ikoktejl

Bílým děsem na Mt. Vinson

 

desemAntarktida je také nejchladnější a největrnější kontinent. Řádí vánice, ale my pokračujeme v pochodu. Jdeme místy, kam ještě nevkročila lidská noha. Z Patriot Hills, antarktické stanice, odkud se výpravy nechají pod Mt. Vinson převážet vzduchem, jsme se rozhodli jít zřejmě jako první na světě pěšky, se saněmi v zádech. A ještě jsme vyšli s několikadenním zpožděním. Nyní doháníme ztrátu. A i teď jsme odlišní od jiných – „normálních“ – expedic. Když přijde vichřice, Američané čekají i pět dní, než přestane, pět dní, než povolí mráz… My stále šlapeme.

MASIV MT. VINSON

S obdivem vzhlížíme k magickým horám. Nahoře v nebesích vyrostli velkolepí velikáni. Možná to není úplně na nebesích, ale o fous níž. Srážejí k zemi, připomínají pokoru, kterou je třeba k vrcholům udržovat. Nejchladnější hory planety jsou před námi. Kolem se ledovce slévají, mění své názvy, neurčíme, kde končí Minesota a začíná Nimitz… Horská božstva si nás vychutnávají, ohromují rozměry i vzdálenostmi. A král ledových horstev Mt. Vinson nás hypnotizuje.

Ukázal se překvapivě brzo, ale k jeho stěnám budeme šlapat ještě dlouhé dny namáhavého pochodu.

Od počátku víme, že právě na konci expedice nás čeká nejtěžší zkouška – až kilometrové převýšení při výstupu jedním z neznámých, dosud neprostoupených ledopádů, na jejichž konci je plato se základním táborem Mt. Vinson. Díky nekonečné jízdě už příliš dobře víme, jak velký rozdíl je jít s těžkými saněmi po rovině, a třeba jen nenápadným kopcem. Kopce, které máme v zádech, nám teď připadají nicotně. V noci se proto každému honí hlavou, jak v závěru dopadneme, zda se nahoru vůbec vyškrábeme. Snad se nebudeme muset otočit.

Zatím si vůbec neumíme představit, jak dokážeme stěnou dostat nahoru saně. Odložit je nemůžeme z mnoha důvodů – jsme v Antarktidě a potřebujeme všechno, co na nich je, jinak bychom nemuseli přežít. Rébus nemá tajenku, jen bezesné přemýšlení a překvapení na závěr. A pak jsme u něj!

LEDOPÁD

Nad námi je kilometrový ledopád. Do jeho nekonečného labyrintu se pouštíme naslepo za spěchu a ve vánici, která snižuje viditelnost. Šance najít správnou cestu je malá, ale existuje. Dosud jsme se probíjeli pláněmi i kopci Antarktidy volní jako ptáci, pohrdali lanem, nenavazovali jsme se, i když to pravidla pohybu na ledovci doporučují. Putovali jsme nádherně uvolnění. Teď ale jde do tuhého, tady to bez provazu nepůjde.

Rozhodli jsme se odložit na chvíli saně a poprvé zkusit najít cestu bez odporných těžítek. Přivázaní na jeden špagát stoupáme strmým ledovcem. Je neuvěřitelné, kam se dá na lyžích vyšplhat! Jenže pak už to dál se šikovnými prkénky nejde, musíme je vyměnit za mačky, hole a cepíny. Dál se probíjíme mezi seraky bludištěm ledovcových věží, připomínajících paneláky.

Zdoláváme ledovcové můstky, pod křehkou krustou často čeká hluboká propast. Překonat musíme všechny, i ty nejtěžší. Překračujeme hranice obvyklého dobrodružství. Přes ledovcové mosty se plazíme jako lehké kočky, jinde musíme skákat.

Sbírám odvahu do dlouhého skoku…, mohutný odraz, nekonečný let trvá snad věčnost…, levá noha prohrábne prázdnotu, pravá dopadá naštěstí na pevný podklad, mačka drží. Ale dál číhají další nástrahy. Je třeba se opatrně přesunout přes chatrný ledový mostek, z kterého zbývá jen malé torzo, ale rozumnější cesta chybí. Obrovsky se mi uleví, když jsem na druhé straně.

PÁDY DO TRHLIN

Za mnou jde Palo. Dlouze zkoumá terén, sbírá odvahu…, pak nakopává led předním hrotem mačky… a dál už nic. Mizí! Řítí se do hlubin. Ukopl jediný můstek. Vrhám se k zemi, nalehávám na cepín celou svojí váhou, dokud necítím škubnutí lana na druhém konci. Pád Pala se zastavil. Ležím přišněrovaný ke sněhu, v hlavě mi buší… Naslouchám děsivým zvukům pnutí ledovce, depresivnější muziku neznám! Palo není vidět, ale naštěstí je slyšet. Je živý!

Škrábe se postupně vzhůru. Konečně. Jak ho mám rád, je v pořádku!

V další trhlině ale mizí Petr. Věří, že jej dokážeme vytáhnout. Možná příliš velká důvěra v naše schopnosti. Svérázná metoda zdolávání seraků rozdováděla Vláďu, který se dokáže smát i v kritické situaci. Jistí mě, když tahám Petra z trhliny. Kdybych při tom všem nebyl, nebudu věřit, považoval bych vypravěče za hospodského přeháněče a tlachala. Tady se však dějí věci!

O kousek dál seskakujeme metry na spodní led, pak zdoláváme vertikální i převislé ledovcové prahy. Když jsem byl kdysi v kině na hitu Vertical Limit, chtěl jsem po některých scénách odejít, že jsou přehnané. Nadnesené americké akční filmy o horolezcích v ledových pláních se tady ale přetavují do reality. Má však ještě více proměn a fantazie než filmová limonáda. Naštěstí jsme ve správné sestavě, kolem mě jsou osobnosti zvyklé na všechno. I v šílených situacích je Vláďa pilířem klidu a pohody, vše je s ním jednoduché. Kdybych byl ženská, musím ho mít.

JEŠTĚ PADESÁT METRŮ

Prekérní situaci ještě zdramatizuje změna počasí. Prudký vítr přerostl ve sněhovou bouři. Stále stoupáme, snažíme se dosáhnout vrcholového plata. Petrovi padá mačka. Sundat rukavici a povolit řemínky, aby si ji mohl připevnit, představuje nadlidský úkon, který bolí! Čtyři chlapi stojí ve slotě navázaní k pátému na jeden špagát a čekají. Projít musíme všichni, nebo nikdo. Za chybu jedince platí všichni, každé zdržení je zátěží pro psychiku, zahřívá jen pohyb, z pasivity se líhnou omrzliny.

Stále častěji zjišťujeme, že se musíme kousek vrátit a hledat jinou cestu. Návraty ukrajují čas i sílu, frustrující pocit přerůstá v bezmoc. Ale musíme to dokázat, pokud chceme přežít. Je nás pět a vzali jsme si s sebou jen jeden stan. Ten je pro jednoho. Kolik se nás tam v nouzi nasouká?

Všichni si to uvědomujeme, ale nikdo to nechce vyslovit nahlas. K přežití vede jediná cesta – zpátky. Je to k zbláznění, podle výškoměru jsme už jen padesát metrů od vrcholového plata. Tam čeká záchrana, tam někde je základní tábor Mt. Vinson, kde přistává letadlo s expedicemi mířícími na vrchol. Společná porada ústí v jednoznačné rozhodnutí: návrat.

VICHŘICE A MLHA

Nebezpečným ledopádem jsme vystoupali asi kilometr, teď hledáme cestu dolů. Zachumlaní do sebe, se sklopenými hlavami a staženými kapucemi se schováváme větru a čekáme, jak dopadne Petr, který se na druhém konci lana pokouší o sestup. Marně. Naše stopy zametla vichřice a obklopuje nás jen neprůhledné mléko mlhy, chumelenice a nápory vichru. Bloudíme, tápeme.

Do čela se vrací zkušený Zdeno, ostřílený himálajský harcovník. Jde skvěle, chvilková zaváhání se nepočítají, vždyť hledá cestu bez slepecké hole, vystačí s cepínem. Ve slotě a slepecké bělobě nalézá směr. Ví kudy... nebo to alespoň úspěšně hraje! Většinou mu to vychází a to je rozhodující. I teď sice bloudíme a chvílemi se vracíme, ale přesto pomalu sestupujeme! Ve spěchu a nepřízni počasí jsme před výstupem nezapnuli GPS, tedy satelitní navigaci, která by pomohla najít odložené saně. Množí se pády. Staly se součástí dramatu, tvrdého boje s přírodou, která má navrch. Nebezpečné lety prostorem naštěstí zůstávají bez následků. Jsme vetřelci v lůně panenského ledovce, ale asi jsme se zalíbili štěstěně, asi nám to s rampouchy sluší. Když Zdeno dopadne po děsivém letu prázdnotou na záda, omluvně se usměje a pokračuje dál. V tom je síla velikánů, dělat jako by nic…

Snad nedopadneme jako legendární R. F. Scott při své výpravě na jižní pól. K cíli dorazil až po Amundsenovi, jehož červený stan a vzkaz zanechaný na pólu vnímal jako hořkou facku. Zdeptaná skupina se od pólu zbědovaně belhala bílou plání, čekalo ji sedm set mil zpáteční cesty bez tažných poníků. Polární trosečníci táhli saně sami. Postupně umírali a nakonec hladověli paradoxně jen jedenáct mil od záchranného skladu potravin. Scott 29. března 1912 trápil sebe i svůj deník posledním zápisem: „Proboha, postarejte se o naše rodiny!“ Našli je v zasněženém stanu za sedm měsíců.

Antarktida je prostě správným místem na pohodovou dovolenku: „Chcete-li se mít tak špatně, jak si jen dovedete představit, staňte se polárníkem!“

OMRZLINY

Zdeno opravdu našel odložené lyže. V extrémních podmínkách ale nemají šanci, na nohy patří mačky. Dál bloudíme v mlíku mlhy a mraků, navíc s lyžemi na zádech.

Konečně nacházíme saně. Vichřice nejtěžší Petrovy saně odnesla dvě stě metrů daleko. Váží přitom sto kilo!

Dokážeme ve vichřici postavit stany? Musíme. První už stojí. A pak najednou Vláďa zděšeně zírá na můj obličej: „Máš velké omrzliny!“

Dokud jsme se pohybovali, bylo vše v pořádku. Když jsem teď „jen“ stál a přidržoval stan proti vichru, nastěhovaly se omrzliny do tváří, na nos, prsty... Musím je rychle zahřát. Ještě že si toho Vláďa všiml, sám jsem nic necítil. V tom jsou omrzliny záludné, zpočátku nebolí, ale když se jejich bílá plocha přebarví do černé, je na záchranu pozdě.

VĚZNI V BOUŘI

Sněhová bouře nás uvěznila ve stanech. Opět si uvědomujeme, jakými jsme zde vetřelci. Ledový kontinent miliony let odmítá vstup lidí, Antarktida nikdy neměla místní populaci a dodnes se tomu agresivním prostředím úspěšně brání. Do poloviny 18. století o ní lidstvo vůbec nevědělo. Až v roce 1772 James Cook poprvé překročil jižní polární kruh a obeplul Antarktidu. O pevnině na jih od ledovců, mezi nimiž se prodíral, napsal: „…troufám si prohlásit, že žádný z lidí nepronikne dál než já a že zemi, která možná leží na jihu, nikdo neprozkoumá... Všechny obtíže násobí nevyjádřitelně děsivé vzezření krajiny, odsouzené k tomu, že nikdy nepozná teplo slunečních paprsků.“

První základna zde vznikla až v roce 1950, ovšem jen pro krátký pobyt. Pak se odehrála smršť událostí, ...a teď jsme zde my!

Omrzliny naštěstí nemají následky. Poprvé odpočíváme. Má to kromě ztráty drahocenného času i výhody. Po dramatu v ledovci si lížeme rány. Rozebíráme s Palem vyhlídky, před námi jsou zlomové chvíle expedice. Nemůžeme to vzdát. Musíme vzhůru.

HLEDÁNÍ CESTY

Slota ustala, začínáme opět žít. Musíme se znovu probít nahoru na vrcholové plato. Konečně ale do ledovcových homolí vidíme. Rozdělujeme se na dvě skupiny, abychom měli větší šanci najít cestu. S Petrem a Palem vyrážím o údolí dál než první skupina. Propojeni lanem šplháme na vyšší a vzdálenější kopce, kolem vyrůstá velkolepé panorama. Škrábeme se na nejvyšší vrchol oblasti, kolem jsou nunataky. Jejich název je kuriozitou Antarktidy, pochází z jazyka severních Inuitů a překvapivě zabloudil až na daleký jih. Jde o hory ve spodní části zalité ledem, ze kterého vylézají jen špičky.

Kudy jít však stále nevíme. Jistou šancí je probít se na vzdáleném konci vzhůru o údolí dál a pak se pokoušet některým ze sedel dostat do cíle. Rozumněji vypadá žlab, do kterého šli Vláďa se Zdenkem. S cepíny se probíjejí vzhůru! Vítězství, cesta je nalezena!

ŠPLhÁnÍ SE SANĚMI

Půjdeme nadvakrát, nejprve s plnými batohy a prázdnými saněmi. Pak budeme muset pro zbytek výstroje. Navázáni šplháme na lyžích ledopádem. Saně smýkáme za sebou. V těžkých místech se rveme, posouváme náklad o nesmělé centimetry. Pod odtrženým ledovým blokem odkládáme lyže, nasazujeme mačky a vytahujeme cepíny. Vše je zmrzlé a pevné, i víra v dosažení vrcholu. Mám sto chutí saně odepnout a pustit do trhliny. Ledovec má sklon 45–50 stupňů, záseky hrotů musejí být razantní.

Za nejtěžším místem se ledopád narovnává, dosahujeme ledovcového plata a v dáli tušíme základní tábor Mt. Vinson. Batohy padají z bolavých zad, jejich obsah už znovu můžeme naložit na saně. Musíme ale zpátky pro další věci.

U ledového bloku jsem si schoval čokoládu, teď přijde vhod. S lyžemi na batozích funíme mezi ledovcovými věžemi a seraky, vyhýbáme se nástrahám. Jde se mi dobře, mám formu. S Vláďou dosahujeme vrchol ledopádu, opojné vítězství blaží. Jsme nahoře, za nejobtížnější překážkou expedice. Vyhráli jsme, základní tábor je někde kousek nad námi.

VRCHOLOVÉ PLATO

Byla by to správná chvíle na šampaňské, kdyby nezmrzlo. Místo toho sundavám bundu a vydávám se znovu dolů. Ne, nezbláznil jsem se, jen chci odlehčit Palovi, mele už z posledního. Zaslouží si pomoc, má na starost filmování a to je námaha navíc. Nahazuje mi celý svůj batoh a já se potřetí rvu s ledovcem.

Vrcholovým platem se sunu jako zlomený burlak na Volze. Je dost nakloněné, zdánlivě nenápadné stoupání je nekonečné. Únava a přetížené saně, kam jsem si v samaritánské náladě po výstupu ledopádem naskládal více věcí, abych ulehčil ostatním, jsou velcí soupeři. Odkrajuji kilometry zoufalé jízdy, které nás dělí od základny.

ZAŘÍZNUTI

Na stanici se vítáme s Margot. V oblasti třeskutých mrazů působí ženská bytost jako pohádkový přelud. Usedáme do stanu, který slouží jako společenská místnost, centrum satelitních spojení, zásobárna, rádiová stanice i kuchyně.

Margot pracovala na polárních lodích, dělala průvodce v ledových horách, teď je jedinou bytostí jediné sportovní základny obrovské Antarktidy. Právě kouzlí nejbáječnější kávu života. Má pro nás důležitou informaci – je černější než káva: na nejvyšší vrchol Antarktidy máme jen dva dny! Pozítří odlétáme. Expedice zde obvykle tráví dva týdny! Stihneme se tak akorát na horu podívat! Zdrcující zpráva je špinavou podpásovkou. Nejsme „normální“ klienti, kteří platí padesát tisíc amerických dolarů, a podle toho se s námi jedná. Musíme se přizpůsobit. Jsme přitom první lidé, kteří doputovali z Patriot Hills až na Mt. Vinson po svých! Za odměnu fasujeme ledovou sprchu. Máme se smát, nebo brečet? Je dvacet dva hodin, musíme jednat.

Balíme věci, stavíme stany, vaříme..., a milion dalších činností. Není čas na oslavy ani na odpočinek, musíme okamžitě pokračovat ve výstupu…

ČERNÁ NOC

Za námi je nejtěžší den expedice, před námi nejstrašnější noc. Čeká nás otrocký noční pochod. Startujeme ve čtvrt na dvě v zuboženém stavu. Panuje zima jako na polárním hřbitově. Teploměr ukazuje minus 30 stupňů Celsia a padá stále níž. Zdenek vnímá ještě minus 42 stupňů a dál už je jen mrtvolný ledový běs. Nic horšího jsem nezažil. V mrazivém větru a náročném stoupání jsou saně stále těžší a těžší, zkoušíme různé triky.

Na nebezpečném ledovci bychom měli jít ve stopě za sebou, ale každý se snaží kopec ošálit jinak. Podivná parta nočních zoufalců se probíjí noční nepohodou a vydává se z posledního. Přitom kdybychom se vyspali a pokračovali ráno, stála by cesta zlomek úsilí, které potřebujeme teď. Zbytečnost a marnost ztěžují každý krok. Nohy přesouváme mechanicky, ploužíme se odevzdaně s čekáním na zázrak. Na jaký?

Ledový vichr bubnuje do zachumlaných kapucí, vzduch mrazí, dýchání pálí. Jak sveřepí mezkové se vlečeme ledovou mizérií až do míst, kde máme dost. Je šest ráno. Pro výstup na Vinson jsme udělali víc než maximum…

BÍLÉ RÁNO

Stavění stanů je nejstrašnější v životě. S Palem se to nakonec zázračně povede a zalézáme do ledových útrob. Jsme zničení, promrzlí, utahaní, pocit tepla se ne a ne dostavit. Klepeme se ve speciálních spacácích jako ratlíci. Víme, že potřebujeme spát, abychom nabrali sílu, ale nejde to.

Je jedenáct, když zjistím, že vedle mne leží obrovitý bílý sněhulák. Na sebe nevidím, ale vypadám asi stejně. Palko se místy hýbe, je tedy uvnitř ještě živý. Potvrzuje to prosbou, zda navařím. Omrzlé prsty marně vozí zmrzlou sirku po škrtátku. Po boji s vařičem nakonec přece jen tělo ohřívá báječná polévka.

HEAD WALLS

Opět stoupáme zapřažení do saní, ale už za posilujících slunečních paprsků. Jsme na konci ledovce, kam se dalo dojet s lyžemi i saněmi, a musíme je odložit. Okamžik, na který jsem se tak těšil. Dál budu silný, šlapat s batohem na zádech je přece má parketa – dělal jsem nosiče ve Vysokých Tatrách na Téryho chatě, s báglem jsem srostlý.

Přebalujeme, fixujeme saně. Pak nás překvapí Palo: dál nepůjde. Těžká role kameramana je v ledové pustině nevděčná, znamenala celou cestu spoustu pohybů navíc a poslední noc byla příliš krutá.

Batoh jsem podcenil, je obří a já se skláním jako stařena pod nůší. Přitom nás čeká Big Wall – Velká stěna. Stoupání je strmé, mačky značkují téměř vertikální úseky. Míjím ledovcové šrouby a smyčky k jištění, které tu zůstaly po předchozích výpravách, stejně se není s kým propnout. Cíl je ale tak blízko! Žene mě slastný pocit vrcholného uspokojení, vznáším se na vlně rozkoše. V ledovcové bariéře stavím stan, přezouvám boty i ponožky. Objevuje se Petr, se kterým teď tvořím dvojici, dál můžeme zážitky vychutnávat společně.

VRCHOL?

Konečně usínáme. Výšku jsme ale nabrali příliš rychle, chtělo by to ještě den. A potom už natěšeně překonáváme první trhliny, seraky jsou nicotné proti těm před dvěma dny. Šlapeme v trojici, střídáme se ve vedení, Petr zaostává někde vzadu, asi na něj padlo předchozí vyčerpání. Zatím vše probíhá dobře, i když na mě útočí palčivá bolest v zádech, která si se mnou hrála včera už v Big Wallu, když jsem vlekl mamutí bágl. Diagnóza Vládi: „Každý lékař by tě poslal samozřejmě ihned dolů, rizika jsou zbytečná!“ Zároveň dodává, že on by to ještě riskl.

Hlavou se honí přehršle pocitů. Vláďa situaci zvažuje ze svého pohledu – je krůček od dokončení sbírky Koruny planety, odvážného projektu výstupu na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Mě ale po návratu z Antarktidy čeká Indonésie, kam mám letět jako průvodce. Mám omrzlý nos a na tvářích fleky scvrklé kůže jak škvarky, vrchol, i když je blízko, mi nepřipadá už tak důležitý. Chvilka klidu přináší překvapivé řešení – rozhoduji se pro návrat. Nebudu zdržovat ostatní.

„Ne opravdu, běžte sami,“ přesvědčuji ostatní a nabízím některé věci z výbavy.

JEN SÁM

Jsem na Blue Ice, necelých tři sta metrů od vrcholu. Je mi fajn, tetelím se dobrým skutkem. Kochám se horami. Pásmem trhlin sestupuji až do high campu. Je tady i Petr, který se ztratil kdesi za námi a my si říkali, že se asi vrátil. Přesto mě překvapí – dolů se mnou nepůjde, počká na ostatní. Já musím. Musím odletět podle plánu.

Okolní hory se chlubí vznešeností, počasí se vybičovalo do příjemného maxima. Typický vrcholový den, kluci si to nahoře užijí, říkám si. Fotit nemám čím, nechal jsem aparát ostatním. Zato mě svírá spalující žízeň. Další z velkých paradoxů, protože šlapu po největší zásobárně sladké vody na světě. Už mi asi z té samoty hrabe!

Mezi seraky mě drtí nepříjemný pocit. Nechal jsem Petrovi nahoře stan, nesmí se mi nic stát, bez stanu bych noc nepřežil. Ve stanu se přežije vichřice, kalamita, dlouhá nepřízeň počasí… Bez něj není člověk nic, jen trosečník odevzdaný osudu. Hloupý pocit traumatizuje a doléhá na mě osamocení. V uších mi stále zní Vláďovo varování: „Buď opatrný, jseš sám. Nesmíš spadnout, hlídej si seraky!“

Nenechám se pohltit trhlinami, musím to dokázat, vždyť jsem ve finále ledového příběhu! Všechno už končí. Rozbité rty se brání horkému jídlu, pomačkané tváře, všechno se brzy dočká tepla, jen ještě vydržet. Překvapivě prožívám psychicky nejobtížnější chvíle. „Nesmím chybovat!“ opakuji si donekonečna a úspěšně kličkuji mezi seraky. Pak dojdu k lyžím, připínám saně a pouštím se do nesmělých sjezdů. Nejsem bravurní sjezdař, vyrostl jsem na Vysočině, odkojily mne běžky. Ani saně si s lyžemi nerozumějí, tím spíše se mnou. Co chvíli to do mne napálí, občas se převrátí. Připomínáme dámu s neposlušným psíkem na dlouhém vodítku.

Konečně vidím kemp. Proboha, je v něm letadlo! Vytřepané tělo nutím k poslednímu finiši. Trasu, která se chodí dlouhé dny nahoru, jsem „seběhl“ za pár hodin. Taky podle toho vypadám. Visím na hůlkách, když poslouchám zdrcující zprávu – letadlo, které má odletět z Patriot Hills, je poslední. Kdo neodletí s ním, má šanci za dva týdny – možná.

ZDRŽENÝ ILjUŠIN

Na Patriot Hills se upínám k jedinému, jak zastavit letadlo. Donekonečna všem opakuji: „Přece tam nemůžete nechat dva chlapy, jen tak je tam zapomenout. Iljušin musí počkat, až se s nimi vrátí letadélko Twin Otter!“

Jsem tvrdý, nepříjemný, ale musím to dokázat. Obrovské letadlo už je naložené a uvnitř čekají pasažéři, jen jeden bláznivý Čech zdržuje odlet. Boj o hodiny se mění v bitvu o minuty, snad i sekundy. Pročesávám pohledem oblohu. Konečně. Teď můžeme odletět!

Chvíle, pro kterou mělo celé dobrodružství smysl.

 

 

Nejsušší, nejchladnější, největrnější

l Zdánlivě stejná Antarktida má několik odlišných tváří. Je ze všech kontinentů největrnější, nejchladnější, nejsušší...

l Název pochází ze slova Antarktos. Anti je v řečtině proti, již v minulosti totiž byli badatelé přesvědčeni, že proti mrazivému severu musí ležet i ledový jih. Existuje, je větší než Evropa i Austrálie, jedenapůlkrát rozsáhlejší než Severní ledový oceán.

l Antarktida schovává desetinu pevniny celé planety. Jen jediné procento země je obnažené, ani tady se ale neuchytí vegetace. Průměrná nadmořská výška je 2280 metrů. Mnohem víc, než kam s „průměrností“ jednoho kilometru dosáhne zdánlivě nejvyšší Asie s Himálajem i všemi osmitisícovkami.

l V Antarktidě leží rozsáhlá horská pásma. Transantarktické pohoří je 3200 km dlouhé.

l Je zde uschováno přes sedm desetin světových zásob sladké vody. Tloušťka přímořského šelfového ledu je asi tři sta metrů a celková plocha 785 000 km2. Lámáním okrajů šelfového ledu vznikají icebergy – ledové hory. Představují za rok 1450 km3 ledu.

l Tloušťka ledu je průměrně dva kilometry, v nejsilnějším místě 4700 metrů, sloupec ledu tedy dosahuje bezmála výšky Mont Blancu. Led má celkem objem 29,3 milionu kubických km, shromažďuje přes 90 procent všech ledů světa. Kdyby roztál, hladina světových oceánů by stoupla o 80 metrů. Masa ledu stlačila pevninu Antarktidy o 600 metrů níž. Kdyby se led uvolnil, pevnina by stoupla a to by se projevilo další změnou hladiny oceánu. Následky raději nedomýšlet…

l Extrémy jsou i teplotní. Nejnižší teplotu –89,5 stupně naměřili Rusové na stanici Vostok. Mohla být v té době na Mt. Vinsonu, který je ještě mnohem výš, stovka pod nulou? Srážky činí v pobřežních oblastech čtyři sta milimetrů, ve vnitrozemí jen pět milimetrů, množství, které spadne na Sahaře.
květen 2006

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group