ikoktejl

Na kolech za písněmi pouště

kola

„Min ain anta – odkud jste?“ ptá se s úsměvem jeden z nich.

„Praha.“

Rozvážně kývne, a protože se dívá na německé kolo, zřejmě si myslí, že Praha je někde v Německu. Když mu řeknu, že jedu do Káhiry, ukáže na západní cestu. Zavrtím hlavou, že jedu tou delší. Protočí panenky.

Úderem poledne se vzorek na pneumatikách na horké cestě taví. Vyčerpaný dorazím na vrcholek holého kopce a svalím se do stínu skalního výčnělku. Mapa slibuje dlouhé klesání a potom relativně rovinku až do Nuweiby, kde bude, inšaláh, čekat Honza a melouny a ledové nápoje.

Kemp jako vymetený

Naším plánem bylo sejít se na cestě mezi Nuweibou a Tabou. Honza přijede z jihu od Šarm aš-Šejku, já ze severu od Jeruzaléma. Naivní předpoklad, že budeme jediní Evropané na celém poloostrově, byl téměř přesný. Před několika týdny byla Taba bombardována. Kempy, kolem kterých projíždíme, zejí prázdnotou a beduínští majitelé dávno odjeli zpátky do milované pouště. Jedinými živými bytostmi, které za celý den potkáváme, je karavana žen snažících se přesvědčit párek vytáhlých velbloudů, aby se vydal směrem do daleké osady v poušti.

V dálce se na kopci v horkém vzduchu tetelí bíle oblečená postava. Konečně! Honza! Jeho kolo, nový odlehčený Author (dvojče toho mého), se válelo ve stínu rokle u cesty, zatímco si z malého pahorku fotil můj zápas s pedály napříč plání. Padám do stínu a usínám dříve, než sešplhá dolů.

Před západem slunce jsme dorazili do Hamdanova kempu Jasmina, který nám doporučil přítel z Jeruzaléma. Pamatoval si ho z lepších časů, kdy sem místní hudebníci přijížděli z pouště, aby hordám turistů hráli na tradiční nástroj ud. S hudebníky jsme se právě chtěli setkat.

Hamdan byl hubený a na slovo skoupý, jako většina beduínů. Přivítal nás v kempu, který zel prázdnotou až na dva tucty koček.

„Zabíjejí škorpiony,“ vysvětlil nám Hamdan. Na několika prostých bungalovech ještě visely plážové ručníky a sluncem vybledlé šnorchly, které tu nechali vyděšení turisté. Hamdan se snažil nedat najevo, jak pro něj byla tato situace těžká. Mnozí beduíni investovali do potravin a vybavení, a kvůli bombardování o všechno přijdou. Žádní hudebníci tu sice nebyli, ale Hamdanův přítel Sliman nás prý vyzvedne v Nuweibě a vezme do středu pouště.

Jeep – svoboda, nebo otroctví?

Beduínská kultura je na rozhraní nové a staré doby – jedna z posledních živoucích nomádských kultur severní Afriky, ačkoliv se změnám nijak nebrání. Po takzvané šestidenní válce v roce 1967, kdy izraelská armáda rozdrtila Egypťany preventivním bleskovým útokem, dostali beduíni odměnou za pomoc okupantům a jako předplatné další spolupráce jeepy. Udržuje je při životě spojařská lepenka a vúdú a znamenaly konec soběstačné bezhotovostní beduínské kultury. Staly se poutem beduínů se světovou naftařskou ekonomikou. Pro beduínského muže ale znamenají symbol dobrého postavení a jsou často jediným finančním zdrojem rodiny – vozí v nich turisty do středu pouště a na oblíbené projížďky na velbloudech.

Bylo nám jasné, že pokud chceme vidět a slyšet skutečné beduíny, musíme přes všechny krásy pobřeží do pouště. Pozemky podél pláží sice vlastní beduínské kmeny, ale sami tihle samotáři dávají přednost svobodě volné pouště a tajným pěšinkám wadi (udolí), které proplétají Sinaj. Na kempy se dívají jen jako na příležitost směnit trochu kultury za peníze turistů, kteří rádi uniknou všudypřítomné hrozbě násilí a únavnosti moderního života v Izraeli.

Cesta z kempu Jasmina do Nuweiby byla nakonec delší, než jsme očekávali. S příchodem noci jsme se rozhodli pro opuštěný kemp v Nuweiba M’zaina. Cestou ve čtyřicetistupňovém horku jsme byli vyčerpaní, a tak ze „zdravotních“ důvodů Honza zpod hromádky filmů vylovil poklad – plastovou láhev domácí moravské slivovice. Vlny se rozbíjejí o pláž, popíjíme, pochutnáváme si na banánech a právě nás napadlo, že tu nejsou kočky jako v každé osadě, když tu přes koberec leze docela velký škorpion. Pěkně popořádku – schovat slivovici! Když je láhev v bezpečí, Honza vyloví foťák, já svou věrnou levou botu...

Píseň pouště

Do pouště nás Sliman ráno veze svým ctihodným jeepem, terén mimo hlavní cestu je pro naše naložená kola nesjízdný. Jeep spíše plachtí, než jede z jednoho písečného násypu k druhému. Sliman je jako ryba ve vodě, prozpěvuje si tichým, chraplavým hlasem. Horko je tu jaksi snesitelnější, vlhkost odpařující se vody zůstala na pobřeží. Země je zbarvená do mně dosud neznámých odstínů – sytě červených, růžových a okrových. Jedeme do sídliště Wadi Disko a jsem si jistý, že já a Honza budeme první nebeduínští návštěvníci. Poušť Sinaj navíc dává pocit naprosté jedinečnosti.

Oheň z chrastí ozařuje pískovcový hřeben vysoko nad námi, beduínům začíná dlouhý proces probouzení. Den v poušti nepodléhá městskému mechanismu islámu – ani jídlem se nikdo nezabývá až do západu slunce. Za tichého hovoru si čtyři muži, se kterými jsme se setkali, připraví nástroje a ze zubů si vydolují zbylá zrnka rýže. Jeden z nich tajně umotá joint s hašišem a nechá ho kolovat v kruhu. „Slimanovi se to nelíbí,“ svěřuje se Ibrahim s potlačovaným smíchem a ukazuje přitom na kamaráda, který spí s hlavou opřenou o pneumatiku jeepu. Klasický ud tady ovšem nenajdete. Hrají na improvizované nástroje jako samsemija, čtyřstrunný nástroj poslepovaný z rezavého kanystru, naplaveného dřeva a strun z klavíru. Ostatní bubnují do rytmu na opotřebované, ohrané bubínky. Písně jsou rytmické, zpěvné, motivy se opakují a každý z mužů přidává novou sloku, pak se všichni znovu a znovu spojí v nekonečném refrénu. Písně jsou o krásných ženách, dalekých cestách a nevysychajících pramenech vody. Patří k poušti, je těžké si tyto hudebníky představit na přeplněné pláži mezi štěbetajícími páry a cvakáním spouští automatických foťáků.

Mafiáni se zlatými hodinkami

Dny ubíhají v oparu chození a hledání stínu. Bez GPS a beduínského průvodce bychom dávno ztratili cestu. Beduín sedí ve stínu jeepu, zatímco ti mangun (šílenci, tedy my) šplhají na kopec, aby se odtud rozhlédli. Pod sebou vidíme poslední wadi a za ním nekonečné písky středního Sinaje. Ozvěna se rozléhá na kilometry daleko, odráží se od bílého pískovce pod námi i za námi, aby pak odezněla nad závějemi písku. Dnes končíme svůj pobyt v poušti a vracíme se do Samdže na okraji pobřežních hor.

Dáme si čerstvější jídlo a další dávku hudby. Je neskutečně těžké otočit se k poušti zády, ale máme před sebou ještě dalekou cestu a kola čekají.

Do Samdže dorazíme až večer. Je to typická beduínská osada – nehezká hrstka chýší postavených ze škvárobetonových tvárnic s dřevěnými přístavky pro zvířata. Někde stranou bzučí generátor, který zásobuje elektřinou pár vyčouhlých pouličních lamp a veřejnou televizi. Hodně domácností má elektřinu, což ovšem většinou znamená jedinou žárovku visící ze stropu.

Sliman i ostatní muži jsou doma tak nějak menší. Možná je to i kvůli neustálému plísnění jejich ženami. Děti jim ale přinášejí radost a my jsme brzy obklopeni houfem zvědavců s bystrýma očima, nedočkavých, aby si vyzkoušeli pár naučených anglických frází a okoukli naše kola. Po večeři, když je konečně sklizeno nádobí, se dvě ženy usadí u ohniště a jedna vytáhne flétnu a začne hrát. Druhá zpívá.

Jakmile se však ponoří do hudby, přijde pohroma. Do dvora se vřítí zánovní pick-up značky Toyota a z něj vyskočí podivně čistí muži. Výrazy lidí potemní a flétna zmizí. Z rukávů běloskvoucích šatů příchozích probleskují drahé hodinky a pompézní obličeje jsou orámovány fialovými turbany, jaké nosívají beduíni. Jsou to beduínští mafiáni, kterým se očividně nelíbí, že Sliman nabízí cizincům něco jiného než výlety, které organizují oni. Jeden velmi okatě natáhne ruku před Slimanův obličej, aby mu ji povinně, a poníženě, políbil. Zničili nám celý večer. Nastane tíživé ticho a neurvalci se odeberou do domku, kde je televize.

Naposledy přespáváme u ohniště pod zářivými hvězdami. S příchodem rána už máme kola vyložená z trpělivého jeepu. Po pár šálcích čaje na posilněnou říkáme Slimanovi a Ibrahimovi na shledanou (inšaláh!) a vydáváme se za svými stíny po dlouhé, rozpálené trase do Dahabu.
únor 2006
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group