ikoktejl

Valcha pod husákovým svícnem

 

valcha2TEXT: ALEŠ HORÁČEK

 

Socialistické Československo se tvářilo, že hazardní hry neexistují. Hráčský pud měli lidé ukájet při losování Sazky, na které dohlížel soudruh Talíř. Na utajených místech se zatím scházely desítky hráčů a házely na stůl sázky převyšující průměrné platy.

 

Proniknout do světa valchařů, zvláštní skupiny hazardních hráčů, není nijak jednoduché. Je to svět sám pro sebe s vlastním slovníkem, který tak skvěle rezonuje v podání Richarda Müllera v písničce Srdce jako kníže Rohan. Však také text napsal Michal Horáček, v osmnácti letech nejmladší bankéř v historii pražské valchy. Také jen díky jemu, respektive díky tomu, co odhalil v rozhovoru s Ladislavem Vereckým pro knihu Kdo víc vsadí, ten víc bere, je možné dozvědět se o tomto fenoménu něco víc.

 

SPALOVAČ A STAREJ VRBA

Co to vůbec je, valcha? Dá se říct, že souborný název pro hazardní karetní hry, které hrají hráči proti banku. Narozdíl od komerčních karetních her, jako jsou žolíky, poker nebo whist, se valcha hraje ve velkých skupinách, organizovaně a pravidelně. Na valše se hraje gotes, macao nebo kočka, zdaleka nejúspěšnější je ale teta. Za socialismu se hrálo na různých místech. V zadních lokálech vytipovaných hospod, na stadionu Viktorky Žižkov nebo na tenisových kurtech Sparty na Letné. Nejčastěji si ale valcha pronajímala byt od takzvaného kobery. Banka mu za to platila padesát, později sto korun za hodinu. Další příjem měl kobera z prodeje občerstvení – deset korun za kafe nebo jiný nápoj, dvacet za tlačenku a utopence. Za noc si kobera přišel na šestnáct osmnáct set a kdyby tehdy neexistovala pracovní povinnost, měl na měsíc vyděláno. Jedním z nejpozoruhodnějších koberů byl Spalovač. Pracoval ve strašnickém krematoriu a bydlel ve vlhkém 1+KK na Malé Straně. Čtyřicet valchařů, vesměs silných kuřáků, obsadilo jediný pokoj, kde v kuchyňském koutě za závěsem spala na desce podložené otlučenými cihlami Spalovačova neduživá, věčně ukašlaná dcerka. Před půl pátou valcha musela skončit, protože Spalovač odcházel do krematoria na šichtu. Stát se koberou ale nebylo jednoduché. Pokud to šlo, banky je vybíraly z hráčů, kteří na valše přišli o peníze. Bylo totiž v zájmu celého systému, aby se obehraní hráči zase co nejdříve zmohli a zapojili do hry. Valchaři tvořili pestrou sociální škálu. Velice často mezi nimi byli pasáci, veksláci, vedoucí masen a zelenin, nebo květináři z olšanských hřbitovů, kteří dokázali květiny pro nebožtíky prodat i několikrát. Byli tu ale i redaktoři, inženýři, chirurgové a další. Mezi valchaře patřil například fotbalista Ladislav Vízek, tenista Vladislav Šavrda, klávesista Olympiku Miroslav Berka, ale i vysoce postavení komunisté jako šéf Statistického úřadu ing. Švagr. Hodně valchařů bylo mezi uhlíři. Patřila mezi ně i legendární figura pražské valchy „starej Vrba“. V zemi, kde se platy pohybovaly okolo dvou třech tisíc korun, dokázal za noc vyhrát sedmdesát tisíc, nebo také padesát tisíc prohrát. Většinou však vyhrával. Hotovost nosil v krabici od bot a výhry doma přesypával do krabice od televize. Ten si musel žít, pomyslí si asi každý při představě obrovské krabice plné peněz. Omyl. Pro valchaře byly peníze především žetony do hry. Peníze, které by utratili, by byly pro valchu ztracené. Starej Vrba bydlel s rodinou ve dvoupokojovém bytě na Smíchově. V jedné místnosti se hrála teta, ve druhé byly kromě zmíněné nadité krabice už jen pryčny, na kterých celá rodina spala. Paní Vrbová dostávala peníze jen na to nejnutnější. Ne proto, že by byl její manžel skrblík, ale proto, že to byl hráč. Pro skalní valchaře to bylo typické. Michal Horáček vzpomíná na svého valchařského guru Hanse Riedra, známého jako Kožíšek. Ten měl rovněž ve dvoupokojovém bytě jen postel a skříň a u stropu jedinou žárovku. Když chtěl rozsvítit v sousední místnosti, musel žárovku vyšroubovat a přendat. Přitom to byl elitní černý bookmaker a bankéř, který vydělával velké peníze. Michalu Horáčkovi prý hrozně vynadal, když si za vyhrané peníze koupil na tehdejší poměry luxusní fiat coupé 1300 SL. Z pohledu valchařů šlo o ztracené peníze, které poškodily celý valchařský průmysl – nehrálo se pak tak vysoko. Hráčský pud byl zkrátka často silnější než vidina zisku. Zvlášť u patologických hráčů, kterým valchaři říkali pacienti. Ti hráli i tehdy, když bylo jasné, že nemůžou vyhrát skoro nic. Michal Horáček to demonstroval na historce z kavárny U Nováků, kde se pozdě večer hrála teta. Hráči byli při čekání na pozdní hodinu tak netrpěliví, že kývli i na zdánlivě absurdní návrh. Valchař známý jako Karel Zelenina jim zatím nabídl tetu takzvaně do ruky, kdy hráči nemůžou vyhrát víc, než je reálně v banku. V tomto případě to znamenalo dvě koruny, hřeben a zrcátko. S tímto žalostným počátečním bankem je Karel Zelenina nakonec obehrál o pět tisíc korun.

 

valcha

 

ŠŤÁRY

Policie kupodivu valchaře nechávala až na výjimky na pokoji. Od počátku šedesátých let ostatně ani nebylo trestné hrát karty o peníze. Ještě podle trestního zákona z roku 1950 hrozila za hraní hazardních her pokuta 12 500 Kčs nebo až měsíc vězení. Při reformě právního řádu po přijetí socialistické ústavy však byl tento zákon nahrazen jiným zákonem, který již přestupek „hazardní hry“ neupravoval. Trest tak hrozil leda za to, že hráči z výher neodváděli daně. Přesto byli valchaři opatrní. Dalo by se říct, že to měli v sobě zakódováno dlouhými lety vývoje – na valchu se chodilo dokonce i za heydrichiády, kdy za porušení zákazu vycházení hrozila smrt. Valchy se musely obejít bez hlasitých výkřiků a na ulici stála hlídka, takzvaný šlepr, aby včas upozornila na policejní šťáru. Šťáry ale nebyly nijak časté. Například Michal Horáček zažil jen jednu: „Zrovna odbila druhá hodina ranní a v koberově bytě se tísnilo čtyřicet lidí. Šlepr nám dal echo, a tak policajti nezajistili skoro žádné peníze. Stačili jsme je nacpat do duté aluminiové protézy valchaře, jemuž se říkalo Kulhavý ďábel.“ Při hře byly zcela normální finty, které by laik směle označil za podvod. Například podlož – přisunout při výhře ke svému vkladu nenápadně další peníze, aby banka vyplatila větší výhru. Valchaři tomu ale říkají proces. A ten je legitimní. Je na bankéři, aby si podlož ohlídal. Jako legitimní proces popisuje Michal Horáček i vlastní zkušenost, kdy do sebe dva smluvení hráči strčili, převrhli na karty sklenici s čajem, v nastalém zmatku mu podstrčili balíček s cinknutými, tedy označenými kartami, a obehráli ho. S procesy zkrátka musel valchař počítat a byla jen jeho věc, když je takzvaně schrupnul. Spolehnout se mohl jen na chábra, parťáka, se kterým na valše spolupracoval. Podrazit chábra, to byl na valše největší hřích. Se třemi chábry z valchy ostatně Michal Horáček nakonec po pádu socialismu založil v roce 1990 sázkovou kancelář Fortuna.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group