ikoktejl

Z tisíce a jedné noci

Nikdy jsem netušil, že po všem, co jsem už viděl, na mě tak hluboce zapůsobí země hrdinů pohádek tisíce a jedné noci – Omán.

 

Z tisíce a jedné noci
 
Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba

 

Setkal jsem se tu se směsicí hluboké minulosti a moderní přítomnosti a spoustou kontrastů: vyprahlou poušť střídají sytě zelené palmové háje, v údolích poutníka rozpaluje žár, v horách je naopak příjemně chladno. Muži tu mají dýku, ale ta je jen nostalgickým symbolem, vzpomínkou na minulost, a snad i připomenutím mužské ješitnosti. A z očí zahalených žen lze číst úsměv.

 

Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako na objevitelské cestě. Krajina se neustále měnila a na kamenité stezce jsme potkávali jen pastevce s malými stády hbitých koz. Když jsme došli do vesnice, vzbudili jsme okamžitě pozornost několika místních obyvatel a jeden nás pozval i k sobě domů. Na kamenitou podlahu na malém dvorku jen tak položil velkou rohož jako kouzelný ubrousek „prostři se“ a mladé i staré ženy nám nosily velké mísy s nejrůznějšími ománskými pochoutkami.

 

 
Podruhé jsem už mohl navštívit přímo hlavní město Ománu – Maskat. Už letištní budova napovídala, jaké bude celé město. Barvy, chuti a vůně překonaly všechna má očekávání. Zdobná architektura, vůně aromatického kadidla, vodních dýmek... Všude pak muži ve svých oděvech připomínajících dlouhou bílou košili – v dišdaši.
 

 
Samotné město žije tak trochu schizofrenním životem, moderním i původním. Historické čtvrti se prolínají s moderními, zlatem ozdobené mešity se střídají s prosklenými budovami bank a na silnici lze potkat moderní mercedesy stejně jako osamělé divoké velbloudy. Jediné, co se nemění, je celodenní i noční vysoká teplota.
 
Omán byl po staletí nehostinný a pro okolní svět neznámý a nedostupný. O cizince tu nestáli a chyběla dopravní i veškerá jiná infrastruktura. Když se ale v roce 1970 ujal vlády mladý sultán Kábús Ibn Sa’íd Ibn, podmínky v zemi se změnily. Podařilo se mu jak zvýšit životní úroveň obyvatel Ománu, tak přilákat zahraniční investory i návštěvníky. Hranice se otevřely. A městu Maskat byl v roce 1995 zatím jako jedinému arabskému městu udělen titul Nejkrásnější město světa. Ostatně, když se Ománců zeptáte, jak se jim změny líbí, vycítíte z jejich slov, že jsou za ně upřímně vděčni.
 

Turisté mají v Maskatu co obdivovat. Nachází se tu velké množství pevností, hradeb a strážních věží zejména z doby portugalské nadvlády v 16. a 17. století. Sloužily k obraně měst a vodních zdrojů a velká část je dnes veřejně přístupná. Pevností je v zemi na pět set a nejkrásnější jsou právě v Maskatu a v oblasti okolo městečka Nazwá. Toto území bylo v minulosti známé pod mnoha přízvisky, například jako Vejce islámu či Srdce Ománu. Nazwá byla významným správním i obchodním centrem sultanátu i celé jižní části Arabského poloostrova.

 

 
Nejjižnějším ománským regionem je Dhofar. Je to jedno z mála míst na světě, kde rostou kadidlovníky Boswellia carterii, zdroj vzácné pryskyřice – frankincenze. Stromy rostou pouze v jižním Ománu, ve vádí Hadramaut v Jemenu a v severním Somálsku. O Dhofaru se říká, že produkuje nejkvalitnější frankincenzu na světě. Stromy zde rostou divoce a jsou rozptýleny po planině v okolí města Salálah, druhého největšího sídla Ománu a hlavního města regionu. Kvalita pryskyřice velmi závisí na poloze stromů a vlivu monzunů. Nejkvalitnější, tedy světlá a čirá, se získává ve vnitrozemí.
 
Frankincenze se sbírá od prosince do konce března. Z kmene stromu se ořeže kůra a pak se strom nechá několik dní v klidu. Strom do rány postupně vypouští mízu, ta zasychá a když po nějaké době ztvrdne, začne sběr. Je to velmi namáhavá a únavná práce, kterou mají na starosti především ženy.
 

Frankincenze je dnes v arabském světě stejně populární jako v minulosti. Obsahuje hořlavý přírodní olej. Mnoho lidí si tak její příjemnou vůní aromatizují šaty (pomáhá také proti molům) i celé domy. Věří se, že má i léčivé účinky. Ostatně kadidlo, které používají křesťané, podle Matoušova evangelia přinesli mudrci právě z východu a šlo o dar nově narozenému Ježíšovi.

 
 

Kdo byl v Ománu, nemůže pominout ani další místní zvláštnost – zahnutou dýku chandžár, která je tradičním doplňkem pánského oblečení. Muži ji nosí při zvláštních příležitostech a oficiálních akcích. Na vesnici ovšem zůstala stálou součástí oděvu a nosí se denně. Původně se rukojeť vyráběla pouze z rohu nosorožce, ale časy se změnily, a nyní se vyřezává ze dřeva nebo se používají umělé hmoty. Za cenu 50–115 riálů (1 ománský riál = asi 100 Kč) můžete koupit opravdu pěkné kousky. Chcete-li si odvézt skutečný skvost s rukojetí z nosorožčího rohu, počítejte s cenou, která může přesáhnout i 800 riálů. Seženete ji, ovšem musíte si pak sami v sobě srovnat, že rukojeť je vyrobena z rohu zvířete, jež za to zřejmě zaplatilo životem a jehož druhu hrozí vyhubení...

 
Březen 2007
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group