ikoktejl

Záhada Masady

Záhada Masady
 
Text a foto Rostislav J. Pech
 
 

Většina míst po celé „svaté zemi“ udivuje skutečností, že čím blíže k nějaké mýtické biblické památce jste, tím civilněji a překvapivě neokázale působí. Starověká pevnost Masada je pravým opakem.

 

Zdálky se hradba útesů, na kterých pevnost stojí, nezdá neznalému pozorovateli nijak závratná, ale čím blíže se ocitá a čím více získává možnost srovnat si scenerii s lidskými měřítky, tím více velikost skalního ostrova v bezoblačných výšinách nad ním ohromuje.
 
První zvláštností či paradoxem je, že lanovka, která vás unáší strmě vzhůru, vás vynese nakonec do nadmořské výšky nižší, než má Labe, když opouští Čechy ve Hřensku. Hledíte tak hluboko dolů pod sebe „do nitra země“, na Mrtvé moře a hory na jordánské straně za ním. Pohled je to úchvatný a nezapomenutelný. Nahoru samozřejmě můžete i po svých – Hadí stezkou. Tenhle nápad se ale v letním vedru rovná evidentnímu šílenství či ukrutné odvaze.
   
Dva roky vzdoru
 

Starověká Masada (z hebrejského slova mecuda – pevnost) kousek za věhlasnou osadou Kumrán je místo, kudy kráčely dějiny a podávají si zde ruku s živoucí přítomností Izraele.

„Masada nesmí již nikdy padnout,“ přísahají zde od roku 1947 elitní vojáci židovského státu pod rozvinutým praporem s Davidovou hvězdou. Toto skalní sídlo se ale stávalo svědkem šňůry pohnutých událostí už od hluboké historie. Bylo místem posledního odporu za židovské války – při povstání proti Římanům v 1. století našeho letopočtu a po zlomení tohoto odporu i místem demonstrativní hromadné sebevraždy. Masada přesto vzdorovala více jak dva roky.
 
Dalším paradoxem tohoto místa je, že tehdy proti původně devíti stovkám mužů, žen a dětí stálo deset tisíc perfektně vycvičených římských legionářů. Protože pevnost zabírá celý vrchol stolové hory, nezbylo Římanům, pokud chtěli obránce izolovat, než obkroužit celou oblast kamenným valem mnohonásobně delším a nákladnějším, než byly zdi, které útočníci dobývali.
 
Znechucení špehové
 
A třetí paradox: Po mnoha marných pokusech o zteč obranných pozic se Římanům zdálo jediným možným způsobem vyhladovět obránce pevnosti. Měli výhodnější pozici než útočníci. Jenže celý komplex budovaný původně pro krále Heroda, vládnoucího pod protektorátem Říma, byl navržen jako zcela soběstačný, se zásobárnami trvanlivých potravin a hlavně zdrojem pitné vody.
 
Téměř plochý skalnatý vrchol hory byl zbrázděn kanálky, které v případě vzácného deště odváděly vodu do obrovských zásobníků vytesaných pod povrchem ve formě velkých umělých jeskyní nebo povrchových bazénů. Navíc byly okolní soutěsky (wádí) uzpůsobeny pomocí zátarasů a hrází tak, aby sváděly vodu z přívalových dešťů do dalších zásobáren pod úpatím hradeb (obsah přes 50 000 metrů krychlových) a tím i pod ochranu obránců. Odtud pak byla voda v příhodných dobách dopravována nosiči nebo oslíky do výše položených cisteren uvnitř opevnění.
 
Důvtipnou přípravou na případnou blokádu byly také velké holubníky. Zdomácnělí holubi mají vedle vajec i křídla, a tudíž si pro potravu sami zaletěli mimo obležené město. Tedy jakýsi pradávný „letecký most“ pro zásobování potravinami.
 
Však také byli římští špehové znechuceni zjištěním, že zatímco legionáři trpí žízní, obránci se v horkých slunečných dnech koupou v umělém jezírku. Římané ostatně podle tehdejší běžné strategie nerozvážně vypálili na začátku obléhání okolní vesnice a zničili zdroje pitné vody. Když už nakonec Římané nevěděli, co jiné, využili svou svoji osvědčenou zbraň. Přinutili zajatce, aby po několik měsíců vršili přes hluboké údolí mezi útesem a okolním masivem obrovskou rampu. Obránci se zdráhali střílet po svých krajanech, a tak byla rampa bez odporu dokončena a posloužila pro obléhací věž. S ní pak útočníci přirazili k hradbám a prolomili je beranidlem. Rampa tu stojí dodnes jako připomenutí pohnutých událostí z roku 74.
 
Římané přes všechnu snahu nevyhráli, alespoň morálně ne. Legionáři hradby prolomili před soumrakem, a tak odložili samotný útok na druhý den ráno. To je ale přivítalo mrtvým tichem a těly obránců bez života. Vzít si život ale je podle křesťanské věrouky hřích. Co se tedy tady stalo?
 
Konec, nebo začátek?
 
Konec celého povstání nejen způsobil rozvrat původní židovské společnosti, ale také to, že hrdinství obránců pevnosti a do té doby velmi nepatrné židovsko-křesťanské komunity (přímých následovníků a současníků Ježíše) přitáhlo pozornost a o dosud neznámou víru se začali zajímat i Římané a Řekové a to byl začátek mohutné expanze křesťanství po celé Římské říši.
 

Masada je tak nádhernou ukázkou geniálního stavitelství a vyspělosti kultury před téměř dvěma tisíci roky. Naleznete zde rekonstruované zbytky hradeb, věží, lázní i s bazénem, školy, synagogy (nejstarší dochované na světě) a další památky včetně rozestavěného Herodova paláce. Ten zabírá severní ostroh, rozprostírá se na několika terasách, oddělen od ostatních silnou zdí. Tyran byl totiž velmi nedůvěřivý a obával se spiknutí vlastní vojenské posádky. Jižní strana byla zase nejvíce ve stínu, ochlazována chladnějšími studenými proudy vzduchu, a tedy s jakousi „primitivní klimatizací“.

Smělá pevnost tak dodnes nejen přitahuje jak svou podobou i legendami o odvaze jejích obyvatel turisty, ale i historiky. Vůbec nepřekvapuje, že je pevnost pro dnešní obyvatele Izraele symbolem vzdoru a hrdinství předků.

 

 

S hříchem sebevraždy
 
Povstání vedené zélóty (též zvaní sikarejové) propuklo v roce 66 n. l. s cílem svrhnout nadvládu Říše římské nad Izraelity. Bylo záhy potlačeno, až na Masadu, obsazenou na počátku povstání lstí skupinou zélótů. Od pádu Jeruzaléma roku 70 n. l. sloužila jako základna pro partyzánskou válku a roku 73 n. l. byla obležena Římany.
 
Záznam o celém tažení zanechal židovský povstalecký velitel, záhy zajatec a přeběhlík, později známý římský historik Josephus Flavius. Po proražení hradby pomocí obléhací věže se obránci rozhodli předejít potupnému zajetí Římany a raději volili smrt z rukou deseti mužů ze svého středu, kteří podřezali všechny živé. Pak vylosovali jednoho ze svého středu, kdo zůstane jako poslední, a ukončil i jejich životy. Sám se pak jako jediný musel zatížit smrtelným hříchem sebevraždy.
 

Ještě před osudným masakrem obyvatelé vyryli do hliněných střepů jména všech obětí a spálili vše mimo jídla. To ponechali, aby dokázali, že neodcházejí kvůli hladu či jiným útrapám, ale pouze a jedině o vlastní vůli jako svobodní lidé. Hliněné střepy se jmény byly dokonce objeveny ve 20. stol. při archeologickém průzkumu. Archeologové nicméně nenašli, mimo osmi těl, žádné masové hroby, a proto zůstává někdejší tragédie dodnes záhadou.

 

TIP na cestu

Masadu je možné navštívit cestou do Jeruzaléma či při cestě k Mrtvému moři, kam pořádají výlety cestovní kanceláře ze sousedního Egypta jako doplněk pobytových zájezdů.

Ideálním východiskem je letět do Taby v Akabském zálivu, kde je nabídka velmi kvalitních hotelů, a odtud absolvat některý z poznávacích výletů. (Čtyřdenní okruh Jordánskem a Izraelem nabízí například www.eximtours.cz.) Z Taby může zkušenější cestovatel po překonání náročnějších hraničních formalit navštívit pěšky i sousední izraelský Eilat. Do Taby se dostanete buďto kombinovaně – pravidelnou leteckou linkou Praha–Káhira (3,5 hod.) a odsud autobusem (asi 6 hodin), nebo přímým charterovým letem s EXIM tours (4,2 hod.).

 
Květen 2008
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group