ikoktejl

KOLOTOČ S PŘÍCHUTÍ KRVE

Oko za oko, zub za zub, píše se ve Starém zákoně. Dodnes se tím řídí lidé v Afghánistánu, Pákistánu, na Sicílii, Korsice či v Albánii. V posledně jmenované zemi i přesto, že zde náboženské povědomí v podstatě neexistuje, protože se ho za třicet šest let „ateistické hodžovlády“ podařilo vymítit. Zbořilo se tu přes dva tisíce mešit, kostelů a klášterů. Jenže zatímco přísný komunistický režim nemilosrdně pronásledoval každého, kdo krevní mstu praktikoval (takoví lidé bývali zaživa pohřbíváni společně se svými oběťmi), demokracie přivedla lidi do nejistoty, od které není daleko k anarchii. Akt vendety, který byl oficiálně povolen i během pět set let trvající turecké nadvlády, se jako černý stín vrátil nenápadně zpět.

„Jako bych tu už nebyl,“ zašeptal Metuš Dullaj a nervózně vyklepal z krabičky další cigaretu. Pak si dal hlt rakije a obezřetně pověsil na hřebík na zdi ručně tkaný červený koberec, který nahrazoval záclonu. Jen se neobjevit u okna. Vrah na něj mohl číhat kdekoliv. Za stromem na zahradě, ve výklenku zdi, na střeše protějšího domu. Dullajův hlas zněl zlomeně, jakoby mrtvě. Jistota, že dříve či později sejde ze světa násilnou smrtí, ho nadobro vyčerpala.
Už předloni se tento kdysi nejbohatší muž v Kopliku – vesnici ležící severně od města Shkod̈eru – zabarikádoval společně se syny a synovci v typické kamenné věži přezdívané kula hned vedle mešity. Budova má okna až v prvním patře, přízemí zůstává temně a výhružně uzavřeno neprodyšnou stěnou. Všichni se tam ukryli před krevní mstou, jež se po pádu vlády diktátora Envera Hodži začala znovu veřejně praktikovat, a to ještě více než kdykoliv předtím.
V téže vesnici bydlí dalších sedm rodin, které jsou na tom podobně. Jsou oběťmi i pachateli, protože téměř vždy někdo z jejich příslušníků prolil krev a roztočil tak kolotoč, který se nedá zastavit. Albánie je malá země, ale má opravdu velké problémy. Patří k nim téměř čtyřicetiprocentní nezaměstnanost i věhlasná zkorumpovanost státních institucí, kde se může vrah kdykoliv vykoupit z vězení.
V místech, kde hrají známosti větší roli než zákon, se vendetě daří náramně dobře. Je prvním a nejjednodušším řešením sporů o rodinný majetek, vyvlastněný kdysi státem, který se v rámci restitucí vrátil původním majitelům. Vysvětlete vesničanovi, že už nemůže používat vodu ze zavlažovacího kanálu, kam pro ni chodil celá léta. Zkusíte to po dobrém, nepomůže to. Zkusíte to po zlém a se zlou se potážete. Bratr nebohého Metuše Dullaje z podobného důvodu zastřelil svého souseda. Všichni vědí, že ho provrtal na návsi třiceti výstřely vypálenými z kalašnikova. Pak vložil zbraň do igelitového pytle a pomalu před zraky všech přítomných odešel.
Oficiálně však zůstává tato tragická smrt nevyřešena. Kdekoliv se to může zdát podivné, ale ne v Albánii. Avšak okamžikem, kdy Stefan Dullaj stiskl spoušť, odsoudil k záhubě nejen Metuše, ale i všechny další muže v rodině. Pomsta totiž není právo, pomsta je tady povinnost.

PSANÝ NEPSANÝ ZÁKON
Zákony Kanunu, ospravedlňující krevní mstu, se dříve dotýkaly téměř všech stránek života albánské společnosti. Především v horských vesničkách nahrazovaly moc a autoritu státní správy, upravovaly chování a práva žen, průběh svateb, pohřbů a dalších zvyků. Stanovil je v polovině 15. století Lek Dukagjini, spolubojovník národního hrdiny Kastrioti Skanderbega, který na celých dvacet pět let dokázal zadržet tureckou invazi.
V tomto všeobecně platném kodexu pořádku bylo psáno, že na rodinu, která nechá utéci pachatele vraždy, znásilnění či zneuctění, padne hanba. Ale nikoliv pouze ten, kdo zabil, bude odsouzen. Pomsta se vztahuje i na ostatní členy rodiny mužského pohlaví, a to bez ohledu na věk. Jejich dům má být vypálen, stromy v sadu pokáceny, vinné keře vytrhány. Zbytek rodiny se musí odstěhovat. Všechny oběti musejí být nejprve varovány samotným útočníkem. Znamená to pro ně signál k urychlenému útěku do neprostupných hor, k zabarikádování se v kule nebo doma. Ti, kterých se to týká, vědí jedno – mstitel by na ně neměl nikdy zaútočit zezadu a jsou jistá místa, například velká tržiště či hlavní ulice, kde by akt krevní odplaty neměl být proveden. Také během velkých svátků a žní je vyhlášen stav příměří a muži mohou vyjít ze svých skrýší. Tak to alespoň bývalo.

STRACH NAŠLAPUJE PO ŠPIČKÁCH
Jenže dnes se dostávají prvky Kanunu ve zdeformované podobě do měst, kde je využívají ozbrojené bandy nezletilých mladíků a vyřizují si účty. Přesná čísla počtu obětí neexistují, o to horší jsou odhady. Podle nich násilnou smrtí zahynulo od počátku devadesátých let na sedm tisíc osob a nejméně pětkrát tolik jich uteklo do ciziny nebo se dlouhodobě skrývá v nedobrovolném domácím vězení. Včetně dětí, které tak nemohou chodit do škol.
Ve městech Beratu a Fieru pronásledují otcové a bratři muže, kteří unesli jejich dcery do Řecka a Itálie a donutili je tam k prostituci. Koho dopadnou, toho zlynčují na veřejném místě k smrti. V malesijském kraji zůstaly ve vesnicích skoro výhradně ženy – muži se ve sporech o půdu navzájem téměř vyvraždili. V Tiraně zase bojuje o moc nad svými revíry dobrých deset gangsterských band. Všechny jsou vyzbrojeny moderními zbraněmi ukradenými z vojenských skladů během nepokojů v únoru roku 1997, kdy většina lidí přišla o úspory vložené do pyramidových řízených fondů. Jejich počet se odhaduje na šest set padesát tisíc kusů! A tak se skoro zdá, že znovu oživlá tradice krevní msty opravňuje k vraždění kdekoho.
Přitom je dávno pryč doba neslavně známé tajné policie Sigurimi, která měla uši všude. Čas, kdy stačilo, aby Albánec promluvil s cizincem, a mohl být obviněn ze špionáže a popraven. Ministerstvo spravedlnosti bylo během „hodžovlády“ zrušeno jako zbytečné a rozsudek odnětí svobody na deset let mohl být vyřčen kdykoliv za cokoliv. Ale i v nové Albánii je ve vzduchu cítit strach... Bude se provádět starý trest oko za oko tak dlouho, až všichni oslepnou?
Ještě než mi Metuš Dullaj opatrně otevřel hlavní dveře zavřené na velkou závoru, řekl: „Před rokem 1944 jsme byli bohatá rodina. Pak jsme přišli o všechno, ale byli jsme si jisti životem. Nyní jsme dostali zpátky dům o šestnácti místnostech a spoustu pozemků, ale nikdo nám už nezachrání život.“
Metuše zastřelili o pár měsíců později...

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group