ikoktejl

Krása vrytá do tváří

 

krasaTEXT A FOTO: MARTIN RYCHLÍK (týdeník Euro)

 

Napadlo by vás, že prošít se dá i lidská kůže? Eskymáky ano. Spolu s dalšími arktickými národy vnášeli tímto způsobem barvu pod kůži – tetovali se zejména na bradě.

 

Nejen proto, aby se zalíbili druhému pohlaví a odlišili vdané ženy od svobodných, ale svá tetování vnímali jako ochranný amulet; domorodé Maor z 19. století s barevným tetováním vyřezaným do kůže malou ostrou kostí. tatérky při prošívání vzorů dokonce lízaly krev z ranek, neboť prý měla léčivou moc. Ženy Ainů na japonských ostrovech si zase v dospělosti tetovaly „kníry“ a „úsměvy“ od ucha k uchu, na Havaji byl ze smutečních důvodů přikrášlen též jazyk. A na ostrovech Tonga či Samoa v Polynésii si náčelníci zdobili – na důkaz své odolnosti – i žalud penisu...

 

NEJUŠLECHTILEJŠÍ UMĚNÍ

Tetování. Ještě dnes, ač už jsme zvyklí na ledacos, se při vyslovení tohoto slova nabízí mnoho souvislostí. Často negativních, předsudečných. Málokteré zdobení je tak rozporuplné, aby na jedné straně vzbuzovalo bezmezné nadšení a na straně druhé znechucený odpor. Tato pradávná úprava těla, jejímž prvním přímým dokladem je alpská mumie Ötzi stará 5300 let, má v sobě cosi tajuplného. Něco, co stojí proti onomu běžnému stavu a přírodnímu výtvoru, jakým člověk je. Kultura versus příroda? Jistě. Podobně je tomu i u dalších mutilací, jako jsou piercing, zplošťování lebky nebo vyrážení zubů, jež mají iniciovaného jedince začlenit mezi lidská stvoření. Tetování prodělalo dlouhý pestrý vývoj. Dějiny tetováže lze číst jako sled plný pozměněných významů, rozličných technik a odlišného společenského či náboženského nazírání (nechoďme daleko: Bible, suna i Korán tetování zakazují, přesto se již první křesťané tetovali a rovněž muslimové tak dosud činí). Překvapivě málo se kolosálnímu tématu věnovali odborníci. Jak poznamenal jeden z otců kriminalistiky Edmond Locard: „Umělečtí kritici a dějepisci systematicky opomíjejí jeden z nejzajímavějších aspektů svých disciplín: tetování. Je to totiž jediná forma umění, která jako materiálu využívá živé tkáně, a proto se jedná o nejušlechtilejší umění ze všech.“ Plátna je dost; kůže je s plochou až 1,8 metru čtverečních největším lidským orgánem a trvalého „omalování“ došla ve všech koutech světa. Skutečnost, že všechna společenství zdobila těla, potvrdil roku 1945 antropolog George P. Murdock, když bodyart zařadil mezi 67 kulturních univerzálií čili prvků společných všem kulturám v čase i prostoru. U tetování je třeba být opatrnější, ale jeho užití je doloženo na všech obývaných kontinentech, byť v různé míře a variantách. Lidská invence nezná mezí.

 

Z PACIFIKU DO SVĚTA

Co je tetování? Encyclopaedia Britannica jej definuje jako: „stálou a neodstranitelnou kresbu či ornament vytvořený na těle vpravením barviva pod kůži nositele. Někdy se termín úzce vztahuje k záměrnému vytváření jizev (cikatrizace = skarifikace).“ Tatuáž je rozlišitelná do tří hlavních typů: tmavý, polychromový a jizvový. Od roku 1769, kdy se s tahitským pojmem tatau seznámil kapitán James Cook, se výraz prosadil do světových jazyků (tahitsky tatau znamená „označovat“, samojské tautau „kreslit“ a malajské tatu značí „ránu“). Kmenové značky se díky zámořským objevitelům vrátily do evropské civilizace, která je sice znala (antičtí autoři jako Hérodotos nebo Tacitus jej zmiňují u Skytů, Dáků, Thráků, Germánů, Ilyrů i doslovně „pomalovaných“ Piktů – z latinského pictus), ale zavrhla. V roce 787 bylo tetování na koncilu v Celchyth (Chelsea) papežem Hadriánem I. zakázáno coby ritus paganorum, jenž przní božské dílo. Díky námořníkům se dočkalo své „první renesance“, tou druhou se pak nazývá éra nedávná, kdy tetuáž pronikla do společnosti a přestala šokovat. Z námořnického obyčeje a cirkusové zvláštnosti se „kérky“ proměnily v ceněné šperky i těch nejvyšších kruhů a v ozdoby dam. Ovšem pozor, již koncem 19. století šlo o módu prvého řádu – tetovat se nechali i členové britské královské rodiny a ruský car! O rozmach se postaral drobný vynález: tetovací strojek, patentovaný Američanem Samuelem O´Reillym (1891). Do té doby lidstvo tetovalo řadou technik: hrabičkami, dlátky, pilkami, ostny, svazečky jehel, ostrými mušlemi anebo prošíváním obarvenou nití. Vždy šlo o totéž: vnést pigment. „Člověk musel být omalovaný, aby byl člověkem; ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete,“ vysvětluje etnolog Claude Lévi-Strauss jeden z hlavních důvodů. Těmi dalšími jsou touha po krásném zevnějšku, ale též imitativní magie, jako tomu bylo v případě indiánských Matsésů, kteří si na obličeji vytvářeli jaguáří fousky, aby získali sílu šelem. Dnešní vyumělkované obrázky už většinou kouzla postrádají... Historií tetování se ostatně táhne hluboká symbolická změna: na jedné straně stával mnohovýznamový společensky sdílený prvek a na straně druhé dnes nacházíme individualizovaný soukromý šperk. Prvotní tatuáž byla svou podstatou kolektivní, integrovala komunitu, měla řadu funkcí. Dnešní tetování má spíše privátní významy, jedince odlišuje, vyjadřuje odstup od ostatních a věnuje se především estetickému obsahu.

 

TETOVÁNÍ PROMLOUVÁ

Nicméně je zjevné, že tatuáž nikdy nebyla pouhým zdobením. Antropolog Konrad Spindler, jenž zkoumal Ötziho mumii, popsal různorodé funkce: „Vytváření znaků na kůži má buď psychologický nebo praktický význam, přičemž oba se mohou překrývat. V první řadě, pokud jde o výmluvné obrazce, či dokonce umělecké výtvory, slouží ke zkrášlení. Nezřídka dokládá dosažení jistých životních mezníků, velmi často kupříkladu pohlavní zralost. Tetováním mohou být vysílány i sexuální signály, nebo může vyjadřovat niterný stav člověka – lásku, nenávist, smutek či touhu po pomstě. Kromě toho mohou skrytě nošená znamení odrážet politické přesvědčení nebo náboženské vyznání. Další skupina upozorňuje na zařazení ve společnosti, vlastnická práva, zmocnění, původ nebo identitu, příslušnost k nějaké skupině; v neposlední řadě jím lze vyjádřit i výkony, například počet usmrcených nepřátel, množství skolených zvířat či dobytých žen. Konečně existují tetování s údajným léčebným účinkem.“ U tradičních společností bývala tetováž spjata s přechodovým obřadem, iniciací, památným to momentem změny. Změny, symbolizované trvalou značkou, bolestí a obětí krve. I proto nepřekvapí, že tetováž bývala jakýmsi testem imunitní zdatnosti. Často docházelo k infekcím. A úmrtím. Kromě funkce rituální a estetické, jejímž překrásným důkazem jsou malované, byť dříve i tetované ornamenty jihoamerických Kaduvejů, jež zaznamenal fotograf Guido Boggiani, nelze pominout význam léčebný. Ještě v roce 1909 si Odžibvejky v rezervacích tetovaly tváře „proti bolestem zubů“, jinde měly obrazce zlepšit zrak a zahnat revma. Tetování hovoří. Má účel komunikační, vyjadřuje status, skupinu i osobitost. Afričané tak odliší kmenovou příslušnost, Dajakové na Borneu měli zase znak, který označoval zbabělce, jenž prchl z boje. A tajné společnosti, jako loupeživá Areoi v Polynésii, tatuáží určovaly „hodnosti“ členů.

 

OD HLAVY AŽ K PATĚ

Do Tichomoří zavítáme i při první zastávce naší pouti třemi „nejtetovanějšími“ areály světa. Vzhůru na Markézy! „Markézané patřili k nejlepším řezbářům Polynésie. Dřevo a kost jim jako materiál nevyhovovaly, a proto přenesli své nejlepší kresby na lidské tělo. A tetovali je po celé ploše, od konečků vlasů až po nehty na noze,“ nešetřil obdivem etnograf P. H. Buck. Skutečně, zdejší „kresby“ jsou tím nejhezčím, co bodyart nabízí. Poznámky o původní tatuáži zanechal G. H. Langsdorf, jenž k ostrovům připlul v květnu 1804: „V prvém roce se dělá základ na vzorech pokrývajících prsa, paže, záda a stehna; při tom se musejí vpichy zahojit a strupy zmizet. Každá značka vyžaduje tři až čtyři dny k uzdravení; první sezení trvá tři až čtyři týdny. Když se započne, dodatky jsou přidávány v odstupu tří až šesti měsíců, a tak se nezřídka pokračuje třicet i čtyřicet let, než je tetování dokončeno.“ Umělci, jenž býval důležitou osobou společenského života, se říkalo stejně jako kněžím: tuhuna. Zdobení dam se omezovala na ruce a nohy, takže se zdálo, jako by měly krajkové rukavice a podvazkové punčochy. Naproti tomu pánové si na hruď tetovali „štít“, údy byly přepásány čarami, záda a páteř někdy zkrášloval kříž. Barva vyplňovala i obličej; nechávala se však světlá místa, aby vzory vynikly. Tetovalo se hřebínky se třemi až dvaceti jehlami. Barvivem býval popel z oříšků. Výtvory se natíraly kokosovým mlékem. Místními múzami se nechal unášet malíř Paul Gauguin i spisovatel Herman Melville, jenž v románu Taipi píše o setkání s tetovačem: „Vždy, jakmile mne zahlédl, rozběhl se za mnou se svojí paličkou a bodcem a mával mi jimi před obličejem, jako by chtěl začít... Jakou ohavu by ze mne udělal!“

 

V BAREVNÉM TRIKOTU

Umělecké dokonalosti se dotklo i tetování japonské, přestože jeho základy leží v zakrývání trestaneckých cejchů. „Pro tetování existuje více výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními dvěma se označuje menší tetování, termín třetí se vžil v předmoderní době, kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné obliby, ale vysoké úrovně a velkoplošné kompozice,“ píše japanoložka Vlasta Winkelhöferová. Až do 16. století byli tetováni renegáti, ale v 17. věku se začíná mluvit i o zkrášlujících „kérkách“. Zlom nastal v 18. století s érou Edo. Důležité byly barevné dřevořezy ukijoe jako vzorníky pro tetování. Lidé se krášlili draky či okrasnými kapry koi. „Na přehlídkách se účastníci uznale plácali po nahých tělech, pyšnili se jeden před druhým nezvyklými vzory,“ zní popis pravzoru dnešních tattoo conventions. Horimono čili „vypichované umělecké dílo“ bylo rozsáhlé a hodně drahé. Sestává ze tří elementů: načrtnutí (sudžibori), stínování (bokaši) a dobarvování (šu). Je velmi barevné (černá, červená, žlutá a modrozelená) – přírodní pigment vznikal ze žluči, kurkumy, šafránu, purpuru, indiga i sazí. Tetování pokrývá tělo jako kus oděvu, přičemž připomíná plášť, tričko či rukávy. Nářadím tetovačů (horiši) byly jehly hari v násadce. Po reformách Meidži (1872) byla tatuáž zakázána, práce však pokračovaly a za vyhlášenými mistry, jako byl slavný Horičijo, dojížděla britská i ruská šlechta. Samostatnou kapitolou je tatuáž zločinecké Jakuzy.

 

krasa2

 

MOKO JAKO PODPIS

Vyprávění o tetování nelze skončit jinde než na Novém Zélandu. Žádný jiný národ s ním není spjat jako Maoři. Důvod? Jen tak někdo si nepotetuje obličej... Mužské líce zdobila spirálová tetování moko, ženy si tetovaly brady, ale méně se ví o zdobení hýždí a stehen. Zdejší zvyky popsal roku 1770 Cookův přírodovědec Joseph Banks: „Jejich tváře jsou na nich nejpozoruhodnější, uměním mě neznámým si do lící hloubí brázdy, jejichž kraje jsou zařízlé a dokonale černé. Tak činí asi proto, aby děsivěji vypadali; každopádně jim to dodává enormní ošklivosti. I když to vypadá ošklivě, je nemožné se vyhnout obdivu elegance a pravosti vzorů, jež jsou vždy jinak vykroužené. Ze stovek nejsou ani dva stejné.“ Vše v jednom – údiv, odpor, fascinace. Maoři bývali drsnými válečníky a lidojedy. Useknuté tetované hlavy, obsahující duševní energii, schovávali, říkali jim pakipaki, zatímco nezdobené papateas bez úcty a s posměchem vyhazovali. Britové byli lebkami zaujati natolik, že začali výměnný obchod za zbraně, který trval až do zákazu roku 1831. Nejedna hlava dosud dlí v muzeích. Ovšem voják, generálmajor Horatio G. Robley, byl i tím, kdo roku 1896 shrnul vše, co bylo o moko napsáno. Přidal též 180 kreseb. Maorské spirály měly dle něj spoustu významů: vrchol čela značil urozenost, znaky pod očima genealogii, lícní strany popisovaly manželství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, jako tomu bylo pod smlouvou o půdě z Waitangi (1840). K práci se užívalo dlátek uhi, do nichž specialista/kněz tohunga-tamoko klepal paličkou a dělal zářezy až do hloubky tří milimetrů! Srdnatí mužové prý nehnuli ani brvou. Každý Maor považoval své moko za výraz jedinečnosti a důstojnosti. Chcete příklad? Když jednou jistý běloch namaloval portrét stařešiny a s hrdostí mu jej dával, náčelník odložil obraz s pohrdlivým úsměvem. A když se jej malíř zeptal, jak tedy skutečně vypadá, onen stařec namaloval ornament, jenž měl vytetován na obličeji, a řekl: „Tohle jsem já. To, co tys namaloval, nemá vůbec žádný smysl.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group