ikoktejl

Ani lstí, ani silou

Ani lstí, ani silou!
 
Napsal a vyfotografoval Peter Hupka

 

Římské náhrobní stély a kamenné pláty s nápisy odlévali v červenci archeologové v Komárnu. Šlo o kameny z druhého a třetího století, nalezené pod nárožní věží někdejšího římského vojenského tábora Castel v Iži. Později byly použity jako obrubníky nebo do obložení kanalizace. Odlitky budou součástí nově otevřené expozice na hradě v Nitře.

 

Kameny se dnes nacházejí v římském lapidáriu (z latinského slova lapis – kámen, tedy místo pro uchovávání sbírek z římských opracovaných kamenů) v šestém bastioně městského opevnění Komárna. Svého času právě tady stál nejvýznamnější pevnostní komplex na území Uherska a dodnes zůstal největším takto zachovaným opevněním v Evropě.
 
Kameny jsou v lapidáriu uloženy spolu s dalšími památkami na dobu Římské říše, tedy se sarkofágy, soškami, reliéfy, oltáři a dalšími architektonickými prvky. Většina pochází z římského města Brigetio, které leželo u legionářského tábora na Limes Romanu, opevněné římské hranici označující severní evropskou část říše. Brigetio dnes patří k území Maďarska (Komárom – Új Szöny). Některé exponáty se ale našly na slovenském území, v lokalitě Iža.
 
Na to, zda kameny lze považovat za památky z doby raného křesťanství, nebo ne, existují různé názory. Starší historici některé označili jako raně křesťanské. Nyní ale převládá názor, že je zmátlo písmeno F, architektonická značka na jednom z nich, která se protla se starším nápisem, a vědci pak v tomto místě viděli kříž.
 

 
Jak se tvoří kopie
 

Na odlitcích pracuje Viktor Šíma z Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. „Nejprve jsme museli přímo v lapidáriu vytvořit formy a z nich pak v dílnách Archeologického ústavu v Nitře zhotovujeme odlitky,“ vysvětluje. Originál se musí nejprve potřít mastnou látkou, která mu neuškodí a dá se zase dobře odstranit, tedy odmastit. Používají se k tomu různé krémy na ruce, leštidlo na parkety. Póry se vyspraví plastelínou, aby se forma nepřilepila. Pak se na předmět nanese první vrstva lukoprénu, kaučukové hmoty s katalyzátorem. Právě v té se po utuhnutí věrně zobrazí reliéf předmětu. Vrstvička je silná jeden až dva milimetry a než zaschne, vtlačí se do ní gáza, která formu zpevní a zabrání tomu, že by se později roztrhla. Pak se znovu nanese jedna až dvě vrstvy lukoprénu.

Nakonec se okolo formy vyrobí sádrové kopyto.
 

A jak se pak kopie kamenů odlévá? Buď pomocí tekutého betonování, nebo takzvaným „pekovaním“, tedy natlačením a nabíjením do formy za sucha, což je náročnější metoda, ale má tu výhodu, že se na povrchu odlitku nevytvoří cementová vrstvička, kterou je pak třeba po utuhnutí pracně odstranit kartáčem. Materiál se do formy nabíjí dřevěným tlačidlem s velkou plochou po dvou až třícentimetrových vrstvách a každá se pak zvlhčí vodou z rozprašovače, která vrstvou prosákne a sváže ji s předchozí.

V obou případech se ale používá směs složená z drceného kamene podobnému originálnímu. Nejčastěji to bývá vápenec, mramor a ryolit. Pojivem je portlandský nebo bílý cement někdy obohacený příměsí vápna. A třetí složkou je minerální práškový pigment, který dodá odlitku autentickou barvu. 

Odlitek se z formy vybírá asi po týdnu, pokud se použije urychlovač, pak po dvaceti čtyřech hodinách. Urychlovačem může být vodní sklo, tedy vodní roztok křemičitanu sodného nebo organokřemičitý petrifikátor wacker.
 
Někdy se do materiálu přidávají lehčí předměty na odlehčení odlitku, důležité je i zakomponovat do nich výztuže z nerezových drátů nebo z klasických, ošetřených barvou. Hotový a očištěný odlitek se ještě může jemně patinovat, aby se co nejvíce podobal originálnímu předmětu a písmena nebo reliéfy vysekané na povrchu opticky vystoupily.
 

 
Hloubka jako v pekle
 

Římské lapidárium je jen malou součástí mohutného komárenského opevnění. Zdejší strategicky výhodné místo na soutoku řek zákonitě odedávna vzbuzovalo zájem lidí. Ovládat rušnou dopravní křižovatku a brod logicky znamenalo mít vliv a vládu nad celým okolím, a tak první zmínka o Komárnu jako o středověkém královském hradě pochází už z roku 1071, kdy se o něm mluví jako o Camarumu či Camarnu.

V době tatarských nájezdů se dokázaly ubránit jen skutečně silné hrady, mezi které patřilo právě i Komárno. Zmiňuje se o tom jeden z listů krále Bély IV. z roku 1245. Po ústupu Tatarů z Uherska udělil král v roku 1265 Komárnu i městská práva. Do tohoto období pak spadá i stavba prvního hradu, za jehož hradbami se o půl století později bránil Matúš Čák Trenčanský proti uherskému králi Karlu Robertovi. 

Následovala pohnutá doba, která přinesla některé změny včetně jeden a půl století trvající turecké války.
 
Když roku 1541 obsadili Turci Budín, rozhodl Ferdinand I., že v Komárně vystaví pevnost. Plány pověřil Pietra Ferraboscu, který navrhl pětiúhelníkový systém bastionů. Pevnost vyrostla na místě původního hradu, byl zdokonalen systém valů a prohlubeny vodní příkopy – a vznikla takzvaná Stará pevnost. Její tvar se až do dnešních dní nezměnil. A jak vše popsal v roce 1664 slavný turecký cestovatel Evliya Čelebi? „Domy nejsou postavené hustě. Jsou to poschoďové, dlouhé vojenské stavby podobné hanům (tureckým hostincům)... Na všech domech, které jsou obrácené k příkopu, jsou střílny. Obvodové zdi jsou tak široké, že po nich mohou jet čtyři vozy vedle sebe... Vězení pevnosti je hloubkou podobné peklu.“
 
Když padly do rukou Turků Nové Zámky, začala stavba Nové pevnosti s bastiony a kurtinami z kamene a pálených cihel. V roce 1683 utrpěla turecká armáda u Vídně porážku a hraniční pevnost ztratila význam. Po velkých zemětřeseních v letech 1763 a 1783 už vypadal její osud zpečetěný. Pozemek, kde stála, daroval císař městu a budovy měly být prodány v dražbě. Nabídnutá cena byla tak nízká, že si pevnost město ponechalo a zřídilo tu sklady a vězení.
 
Situace se obrátila za napoleonských válek, rozhodnutí z roku 1807 odstartovalo novou etapu stavby pevnostního systému Komárna. Velkorysá stavba pokračovala až do dnešní podoby. Pevnost, kterou nikdo nedobyl od časů tureckých válek až do revolučních roků 1848–49, kdy byla po událostech ve Világosi vyjednána její kapitulace, nejlépe charakterizuje soška a nápis na výběžku západního bastionu Nové pevnosti: „Nec arte nec marte – Ani lstí, ani silou!“
 
Až nereálně zní počet vojáků, pro které byla pevnost postavená – dokázala pojmout dvěstětisícovou armádu. A uvnitř byly i prostory pro korunovační klenoty, protože se s ní v době napoleonských válek počítalo jako s útočištěm pro císařský dvůr.
 

Obranný systém se z velké části dochoval do dnešních dní. Když se budovaly cesty a železniční trať do Bratislavy a Kolárova, byl systém částečně narušen a k chátrání pevnosti přispěla i sovětská vojska, která ji využívala v letech 1968 až 1991. Přesto je jedinečná a Komárno se spolu s maďarským Komáromem snaží o její zápis na Listinu světového kulturního dědictví UNESCO.

 

 Říjen 2007

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group