ikoktejl

Jako živý skanzen

Jako živý skanzen

 

Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová
  
Dívka se už zdálky usmívala. Šla zpříma, bradu mírně nahoru, jak ji k tomu nutilo spirálovité okruží na krku. Asi dva tři kroky od nás se zastavila a strnula, jako by hrála známou dětskou hru na sochy. Byl to pokyn – teď fotografujte. Kdosi jí řekl, že právě takhle musí zapózovat každému, kdo přijde.

 

Na snímku by pak samozřejmě vypadala jako neživá loutka. I když to zřejmě turistům, kteří sem již přijeli, tolik nevadí. V rodinném albu se i tak tenhle snímek bude určitě vyjímat.

Byli jsme kousek od Chiangmai, uprostřed vesničky, kde žije asi stovka příslušníků hned několika horských kmenů, mezi nimi Padaung, kterým se říká Dlouhé krky. Před několika lety uprchli před represí v Barmě (Myanma) do thajského pohraničí. A právě oni jsou důvodem mnoha turistických výletů cizinců, ale i samotných Thajců z jiných částí země, do severního pohraničí. Jejich ženy se prý v Thajsku považují za jedny z nejkrásnějších. Ne, že by šlo o výjimečné rysy v tváři, ale „lesk“ jim dodávají zlatavé obruče kolem krku, na rukou a nohou a zvláštní držení těla i chůze, ke kterým je jejich několikakilogramové ozdoby nutí. Krk mají některé až o dvacet centimetrů delší než jiné ženy. Mohla jsem si jednu takovou běžnou obruč na krk potěžkat. Čtyři nebo pět kilo? Víc? Neuvěřitelné, ty ženy jsou tak drobné, křehké... Údajně na sobě nosí až třicet kilo kovu.
   

●●●

Vesnička tady stojí chvíli. Vznikla před sedmi až osmi měsíci. Příslušníci horských kmenů využili zájmu turistů a rozhodli se zajistit si tady obživu formou jakéhosi živého skanzenu.

Příjezdová cesta končí u rozlehlého nízkého domu do písmene L a parkovištěm, očividně zbudovaného teprve nedávno, šikovně postaveného tak, že téměř zakrývá vesnici za sebou. Nejprve je pokladna, vedle záchodky pro turisty. Teprve po zaplacení 500 bahtů, zhruba tři sta korun, což je na tuto zemi vysoký poplatek, nám pokývli, že můžeme dál.
 
Otevřelo se prostranství s celkem úhlednými chatrčemi bílých Karenů, příslušníků kmene Lahu a ještě jednoho, kterému Wibbon Cheeptham (takhle nám své jméno sám napsal na lístek), správce vesničky, říkal Palong.
 
Chráněné stínem před všudypřítomným horkem posedávaly v chýších spíše starší ženy a cosi tvořily. Různé koberečky a své tradiční ozdoby, tedy přívěsky na krk z kamenů, náramky z korálků. Hotové věci měly vyložené před chatrčemi. Očividně nebyly určeny jim samotným, ale turistům. Všechny se usmívaly, některé na nás i kývly, ale dál pokračovaly v práci jako dosud. Jen pokud jsme o cokoliv projevili zájem, hned ochotně přišly. Jeden muž dokonce vytáhl dlouhou dýmku a zapálil ji. Tohle přece příchozí turisté většinou očekávají! Opium ale nekouřil, byl to běžný tabák.
 

V rozpacích nad tím, jak je okukujeme, jsme očividně byli spíše my než oni. I přes roky novinařiny, která nutí strkat nos do cizích věcí, mě samozřejmost, s jakou tuhle situaci přijímali, trochu vyváděla z míry.

Mezi tím vším běhaly kočky, několik psů, slepice a hrdě si vykračoval kohout. Děti a muže jsme neviděli.

Za první skupinou chýší se rozprostíralo malé rýžové políčko, kde se v bahně osvěžovalo několik vodních buvolů. A pak další skupina chýší, dokonce oddělená od ostatních malým plůtkem. Teprve tady žijí pověstné Dlouhé krky.
 
„Nejsou v Thajsku tak dlouho jako ostatní horské kmeny, drží se proto trochu stranou, více pohromadě,“ vysvětlil Cheeptham. Podle něj se ale nemísí ani ostatní tři kmeny. Každý si udržuje své zvyky, i když už několik měsíců žijí pohromadě. Napomáhá tomu také fakt, že zatímco bílí Karenové jsou křesťané, přesněji katolíci, (právě dokončují i kostel), další jsou buddhisté a Dlouhé krky animisté. Všichni ale vedou podobný život – děti nevidíme, protože chodí do školy mimo vesnici, muži většinou pracují také jinde, zůstávají tu ženy a pózují turistům. Vstupné, které se vybere, si pak všichni mezi sebou rozdělí.
  
 

●●●

Prvního, koho v části vesnice Dlouhokrkých vidíme, ale není pověstná krasavice, ale asi dvouletý klučina v běžném tričku s anglickým nápisem. Teprve pak se objeví jeho matka už v tradičním oblečení a se všemi typickými ozdobami. Děvčata, která si hrají o kus dál, už také mají na krku několik zlatavých obručí a na těle další ozdoby. Ještě jich není tolik, aby je nutily ke kolébavému pohybu při chůzi jako dospělé ženy. Chovají se mnohem přirozeněji než jejich matky a starší sestry. V podstatě nás zcela ignorují, jako bychom byli vzduch.
 

Zato ostatní vždy bez rozdílu strnou, jakmile se k nim přiblížíme s fotoaparátem. Usmívají se a trpělivě pózují. Teprve když začneme prostřednictvím tlumočníka vyzvídat, jak se jim tu žije, strnulý výraz konečně roztaje. Říkají, že dobře. Konečně to vypadá, že se mají trochu lépe.

Nevadí jim to okukování? (Nebyli jsme tu sami, mezi chýšemi jsme potkali i skupinu Thajců odněkud z jihu s foto­aparáty na krku.)
 
Ne, nevadí, berou to jako práci. Každý prý nějak pracuje, oni pózují turistům a prodávají své výrobky. A opravdu tu žijí, nepřemisťují se sem odjinud jen přes den, aby předváděli divadlo turistům. Je to jejich současný domov.
 

●●●

O tom, jak vznikl zvyk nasazovat ženám na krk zlatavé obruče, existují různé legendy. Od toho, že kmen založila dračice s dlouhým krkem a ženy se jí chtějí podobat, až po to, že původně mělo kruží chránit krk proti tygrům a teprve později se z něho stala ozdoba.
 
Jednotlivé kruhy se nasazují děvčatům zhruba od pěti let. Krk se omyje, řádně natře mastí a nasadí se jeden nebo dva kroužky. Postupně se přidávají další. Běžně pak v dospělosti mají ženy na krku kolem dvaceti kruhů. Další jim na jiných částech těla, tedy na rukou a pod koleny. Žena se tak neobejde bez pomoci svého muže. Nemůže se rychle pohybovat, ­pije jen dlouhým brčkem, spí na zvláštním polštáři. Pokud kruhy sundá, svaly na ­krku jsou natolik ochablé, že hlavu nemusejí unést. Kruhy ale neovlivňují jen svalstvo na krku a obratle, ale tím, jak tlačí na klíční kost, ji bortí. Podle některých studií se kosti, pokud se kruhy sundají, částečně vracejí do obvyklé polohy.
 
Říká se, že pokud chtěl muž potrestat neposlušnou nebo dokonce nevěrnou ženu, odebral jí její zářivé kruhy a ona pak bez jeho pomoci zemřela. Legend existuje spousta: blyštivé kruhy jsou pro ně ideálním námětem. I když jsme viděli ve vesnici řadu předmětů, které rozhodně s původním způsobem Dlouhých krků nesouvisejí – třeba moderní tříkolka pro dítě, ženy se své nepraktické ozdoby očividně vzdát nehodlají.
 

●●●

Že pro ně rozhodně nejsme zvědavci, kteří nakukují do jejich soukromí, a jsme vítáni, nás přesvědčovali sami příslušníci horských kmenů. Přesto jsem se toho nepatřičného pocitu nezbavila po celou dobu pobytu mezi nimi. Tady jsme nebyli jako jinde hosty mezi lidmi, kteří vás vezmou mezi sebe...
 
Možná to trochu ovlivňovalo vědomí, že postavení horských kmenů v Thajsku není jednoduché a tito lidé se snaží přežít, jak se dá. Jsou ochotni udělat zřejmě cokoliv. V podstatě jde o běžence z jiných zemí, hlavně z Barmy před tamějším tuhým režimem. Ten dokonce Dlouhokrkým jejich tradiční ozdoby zakázal. Uprchlíci často nemají thajské občanství, ostatně sami Thajci oficiálně uvádějí, že jsou tu jen díky „laskavému souhlasu krále“. Je to postavení jakýchsi bezdomovců, bez práva na řadu služeb, které svým občanům stát běžně nabízí. Zájem zahraničních turistů i samotných Thajců z jiných částí země je tak pro ně velkou šancí, jak zlepšit podmínky k životu v drsných horských oblastech. A tak mu obětují soukromí.
 

„Už tu bylo hodně návštěvníků. Teď, mimo sezonu, jich sem některý den několik desítek, jindy i méně,“ dodal ještě Wibbon Cheeptham. „Hlavně to jsou cizinci.“

Jenže paradoxně právě zájem turistů může být také to, co pomůže udržet zvyky a tradiční způsob života horských kmenů, který se jinak stále rychleji rozpadá pod různými civilizačními tlaky a vlivy.

 

Karenové


Dlouhých krků žije podle odhadu samotných Thajců na území jejich státu asi tisíc. Patří mezi Kareny, kteří se dělí do několika podskupin.


Karenové pocházejí z Barmy (Myanma) – dnes jich nejvíc žije právě na území Thajska.


Značná část byla převedena misionáři na křesťanství, které na horské kmeny vyvíjí silný tlak, někteří jsou buddhisté, ostatní si drží animistickou víru. Věří, že vše má svou duši.
  
Únor 2008

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group