ikoktejl

Siesta v romské osadě

 

osadaMnozí Cikáni tu dodnes věří, že jim fotoaparát ukradne duši,“ prolétlo mi hlavou varování z jednoho průvodce po Rumunsku, když jsme vcházeli do cikánské osady u vesnice Pietroasa na úpatí rumunského pohoří Bihor. Začnou tu po nás házet kameny? Vytrhnou mi film? „Foto, problem?“

 

Oťukávám opatrně ženu u jedné z roubenek. Za chvíli už se mi před objektiv tlačí snad všichni obyvatelé osady, od dětí po jejich babičky, a já jen v duchu počítám, kolik mi zbývá filmů, abych někoho neurazil. Tak tihle tedy na pověry rozhodně nevěří. „Cikánům se vyhněte. Budou žebrat nebo se vás pokusí okrást,“ radil mi ještě ve vlaku Rumun, který se vracel ze svatby bratra žijícího na Slovensku. Po procházce večerní Oradeou bych mu dal za pravdu. Cikáňata s výmluvně nataženou rukou a podezřelé hloučky lepící se u nádraží na turisty přesně zapadaly do obrázku, který při vyslovení pojmu rumunský Cikán bezděky naskočí v mysli každého, kdo občas projde pražským centrem. A jak je vidět, i mnohých Rumunů. Jak to bývá, realita je mnohem košatější. V Rumunsku žije podle průzkumů romských sdružení až dva a půl milionu Romů – desetkrát víc než v České republice. Můžete tu narazit na boháče v luxusních domech i věčné tuláky v pestrobarevných krojích táhnoucí s vozem krajinou. Typické představitele dnešní romské populace v Rumunsku je však třeba hledat jinde – v koloniích, přilepených snad ke každé rumunské vesnici. „Cikáni? Proč?“ diví se stařík nad třetinkou piva před lokálem v Pietroase, když se ptáme na cestu do nejbližší cikánské osady. Rumuni se od Romů striktně distancují. Působí to trochu legračně. Člověk neznalý typologie místních lidí by se totiž zvlášť na vesnicích kolikrát nejradši zeptal, jestli právě mluví s Rumunem, nebo Romem. Cikánská osada leží podle očekávání za posledním domem, kde se už tak mizerný povrch ulice mění v ušlapanou cestu. Podezíravé pohledy Rumunů na lavičkách před domy nás provázejí až k řadě napůl roubených, napůl zděných domků, které by se snad daly přirovnat k prázdninovým chatám. „Kdepak chata, tady žijeme celý rok,“ směje se třiadvacetiletý Emil s ročním synem Samuelem v náručí. Postupně máme možnost poznat celou jeho rozvětvenou rodinu: matku, tety, sestry, sestřenice. Skoro se zdá, že je tu jediný chlap, a není to daleko od pravdy. „Pojďte na kafe, mám dobrý, z Paříže,“ zve nás k sobě statná Mária. K sobě znamená na dvorek domku s místností tři krát tři metry, přístřeškem se sporákem na dřevo a jednou vodovodní trubkou s připojenou hadicí. Tady kafe z Paříže? „Přivezl ho manžel, pracuje tam. Jinak to nejde. Tady práce není,“ vysvětluje Mária a ukazuje fotografii snědého chlapíka stojícího pod palmou. Bez peněz od něj by byla i s pěti dětmi odkázána na nízké dětské přídavky a zeleninu ze zahrádky. Sem tam se někomu z místních Romů podaří sehnat práci na poli nebo při hlídání koní či dobytka, ale jsou to většinou jen nárazové přivýdělky. „Tady sestra má v Paříži manžela taky,“ ukazuje Mária na sousedku. Postupně se ukazuje, že v Paříži tu má živitele snad každá druhá rodina. A nejen v Paříži. „Vy jste Češi? Já tam pojedu za bratrem, pracuje v Praze,“ rozzáří se další z žen. „Co tam dělá?“ snažíme se zahnat ten nelichotivý obrázek z pražského centra. „Tak, co je potřeba,“ zní neurčitá odpověď. Těžko soudit. Česká republika je každopádně v očích zdejších Romů zemí zaslíbenou. „Vemte s sebou tady Viktorii, je šikovná, může dělat servírku,“ zkouší to napůl v žertu Mária. Viktoria chodí do sedmé třídy. V Rumunsku to neznamená jen konstatování věku. Pětina Romů tu nenastoupí do školy vůbec a další pětina ji nedokončí. „Já taky chodím do školy!“ překřikuje se proto s pýchou drobotina, která mezitím zaplnila dvorek. Třetinu romského obyvatelstva v Rumunsku tvoří děti do patnácti let. Tady to musí být podstatně víc. Zvláštní je, že i když nikde nestojí pračka, všichni jsou až neskutečně čistí a nažehlení. Jejich světlé košile, bílé halenky a trička jen svítí. Po týdenním putování po horách jsme tu nejšpinavější jednoznačně my. Kde ti lidé perou? „Tady a tady,“ ukazuje Mária obrovský hrnec na plotně a nádhernou bystřinu protékající vesnicí. Voda v ní je jako led. Až nápadně čisto je v kontrastu se zanedbaným okolím a neomítnutými zdmi domků také v obytné místnosti. Kožená sedačka, na žluté zdi tapiserie, moderní nábytek a televizor. Tohle že je ta špinavá cikánská osada? Viktoria nás provází osadou. Původně liduprázdná ulička se plní, jak další a další Romové vybíhají ze svých domků, a děcka nám už skoro lezou po hlavách. Nakonec před tím mumrajem téměř prcháme. Doprovázejí nás už jen dva rozjívení kluci, a když dojdeme za zatáčku, kde nás z osady nemůže nikdo vidět, natáhnou výmluvně ruku a řeknou si o peníze.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group