ikoktejl

Jak nás obsluhoval multimiliardář

Jak nás obsluhoval multimiliardář
 
Text a foto: Radek John, foto: Petr Zempliner
 
Krmení rejnoků a žraloků je adrenalinový zážitek, který si ve Francouzské Polynésii nikdo nesmí nechat ujít. Můžete si ovšem vybrat krmení bezpečnější anebo děsivější, řekněme dětské nebo dospělé.

 

Ne náhodou vám dětské krmení rejnoků a žraloků zařídí na ostrově Moorea v hotelu Intercontinental rezort – skvělém rodinném zařízení plném atrakcí pro děti. Říká se, že jde o jedno z nejdokonalejších míst pro ­rodinnou rekreaci v Polynésii. Jeho mořské bungalovy na kůlech stojící přímo v lagunách jsou postaveny tak důmyslně, že mezi nimi vznikají průlivy s ­proudící mořskou vodou uzavíratelné sítěmi. V jednom z nich si mohou v naprostém bezpečí hrát děti. Druhý je proměněn v obří akvárium s mořskými želvami. Třetí osídlili delfíni. Prohánějí se vesele svým umělým bazénem, vyfukují ­vzduch a znovu nadechují kyslík, aby se na okamžik zase ponořili…
 
„Víte, že delfín nikdy nespí? Musí každých pár minut vydechnout a znovu nadechnout vzduch. Jinak by se utopil. Má mozek rozdělený na dvě půlky a spí vždycky jen ta jedna. Pak si to prohodí…“ vysvětluje nám manažer hotelu, když nabízí krmení delfínů a plavání s nimi. My ovšem chceme plavat raději s rejnoky a žraloky.
 
 
Fronta na slečnu
  

Hotelový člun nás veze lagunou k písečnému průlivu mezi dvěma ostrůvky na korálovém útesu.

Na ostrůvku pod palmami už čeká náš průvodce krmením, který tu zřejmě ­bydlí v malé chatrči v kokosovém háji. Má pro nás připravené občerstvení – krájený ananas a kokosové mléko, které lze pít rovnou z mladých kokosů.A pak přichází hlavní atrakce.
 

Náš průvodce vezme z pětilitrové láhve zbytky syrového tuňáka, vstoupí do mělké vody průlivu, ponoří ruku se syrovým masem do proudu, a vzápětí se k němu začnou stahovat obrovské černé stíny při dně.

Rejnoci!

Metrové ryby majestátně vlnící ploutvemi kolem celého těla s ocasy dlouhými další metr. A nad ocasy bodce, kterými se brání.

Díváme se s bázní a úctou na čtyřiceticentimetrový bodec, který má každý z rejnoků. Je to přesně ten, kterým propíchl jeden z nich slavného lovce zvířat, Steva Irwina, jehož televizní show byla vysílána v celém světě.

„Pojďte, tak pojďte do vody,“ vybízí vás polynéský průvodce. „Nebojte se. Já pustím lidi k rejnokům, jen když je to bezpečné. Když vy mu nic neuděláte, neudělá nic ani on vám… Leda kdyby zvedl ocas - to si připravuje bodec – pak rychle z vody… Ale on to neudělá. Leda kdybyste chtěli omezit jeho svobodu. Drželi ho nebo na něj šlápli…“

Váhavě vstupujeme do laguny.

Kolem nás krouží devět obrovských rejnoků.

„Kdo půjde první?“ ptá se průvodce skupiny. „Pojďte ke mně,“ vybízí odvážnou dívku. „Klekněte si.“

Dívka kleká do vody, rejnoci se stahují k ní. První na ni najíždí. Naráží do jejího břicha, šplhá jí po těle a přitom, věřte nebo nevěřte, chrochtá jako prasátko.
 

A další opakuje totéž.

V laguně se na slečnu tvoří fronta rejnoků.

Až po chvíli chápeme ten trik. Ruka průvodce se zbytky syrového tuňáka k ní rejnoky navádí. Těsně předtím, než se rejnok začne s dívkou mazlit, dostane sousto syrové ryby – to jediné, o co stojí.
 
Připlouvají žraloci
 
Střídáme se v laguně a rejnoci do nás narážejí, šplhají po našich tělech, supí, chrochtají, hltají kusy ryby, které ­dostávají jako odměnu za své cirkusové číslo. Jejich těla v teplém oceánu vůbec nejsou slizká a studená. Hladíme je, necháme se ovívat ploutvemi a aby do nás naráželi hlavami. Zvířata nemají strach z lidí a lidé nemají strach ze zvířat jako v biblickém světě.
 
Ale to zdaleka není všem atrakcím konec. Náš průvodce bere zásoby syrových ryb. Nasedáme do člunu a vyjíždíme do středu laguny. Průvodce vypíná motor. Rozhlížíme se kolem člunu. Voda je průzračná, nikde ani ryba. A pak průvodce hodí do vody kus syrového masa. Trvá to deset, patnáct vteřin. Žraločí ploutev prořízne vodu laguny a zubatá tlama chramstne po kousku.Průvodce hází do vody další sousto.

Sjíždějí se k němu tři žraloci. A další krouží kolem člunu. Sedm žraloků, kteří se objevili zničehonic během pár vteřin.

„Tak jdem do vody,“ říká průvodce.

Chvíli máme dojem, že žertuje. Ale on bere láhev se syrovými rybami a po schůdcích sestupuje do laguny. Voda je mu po prsa. Žraloci krouží kolem.

„Vemte si brýle a šnorchl. Z vody to je docela jiný pohled.“

Žraloci jezdí kolem, když se některý přiblíží příliš, plácne náš průvodce otevřenou dlaní do vody. Každý ze žraloků má kolem metru padesát a výhružně krájí vodu laguny…
 

„Kolik měří největší v laguně?“ ptáme se.

„Metr osmdesát. – Ale za korálovým útesem ve volném oceánu jsou větší… Tak už se nebojte, nemají vás rádi,“ křičí na nás průvodce z vody. „Nechutnáte jim. Dávají přednost rybám.“

První si nasadí potápěčské brýle dívka, která prokázala největší odvahu i u rejnoků.
To je samozřejmě signál pro muže na člunu. – Nemohou se přece nechat zahanbit.

Sestupujeme do vody a potápíme se mezi žraloky. Pod vodou vypadají větší. A je z nich cítit býčí síla. Jen náraz té žraločí hmoty, kdyby se žralok rozjel proti člověku, by musel být smrtelně nepříjemný. A to už se nikdo z nás neodváží ani pomyslet na otevřenou tlamu a žraločí zuby zahnuté dozadu.

Žraloci krouží kolem a vychutnávají si kousky syrové ryby. Jejich hřbetní ploutve brázdí hladinu.

Studené oči zvědavě pozorují ty lidské bytosti, tak neforemné ve vodě.
 

„Když zdvihnu ruce nad hlavu, znamená to pozor nebezpečí, utečte,“ volá na nás průvodce. „Když sepnu ruce dlaněmi k sobě, znamená to: Na útěk je pozdě. Modlete se.“

Průvodce se rozesměje, ale nám do smíchu není. První z nás míří ke schůdkům do člunu. Svou porci statečnosti jsme dokázali. Nikdo z nás nechce zůstat ve vodě poslední. Co kdyby přece jen…

„Tak co, dobrý?“ ptá se průvodce, když jsme konečně všichni na člunu.
 

Žraloci zmizeli v laguně tak rychle, jak se objevili.

A my cítíme adrenalin. Vesele brebentíme, vykládáme si postřehy o žralocích jeden přes druhého…

„A nejstrašnější je, když jede k vám, a teprve v poslední vteřině se vyhne. To jsou nervy…“ ulevuje si dívka.

„Škoda že teď v zimě už tu nejsou velryby…“ říká náš průvodce. „Ty připlouvají na podzim. Ale poslední roky zůstávají stále déle.“

Do moře mohou lidi i k velrybám. „Ale jen když voda není zkalená. To by pak bylo samozřejmě nebezpečné. Když vás velká ryba dobře vidí, jste v pohodě. Opravdu jí nechutnáte,“ dodává průvodce

„Zaplať pánbů za to, že nejsme chutní…“ smějeme se šťastní a uvolnění po výjimečném zážitku.
 
  
 
Bagety a krvavé maso
 

V rezortu Sofitel na ostrově Bora Bora přijíždí pro zájemce o krmení rejnoků a žraloků urostlý snědý domorodec oblečený jen v pareu. Jeho loď s vahadlem zajišťujícím stabilitu v jakýchkoliv vlnách se podobá historickým polynéským kánoím, předchůdcům katamaránu.

Mohutný domorodec nás veze lagunou. Na lodi jsou k dispozici hromady ploutví, šnorchlů a brýlí. Ale nejdůležitější jsou bagety, kterými nás domorodec vybaví při prvním ponoru ke korálovému útesu.

Ryby všech barev s proužky, kolečky, spirálami, žlutočerné, modrorůžové, červené, duhové, oranžové, s černými šošolkami na hlavách, s průsvitnými ploutvemi anebo naopak celé černé jako uhel, aerodynamické, bachraté, tlusté, tenké jak v nejlepším mořském akváriu se ve vteřině vrhnou na bagety v rukou každého z nás a začnou je onípávat.
 

Rázem je kolem nás rybí tlačenice podobná situaci, když rybáři zatahují síť při výlovu rybníka. Ryby v touze po kousku bagety ztratily ostražitost, dotýkají se nás, plácají se navzájem ocasy i ploutvemi.

Největší rybí frontové bojovnice nám rvou kousky bagety z ruky málem i s prsty.

Vlastně si oddychujeme, když je konečně dohodováno. Ryby majestátně odplouvají zpět ke korálovému útesu, jako bychom ani neexistovali.
 

Ale to byla jen předehra. Podruhé domorodec zakotví loď v mělké části laguny. Je tu metrová hloubka a písčité dno. Domorodec nahází do vody, kde jsme už i my, pár mrtvých malých rybiček. Okamžitě jsme obklopeni hejnem rejnoků pochrochtávajících si na té dobrotě.

Proplétají se kolem, otírají se ploutvemi, podplouvají nás. Pak krmíme rejnoky rybičkami z ruky jako domácí mazlíčky.

Nemají zuby, ale zrohovatělé čelisti. Když s nimi občas s rybou stisknou i nějaký ten prst, je to jako sevření kleštěmi.

„Můžete je krmit i žábrami,“ směje se domorodec.

Kupodivu to není žert. Ryba strčená rejnokovi ze strany do otvorů, kterými vychrochtává vodu, nakonec stejně skončí v jeho břiše.

Domorodec si nás vychutnává. Vybírá si nejsilnějšího rejnoka, nalehne na něj břichem a nechá se vozit jako na plováku. Samozřejmě škodolibě řídí ­rejnoka tak, aby postupně narážel do zad nic netušících turistek. Taková turistka v šoku vyskočí i metr nad hladinu.
Je zázrak, že v té směsici těl na některého z rejnoků nešlápneme. I tihle mají čtyřiceticentimetrové ostny. Jaký je to rozdíl proti opatrnému hlazení rejnoků na ostrově Moorea!
 

Vrcholem je ovšem krmení žraloků, už ale na volném oceánu.

„Tady jsou žraloci větší,“ usmívá se domorodec. „Ale nebojte se, mohli by vás napadnout jen kladivouni. Jenže ti se teď věnují lásce,“ uklidňuje nás. Uprostřed nedozírné plochy oceánu zavelí: „Můžete do vody.“

Opatrně se spouštíme do hluboké vody. Seřazeni jeden vedle druhého jako slepice na hřadu, zachyceni o vahadlo lodi, čekáme na velké divadlo.

Domorodec zatím začíná pěkně z bezpečí paluby házet do vody krvavé kusy ryb.

A žraloci jsou tu, velcí jako telata.

Začínají nás obeplouvat v kruhu. Ďábelskou rychlostí občas ňafnou po krvavém kusu masa. Zuby jim cvakají, jak sklapnou čelisti.

Obrovská hmota se obrovskou silou prodírá vodami oceánu. Jak bychom ­dopadli, kdyby si nás spletli s kusem ryby?
 

Žraloci kolem nás stále krouží, takže se co chvíli některý z nich octne za našimi zády. Nepříjemný pocit. A pak nás dokonce jeden z nich začíná podplavávat. Kdyby si tak chňapnul nohu…

Slabší povahy začínají plavat k lodi. Ti nejšílenější se naopak pouštějí vahadla a plavou mezi žraloky. Skutečně šílený pocit, když na vás dvoumetrový žralok jede plnou rychlostí a jen pár desítek centimetrů před vámi uhne hlavou a prosmykne se kolem vás na lovu něčeho lepšího.
 

Co je mi platné, že tenhle žralok prý není lovec, ale čistič a mrchožrout. Že prý je na lov příliš pomalý. Na člověka by stačil vždycky, říkáte si.

A co ta krev z kusů ryb všude kolem? Co kdyby ho přece jen rozdráždila?

Jeden po druhém utíkáme z vody do bezpečí lodi. V těle příliš mnoho adrenalinu. V mozku příliš mnoho stresu z představ, které ve vodě neumíme zahnat.

A pak přichází úchvatné uvolnění, že všechno dobře dopadlo. Překonali jsme hrůzu všech suchozemců. Obstáli jsme.
 

To všechno je moje

Loď přijíždí k nejkrásnějšímu ostrůvku motu, jaký jsme v Polynésii viděli.

Písek a palmy a mělké klidné zátočiny. Rodiče našeho domorodého průvodce nám přichystali hostinu upečenou na horkých kamenech v jámě vyhloubené v písku. Selátko, maniok, banány, chlebovník, kuřata s listy rostliny taro připomínajícími špenát.

Pijeme místní pivo, jíme rukama domorodé jídlo z palmových listů, protože právě jen tak se má jíst. Kokosová šťáva nám stéká po rukou a bradách, cachtáme se v mělké vodě, vystavujeme tělo slunci, smějeme se a radujeme s pocitem dobrodruhů, kteří právě zvítězili nad hejnem žraloků. Co na tom, že s námi nebojovali.
 

Když konečně zdvihne loď kotvy, aby nás odvezla zpět do hotelu, a nejkrásnější ostrůvek, jaký jsme v životě viděli, kus ráje tady na zemi, mizí pozvolna na obzoru, zeptám se domorodce: „Mimochodem, je ten ostrov veřejně přístupný? “ – Pak by byli Polynésané opravdu bohatí.

„Ne. Je můj, “ šokuje mě domorodec. Aneb jak nás celý den obsluhoval multimiliardář.

„ To když prodáte, budete jeden z nejbohatších lidí v Polynésii... “ říkám ohromeně.

„ A proč bych to dělal?“ usměje se domorodec. „Jenom bude získávat na ceně. A já mám všechno, co potřebuju. “

Vlastně má pravdu. Má slunce, průzračnou vodu oceánu, kam se podívá, nejčistší vzduch a nejkrásnější ostrov na světě. Opravdu, co mu schází.
 

„Chtěli to ode mne koupit a postavit tu hotel Four seasons. Ale to bych byl blázen.“

Věřím, že si nedělá legraci.

I kdyby dostal za svůj ostrov ­miliardy, stejně by žil tady, chodil si jen v prostěradle kolem pasu a dělal přesně to, co dělá. Odpoledne ho čeká vystoupení na obrovské výletní lodi plující kolem světa. Bude tam za domorodce. Večer vystupuje v ohňové show v dalším z místních hotelových rezortů. Copak by tohle mohl dělat jako miliardář? Jak by se nadřela jeho ochranka… A on už přece vede šťastný život multimiliardáře. Bosý, opálený, usměvavý. A není mu co ukrást.

Jenže má přece jen trochu, ale opravdu jen trošičku, smůlu. Bora Bora se prý potápí ročně o tři milimetry. Za deset let to budou tři centimetry.

Za sto let třicet centimetrů.

Přesně tolik je jeho rajský ostrov vysoký.
 
Duben 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group