ikoktejl

Dotknout se ráje

 

raj2TEXT: RADEK JOHN

 

Papeete, hlavní město Francouzské Polynésie, je rušné znečištěné koloniální sídlo s frontami aut v dopravních špičkách a spěchajícími lidmi s mobily u ucha.

 

Naštěstí stačí nasednout na katamarán a vyrazit na některý ze dvou tisíc ostrovů. Čím vzdálenější od Tahiti, tím panenštější příroda i lidé. Je to paradox. Co stačili téměř zničit naši předkové mořeplavci, objevitelé, dobyvatelé a misionáři, my, jejich potomci, pracně vyhledáváme. Kdo chce zachytit poslední stopy nezdegenerované kultury původních obyvatel Polynésie, měl by se vydat do Tiki Village Theatre na ostrově Mooroa. Najde skanzen rekonstruující typickou polynéskou vesnici oživovaný protagonisty divadelního představení, které představuje v kostce, co se zachovalo ze zdejší kultury. Zhlédnete například kokosovou show, předvádějící jak domorodci otvírali kokosové ořechy a strouhali jejich dužinu bez kovových nástrojů. Sliny se vám začnou sbíhat při slavnostním otevření ahima´a. Jde vlastně o pečící troubu v zemi. Princip je jednoduchý. Vykope se díra, rozdělá se v ní oheň. Vytvoří se vysoká vrstva žhavých oharků. Na ně se nakladou kameny. Na kameny pak potraviny zabalené v palmových listech. Ryby, kuřata, selata, chlebovník, zelenina, ananas, banány. Vše se přikryje další vrstvou palmových listů a celé se to v žáru horkých kamenů několik hodin peče. Výsledek je vskutku lahodný. Šťávy jednotlivých potravin se promíchají, chutě ovlivní… Tento způsob úpravy potravin prý vznikl v časech kmenových válek o teritorium, kdy by kouř ohně při přípravě jídla prozradil tábořiště bojovníků a zvýšil riziko přepadení. Večeře vrcholí takzvanou pareushow. Krásná Polynésanka předvádí na pódiu, na kolik způsobů lze na těle uvázat pareo neboli prostěradlo potištěné typickými polynéskými květinovými vzory. Staré dávné časy volnomyšlenkářství a sexuální svobody jsou však dávno pryč. Kdykoliv dívka pareo sundá, aby ho kolem svého těla uvázala znovu a jinak, má pod ním sukénku z palmových listů a podprsenku, jejíž košíčky tvoří napolovic přeříznutý kokosový ořech.

 

PRAVÝ POLYNÉSAN

Pravý Polynésan se nás poprvé ujímá na ostrově Tahaa. Do té doby jsme byli v rukou samých Evropanů. Všichni manažeři hotelů, golfového hřiště, organizátoři turistických atrakcí jsou Francouzi. Dokonce ani šéf pravého polynéského skanzenu není domorodec. Turista poměrně rychle nabyde dojmu, že domorodci dávají přednost spíše primární soběstačnosti, jak se o tom píše v průvodcích, než práci. I zkušenost z obchodů v přístavech anebo v hlavním městě je taková, že pokud v nich pracuje domorodec, moc vám neporadí. Máte dojem, že je šťastný, když vám může říct: „To nemáme, na to je tohle městečko příliš malé.” V pět se zavírá skoro všechno. Obchodní život pro ten den končí. V Polynésii si občas připadáte jako na konci světa. Ano, řada Polynésanů je opravdu primárně soběstačných. Kolem chatrčí rostou snídaně, obědy i večeře. Kokosy, mango, papája, chlebovníky, chatrče stojí na březích lagun plných ryb. Polynésanům stačí jediné pareo, nic víc k životu vlastně nepotřebují. Jenom se vám asi nebude tak docela chtít být primárně soběstační s nimi. Pak ale z chatrče vyjde krásná štíhlá Polynésanka s květem tiare za uchem, oblečená jen v pareu. Opře se o palmu, která ji v pohodě uživí a sleduje vlnky v laguně začínající deset metrů od jejího obydlí. Co víc vlastně potřebuje? Květy mají v polynéské kultuře zcela specielní místo. Každá Polynésanka a lecjaký Polynésan si ráno utrhne květ tiare a dá si ho za ucho. Květ za pravým uchem znamená, že je Polynésanka zadaná, květ za levým uchem rovná se oznámení, že je volná. „Pokud je zadaná, ale dala by se udělat nějaká ta výjimka, má květ sice za pravým uchem, ale otočený dozadu,“ žertuje náš první Polynésan, reprezentant firmy Vai Poe Tours organizující prohlídky ostrova Tahaa. Je zavalitý stejně jako většina Polynésanů, velmi srdečný a překvapí nás hned úvodem. V roce 1982 byl v Praze, moc se mu tam líbilo, pochvaluje si, jak tam bylo levně. Dokonce i dnes by tam pro něho bylo levně. Francouzská Polynésie je jednou z nejdražších oblastí světa. Nakládá nás do otevřeného džípu a vyrážíme po jediné asfaltce kolem ostrova. Divoká přívětivost pralesů, svažujících se k mořské hladině, je ohromující. Nikde nevidíte vily boháčů nastavěné ve svazích. Uvědomíte si hlavní přednost Francouzské Polynésie ležící v půli cesty mezi Austrálií a Kalifornií: Je sem odevšud daleko. Zastavujeme na vanilkové farmě. Ne nadarmo se ostrovu Tahaa říká ostrov vanilky. „Tohle je úplně jiná vanilka, než máte vy v Evropě. Tahle opravdu voní. Je samozřejmě drahá, protože pěstování a sušení je nesmírně pracný proces. Tady na farmě ji ale můžete koupit levněji než v obchodě. Nenechte si ujít příležitost,“ radí nám Polynésan. Později samozřejmě zjistíme, že na trhu vanilka stojí stejně jako na farmě.

 

FARMA ČERNÝCH PEREL

Tatáž situace se opakuje i na perlové farmě. Když nám polynéský průvodce popíše, jak se vkládají speciální kuličky perleti, takzvaná jádra, do perlotvorek, které je v průběhu měsíců obalují perletí a vytvářejí tak slavné černé perly, vede nás do obchodu vedle farmy. A zase pomrkává: „Tady jsou dobré ceny, kupte si.” Ceny jsou samozřejmě šílené, což platí pro celou Polynésii. Náhrdelník z černých perel za milion korun tu není žádnou výjimkou. „Co se divíte? Naše perly jsou nejlepší, nejbarevnější, nejslavnější v Pacifiku,” vysvětluje majitel perlové farmy. „Ty drahé jsou bez jediného kazu, dokonale pravidelné, veliké, se silnou vrstvou perleti. Pokud si někde jinde koupíte nějaký levný šunt, odře se vám a je po parádě. Proto nesmíte kupovat perly od šmelinářů. Kdo nechá perlu v perlorodce jen tři měsíce, vydělá prachy, ale ten, kdo ji koupí, prodělá. „Jak dlouho má být perla v perlorodce?” „Osmnáct měsíců je správná doba. Třicet měsíců dá dvoumilimetrovou tloušťku pláště perly.” Jedna perlotvorka vyprodukuje na farmě za život až čtyři perly. Na farmě, kterou nám ukázali, pracuje a rovnou i bydlí šest zaměstnanců. Podaří se jim vložit perleťové tělísko, jádro, do osmi set perlorodek denně, přivázat je na šnůry, vyvézt na oceán a spustit do hloubky šesti metrů. Pokud je teplo, ponořují je až do deseti metrů, protože perlotvorky potřebují chladnou vodu. Úspěšnost farmy je průměrně čtyřicet procent. To znamená, že z osmi set perlotvorek, do kterých bylo vloženo perleťové jádro během jedné denní směny, by měl farmář získat tři sta dvacet perel různé kvality. Perlových farem jsou přitom na ostrovech stovky. Operace se opakuje den co den. Pak by taková jediná farma byla schopná vyprodukovat hodně přes sto tisíc perel za rok. Ale to perly dříve nebo později zaplaví celý svět, takže jejich cena je neudržitelná. Jen polynéští obchodníci s perlami to ještě nevědí? „Pojď, něco ti ukážu,” otočí se ke mně majitel farmy. Vede mě na pozemek za krám, kde jsou tři bungalovy k pronájmu pro turisty a domek, na jehož terase posedává polynéská rodina. Matka s třemi dcerami, z nichž jedna má malé dítě... „Zatanči nám...” osloví Polynésan jednu z dcer. Té se zjevně nechce. „Pojď, zatanči...” Dívka se neochotně zvedne. Začne bez chuti tančit. „Je čerstvá vdova. Potřebuje nového manžela,” říká Polynésan před ní. „Je někdo z vás volný?” ptá se mě. Vůbec se nestará o perly, kterých nechal v krámku volně na pultech ležet stovky. Opravdu ho ani nenapadne, že kdyby jedna z těch perel zmizela, ani to nepozná? Nebo se tady skutečně nekrade? „Je mi líto, nikdo z nás volný není,” odpovídám. Není ženich, takže nebude ani další tanec. Děkujeme, loučíme se. Polynésan jde zavřít krámek s perlami.

 

KDE VYROSTE I PLOT

Na první pohled to vypadá docela obyčejně. Nabídka výletů na čtyřkolkách do nitra ostrova Moorea. Ale jen tak lze získat alespoň nějaký obrázek, jak vypadá nepřístupné a neobydlené vnitrozemí. Pěší túry do kráteru sopky, která stvořila ostrov Moorea, jsou v tropickém vedru nereálné. Karavana čtyřkolek odbočí z asfaltové silnice obkružující ostrov podél moře na vymletou polní cestu do kopců. Průsmykem se dostáváme do obrovského kráteru sopky. „Tady jste v srdci ostrova…,” říká náš průvodce, Belgičan z Bruselu, který se usídlil v Polynésii. Ananasové plantáže v kráteru střídají palmové háje a sady avokádových stromů, papájí a mangových stromů. „Tady je nejúrodnější půda na celém ostrově. Taky je tu nejvíc srážek. Kráter zachytává mraky, které jinak volně plynou nad oceánem. Ale i v období dešťů zde teplota klesne jen málo pod třicet stupňů. Prostě skleník. Nemůžete tu udělat plot. Cokoliv zapíchnete do země, vyroste,” vykládá zapáleně náš průvodce, zatímco lije jako z konve. Budovy zemědělské školy v kráteru jsou jediný kousek civilizace v divočině ohraničené černými skálami. Na plácku za školou kupodivu stojí maringotka, jejíž stěnu tvoří bar. Je na něm vyložené nejrůznější ovoce. „Mám pro vás překvapení. Ochutnávku marmelád,” hlaholí náš průvodce. Za barovým pultem stojí Francouz. Na malé talířky nám ze skleniček servíruje marmelády z manga, papáji, ananasu, pomela, guave, corrossolieru, jedna je skvělejší než druhá, žádná není chemicky konzervována. „Ještě můžete mít čerstvý džus z kteréhokoliv tropického ovoce,” nabízí Francouz. Samozřejmě neodoláme. Čerstvě vymačkaná šťáva z plodů, o jejichž existenci Evropan nemá tušení, je úchvatná. „Ještě zaplatit,” ozve se Francouz, když chceme pokračovat v naší expedici na čtyřkolkách. Stále stejný polynéský trik. Nabídnou vám nějakou pozornost a teprve až ji přijmete, zjistíte, že ji musíte zaplatit. Problém je, že tyhle triky provádějí většinou přistěhovalí Evropané.

 

DĚLA JAKO STRAŠÁCI

Okamžitě po japonském útoku na Pearl Harbor rozhodli Američané, že je třeba vytvořit z jednoho ostrova v Pacifiku pevnost. Opěrný bod pro boj proti Japoncům. Vybrali ostrov Bora Bora. Američtí ženisté se vylodili na Bora Bora, korálový útes na nejslabším místě vyhodili do povětří, aby do laguny mohly vplouvat americké válečné lodě i ponorky. Vznikl tak bezpečný přístav. Během šesti měsíců pak tisíce dalších amerických ženistů vybudovaly první letiště v Polynésii, které je dnes využíváno pro přílety turistů, asfaltové cesty kolem ostrova, sloužící nyní turistickému ruchu, vodovody, kanalizaci, veškerou infrastrukturu pro pobyt desítek tisíc lidí, tehdy vojáků, v současnosti turistických skupin. Za šest měsíců intenzivní práce stvořili američtí vojáci slávu dnes nejznámějšího, nejmódnějšího, nejluxusnějšího turistického střediska Pacifiku. „Obyvatelé ostrova Bora Bora měli s válkou velké štěstí,” říká průvodce. Když přišli američtí vojáci, vítali je domorodci s kytarami, dívky tančily jen v sukýnkách z palmových listů. Měli radost, že vidí tolik nových milých lidí, ale přece jen se ptali: „Co tu děláte?” „Válku,” odpovídali jim američtí vojáci. „Jakou válku?” ptali se domorodci. Nevěděli nic o žádné válce. A nevěděli, že válka je to nejlepší, co je v životě potkalo. „Američané přivezli osm děl, která z vrcholu ostrova namířili na oceán. Ale jakých děl. Hlavně jsou z roku 1908 a lafety z roku 1907. Takže staré vykopávky z první světové války. Japonci nikdy na ostrov Bora Bora nezaútočili. Naštěstí, protože střelivo, které Američané přivezli, tak úplně do těch starých kanonů nepasovalo. Nosnost nebyla taková, jaká by měla být. Děla by nerozstřílela útočící japonské lodě na oceánu, rozsekala by na kousky jenom lagunu, ale to nikdo z Japonců naštěstí nevěděl. Osm majestátních děl hlídalo ostrov Bora Bora a uhlídalo ho, protože nikdo netušil, že to jsou jen strašáci na vrabce. A z ostrova Bora Bora byla zásobovací základna. Tisíce amerických vojáčků v nažehlených uniformách tady jedly, pily, bavily se, milovaly. Víte, co to pro Bora Bora bylo? Do té doby to tady nebylo Bora Bora, ale jenom Bóring, Bóring. Ale co přijeli Američné, vznikly bary, hotýlky, kytary hrály, děvčata byla šťastná, Američané měli úžasnou dovolenou. A všechny ještě stihli naučit anglicky. To se po válce taky hodilo. A když Američané v roce 1946 z Bora Bora odjížděli, požádali jsme je, aby ta špatně fungující děla nechali v kopcích jako suvenýr. Co taky s těmi vykopávkami jiného. Ale je to dobrá připomínka Francouzům, kdo zachránil Bora Bora a kdo se na nás, Polynésany, vykašlal, když hrozilo nebezpečí. Aby viděli, kdo jim zachránil Polynésii. Jinak tu mohli být Japonci, Kawasaki, Suzuki, arigató…a holky lalala v sukýnkách z palmového listí a domorodci s kytarami,“ pitvoří se průvodce k velkému pobavení Američanů, Evropanů, ale nejen jich. Ironií osudu je v naší turistické skupince polovina Japonců. Usmívají se, přikyvují. Fotí se na lafetách děl. Nakonec ostrov Bora Bora bez jediného výstřelu přece jen dobyli.

 

raj

 

NEŽ SE POTOPÍ

„Mimochodem i název Bora Bora je omyl nezasvěcených cizinců,” vykládá průvodce. „Původní jméno ostrova bylo Vavau, což znamená zrozen ze tmy putuji ke světlu. Pora Puru bylo jméno náčelníka. Britové ho zkomolili na Bora Bora. Polynésané ale vůbec nemají písmeno b v abecedě.” Jen díky válce, ke které zde nedošlo, tedy získal ostrov Bora Bora předstih před všemi ostatními ostrovy v Polynésii, stal se největší turistickou atrakcí v oblasti. Byl zasíťovaný, splňoval normy anglosaského způsobu života. Přišly nejbohatší hotelové řetězce. Ostrov Bora Bora je od války nejslavnější. Luxusní hotely s bungalovy na pilotech v laguně střídají i na Bora Bora strašné chatrče domorodců na březích pár metrů od laguny, s vraky nabouraných aut bez blatníků, nárazníků, espézetek, které jsou rozesety po pozemku kolem chatrčí. Mezi zbytky aut i zde vlaje prádlo na šnůrách. Za okny v chatrčích vidíte neuvěřitelný nepořádek. Nahé děti si hrají na plážích před chatrčemi. Toulaví psi je pozorují zpovzdálí. „Bora Bora má osm tisíc obyvatel a šest tisíc psů,” tvrdí tu s oblibou domorodci. Ti pracovitější Polynésané zpevňují pláže, aby jim je neodnášela voda. Pokryjí písečný pozemek pletivem, na něj kladou kameny, a teprve ty zasypávají štěrkem a nakonec pískem. Bora Bora se zřejmě opravdu pomalu potápí, jak tady tvrdí turističtí průvodci. Je třeba spěchat, než se ostrovní ráj potopí docela.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group