ikoktejl

DĚTI DRSNÉHO KAOKOLANDU

Slunce stojí v nadhlavníku a opírá své paprsky o pustou kamenitou pláň. Hory na obzoru se rozplývají v rozžhaveném vzduchu. Ani stéblo sporých trsů trávy se nepohne. Nízké křoviny mopane, v této roční době již téměř bez listů, neposkytují žádný stín. Před vedrem není úniku. Zdá se, že z této krajiny zmizel život. A přece: na kraji planiny pod vyběleným torzem uschlého stromu odpočívá několik krav a mladý pastevec Uparura, ve dvou nařasených kusech látky uchycených za bederním opaskem, na nohou sandály z pneumatiky. Vlasy na temeni má spletené do pevného copu (ondatu), znamená to, že je dosud svobodný. Masivní náhrdelník z malých kovových kroužků (ombwari), který mu v době dospívání darovala matka, mu zdobí krk. Vedle sebe má dlouhou hůl a nádobu na vodu z vydlabané tykve. K napajedlu vyhloubenému v písčitém korytu vyschlé řeky mu zbývá ještě několik hodin chůze, ale pokračovat bude, až pomine odpolední žár. Krávy neměly možnost pít od včerejšího rána a dlouhým pochodem jsou již unavené. Je říjen, období sucha v Kaokolandu, odlehlé oblasti severozápadní Namibie, vrcholí.

 

KRÁVA JE ZÁKON
Krávy jsou pro Himby symbolem majetku a zdrojem potravy. Pijí jejich mléko, ze kterého vyrábějí i jogurty a tvaroh. Při slavnostech jedí jejich vařené maso. Spávají na hovězích kůžích. Boty, sandály vyrábějí také z hověziny (anebo jako jinde v Africe z pneumatik). Důležitá jsou pro život Himbů i kravská lejna. Kromě toho, že si jimi ženy vyztužují vlasy, slouží k utěsnění kalabašů na tlučení másla, jako „pokličky“ na hrnce a přidávají se také do hlíny, z níž Himbové staví své domy. Krávy, o které se stará Uparura, ale patří jeho strýci. Jednou možná budou jeho. Himbové (a stejně i Hererové) tradičně organizují svou sociální strukturu na základě dvojího původu. Každý člen společnosti tak patří současně k různé mateřské a otcovské linii. Příslušnost k otcovské linii předurčuje místo usídlení, náboženství a rodinnou autoritu, zatímco rozhodování v sociálních a ekonomických záležitostech (včetně dědictví movitého majetku, a tedy i skotu - hlavního bohatství pastevců) přísluší mateřské linii. Podle matriarchálních pravidel nedědí syn majetek svého otce, nýbrž majetek svého strýce z matčiny strany. Majetek jeho otce by pak měl zdědit nejstarší syn otcovy sestry. Zajímavé je, že žádný z klanů není nadřazený ostatním. Mezi Himby neexistovala tradice soustředěné politické moci či dědění vůdčí role. Dnes se ale mnohé tradice rychle mění. S příchodem západní civilizace a peněžní ekonomiky mají pastevci možnost své tradiční bohatství - dobytek - prodávat. Objevilo se mnoho lákadel, o která zejména mladá generace jeví větší zájem než o tradice svých rodičů. Uparura by si rád koupil náramkové hodinky nebo rádio. Možná se s jejich pomocí více zalíbí dívce jménem Yapuhwa, o kterou se uchází, a v očích jejích příbuzných zvýší svou prestiž. Vyjednávání mezi jejich rodinnými klany o možné svatbě, které nedávno začalo, může trvat i déle než rok.
Himbové si nikdy nesmějí vzít ženu z jiného národa. Jejich tradice ale povolují mnohoženství. Za ženu se obvykle platí jedna kráva. Dívka může být prodána kdykoli, třeba i v jednom měsíci věku a třeba i šedesátiletému muži. Himbové mohou mít sex před svatbou, po svatbě však již žena musí být věrná svému muži, pokud jí tento nedovolí a nebo nenařídí sex s jiným mužem. Může ji nabídnout třeba příteli. Pokud má žena po svatbě „nepovolený sex“ s jiným mužem a jsou přistiženi, musí tento muž zaplatit jejímu manželovi deset krav a ženu si může vzít, nebo nechat jejímu muži. Zaplatit však musí. Neexistuje možnost nezaplatit. Musí si vypůjčit, jinak ho zabijí. Může prý zaplatit třeba za deset let, ale zaplatit musí.

 

SYMBOLIKA ÚČESU
Uparura zná Yapuhwu od dětství, kdy měla ještě vlasy spletené do dvou dopředu směřujících copů. Jejich rodiny se během kočování ve středním Kaokolandu setkávaly téměř každý rok v období sucha u napajedel pro zvířata. Děti, pečující o stádečka koz a ovcí, měly vždy dost času ke společným hrám, zatímco jejich starší sourozenci organizovali postupný přístup zvířat k napajedlu. Uparura si dobře pamatuje i rok, kdy rodiče dovolili Yapuhwě po dosažení puberty rozplést dva copy symbolizující dětství a vytvořit nový účes z mnoha drobných pramínků zdobených korálky, padajících jí do obličeje a zakrývajících její oči. Kromě nového účesu dostala Yapuhwa také těžké ozdoby na kotníky vyrobené z drobných kovových kroužků. Tehdy dívka není ještě ženou, ale už není déle dítětem. Když pak dojde k první menstruaci, je považována za rituálně nečistou a musí odejít z vesnice. Po skončení krvácení přivedou starší ženy dívku zpět, aby mohla projít všemi nezbytnými rituály zajišťujícími jí ochranu v průběhu menstruačních cyklů. Ve slavnostní náladě poté navštěvuje přátele, od kterých dostává dárky. Po několika dnech je dívka přivolána k obřadnímu ohni (okuruwo) a duchové předků jsou informováni o změně jejího statusu (dosáhla věku, kdy je zralá pro stav manželství) a požádáni o její ochranu. Opět se mění její účes - copánky jsou tentokrát spleteny všechny dozadu a do stran, potřeny hlinkou a obličej již není zakrytý - je to účes dospělé ženy náležející ke kmeni Himbů. Od té doby má Yapuhwa také svůj vlastní malý kravský roh, v němž uchovává směs okrové hlinky, tuku sebraného z mléka a bylinek, jíž si ženy několikrát denně natírají celé tělo. Díky tomuto „krému“ mají onu nezaměnitelnou okrovou barvu. Po svatbě doplní účes ještě jakási korunka nebo čelenka z jehněčí či kůzlečí kůže (erembe). Typickým oblečením dospělé ženy je dvoudílná sukně z jemně vydělané teletiny či kůzlečiny - vpředu kratší, obarvená hlinkou, zadní delší nařasená je ponechána se srstí. Nezbytnými ozdobami žen jsou masivní náramky z vinutého měděného drátu a náhrdelník z drobných kovových kroužků doplněný velkou bílou ulitou umístěnou mezi ňadry. Tyto ulity přecházejí z matky na dceru. Pocházejí převážně z angolského pobřeží Atlantského oceánu a pro Himby jsou důležitým obchodním artiklem.
U chlapců nejsou iniciační obřady tak úzce spjaty s věkem a nástupem puberty - provádějí se nepravidelně. Když se usnesou starší členové rodinného klanu, jsou všichni neobřezaní chlapci a mladíci shromážděni na pečlivě vybraném místě pod stromem mimo vesnici. Příští ráno přicházejí všichni k obřadnímu ohni, kde medituje staršina. Rozmlouvá se svými předky o nadcházejícím obřadu a žádá je o požehnání. Chlapci pak odloží své sporé oblečení a jsou odvedeni zpět ke stromu, kde strávili noc. Zde provede zkušená osoba u všech obřízku. Krvácení se zastavuje pomocí vláken z rozžvýkaných listů stromu mopane. Chlapci zůstávají pod stromem 3 dny, než se mohou vrátit do vesnice ke svým každodenním činnostem. Tímto obřadem prošel Uparura již před několika lety. Teď, když začala jednání mezi rodinami o jeho možném sňatku s Yapuhwou, také on změní účes - namísto jednoho copu budou na jeho hlavě copy dva (ozondato), ovšem pouze do svatby. Ženatý muž musí mít hlavu zakrytou.
SVATBA
Svatba je v životě Himbů velkou událostí, spojenou s mnoha tradičními náboženskými rituály. V den, kdy otec vdává svou dceru, obvykle nechá porazit kozu či ovci. Dívka a spolu s ní i všechny plodné ženy ve vesnici vyměňují pro ten den svou čelenku za kousek bílé blány obalující žaludek poraženého zvířete. Tak ukazují, že se ve vesnici koná svatba, jak moc si nevěstin otec své dcery cení a lituje jejího odchodu z vesnice. Svatba znamená v životě dívky téměř vždy rozloučení se svou rodinou a odchod do vesnice svého nastávajícího manžela. Poslední den před odchodem se bujaře slaví, zpívá a tančí. Ženich s nevěstou pak smí strávit poslední noc v hlavní chýši, čímž staršina vesnice ukazuje svůj souhlas s uzavřeným sňatkem a mladí manželé se dostávají pod ochranu duchů svých předků. Stejně tak se stane i po příchodu do vesnice manžela. Později však bude pro novomanžele postavena nová chýše. V té by měla nevěsta zpočátku trávit většinu času a vycházet ven jen minimálně. Stařešina v mužově vesnici u obřadního ohně zpraví duchy předků o příchodu nevěsty a nechá porazit několik zvířat. Místní ženy vezmou nevěstu do hlavní chýše, kde z ní omyjí směs hlinky, bylinek a tuku, kterou používala, dokud žila ve vesnici rodičů. Její tělo, obličej i vlasy pak potřou novou směsí připravenou z mléčného tuku jedné z posvátných krav patřících rodině jejího manžela. Po absolvování všech obřadů se nevěsta plně začlení do otcovské linie manželovy rodiny. V mnoha směrech tak pro ni začíná nový život - ve vesnici a rodině s jinými sociálními i náboženskými zvyky. Dokonce i duchové, kteří ji dříve chránili, zůstávají podle přesvědčení ve vesnici jejích rodičů. Dívka nemusí nadále dodržovat tabu, která platila v její rodině, ale musí přijmout nová, dodržovaná v rodině jejího manžela.
Ženy Himbů mají kvůli vysoké úmrtnosti až deset dětí. Ženám ale není dovoleno rodit kdekoliv uvnitř vesnice. Rodička obvykle odchází v doprovodu jiných žen na místo několik set metrů vzdálené. Po porodu se žena s novorozencem vrací do vesnice, kde je pro ně na dobu asi jednoho týdne připraven přístřešek po straně hlavní chýše (otjizero). Hlavní chýše je místem se zvláštním statusem, kde se uchovávají všechny rituální předměty. Předpokládá se, že se tím žena s dítětem bude těšit zvláštní ochraně předků. Otec se nesmí dítěte dotknout, dokud nebylo představeno duchům předků. K této příležitosti se sejdou příbuzní dítěte okolo obřadního ohně. Dítě je předáno stařešinovi, který vysloví jeho jméno a prosí za ně o přízeň duchů zemřelých. Podobně může dítě dostat i další jména od jiných příbuzných, zejména z matčiny strany.

 

SÍLA RITUÁLŮ
Obřadní oheň je pro Himby nejsilnějším rodinným poutem - stařešina rodiny jej používá k upoutání pozornosti duchů svých předků, které žádá, aby jeho jménem oslovili stvořitele (Ndjambi Karunga). Předkové tedy nejsou uctíváni jako svatí, ale jsou zprostředkovateli komunikace se stvořitelem. Obřadní oheň se vždy zakládá v prostoru mezi hlavní chýší a vchodem do ohrady pro dobytek. Tento prostor je považován za posvátný a nesmí jím projít žádný cizinec, aniž by byl předtím představen předkům. Během dne je obřadní oheň udržován stranou nebo v hlavní chýši. Nikdy se nepoužívá k přípravě jídel. Při západu slunce je úkolem nejstarší manželky stařešiny přenést obřadní oheň do zmíněného prostoru. Obřadní oheň je rodinami přenášen z tábořiště do tábořiště a předkové jsou žádáni, aby byli přítomni každé významné události v životě rodiny (pojmenování dítěte, iniciace chlapců a dívek, uzavírání manželství, pohřbu).
Úmrtí člena rodiny a jeho pohřeb jsou podobně jako svatba doprovázeny řadou rituálů, zejména jedná-li se o stařešinu rodiny. Muži, kteří jsou s ním pokrevně spřízněni, vyjadřují svůj zármutek tím, že odhalí svou hlavu a rozpustí vlasy, které jsou jinak trvale smotané pod kusem látky. S odchodem stařešiny rodina dočasně ztrácí kontakt se světem svých zemřelých příbuzných. Vážné narušení duchovního života rodiny je symbolizováno stržením hlavní chýše a později i chýší všech manželek zemřelého stařešiny, posvátný oheň ztrácí svůj rituální charakter a používá se k jakémukoliv účelu, včetně vaření. Je třeba zpřetrhat veškeré svazky s duchovním světem udržované zemřelým členem rodiny. Členové rodiny tančí smuteční tance až do časných ranních hodin. Roli staršiny vesnice přebírá buď mladší bratr zemřelého nebo jeho nejstarší syn. Ten je pak hlavním organizátorem pohřbu, který se obvykle koná daleko od vesnice. Hlavy zvířat, která byla na počátku smutečních obřadů poražena, jsou umístěny na kůlech nad hrobem. Za normálních okolností se zvířata porážejí udušením, ale při pohřbu stařešiny rodu jsou voli či posvátné krávy poráženi vykrvením. V případě významných mužů z bohatých rodin se dříve porazilo i 20 volů. Takové pohřby jsou dnes již víceméně historií a jen zřídkakdy lze v krajině nalézt hroby zdobené větším množstvím kravských rohů. Na cestě zpět do vesnice procházejí všichni zúčastnění očistným rituálem a dochází k novému navazování kontaktu se zemřelými předky. Ve vesnici je poraženo jedno nebo několik dalších zvířat, maso je rozděleno mezi pozůstalé a část také obětována zemřelým předkům. Osm až dvanáct měsíců po pohřbu přichází k hrobu nástupce zemřelého a vybraní příbuzní. Nový stařešina oslovuje u hrobu duchy předků a zapaluje nový obřadní oheň. Ten je později přenesen do vesnice, kde byly všechny staré ohně uhašeny a všichni čekají na nový oheň. Postupem času se jméno zemřelého přiřadí ke jménům ostatních předků, kteří jsou při veškerých slavnostech a rituálech žádáni o pomoc a požehnání.

 

HIMBOVÉ - TURISTICKÁ ATRAKCE?
Se starými lidmi však dnes pomalu odcházejí i tradice a zvyky Himbů. Nebývalý nárůst turistického ruchu v celé Namibii po získání nezávislosti v roce 1990 se nevyhnul ani Kaokolandu a Himbové objevili možnost relativně snadného získaní peněz od turistů. Většina turistů jezdí do města Opuwo a do jeho okolí, nebo také k vodopádům ležícím na řece Kunene. Himbové se poměrně hodně soustřeďují v Opuwu, je to město, které jim pomáhá zejména v obdobích velkého sucha a hlavně je snadno dosažitelné z hlavního města Namibie Windhoeku. Stalo se distribučním centrem potravinové pomoci. Vodopády na řece Kunene jsou zase atraktivní a namibijské cestovní kanceláře sem bohaté turisty z Windhoeku dopravují malým letadlem. Kousek od polního letiště tak dnes několik vesnic Himbů funguje jako skanzen. Po zaplacení se turisté mohou podívat do chýší, projít po vesnici a fotografovat obyvatele - obvykle pouze ženy. Muži se přes den starají o zvířata a turistům se doposud spíš vyhýbají. Poněkud stranou turistického ruchu jsou ještě kmeny u řeky Onondujomeva, ale i tam už dorazila škola.
Kromě několika stálých škol u větších vesnic fungují totiž v Kaokolandu tzv. „mobile schools“, které se přesouvají spolu s vesnicemi pastevců. Děti se učí, že lidé, kteří se nemyjí, neumějí číst, psát a počítat, jsou zaostalí a špinaví. Dozvídají se více o světě za hranicemi Kaokolandu a jejich zvědavost roste. Starší lidé tyto změny citlivě vnímají a často odmítají své děti do škol posílat, čímž porušují současné namibijské zákony.
Namibijská vláda chce na hraniční řece Kunene v oblasti vodopádů Epupa také vybudovat velkou vodní nádrž a elektrárnu. Vodní dílo by zaplavilo přes 250 čtverečních kilometrů, na kterých se nachází mnoho hrobů a kultovních míst Himbů. Projekt přitom s Himby nebyl předem vůbec konzultován. Namibijská vláda doposud neshromáždila dostatek peněz pro zahájení stavby, nicméně plány jsou dokončeny. Spotřeba elektrické energie, kterou Namibie draze nakupuje zejména z Jihoafrické republiky, neustále roste a političtí vůdci země jasně vyjadřují svůj záměr projekt uskutečnit.
Turisté by rádi jistě i nadále viděli polonahé okrově natřené lidi žijící v souladu s přírodou, přesouvající své chýše a stáda krásnou krajinou Kaokolandu. Cílem namibijské vlády je zvyšování gramotnosti a životní úrovně všech obyvatel Namibie. Kde najdou své místo v současném světě Himbové jako Uparura a Yapuhwa?

 

 


Kmen himba
Himbové obývají Kaokoland, území na severozápadě Namibie, již po několik století. Podle všeobecně přijímaného názoru přišli do Kaokolandu tito pastevci hovořící jazykem herero přibližně v polovině 16. století ze severu dnešní Angoly. Tehdy již byly úrodnější travnaté pláně na sever od pánve Etoša a delta Cuvelai obsazeny silným kmenem Ovambů. Hererům tak nezbylo než se obrátit na západ a spokojit se se životem ve velmi suché a hornaté krajině jižně od řeky Kunene, oddělené od pobřeží Atlantského oceánu nepřekročitelnou pouští Namib. Po zhruba 200 letech (koncem 18. století) pokračovali Hererové v postupu na jih do oblasti dnešní střední Namibie, avšak někteří (dnes označovaní jako Himbové) se rozhodli setrvat v Kaokolandu. V této divoké a nehostinné krajině žili nomádským způsobem a jednotlivé rodinné skupiny kočující se svými stády na obrovském území se s okolními národy zřídkakdy setkávaly. Jejich tradiční kultura a zvyky se tak udržely v téměř nezměněné podobě dodnes, zatímco život ostatních Hererů se pod vlivem evropské kultury do značné míry změnil. Obě etnika však dodnes spojuje jazyk, historie, tradiční náboženství, pastevectví jako hlavní zdroj obživy a někdy i pokrevní příbuznost. Rčení omuHimba omuHerero, tedy „Himba je Herero“, tuto spřízněnost potvrzuje.
Kromě drsných přírodních podmínek byli Himbové zejména začátkem druhé poloviny 19. století vystaveni i sílícímu tlaku nájezdů výbojných skupin Namů (známých také jako Hotentoti) z jihu. Zprávy o těchto nájezdech zanechal portugalský cestovatel Pereira do Nascimento. Rozptýlené rodiny mírumilovných pastevců se jen těžko mohly bránit dobře organizovaným ozbrojeným bandám Namů, kterým šlo především o dobytek - hlavní zdroj obživy Himbů. Část obyvatel Kaokolandu (kromě Himbů zde doposud žily i jiné etnické skupiny, jako například Tjimba či Kuvare) tak byla vytlačena do nejodlehlejších oblastí a vrátila se téměř ke způsobu života lovců-sběračů. Většina Himbů se ale v sedmdesátých letech 19. století vydala hledat azyl do kraje severně od řeky Kunene (na jih dnešní Angoly), obývaného národem Ngambwe. Podle některých historiků je až tady možné hledat původ označení Ovahimba (ova = lidé, himba = prosící či žebrající), jak je údajně lidé Ngambwe nazývali.
Počátkem 20. století se v jihozápadní Angole objevuje mladý bojovník hererského původu známý pod jménem Vita (v překladu znamenající „válka“), jenž si rychle získává pověst zkušeného lovce a válečníka. Začíná organizovat himbské uprchlíky do malých bojových oddílů. K těm se později přidalo i několik set Hererů přeživších krvavé povstání potlačené německými South West African Forces v letech 1904-1905. Svou obratnou diplomacií Vita získal důvěru portugalských kolonistů i tzv. „Dorsland Trekkers“ (bílých osadníků búrského původu, kteří se z jihu Afriky vydali hledat nový domov v Angole), jimž výměnou za zbraně a munici pomáhal zvládat místní nepokoje. Se svými jednotkami podnikal Vita výpady po celé jihozápadní Angole i do okolních oblastí výpady, během nichž jeho muži nashromáždili značné množství dobytka. Po skončení první světové války se území jihozápadní Afriky (dnešní Namibie) dostalo pod správu Jihoafrické unie. Vita se rozhodl překročit zpět řeku Kunene a vrátil se se svými bojovníky do Kaokolandu. Hererové se usadili především ve střední a jižní části Kaokolandu, zatímco Himbové zůstali v severních oblastech a někteří i na pravém břehu řeky Kunene, v dnešní Angole.
Kromě sporých zpráv několika misionářů a cestovatelů (např. německého misionáře Heinricha Veddera, geologů Hartmanna a Kuntze či cestovatele Baynese) byl pro Evropany Kaokoland neprobádaným územím v podstatě až do poloviny 20. století. Jihoafrická unie vyhlásila ve 20. letech Kaokoland rezervací pod samosprávou několika tradičních náčelníků. Koncem 30. let vznikl úřad domorodého komisaře v osadě Opuwo, která se postupně stala střediskem obchodu a centrem veškerého dění v Kaokolandu. První misijní stanice se školou a nemocnicí byla založena až v roce 1954 v Orumana. Počátkem sedmdesátých let žilo v Kaokolandu zhruba 13 000 obyvatel, z nichž se asi 5000 hlásilo ke kmeni Himbů. Podle oficiálních odhadů ministerstva zemědělství z roku 1972 překročil stav skotu v Kaokolandu 160 000 kusů a na osobu tak přibližně připadalo 12 kusů skotu. Tím se obyvatelé Kaokolandu řadili k nejbohatším pastevcům bantuského původu v celé Africe.
Avšak téměř 60 let trvající období poklidného života mírumilovných pastevců se blížilo ke konci. Tři extrémně suché roky začátkem 80. let způsobily, že uhynulo více než 80 % skotu. Ve stejné době organizace SWAPO (South West Africa People Organisation), která od konce šedesátých let vedla z jihu Angoly národně osvobozenecký boj proti ozbrojeným silám Jihoafrické republiky a správy Jihozápadní Afriky, otevřela v Kaokolandu západní frontu. Himbové, žijící právě v severní části Kaokolandu, se tak ocitli uprostřed frontové linie partyzánské války, aniž by plně chápali, o co v ní vůbec jde. Ve třetím roce sucha, kdy vyhladovělý skot hynul po stovkách kusů v okolí vyschlých napajedel, se tisíce obyvatel Kaokolandu přesunuly do táborů zajišťujících potravinovou pomoc poskytnutou vládou, armádou a nevládními organizacemi. Nejvíce lidí se shromáždilo v okolí města Opuwo. Někteří zde našli práci, jiní vstoupili do armády, mnoho zoufalých domorodců však v prašných, přeplněných táborech utopilo svou budoucnost v alkoholu a prostituci. Většina Himbů opustila tábory po prvních silných deštích počátkem roku 1982. Ačkoliv se stavy skotu díky pasteveckému umu a zkušenostem Himbů v polovině devadesátých let dostaly téměř na úroveň před rokem 1980, život národa je krutou zkušeností hluboce poznamenán a sami Himbové říkají, že nic už nebude stejné jako dřív.

červenec - srpen 2004

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group