky, jeho arabština se výrazně zlepšila, jeho přehled ve zmateném světě beduínských kmenových politik byl obdivuhodný. Nejbližšími pro něj byli bandita šejk Hamudi a čtrnáctiletý nosič vody Dahum. Zejména nad jeho přátelstvím s tímto chlapcem mnozí kroutili hlavou, zvláště když se Lawrence odmítl vyjádřit k nechutným pověstem, které kolovaly po táboře o jejich vztahu.

Agentem kontrarozvědky
Vykopávky v Karchemisi nikam nevedly a Britské muzeum odmítlo výzkum dál platit. Lawrence se vrátil na jaře 1914 do Anglie. V srpnu vyhlásilo Německo Evropě válku a záhy se spojilo s Tureckem a začalo vážně ohrožovat spojenecké zájmy v Asii. Protože Lawrence mluvil výtečně arabsky a znal politické poměry v Turecku, byl přidělen k britské vojenské kontrarozvědce v Káhiře.
Dva roky zpracovával a překládal veškeré zprávy z Turecka, kreslil mapy, dohlížel na jejich tisk a distribuci, nebo „jen“ ořezával všem okolo tužky, jak po válce s oblibou prohlašoval.
Za Lawrencových časů byl Grand Kontinental považován za nejlepší hotel v Egyptě, ubytovávali se tu králové a princové z celého světa. Lawrence se tu cítil jako doma.
„Hotel nefunguje už přes patnáct let,“ řekl mi vrátný, „byl v tak špatném stavu, že se vláda namísto oprav rozhodla přebudovat horní patra na kanceláře. Spodní část je ale stejná jako před desítkami let,“ a ukázal do rohu, kde ještě stál dřevěný kiosek cestovní kanceláře STA, inzerující dobrodružné plavby po Nilu.
Klíče od proslulé jídelní haly nikdo neměl, a tak jsem mohl dovnitř nahlížet jen skrz špinavé prosklené dveře. Stěny zdobené hieroglyfy a výjevy ze života egyptských faraonů, zaprášený lustr, ošlapaný červený koberec poškozený plísní a pokrytý vrstvou sádry padající ze stropu byly jen smutnou vzpomínkou na dobu slávy. Lawrence obýval malou místnost ve třetím patře s výhledem na káhirské dvorky. Každé ráno po snídani vyrážel na kole do kanceláře na Talat Harb, tehdy okupující hotel Savoy, dnešní moderní (v egyptském slova smyslu) obchodní dům. Vypůjčil jsem si kolo a pokusil se překonat Lawrencův cyklistický rekord. Brzy mi ale došlo, že on na rozdíl ode mne nemusel bojovat s hustou káhirskou dopravou, kde dnes není pro cyklisty místo. Na první křižovatce do mne zezadu vrazil přeplněný taxík s očividně nefungujícími brzdami. Zbytek cesty jsem musel ostudně kolo tlačit s nepříjemným pocitem, že se mi Lawrence za zády vysmívá.
Pomačkané kalhoty, nenaleštěné knoflíky, ustavičně rozvázané a špinavé boty, a vůbec všechno na jeho uniformě mělo každého přesvědčit, že poručík Lawrence je jen pouhým civilistou ve vojenské uniformě. Své nadřízené udivoval svěžími, obvykle kritickými názory na vedení zpravodajské služby i celou britskou válečnou strategii. Často doháněl velící důstojníky k šílenství, když jim vracel jejich hlášení s opravenými gramatickými chybami, ustavičně se vysmíval jejich znalostem zeměpisu a arabských zvyků. Od počátku byl celému ústředí trnem v oku a před odvelením na frontu ho zachraňovaly jen jeho nepostradatelné vědomosti.
Názory Britů na to, jak ochraňovat Suezský kanál, se různily. Jedni obhajovali čistě obrannou strategii, druzí (i Lawrence) naopak prosazovali překvapivý útok, pokud možno vedený z moře. Britská vláda nakonec invazi schválila, ale když spojenci přistáli na plážích u Galipoli, čekalo je fiasko. Na vině byla britská kontrarozvědka, která podle Lawrence celou akci ostudně podcenila. Chyběl moment překvapení, podrobné mapy terénu a spousta dalšího. Spojenci drželi pozice dalších osm měsíců, než se rozhodli stáhnout. Byl to nebezpečný moment – byli nejen zostuzeni před celým světem, ale sami ještě museli čelit turecké invazi. Jediná pomoc mohla přijít jen z Arábie.
S myšlenkou rozpoutat v Arábii protiturecké povstání si Britové s tichým souhlasem mekského šerífa Husajna pohrávali už před válkou. Začali pomalu zásobovat Araby vojenským materiálem. Husajna ujišťovali, že mají zájem na vzniku nezávislého arabského státu. Husajn ale požadoval nadvládu nad celým dosavadním tureckým územím. Jednání se táhla a Britové za jeho zády uzavřeli s Francií a Ruskem dohodu (tzv. Sykes-Picotova dohoda) o budoucím rozdělení arabských území. Jen málokdo věřil, že Husajn skutečně povede opravdové boje.
Jenže 5. 6. 1916 šerífovi synové princové Abdallah a Fajsal vztyčili pod zdmi Mekky rudý prapor a vyhlásili konec turecké nadvlády v Arábii. Podařilo se jim zformovat armádu o síle deseti tisíc mužů, převážně beduínů, a během měsíce obsadili většinu strategických měst a přístavů v Hidžazu. Zmocnili se obrovského množství zbraní a munice, zajali přes šest tisíc Turků. Jediná Medina odolávala. Stála daleko z dosahu britských námořních děl a nebyla jen soběstačnou a úrodnou oázou, ale díky hidžazské železnici i důležitou dopravní křižovatkou. Arabové neměli bez výbušniny šanci dráhu narušit a Turci sem během několika týdnů přemístili více než patnáct tisíc vojáků vybavených německými děly a kulomety. Princ Abdallah oficiálně požádal Brity o vojenskou pomoc.
Lawrence zažádal o převelení do arabské kanceláře vedené plukovníkem Claytonem. Z Hidžazu zatím přicházely jen útržkovité zprávy o postupu arabské armády, nikdo nevěděl, co se tam děje a jak velkou silou princ Fajsal disponuje ani jakému odporu v Medině čelí. Lawrence, který vše pozorně sledoval už od prvního výstřelu, byl přesvědčen, že revolta dospěla do mrtvého bodu. I kdyby se Britové přidali na arabskou stranu a válku vyhráli, Arabové by tím svobodu nezískali. Myšlenka arabské nezávislosti ho fascinovala už od první chvíle. Ale věděl, že sami Arabové nemají dostatečnou motivaci k boji, protože mu nerozumějí. Samotné slovo Arab pro ně bylo nové, protože oni byli beduíni, Utajbové, Harbové, Haritové, Howajtové, a zajímala je pouze nezávislost vlastního kmene, ne arabská říše. Arabové žili pod Turky téměř pět set let, bojovali proto, aby je vyhnali.
Lawrence svého nadřízeného Claytona přesvědčil, že je tím pravým, kdo může jejich názor změnit. Krátce nato se vydal do arabské Džiddy s nelehkým úkolem – vysvětlil princi Abdallahovi, že finanční pomoc sice bude pokračovat, ale slíbené jednotky nedorazí. Abdallah zuřil, ale nechal se přesvědčit k cestě za svým bratrem Fajsalem do Wadi Safra, aby viděl celou situaci na vlastní oči. Ještě té noci vyrazil Lawrence z bran Džiddy se skupinou několika beduínů na svou první cestu napříč Arábií. Nikdy předtím neseděl na velbloudu a celé tři dny protrpěl v bolestech.
První noc proseděli s Fajsalem v zakouřeném stanu a přeli se o Medinu. Fajsal vyčítal Lawrencovi, že Britové jen slibují, a nic neposílají, a naléhal, že k útoku na Medinu nutně potřebuje dělostřelectvo. Lawrence nakonec Fajsala přesvědčil, aby využil Wadi Safru jako přirozenou obrannou linii a zadržel turecký postup na jih, než z Egypta dorazí britské kulomety, vojenští instruktoři a polní artilerie.
Fajsal byl spokojen a stejně tak britský generál Murray – pár starých kulometů a děl vypadalo jako nízká cena v porovnání s případnou neúspěšnou námořní invazí. K Lawrencově překvapení ho generál povýšil na kapitána a poslal zpět do Hidžazu jako prostředníka mezi britským ústředím v Káhiře a Araby.

Králem Arábie
Arabský tábor našel Lawrence v naprostém chaosu. Turci pronikli do Wadi Safry a oslabený Fajsal se musel stáhnout do Janbú. S Lawrencem pak připravili útok na Vidžh, poslední přístav v Hidžazu okupovaný Turky. Za vydatné pomoci britského námořnictva padlo město prakticky bez boje a dalších osm měsíců sloužilo jako Fajsalova hlavní základna, odkud mohl kontrolovat Turky v Medině a podnikat partyzánské výpady proti železnici.
Lawrence přivezl kromě dynamitu i několik vojenských instruktorů, s jejichž pomocí vycvičil několik beduínských komand, schopných narušit železnici a na rychlých velbloudech pak zmizet v poušti. Během několika týdnů způsobil Lawrence na hidžazské železnici naprostý chaos. Beduíni bohatli a Turci v Medině hladověli. Posílali sice jednu ozbrojenou vlakovou soupravu za druhou, ale beduíni je pokaždé dokázali přelstít. Veliteli Turků Fakrimu Pašovi nakonec nezbylo, než se vzdát, když jeho hlady zoufalí vojáci snědli všechna tažná zvířata a Medinou se začaly šířit pověsti o kanibalismu.
Lawrence pokračoval v útocích proti železnici i později v Sýrii a jeho partyzánská válka nakonec stála za úspěchem celé kampaně.
Přirozeně jsem se chtěl podívat do Muddawary, opuštěné železniční stanice hluboko v jordánské poušti, kde dodnes leží zrezivělé vagony poškozené Lawrencovým dynamitem. Hnali jsme velbloudy rummským kaňonem, polední žár jsme strávili ve stínu nebetyčných skalních stěn Džabalu Kazali a večer se utábořili pod Džabalem Burda. Výhled z kamenného mostu na celé vádí byl neskutečný. Ve světle zapadajícího slunce se vrcholky okolních hor barvily postupně do žlutooranžova, a když slunce zapadlo, zčervenaly.
Po dvou dnech ale naše ambiciózní dobrodružství skončilo. Vraky vlaků ležely ještě dalších sto kilometrů v poušti na citlivé saúdskoarabské hranici a celá oblast byla v té době bez vládního povolení pro cizince nepřístupná. Tuto „drobnost“, o které se náš průvodce Hasim nezmínil, nebo nechtěl zmínit, jsme se dozvěděli až od příslušníka jordánské pohraniční policie, který se o nás doslechl a sledoval naše stopy v poušti.
Hasim se mi snažil zklamání vynahradit a dva týdny jsme se potloukali Rummem a postupně navštívili všechny jeho příbuzné, Huwajty, dodnes žijící ve stanech z kozích kůží. Většina znala Lawrence z vyprávění dědů, ale překvapivě podle nich nebyl hrdinou, natož vůdcem revolty, nýbrž jen obyčejným anglickým důstojníkem, který uměl dobře zacházet s výbušninou. Popisovali ho jako vysokého svalnatého muže s černými vlasy a hustým plnovousem. Když jsem jim ukázal fotografii malého blondýna s modrýma očima v arabské róbě, začali se často přít, že mluvíme každý o někom jiném.
Lawrence se rozloučil s nenáviděnou uniformou a oblečený do bílé arabské róby téměř zapomněl, že je kapitánem britské armády. Mluvil už jen arabsky, uměl řadu nářečí, a protože nepatřil k žádnému kmeni, často ho volali, aby rozsoudil drobné hádky a třenice.
Princ Fajsal Lawrencovi natolik důvěřoval, že ho jmenoval vojenským poradcem a prakticky mu přenechal velení. Lawrence se náhle ocitl v unikátní pozici. Arabskou kampaň viděli Britové jeho očima, protože to byl on, kdo jim posílal hlášení a mohl je upravovat, aby uspokojil obě strany. Uvědomil si, že najednou může osvobodit arabský národ a zároveň vyhrát Britům válku. Ta v Hidžazu byla u konce, další postup už závisel na něm, a on se tak, alespoň ve svých očích, stal nekorunovaným králem Arábie.
Egyptské oddíly generála Murryho zatím prošly Sinajem a zaútočily na turecké obranné pozice v Palestině. Jedinou překážkou se zdála být už jen Akaba, poslední turecká država, strategická brána na cestě do Palestiny a Sýrie. Britové plánovali rozsáhlou námořní ofenzivu, ale Murray váhal. Lawrence s vyloděním nesouhlasil a obhajoval svou teorii nečekaného útoku z pouště . Z vojenského hlediska to byla brilantní myšlenka, politicky ale nebezpečná. Pokud se Arabové Akaby zmocní, budou ji chtít po válce pro sebe, a to se nehodilo pro obranu Suezského kanálu. Lawrence ale neustoupil a rozhodl se zmocnit Akaby sám. Princ Fajsal mu přidělil oddíl svých nejstatečnějších válečníků, Agajlů, kteří ho měli provést přes nepřátelské území a poušť Nefud, mezi beduíny známou jako Al-Houl, Teror.
Naplnili kůže vodou, k sedlům přivázali pytle s moukou a pásy s municí a na povel Audy Abu Tajiho, legendárního bandity a hrdlořeza, vyrazili na jednu z nejambicióznějších misí v dějinách války. Léto právě vrcholilo, dny byly dlouhé a horké.
„Jako bychom cestovali nicotou... Jedinými zvuky bylo šplouchání vody ve vacích, vrzání sedel a občasné velbloudí zachrčení. Trpěli jsme písečnou slepotou, písek se nám doslova vařil pod nohama,“ zapsal si Lawrence do deníku o cestě přes Nefud. Trpěl dalším záchvatem malárie, přesto se kus vrátil, aby zachránil jednoho z Agajlů, který usnul a spadl ze sedla.
Dobytí Akaby bylo Lawrencovým mistrovským dílem. Jeho malá armáda se totiž cestou na sever proměnila v řeku. Nejprve se přidaly stovky Audových soukmenovců, později dobrovolníci z dalších kmenů. Celý útok na město trval jen pár hodin. Turci, kteří čekali útok z moře, byli v šoku. Když na věži akabské pevnosti zavlál Fajsalův prapor, Lawrenc se okamžitě vydal na šílenou jízdu napříč Sinajem, aby o svém úspěchu referoval v Káhiře. Chtěl zprávu o dobytí Akaby přinést sám, protože někomu jinému by jen těžko uvěřili. K jeho štěstí byl Murray odvolán a na jeho místo nastoupil generál sir Edmund Allenby. Lawrence na něho zapůsobil hned v prvním okamžiku, když mu zahalený do špinavé arabské róby a k smrti vyčerpaný vklopýtal do kanceláře. Během několika dní přistáli v osvobozené Akabě dvě válečné lodě naložené zbraněmi a proviantem. Od té chvíle spadal Fajsal pod velení Allenbyho a z arabské armády se stalo britské pravé křídlo.
Britové dobyli Jeruzalém a obě armády se nezadržitelně blížily k vysněnému Damašku. Lawrence pevně věřil ve vítězství, ale obával se také, že Britové nedodrží slib daný Arabům. Fajsal byl sice dál hlavní postavou revolty, ale protože podléhal Allenbyho rozkazům, beduíni nevědomky umírali ne pro něho, ale pro královnu. Konečně i sám Lawrence začal ztrácet veškeré iluze o budoucí arabské říši. Role vůdce povstání, do které se stylizoval a jež není dodnes zcela jasná, se mu zpočátku velmi zamlouvala. Jenže časem mu válečná realita sebrala poslední iluze o hrdinství, přátelé mu umírali v náručí, nevinní byli masakrováni a on sám zabíjel. Navíc byl těsně před Damaškem zajat tureckou hlídkou, obviněn ze špionáže, zbičován a fyzicky zneuctěn: „Má vnitřní integrita byla provždy ztracena, mé panensky čisté tělo, pečlivě střežená pevnost, dobyto a pošpiněno,“ napsal.
Náhle mu celá arabská záležitost připadala nesmyslná, jeho vlastní úloha Angličana v čele beduínské armády absurdní. Požádal o převelení zpět do Káhiry, ale Allenby ho přemluvil, aby zůstal.
Jenže Lawrence se změnil. Ďábel, který dlouho dřímal v jeho nitru, se probudil a brzy dal příležitost jeho budoucím kritikům obvinit ho po válce z přílišné krutosti a sadismu. Když Turci při ústupu před arabskou armádou zmasakrovali beduínskou vesnici Tafas, Lawrence, zaslepený obrazem obscénní brutality, se rozhodl pronásledovat je a všechny zabít. „Nechali jsme se unést vlnou šílenství, kterou v nás vyvolala zvěrstva v Tafasu, a v agónii sekali ještě do mrtvých těl...“
Damašek konečně padl v říjnu 1918 a arabská revoluce, o které od začátku mnozí pochybovali, byla u konce. Arabské jednotky sice dorazily podle Lawrencova plánu do města jako první, jejich vítězná euforie ale netrvala dlouho. Do města záhy vstoupil generál Allenby a s ním Sykes-Picotova dohoda. Francie získala Sýrii a Libanon, Británie Palestinu a nově vytvořené státy Jordánsko a Irák. Fajsal zuřil, Lawrence byl zklamán, zrazen vlastní vládou a cítil za podvod na Arabech přímou odpovědnost. Navíc se v té době dozvěděl, že v Karchemisi vypukla epidemie tyfu a jeho mladý přítel Dahum byl jednou z prvních obětí. Lawrence později napsal, že sjednocená Arábie měla být darem právě jemu.

Sedm pilířů moudrosti
Bylo ironií, že když se zklamaný Lawrence vrátil do Anglie, oslavovali ho jako hrdinu z Akaby, krále Arábie, osvoboditele Damašku. Pozornost ho příliš netěšila. Status hrdiny zavrhl a pokračoval ve svém boji za svobodnou Arábii. Loboval u ministrů, společně s princem Fajsalem zastupoval Velkou Británii na mírové konferenci v Paříži, oblečený do arabské róby, bombardoval tisk množstvím článků podporujících protibritskou náladu na Blízkém východě. Zašel dokonce až tak daleko, že se při oslavě v Buckinghamském paláci vzdal veškerých poct a vyznamenání a uvedl krále Jiřího V. do rozpaků, když se představil jako „Emir, princ z Mekky“ a trpce si stěžoval na osud svých podvedených arabských přátel. Veřejnost byla jeho chováním zmatena. Na čí straně vlastně stojí?
Krátce po návratu z Arábie začal Lawrence usilovně pracovat na knize Sedm pilířů moudrosti, která měla být jeho vlastním pohledem na arabskou válku. Páteří příběhu jsou četné vojenské akce obohacené jeho filozofickými reflexemi a poetickými popisy krajiny (v českém vydání byly pak pro údajnou lepší čtivost vypuštěny). Lawrence byl bezesporu velký muž, brilantní vůdce a stratég, ale zřejmě měl dojem, že skvělé činy k tomu, aby z něj udělaly legendu, nestačí, a tak vedle autentických vojenských komentářů přidal i vlastní zážitky, ať už byly pravdivé, nebo ne. Příkladem může být Lawrencovo dramatické líčení zatčení tureckou hlídkou v Deraa. Lawrence byl znám detailním vedením polního deníku, kde se ale o tureckém zajetí nezmínil jediným slůvkem! Stejně tak ve své knize uvádí, že do Arábie odjel na vlastní žádost, protože jen on mohl poskytnout revoluci profesionální vedení. Přitom byl mezi Araby poslán téměř za trest. Ačkoliv podobných epizod najdeme na stránkách jeho knihy spousty, jeho opatrně vážená hra s pravdou a smyšlenkou vedla ke vzniku velkolepého eposu srovnatelného s Maloryho Artušovou smrtí.
Lawrence pak odmítl nabídku Winstona Churchilla nastoupit dráhu diplomata a rozhodl se zmizet veřejnosti z očí. Nejprve nastoupil ke Královskému letectvu pod pseudonymem John Hume Ross jako mechanik s hodností vojína, a když byl identifikován jedním z reportérů Daily Mail a propuštěn, zkusil to podruhé u tankového praporu v Dorsetu jako Thomas Edward Shaw. Byl tentokrát natolik úspěšný, že byl po dvou letech přeřazen k letectvu. Ačkoliv si během armádní služby udržoval nízký profil, jeho génius mu nedal odpočinout. Vedl rozsáhlou korespondenci s přáteli od G. B. Shawa po W. Churchilla a překládal z klasické řečtiny. Po dlouhá léta se přátelil s výrobcem nejrychlejších motocyklů v Anglii, Georgem Broughem a v roce 1921 zakoupil svůj první model. Lawrencova posedlost rychlostí byla známa. Testoval každý nový prototyp nejraději na letištní dráze vedle startujících letadel. Motocykly se staly jeho skutečnou životní vášní a nevyhnutelně i osudem.
V šestačtyřiceti byl propuštěn z armády a usadil se v jižním Dorsetu, poblíž osady Clouds Hill. Prvních pár týdnů si připadal zbytečný. Navíc se o jeho odchodu z armády brzy dozvěděl tisk a Lawrence znovu čelil nechtěné vlně pozornosti. Vyřešil vše po svém – nejdotěrnějšímu reportérovi přerazil nos a ujel na kole. Vzápětí sice vyšlo několik nelichotivých článků, ale Lawrence nad nimi mávl rukou a měl klid. Stejně mávl rukou nad nabídkou z ministerstva obrany stát se poradcem ve věcech válečných.
Ráno 13. 5. 1935 nasedl na motocykl. Cestou na poštu v Bovingtonu si za ostrou levotočivou zatáčkou všiml dvou chlapců na kolech až na poslední chvíli. Při pádu si rozrazil lebku a o šest dní později v nemocnici zemřel.
Národ tesknil, mocní se předháněli v proslovech o hrdinovi a jiní se na něj vrhli jako supi a popisovali odhalení Lawrence jako šarlatána, exhibicionisty a lháře. Na stránkách tisku se vedly rozsáhlé a nekonečné debaty, jejichž závěry nejsou dodnes vyjasněny.
Když jsme na zpáteční cestě míjeli sluncem do ruda zbarvený Džabal Kazali, vzpomněl jsem si na stať z úvodní části Sedmi pilířů moudrost: „Všichni lidé sní, ale každý jinak. Ti, kteří sní v opuštěných koutech své mysli, ráno procitnou a zjistí, že snili marně. Ti, kteří sní za bílého dne, jsou nebezpeční, protože s otevřenýma očima jednají stejně jako ve svém snu a tím umožní jeho uskutečnění.“ Tohle přesně Lawrence udělal. Přál si být rytířem, a byl člověkem, jehož fyzické slabiny, podivná sexuální orientace, nevýrazný vzhled a abnormální strach z fyzické bolesti byly zdrojem neobyčejně silné vůle, odvahy, soucitu a sympatie. Lawrence napsal v dopise příteli před svou smrtí: „Jsem obyčejným člověkem, hrdinové s nadlidskými schopnostmi neexistují. A pokud ano, pak jsem se dosud s žádným nesetkal.“


Svého Lawrence mají i Češi

Tyto hradby objevil rakouský cestovatel Alois Musil. Věnuje Rakouská orientální společnost – stojí na památníčku u hradu Amra v jordánské poušti. Alois Musil byl ale Čech, přesněji Moravan. Narodil se v roce 1868 v rodině rolníka v moravské obci Rychtářov a jeho mateřským jazykem tedy byla čeština. Jeho vzdáleným příbuzným byl slavný rakouský spisovatel Robert Musil a Musil později pracoval dokonce i v diplomatických službách rakouského mocnářství. Možná proto je podstatně více uznáván v Rakousku než v rodné zemi.
Rozdíl mezi ním a Lawrencem byl v tom, že oba stáli v době první světové války proti sobě. Lawrence působil mezi arabskými kmeny z pověření britské Intelligence Service, Musil měl zase z pověření rakouské a německé vlády sjednotit kmeny proti Anglii. Nesnášenlivost Arabů a Turků i další okolnosti ale nahrály Lawrencovi a Britům.
Musila arabský svět fascinoval stejně jako Lawrence. Když studoval Bibli, mimořádně ho zajímalo, proč se kraj arabské pouště stal kolébkou tří velkých náboženství, a rozhodl se to sám zjistit. Už jako student a později i jako vysokoškolský profesor projezdil pouští na hřbetě koně nebo velblouda přes třicet tisíc kilometrů, ovládal více než tři desítky arabských nářečí a stal se šejkem dvou kmenů Ruála a Beni Sachr, původně znepřátelených. Když objevil pouštní hrad Amru a jeho úchvatné kresby, které se naprosto vymykaly islámským tradicím, všichni se mu nejprve vysmáli, jenže pak přivezl fotografie a kresby, a svět žasl. Musil byl uznáván jako vědecká kapacita. Je také autorem řady map a byl to on, kdo na základě žádosti britského ministerstva zahraničních věcí začátkem 20. století vytyčil hranici mezi Egyptem a Palestinou. Jak uvádí ve svém článku z roku 2001 v Respektu o Musilovi Miroslav Zajíček, jeho práce byla využívána ještě po osmdesáti letech pro řešení hraničních sporů mezi Izraelem a Egyptem.
Protože Musil pracoval pro rakouskou vládu, dokonce v jejích diplomatických službách, neměl to v poválečné Československé republice jednoduché. Přesto vyměnil Vídeň za Prahu a Karlovu univerzitu, založil Orientální ústav Akademie věd a publikoval spoustu knih a statí o Arábii doma a hlavně v zahraničí. Byl členem různých evropských vědeckých společností. Zemřel v dubnu 1944. Jeho jméno je vytesáno ve Dvoraně slávy v New Yorku.
V muzeu ve Vyškově se nachází jeho stálá expozice. Otevřeno je od pondělí do pátku od 8 do 16 hodin, v sobotu a v neděli pouze po předběžné dohodě.
 
říjen 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group