ikoktejl

ROK V ANTARKTIDĚ

Převaluji se z boku na bok na úzkém lůžku kajuty č. 409 a dlouho nemohu usnout. Před hodnou chvílí jsem se vrátil z kapitánského můstku, kde jsme vedli dlouhý hovor, zatímco se loď tiše sunula mlhavou polární nocí - kdesi podél souostroví Jižní Shetlandy.

Světelnými kužely reflektorů mířících do tmy se zvolna snášely velké sněhové vločky. Jen jednu chvíli během společného hovoru mí norští přátelé náhle zmlkli, věnovali okamžik pozornosti zeleně světélkující obrazovce radiolokátoru. Pak zapnuli silnou dálkově ovládanou halogenku umístěnou na palubě a trochu s ní zašmátrali v temnotě. Ze tmy se vynořil přízrak plovoucího ledovce, bezpečně vzdáleného po pravoboku.


Dál jsme se sunuli tou tmou, rušenou pouze světýlky palubních přístrojů. Z podpalubí tiše vrněl lodní motor a my mohli kdesi v mlze na pravoboku jen tušit pobřeží ostrova krále Jiřího.

Přišel kapitán: "Zítra ráno tě vylodíme na ten tvůj Nelson. Samozřejmě v klidu, po snídani." Přede mnou byl roční pobyt na malém ostrůvku nedaleko Antarktidy.

NA LEDOVÝ OSTROV

V ledových a velmi bouřlivých vodách, které obklopují Antarktidu, v takzvané subantarktické oblasti, se nachází řada ostrovů a souostroví. Jedním z nich jsou Jižní Shetlandy, které od ledového kontinentu dělí vzdušnou čarou pouhých 120 km. Na ostrově Nelson (62?15? j. z. š., 58? 59? z. z. d.), velikém asi 15 krát 20 kilometrů, jsem měl možnost prožít více než rok svého života. Na konci 80. let se na jeho břehu totiž podařilo partě nadšenců pro polární kraje vybudovat malou základnu. Cílem projektu bylo vyzkoušet, jak lze v extrémních podmínkách drsného subantarktického prostředí v klidu a pohodě žít v odloučení od většiny civilizačních lákadel. Mimo jiné to obsahovalo minimalizaci chemických přípravků a nerecyklovatelných obalů. Náš antarktický program vedl muž vždy obestřený trochou záhady a tajemna, často poněkud kontroverzní osobnost, vyslovující nejnepochopitelnější výroky, a tak ho jeho tajemnu ponechám. Budu mu říkat "šéf". Jeho zásluhy na vybudování polární základny nebude nikdy nikdo zpochybňovat, on byl otcem a hlavním iniciátorem celé myšlenky. Jenže snad z obav o své vůdčí postavení zahalil šéf celý program hned v prvních letech do takové mlhy, že je dodnes vlastně jediným trvalým členem svého společenství. A to i přesto, že mnozí z jeho spolupracovníků zasvětili Antarktidě více než rok svého života (zatímco šéf tam tráví každoročně tak jeden až dva měsíce, a to v nejmírnějším období roku) a že od většiny lidí zajímajících se o Antarktidu lze očekávat hlubší zájem o věc.

Ostrov Nelson se svými 20 kilometry v průměru patří k menším ostrovům Jižních Shetland. Ale stejně jako většina ostatních je jeho povrch pokryt z 90 procent plochým ostrovním ledovcem. Nejvyšší bod této bílé kopule leží asi 300 metrů nad mořem. Ledovec je pro veškerý život prakticky neobyvatelný, a tak je veškerá flóra (snad kromě několika málo druhů řas) a zejména překvapivě bohatá fauna soustředěna na zbývajících 10 procentech nezaledněného pobřeží ostrova. Díky tomu tyto tzv. oázy v jarních a letních měsících doslova překypují životem a vzhledem k zeměpisné poloze ostrovů je možno ptáky a mořské savce pozorovat po celý rok.

SEN SE STÁVÁ SKUTEČNOSTÍ

Žít na ostrově, a to ještě minimálně dotčeném civilizací, ve skromných podmínkách poskytovaných českou základnou, pokusit se sžít s drsnou přírodou, to byl pro mě dlouhou dobu jen sen. A tak jsem sotva věřil, když jsem toho slunného dne stál na oblázkové pláži pokryté několikacentimetrovou vrstvou ledu z namrzlé mořské tříště. Chladný průzračný vzduch jen umocňoval neskutečný dojem z přítomnosti vysněného sněhem pokrytého pobřeží. Po zasněženém břehu ke mně přicházeli dva zarostlí, vousatí "diví muži", mí kamarádi Petr Lumpe a Karel Weidinger. Oba ornitologové vedli na Nelsonu tou dobou již pátý měsíc vpravdě robinsonovského života a mě s nimi čekalo zimování.

PRVNÍ ZKUŠENOSTI - ZIMA

Hned po příjezdu - a prvním horkém čaji v naší "kuchyni" - jsem se pustil s nadšením do práce. Bylo třeba rychle uklidit zavazadla, která se válela na pobřeží. Několik dřevěných beden a bedýnek vážilo něco přes tři sta kilo a byla mezi nimi i malá větrná elektrárna. Sbírám první zkušenosti - kluci velí: "Všechno okamžitě uklidit pod střechu. Počasí se může kdykoliv změnit." Později jsem se dozvěděl, že ten den byl prvním jasným za dlouhou dobu. Ostrovy jsou totiž obklopeny mořem, které zajišťuje vlhké klima a oblačnost po drtivou většinu roku. Antarktida je sice z Jižních Shetland na dohled - párkrát jsme ji z vrcholu ostrovního ledovce i viděli - ale přítomnost vodních mas vytváří na ostrovech klima subantarktické, které je o řád mírnější než na vlastním kontinentě. Žádné šedesátistupňové mrazy se tu nekonají. Zimní průměrná teplota na Nelsonu bývá -11 ?C (květen až říjen), letní "jen" 2 ?C (prosinec až únor). "Mírné" teploty na Shetlandách ovšem bohatě kompenzují prakticky permanentní větry, či spíše vichry. V nárazech dosahují nezřídka rychlostí přes 30 m/s, za průměrnou rychlost větru se udává 8 m/s. V takových podmínkách je ovšem vhodnější udávat tzv. termickou teplotu, která k okamžité teplotě vzduchu započítá i "chladící" faktor větru. Takto odvozený údaj ovšem dosahuje daleko drastičtějších hodnot než aktuální "absolutní" teplota vzduchu. Polárnické tabulky proto udávají spolu s teplotou, silou větru a termickou teplotou i časový údaj, jak dlouho je možné pohybovat se venku s odkrytou tváří bez nebezpečí omrznutí... Na Shetlandách je navíc značně vlhko, takže nakonec zima s teplotami hluboko pod bodem mrazu (během našeho pobytu dosáhly minimální teploty sotva -30 ?C) je daleko příjemnější než teploty kolem nuly a mrholení. A taková situace - obleva a mrholení - tady může nastat kdykoliv uprostřed zimy, třeba na pár hodin či jeden den v období, kdy jinak panují silné mrazy. A naopak v létě během týdne, kdy je pořád na nule a přes den na slunci třeba 10 ?C, se během několika hodin přižene vichřice, při které není pro sníh vidět na deset metrů, vítr při chůzi sráží k zemi a teploty klesnou třeba na -10 ?C. Tyto zvraty počasí mohou udělat z každé procházky z dohledu stanice zážitek na celý život...

ELEKTRIFIKACE

První dny bylo hodně co se učit. Díky proměnlivému počasí se nedalo skoro nic plánovat. A taky mě trochu zaskočily krátké dny. Na ostrov jsem se dostal na začátku května, tedy zároveň s nastupující zimou. Ostrov Nelson leží ještě kousek "nad" jižním polárním kruhem - ale mezi ranním svítáním v devět hodin a soumrakem kolem třetí hodiny odpolední moc času na práci venku nezbývá. Navíc z toho času třeba půl dne fičí, popřípadě v tomto ročním období prší. Hlavním úkolem těch dnů byla elektrifikace stanice. To znamenalo vykopat jámu, zčásti do ní zapustit prázdný barel, zasadit stožár, zasypat kamením, natáhnout kabely, prostrčit je provrtanou stěnou do stanice, sestavit a vyvážit vrtuli... Z větru se zde získá respekt velmi rychle, a to mě nutilo si s ukotvením elektrárny pohrát. K tomu nastupovaly různé každodenní záležitosti běžného chodu stanice a komplikace jako: hledání včera venku zapomenuté lopaty pod novým sněhem, prohrabávání se sněhem do dílny, vykopávání barelů s topnou naftou z metrové závěje apod. S pomocí obou kamarádů jsme elektrárnu vztyčili a s nasazením dvoulisté vrtule se v horním "dvojdomku" - poprvé od zřízení české polární "stanice" před dvěma lety - rozsvítily i první dvanáctivoltové žárovky. Naše zimování bylo vlastně v pořadí druhé - po našich předchůdcích Jardovi Fousovi a Jardovi Rosákovi. Předtím byli na Nelsonu Češi jen dvakrát, a to vždy v létě. Nicméně i po završení elektrifikace (dosaženém tedy už v první řádné pětiletce...) si petrolejky uchovaly významné postavení. A v mém "domečku" výhradní.

Naše základna se skládá ze dvou objektů: dvojdomek velikosti větší maringotky spolu s dílnou leží asi 60 metrů od moře a malý "domeček", který je od vody vzdálen 8 až 25 metrů - podle stavu přílivu a odlivu. "Domeček" jsem si za svůj domov vybral já. Je to malá budka tvaru stanu "A" o rozměrech dva krát dva metry a výšce taky asi dva metry. Skloněné stěny moc prostoru nedodají, ale díky sklápěcímu stolu jsem získal prostor i pro malé improvizované rozcvičky. Výhodou tohoto domku byly výborné izolační vlastnosti jeho stěn ze zpevněného polystyrenu. Přestože se stavbička dokonale utěsnit prostě nedala, malý prostor bylo možno velmi rychle vytopit. Navíc na to stačil pouze malý benzinový vařič, a jestliže venku moc nefoukalo, teplotu kolem 10 ?C udržely i dvě nebo tři zapálené petrolejové lampičky. V průběhu zimy mi navíc teplotní komfort vylepšovala přibývající vrstva sněhu. A když mi ten domek na konci zimy zapadl do sněhu celý, nemohl jsem si už stěžovat vůbec na nic. Akorát jsem se musel co chvíli prokopávat ven, až jsem nakonec vstup zastřešil a lezl tam sněhovým tunýlkem...

ŽIVOT NA STANICI

Co se staničního soužití týče, zvolili jsme maximálně individualistický přístup. Přes zimu jsme se scházeli dvakrát až třikrát denně na jídlo v "kuchyni", o vaření se po deseti dnech střídali. Během ornitologické sezony v létě jsme se stravovali většinou samostatně, protože kluci byli věčně v terénu "na ptácích" a já ostatně také. Tak se například stalo, že jsme se s Petrem viděli ráno u snídaně a pak jsme se potkali odpoledne někde na pobřeží, prohodili pár slov a znovu se setkali až další den u snídaně. S Karlem jsem se na vrcholu ornitologické sezony neviděl prakticky vůbec, protože ten se na několik měsíců odstěhoval do své speciální pozorovací budky. Tu si přes dlouhou zimu vybudoval v těsné blízkosti "své" hlavní lokality, vzdálené 1,5 km od vlastní základny. Tam se ukázal jednou za pár dní, když si doplňoval zásoby... Během zimy kluci v boji proti jednotvárnosti střídali každé dva týdny svá obydlí. Druhá místnost, zvaná "pracovna", byla totiž nejprostornější, nejsušší, a tudíž nejpohodlnější. U velkého stolu se dobře pracovalo a měli jsme tu soustředěny knihy. Zaběhnutý systém jsem narušil až svým příjezdem. Sice jsem od první noci spal v "domečku", ale do pracovny jsem umístil některé elektronické přístroje a regulátor od elektrárny. A několik prvních týdnů tu trávil hodně času při oživování a zkoušení elektroniky. Teprve když vše běhalo, jak mělo, trávil jsem většinu času "doma", v mém "domečku", a do pracovny chodil jen kontrolovat zapisovače, vyměňovat v nich papír, dohlížet na dobíjení baterií a na návštěvy.

Po několika týdnech práce se hlavní nápor chýlil ke konci, najednou mi přibývalo více času na výpravy za tučňáky, tuleni či rypouši anebo na navštěvu některé z nedalekých vědeckých stanic na ostrově krále Jiřího. Přestože ostrovní ledovec značně omezoval náš akční rádius - pohyb po ledovci jsme si pro nebezpečí pádu do trhlin dopřávali jen velmi omezeně - během zimy naše možnosti rozšířila zásadním způsobem příroda. Asi tři týdny po mém příjezdu se totiž obrovská Maxwellova zátoka, kterou vytváří Nelson a přilehlé pobřeží ostrova krále Jiřího, kompletně zaplnila plovoucí ledovou hmotou. Následné vánice tuto masu ledu stmelily na pět a půl měsíce v jednolitý povrch, který nám umožňoval pohyb všemi směry. Tuto událost doprovodil jeden silný vjem. Nastalo TICHO. Když do té doby totiž náhodou na pár hodin ustal vítr, hučelo rozbouřené moře. To ráno, kdy zátoka zamrzla, doprovázelo asi půldenní bezvětří - jako by se živly spoutáním toho mořského na chvíli unavily. A tak jsme tam to ráno stáli na břehu, koukali na ty ledy a hlava z toho takřka třeštila... Asi dva, tři týdny trvalo, než v ledovém povrchu zmizely během dalších vánic i poslední skuliny otevřené vody. A ke konci zimy byl povrch zátoky větry tak vyhlazen, že jsme, když foukalo, mohli praktikovat "plachtění na běžkách" či si v tom větru zkoušet i křižovat... Ticho toho prvního dne sice netrvalo dlouho, ale potom, v době změn směru větru, se občas vracelo. Do ticha ale čas od času pronikaly nové zvuky - když vánice povrch zátoky dokonale stmelily, za přílivu a odlivu se ozývalo duté praskání a strašidelné úpění. Ledové masy tak vzdorovaly vesmírným silám způsobujícím pravidelný pohyb mořských vod a my za světla pak v jejich povrchu pozorovali čerstvé pukliny.

NAŠI SOUSEDÉ

Nejblíž jsme to měli do "Číny" - na stanici se jménem The Great Wall. V létě to znamenalo zhruba hodinu a půl dlouhý přesun - ovšem jen za bezvětří. Cesta obsahovala přejezd 300metrové úžiny na naší kanoi. V zimě za příznivého větru to k Číňanům na běžkách po zamrzlém moři trvalo kolem 25 minut. Návštěvy čínské stanice byly vždy milé - ale krátké. Z 15 členů zimního týmu uměli anglicky pouze dva. Příjemným zpestřením býval proto oběd - klasická orientální kuchyně, plná nudlí, černých hub a nám neznámých pochutin. K pití čaj, coca-cola nebo beer z plechovky. Vzhledem k tomu, že oběd býval už v jedenáct hodin, nezbylo než hned po něm vyrazit směrem na ruskou stanici Bellingshausen, odsud vzdálenou necelou půl hodinu pochodu. Tam se obědvalo od dvanácti do jedné... Na ruské stanici jsme díky minimální jazykové bariéře a slovanské vzájemnosti trávili času nejvíce. Na "Bellu" jsme dokonce mohli přespat, na příklad když jsme naše záležitosti nestihli vyřídit za jeden krátký den, zkrácený o několik hodin potřebných na přechod, anebo když se po našem příchodu rozpoutala obvyklá několikadenní metelice. Hlavním motivem návštěv byla ovšem pošta. Bellingshausen totiž tvoří jakési "polární dvojměstí" - spolu s velikou chilskou základnou Teniente Rudolfo Marsh. Tu spravuje chilská armáda a v zimě zhruba tak jednou do měsíce zprostředkovává pro celý ostrov letecké spojení se světem. Naše vztahy s Chilany byly nejvíce formální. Možná proto, že se jednalo v podstatě o vojenskou základnu, se kterou se Chilané snaží v oblasti "zviditelnit". Veškeré území na jih od šedesáté rovnobežky je totiž prohlášeno tzv. Antarktickou smlouvou z roku 1959 za mezinárodní území. Smlouva se obnovuje každých třicet let. Ale než byla uzavřena, tak si celý cíp Antarktidy pod Jižní Amerikou nárokovali Chilané - jako logické pokračování jejich kontinentálního území. Se stejně "logickým" požadavkem ovšem přišla i Argentina a z historických objevitelských hledisek si zhruba stejný cíp nárokovala i Anglie. Vzájemné spory se dokonce v průběhu druhé světové války vyhrotily tak dalece, že došlo i k vypálení jedné základny... Každopádně dnes je největší stanicí na Jižních Shetlandách Teniente Rudolfo Marsh Station a Chilané jsou na to pořádně hrdí. Žije tu celkem asi 200 lidí - vojáků a jejich rodin. A Chilané na této obří stanici provozují kromě pošty i školu, a dokonce banku...

Čtvrtou po souši dostupnou stanicí byl uruguayský Generál José Artigas Station. Na rozdíl od nemotorně rozpřažených paží "ruského medvěda" jsme zde narazili na lidičky s mentalitou v lecčems podobnou té naší. Od svého vzniku se Uruguay potýká s mocenským soukolím vytvořeným jejími dvěma mocnými sousedy Argentinou a Brazílií. Uruguayskou stanici spravuje uruguayská armáda, a přestože se zde provádí několik vědeckých programů, o hlavním důvodu její existence svědčí následující historka s vrtulníkem: koncem léta se začal u stanice stavět hangár pro plánovanou helikoptéru. Jednou jsem se zeptal, na co ji tu vlastně budou potřebovat, když páteří jejich výzkumu byla meteorologie a výzkum ionosféry. V legraci mi odpověděli, že na to, aby mohli zlobit Chilany. Ti totiž mají vlastní vrtulník již mnoho let a při jakémkoliv letu s ním významně krouží nad ostatními stanicemi...

A NAŠI ZVÍŘECÍ PŘÁTELÉ

Zatímco k lidem jsme se dostávali zhruba jednou do měsíce, s tučňáky, tuleni či lachtany nebyl problém se setkávat třeba denně. Díky mírnějšímu klimatu slouží ostrovy polárním zvířatům jako útočiště prakticky po celý rok. Druhově není pobřežní život tak rozmanitý jako v jiných částech světa, ale co do kvantity jedinců jsou subpolární ostrovy pravým rájem. Celkem je na Jižních Shetlandách možno potkat 17 druhů ptáků a 5 druhů mořských savců - ploutvonožců. Menší druhová rozmanitost má tu výhodu, že zejména neodborník se poměrně snadno a rychle zorientuje a může do života zvířat proniknout hlouběji. Ohromné koncentrace jednotlivých druhů na pobřeží umožňuje nesmírně bohaté moře s dostatečným množstvím potravy pro všechny. Navíc zdejší příroda má výhodu ve své odlehlosti od civilizace. Samozřejmě že i tady se člověk podepsal ošklivým způsobem na přelomu století, kdy postupně zdecimoval stavy tuleňů (kůže na převody strojů), lachtanů (kožichy pro dámy a slečinky) i rypoušů sloních (podkožní tuk). Jenže když se lovcům přestalo vyplácet na Shetlandy jezdit, stavy této zvěře se vcelku úspěšně vzpamatovaly. Odborníci tvrdí, že populace dosáhly dokonce původního stavu, ale nezapomínají doplnit, že k tomu přispěl katastrofální úbytek jejich hlavního potravního konkurenta - kytovců. Ti, jak je snad všeobecně známo, se z důsledků velrybářského byznysu nevzpamatovali.

JARO

V září se dny začaly stále více prodlužovat a při jedné toulce jsem našel na studeném sněhu vedle jedné z mnoha na břehu rozvalených tulenic roztomilé malé plyšové stvoření. První tuleňátko. Pobřeží začali osidlovat ptáci vracející se na svá hnízdiště z teplejších končin. Své oblíbené kolonie zaplnili tučňáci, kteří tráví jinak většinu času rybím životem v moři. Asi 4 km od základny oživla kolonie tučňáků uzdičkových, čítající odhadem 1000 hnízd. Na poloostrově Ardley, části ostrova krále Jiřího hnízdí pěkně pohromadě všechny tři druhy tučňáků rodu Pygoscelis, typických pro tuto oblast: tučňák oslí (Pygoscelis papua), uzdičkový (P. antarctica) i kroužkový (P. adelie). První tučňáci snášejí vajíčka přímo do sněhu a tento chvat se jim většinou stává osudným. Při tání sněhu se hnízda mění v loužičky vody obklopené sněhem... Velmi nenápadné jaro - od zimy se liší vlastně hlavně přibývajícím životem na pobřeží - rychle přešlo v antarktické léto. To se projevilo zejména intenzivním skřehotáním a štěbetáním v ptačích koloniích, v nichž se objevila malá ptáčátka. Tou dobou ale teprve odtávají poslední zbytky zimního sněhu, který ostatně na jižních a stinných svazích zůstane ležet přes celé léto až do příští zimy.

LÉTO

Začalo krátké letní období. Období bujícího života, který naplňoval svou přítomností celých 24 hodin těchto dnů. Dnů, ve kterých jsme si užívali slunce, válejícího se nad obzorem, až 20 hodin. Tedy, když nebylo zataženo. Volné moře v zátoce omezilo naši akceschopnost, ale pobřeží skýtalo stále dostatek inspirace. Několikrát jsme v moři viděli i zástupce kytovců, ale na tu vzdálenost se jen stěží dalo odhadnout, se kterými jsme měli tu čest. Dal se předpokládat výskyt kosatek, slídících po tučňácích. Několikrát jsem se vydal přes ledovec na odvrácenou stranu našeho ostrova. Tam se nacházela nejrozsáhlejší oáza na Nelsonu s více než příhodným názvem: Harmony Point. Tříhodinový pochod přes ledovec stál za to. Odhady hovoří o stotisícové kolonii tučňáka uzdičkového, ale v okrajových částech samozřejmě hnízdila i většina ostatních ptačích druhů. Strávil jsem tu sám vánoční svátky a na samotu jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Celou kolonií se procházelo nejméně hodinu, během které člověk od ptačího křiku téměř ohluchl.

PODZIM

Čas rychle běžel a léto končilo. Klidné, téměř bezvětrné počásko měsíce ledna a počátku února narušilo pár prvních únorových blizardů. Příroda rychle doháněla, co přes léto nestihla, ptáci vyváděli poslední opožděné potomstvo, tuleni dokončovali plavecký výcvik tuleňátek. Koncem března se nám začínaly zdát dny poněkud krátké. A tak jsme i my, již naprosto sžití s prostředím, začínali přemýšlet, co jsme ještě nestihli... Čas byl ale neúprosný. Koncem května, po téměř třinácti měsících mého pobytu, se nad stanicí ozval rachot ruského vrtulníku. Za ohlušujícího rámusu vířil první zimní sníh, my do jeho útrob ve spěchu ládovali našich několik beden se zavazadly a pilot při tom ani nevypnul motor... Než jsme se vzpamatovali, pod námi se překvapivě rychle zmenšovala budka naší stanice, "můj" domeček mezi pobřežními balvany se nedal pořádně ani rozeznat. Za okamžik jsme stáli na palubě ruského ledoborce Akaděmik Fjodorov a já přemýšlel, jestli jen nejsem vytržen z nějakého úžasného snu. Nelson byl na dohled - vzdušnou čarou nějakých sedm, osm kilometrů, v tu chvíli jsem si ale uvědomil, jak je strašně daleko, vlastně nepřekonatelně daleko.
duben 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group