ikoktejl

K nejchladnější hoře planety

horaTen šílený nápad nebyl můj, dostal ho Peter Valušiak. Polárník polárníků, držitel mnoha prvenství a rekordů. V roce 1996 uskutečnil se třemi Rusy extrémní přechod z Ruska na severní pól a dál napříč Arktidou až do Kanady. Messner se o jejich výkonu vyjádřil jako o největším extrému, vyřešeném polárním problému století. A protože Arktida má na jihu svůj mrazivý protějšek, je nasnadě, že pokračováním extrému musí být expedice právě v Antarktidě.

Pět tisíc kilometrů dlouhý horský pás je jedním z nejdelších na světě. Nejvyšší vrchol Mount Vinson je nejchladnější horou planety, sahá dokonce výš než alpská legenda Mont Blanc!

Nechceme na něj navíc, jako dosud všichni extrémní horalé, jen tak doletět. Pokusíme se až k masivu dorazit na lyžích zapřažení do těžkých saní, přímo z polární základny Patriot Hills, kde začínají všechna antarktická dobrodružství. Nevíme o nikom, kdo by zatím tuto cestu absolvoval, netušíme, co nás čeká. S kým se do toho bláznovství pouštím? Lepší tým si lze těžko představit.

DRAŽŠÍ JEN LETY DO VESMÍRU

Všechno se odehrávalo až příliš rychle, pak to zvadlo. Čekali jsme na chilském jihu v Punta Arenas. Je to nejjižnější město na nekonečně dlouhém americkém kontinentě. Vlečeme s sebou polární saně, lyže, sudy s výbavou. Nadváhu vídeňské letiště ohodnotilo na dva tisíce eur a teprve po diskuzi byli ochotni slevit.

Vše cestou na letiště a vůbec všude hlídáme, protože batoh odvlečený náhodou na křižovatce „nahodilým chodcem“ by znamenal přijít o věci, které se v pustině mohou rovnat šanci přežít.

U nočního piva s tučňákem na etiketě pak hltáme první novinky. Po čem jsme vyprahlejší?

ALE (Antarctic Logistics & Expeditions) je unikátní společnost, která zajišťuje jako jediná na světě sportovní aktivity v Antarktidě. Její monopol nemůže nikdo narušit, a tak si diktuje podmínky i ceny. Ostatně jejich reklamní slogan nic nezastírá a nestoudně hlásá: Dražší než my jsou jen lety do vesmíru.

Bohužel mají pravdu. Nic dražšího než výlety do Antarktidy na planetě neexistuje. Ledové ceny převyšují všechny horolezecké výstupy, i Everest je ve srovnání s Antarktidou cenová popelka. Je to k zbláznění, drásá to duše a peněženky nadšenců polárních aktivit, ale obejít se to nedá. Prostě – koupili si Antarktidu.

NA MOČ SI VEzMěTE LáHEV

Časně ráno je sraz v kanceláři. Nejde o nic víc než o další provětrání kont a pojistek. Naše pojištění u dánské IHI, garantující limit až do tří set tisíc amerických dolarů, prošlo.

Máme chvilku času, tak v rychlosti probíráme vybavení a pak spěcháme na breefing polárních expedic. Norové, Rakušané a my – „Čechoslováci“. Mezi věhlasnými osobnostmi se zdá, že není nic normálnějšího, než šlapat na nejvyšší hory světa. Je tam i půvabná Cecilie

z Norska, která byla na Everestu. Jak se tam ta třicetiletá křehká vánoční ozdoba s nevinným úsměvem dostala? Výčet jejích výkonů i plánů vyráží dech. Právě byla v expedici přes Grónsko, teď je na jižním pólu a pak odlétá na pól severní. Nu a potom míří na K2 k dalšímu pokusu.

Na mítinku jsme obeznámeni s pravidly Antarktidy. Propírá se Antarctic Treaty, volně přeloženo antarktická smlouva, jejích dvacet sedm článků a apendixů, nasloucháme toku zákazů a příkazů. Jsme zaplaveni poučkami, co všechno nesmíme. Nesmíme nic. Smíme snad jen platit! Dle přísných pravidel musíme dokonce „vykonané“ stolice nést s sebou ve speciálních pytlích a nové regule nařizují ve finále močit jen na speciálně vyčleněných místech. Ve vrcholových partiích musíme mít ve výbavě dokonce láhev na moč!

KILO ZA 60 EUR

Po breefingu hážeme do saní a transportujeme do letadla zavazadla. Vše vybalíme až v nitru ledového kontinentu, možná v padesátistupňových mrazech. Dříve se k věcem už nedostaneme.

Před letadlem se vše převažuje a zase platíme – za kilogram nadváhy 60 eur.

Do letadla už nastupujeme v polárním oblečení, protože až vysedneme, bude polární zima. Jak odlišné od expedic v jiných částech světa. K horám se horolezci probíjejí pomalu, s nosiči či jaky postupně nabírají výšku, aklimatizují se. Tady jsme teď v prostředí jara jižní polokoule, a za pár hodin nás pohltí polární zima. V minulosti trvaly výpravy měsíce, roky. Dnes díky kouzlům novověku nastoupí novodobý cestovatel do břicha letadla a to ho vyplivne přímo do mrazničky. Nesmí ale nic zapomenout, cokoliv z polární výbavy a výstroje bolestivě chybí. Pokud udělá chybu ve výbavě, je osudná. Tam už nedoplní tmavé brýle, opalovací krém, nitě, šroubovák…

Nemůžeme ale odletět. Do Antarktidy se nastěhovala vichřice. Čerti se rozvádějí – což je vždy větší metelice než svatba – právě v našem výchozím bodě trasy. Na Patriot Hills řádí uragán a škodí bohužel na výchozí základně. Vichr mrštil oběma zaparkovanými letadly o zem, tedy o ledovec. Bez úhony zůstala jen malá Cessna zakopaná pod masou sněhu.

Netušíme, kdy tedy budeme moci na základnu odletět. Uspěchanou civilizací jsme zasazeni do pevných časových omezení a termínů a jakékoliv zpoždění naši expedici ohrožuje. Já osobně po návratu z Antarktidy odlétám do své oblíbené tropické Indonésie. Hranice dosahu výletů se posouvá, vysněná Antarktida se vzdaluje...

KONEČNĚ START!

Přišlo to rychle a nečekaně, jak přicházejí ty největší události. Po deseti dnech čekání počasí konečně dovoluje odlet. Na známém letišti nás pohlcuje neznámé letadlo. Břicho Iljušinu je bezedné, polyká tuny techniky, benzin, saně i legračně oblečené pasažéry. V teplém latinskoamerickém odpoledni se soukáme v péřovkách do letadla. Postrádá obvyklé řady sedaček pro pasažéry, místo nich se jen kupí hromady batožin. Sedíme na lavičkách zády ke stěně. Nikomu to nevadí, jsme šťastní, že letíme.

Ale ani to ještě neznamená, že máme vyhráno. Rohodující je totiž přistání. Ruští piloti jsou slušní kaskadéři, jsou jediní, kdo má odvahu přistávat s velkým monstrem na led – žádná pevná letištní plocha tam totiž neexistuje. Pokud si pilot není jist přistáním nebo se zhorší počasí, letadlo se vrátí do Chile.

Máme štěstí! Ruští piloti pokládají letadlo na ledovec, blokovaná kolečka bezmocně kloužou dlouhé kilometry ledovou plání, až stroji konečně dojde dech. Ve vzduchu visí napětí, všichni jsme zvědaví na první mrazivou facku.

Směje se ale polární slunce, Antarktida nás vítá přívětivě. Okamžitě se chystáme vyjet na trasu. Někteří se na nás dívají jako na blázny, jiní jako na hrdiny. Jsme totiž první výprava, která vynechává úvodní sžívání s prostředím. V rychlosti kompletujeme polární saně, nakládáme věci a jedeme. Ještě ten den urazíme první kilometry, musíme dohnat čas, který jsme ztratili čekáním na odlet.

Poprvé si nazouváme lyže a zapřahujeme se do těžkých saní za obdivného potlesku okolí.

ZAPŘAŽENI DO SANÍ

První hodiny jízdy se odehrávají v panenském území. Trasu před námi nikdo nezná, zatím není prozkoumána. Budeme se probíjet územím, kterým ještě nikdy nikdo před námi neputoval. Měl by se dostavit dobyvatelský pocit, po kterém prý touží každý chlap. Zatím vnímám jiné věci: těžké saně, tlačící boty… To přece nemůžeme přežít! Takhle nelze ujet čtyři sta kilometrů, které nás asi dělí od cíle. Na saních máme každý naloženo kolem sedmdesáti kilogramů, Peter Valušiak veze ještě víc. Na zádech máme batoh s nezbytnostmi, náhradním oblečením, životodárnou termoskou, jídlem…

Váha saní je přenesena do speciálního pásu, kterým jsme přepásáni. Každá překážka, kterou s nimi musíme překonat, se okamžitě projeví na škubnutí saní. Trhavé pohyby evokují kopulaci, kmitáme obdobně svými těly, ovšem jen naprázdno.

Všechno má rychlý spád. První stavění stanu, první polární toaleta, první otlaky a první nářky ve stanu. Vše bolí.

PUCHÝŘE

Protože s Palem sdílíme jeden stan a jsme na sobě tedy hodně závislí, snažím se unavenému kameramanovi pomoci se stávkujícími botami. Má smůlu, nesedí mu a tlačí. I když je odpoledne a jsem unavený, přivazuji si za své saně ještě jeho, aby se mu šlo lépe. Zatím se mi šlapalo skvěle, tak mě sáňky navíc přece nerozhodí! Dělám jako by nic, ale to je asi vždycky nejhorší. Začínám váhu cítit čím dál víc. V polárních končinách se na hrdiny a samaritány nehraje, každý si má hlídat hlavně sám sebe. O přežití mohou rozhodnout úplné maličkosti. Třeba to, jak se cítí noha v botě. Výsledkem mého hloupě dobráckého snažení tak jsou puchýře na chodidlech. Narušil jsem základní pravidlo – v mrazu se člověk nesmí zpotit.

Při tažení dvojích saní ve speciálních botách jsem si sedřel plosky. Večer mi pak doktor obrovské puchýře propíchal jehlou a prošil nití. Prošitými otvory z kritických míst odtéká hnis. Vypadá to morbidně. Je to jen pět dní, kdy jsem si při čekání na odlet četl v Messnerově knize, jak podobný problém vyřadil kolegu Fuchse na jejich legendárním přechodu Antarktidou. Proč ale zažívám stejnou šlamastiku hned na počátku expedice i já?

KŘIŠŤÁLOVÉ DRAMA

Dosáhli jsme místa, kde se ledové plato láme v prudký sešup. Počasí je všechno jen ne ideální. Lyže a hole jsme museli zaměnit za mačky a cepíny. Ledovec vypadá jako modrý křišťál, je hladký a vyleštěný jako nedělní polobotky. Pro oči je to pastva, pro fotografa nádhera, ale pohroma pro chůzi. Pohybovat se po modrém skle nejde bez ocelových hro-tů. Ostrý protivítr žene do očí sněhové vločky, ledovcové trhliny se

šklebí, příroda tu má v zásobě spoustu nástrah, aby polapila lidského vetřelce, který nezvaně bloudí pustinou. Od stvoření světa sem nikdo nezavítal, proč by měl právě dnes? Zapadám do trhliny, naštěstí mělké, bezzubé. Pádu si nikdo nevšímá, podobně totiž občas mizí v trhlinách i ostatní. Naštěstí vše končí jen odřeninami, odneslo to pochroumané koleno, ale tady se na marody nehraje.

Každý má své problémy. Stačila vteřinka nepozornosti a vichřice ukradla Zdenovi péřovou rukavici. Přivázaný k saním se nemůže pustit za ní a jen se bezmocně dívá, jak mizí velmi důležitá část jeho oblečení. Vzápětí kolem proletí i rukavice Pala. Křičí zoufale na Zdena, ve fujavici ale není slyšet, a tak palčák sice Zdena téměř trefí, ale ten si ho všimne příliš pozdě. Ztráta rukavic je zlá. Máme sice náhradní, ale… Zázraky se však dějí i v Antarktidě. Druhou rukavici zachytil ledový výčnělek.

Ve fujavici spouštíme těžké saně z ledového svahu. K našemu zděšení se ty Petrovy řítí dolů a vše vypadá, že přijdeme o ty nejtěžší, na kterých je tolik životně důležitých věcí. Ztráta bude tragická! Naštěstí se dole zázračně zastavily.

JEN S JEDNOU RUKOU

Před námi je dilema. Až dosud jsme šli od Patriot Hills k horskému hřebeni, který se rýsoval na obzoru. Teď jsme u něj, ale je jasné, že přejít ho nepůjde. Musíme ho obejít, tím se však odchýlíme od správného směru. Kilometry navíc se vyplatí, jen když najdeme průchod ledovci a překleneme první záludné hory. Petr věnoval přípravě expedice spoustu času a snažil se poshánět co nejvíce informací a map. Držíme teď v rukou to nejlepší, co věda třetího tisíciletí přinesla, ale očividně je na zmapování Antarktidy krátká. Musíme se tedy spolehnout jen na navigační systém GPS, sami na sebe a hlavně na Petra.

Pak přichází další rozhodnutí – dál už se nemůžeme z trasy odchylovat. Loterií je však i šplhání na horský hřeben – z druhé strany může být propast. Petr se vydává vzhůru na průzkum bez batohu i bez saní. Aby se nemusel úplně vracet, vydali jsme se mu naproti. Já se bohužel rozhodl zapřáhnout si jeho saně.

V ledovém strmém terénu se musím pořádně opřít do holí, abych zdvojené sáně utáhl. Trest je rychlý – otok zápěstí a zánět šlachy. Bolí a vyřazuje levou ruku. Další týden táhnu saně jen pomocí hole v pravé ruce, levá ruka musí být podle doktora v klidu. Lékař výpravy má kuriózně stejný problém, u něj je to prý chronické. Týden se belháme pláněmi jako raněné koroptve.

JAKO ZAKLETÉ

Obcházíme horský hřeben, ke kterému jsme tolik dnů šlapali. Každá další hora je matoucí. Pokaždé se zdá tak blízko, a pak si z nás střílí, jak se délka natahuje. V polární krajině jsou vzdálenosti zavádějící. Průzračný vzduch, ledovcová clona a všeobklopující běloba je značně zkreslují. Šlapeme tři dny k hoře, která vypadala docela blizoučko. Vleklé přibližování k cílům je deprimující, hořké, horské hřebeny zdánlivě utíkají, vše před námi jakoby couvá. Na konci dlouhého dne je kopec, který jsme si vyhlédli, snad stejně daleko jako ráno. Nebo ještě dál? Jako by někdo přestavěl figury na šachovnici zpět do výchozí polohy dramatické partie. Soupeřem je všemocná příroda Antarktidy. Teď rozhoduje o našich osudech, o bytí i nebytí.

Zvykáme si na tvrdý režim pracovního dne, harmonogram je nekompromisní. Vstáváme v šest, dvě hodiny vaříme, snídáme a balíme věci a stany. V osm vyrážíme. Po hodině šlapání vytoužená přestávka, krátké posezení na saních. S lyžemi na nohou žádná velká pohoda, ale je to pořád jednodušší, než je sundat a pak zase bojovat se zapínáním vázání. Živou vodou a hlavním programem přestávky je čaj. Těšíme se na něj celý den. K čaji přikusujeme müsli tyčinku či čokoládu. Množství potravin je přesně rozplánováno – dvě tyčinky a jedna hořká čokoláda. Čokoláda je hlavní radost dne, většinou si ji šetřím až na odpoledne, kdy je únava největší.

Po čtyřech hodinách je čas na polední přestávku. Stavíme v ní za každého počasí stany, námaha se totitž vrátí, protože ve stanu si můžeme na chvilku zout boty, největší problém expedice. Mokré ponožky vyměníme za suché. Vaříme oběd, polévku a hlavní chod, obojí ze speciálních hliníkových pytlíků. Stačí je jen přelít horkou vodou. Hrajeme nejen o čas, ale i o palivo. Hrnec, v němž vaříme polévky a tuhá jídla, ani moc neumýváme, mráz hned vše konzervuje, je škoda každé kalorie. Přece je nebudeme zbytečně odstraňovat! Druhý hrnec je určen na litry čaje. S plnými termoskami pak vyrážíme na odpolední úsek, náročnější než ranní.

Jednotlivé etapy pochodu se teď zdají delší, pauzy naopak kratší. Nejdelší je poslední hodina, kdy už se tělo pochodu nejvíc brání. Všechno už bolí. Ve tři čtvrtě na osm večer končíme. I když co je zde vlastně večer? Za současného polárního léta slunce nezapadá, světlo je až do rána. Shození těžkého batohu a vyzutí z prokletých lyží a hlavně odepnutí karabiny z těžítka saní je slastí.

Stan někdy stavím sám dříve, než dorazí Palo s kamerou. Aby byl vypnutý a stál i ve vichřici, zarážíme do ledu nejen kotvy a cepíny, ale i hole a lyže. Na podlážku přijdou čtyři karimatky, na ně už se může stan plnit výstrojí a hlavně námi. Zavedl jsem rituál, který má specifický význam – odděluje pracovní den od zasloužené pohody. Vezu láhve „tátovice“, slivovice, kterou „navařil“ můj skvělý táta. Při každém dojezdu obcházím s láhví partičku a vychutnáváme okamžiky zakončení jízdy. Nikdy mi slza ohnivé vody nechutnala víc! Ke konci akce ale už musíme kvůli rozpraskaným rtům ředit slivovici čajem. Slza slivovice vhání slzy do očí nejen svojí silou.

Je ze mě vrchní zahazovač, lopatou obhazuji okraje stanu sněhem. Jako sněhový specialista zasypávám i stan Petra, který nocuje sám. Pěchujeme sníh do hrnců a těšíme se na polévku, hlavní jídlo a čaj. Vaříme dlouhé hodiny, práce s vařičem vyplňuje téměř celý večer. Nemám vaření rád, proto budu raději házet sníh a kopat. Ale bez vaření se nenajíme, s Palem se tedy střídáme.

Jsme už hodně daleko a doufáme, že nejhorší máme snad za sebou. Jsme zmrzlí, unavení. Někdy je i ve stanu minus čtyřicet stupňů. Téměř jsme zvládli to, co nikdo před námi.

To ale ještě nevíme, že největší šok nás teprve čeká.

 

Ledový tým

Peter Valušiak celou akci vymyslel, je tahounem logistiky, strategie, vybavení a vůbec celého plánu. Pro každého připravil speciální výstroj, lyže s důmyslným vázáním. Ušil bundy, speciální botičky do sněhu i do stanu. Stará se o satelitní telefony i navigační GPS, zvládá neuvěřitelné. Je to člověk, jehož opravdovým domovem jsou ledové pustiny, do Bratislavy jezdí snad jen na dovolenou.

 

Zdeněk Hrubý je ostřílený himálajský harcovník, šéf mnoha expedic k nejvyšším vrcholům planety. Má za sebou pět úspěšných „osmiček“ – Lhotse, Hidden Peak, Gasherbrum II, Čho Oju, Shisha Pangmu.

 

Vláďa Nosek zase kýval světu z vrcholu jeho nejvyšší hory, Everestu. Zdolá-li Vinson, stane se držitelem Seven Summits, tedy pokořitelem všech nejvyšších vrcholů kontinentů.

 

Palo Barabáš je filmařem výpravy. Právě on natočil film 118 dní v ledu, který z Petra Valušiaka udělal mezinárodní hvězdu. S Palem máme za sebou řadu společných expedic. Když jsme těsně před odletem křtili film Pururambo, moderátor přeplněnému dusnému sálu jen tak suše oznámil, že v Antarktidě, kam se nyní chystáme, je právě minus padesát čtyři stupňů. Na rozpálené slavnosti jsme znejistěli…

 

Rudolf Švaříček – cestovatel, horolezec, podnikatel, zúčastnil se řady expedic. Člen prestižního klubu magazínu Koktejl 7K.
duben 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group