ikoktejl

Pomeranče nechtěly ani kozy

pomeranceKdyž v roce 1499 objevili Španělé Curacao, malý ostrov v Karibiku nedaleko Venezuely, rozhodli se, že ho budou „zemědělsky kultivovat“. Netrvalo dlouho a ke břehům Curac5aa dorazila první loď plně naložená nejrůznějšími rostlinami včetně pomerančovníku.
Ke zklamání Španělů však místní klima a půda daly pomerančům novou chuť – nežraly je dokonce ani místní kozy. Plán na pěstování pomerančů byl zapomenut, a nebýt objevu neznámého domorodce několik desetiletí poté, asi by upadl v zapomnění úplně. Není přesně známo, kdy ani kdo přišel na to, že usušené slupky plodu obsahují olej výjimečné vůně. Faktem však zůstává, že recept si našel cestu k rodině Seniorů, kteří začali experimentovat a kombinovat slupky s nejrůznějším exotickým kořením. Po několika neúspěšných pokusech se jim povedlo dosáhnout zajímavé chuti a nový nápoj pojmenovali Curac5ao Liqueur. Likérka, kde dones rodina Seniorů likér vyrábí, leží ve Willemstadu, hlavním městě Curac5aa, v distriktu Sali~na. Musím se hodně vyptávat, ale po půl hodině pátrání konečně míjím ceduli s nadpisem Senior & Co. Inc. – Curac5ao Liqueur, která mě nenechává na pochybách, že jsem na tom pravém místě. Chobolobo House, ve kterém je možné zhlédnout vlastní výrobu likéru, byl postaven v 18. století a až do roku 1962 sloužil jako noční klub. Zajímavý je snad pouze tím, že zde byla zvolena a korunována první královna karnevalu Curac5aa. Dnes má upravenou fasádu a rozlehlá zahrada kolem je pečlivě udržovaná. Továrna je v přízemí a skládá se z několika destilačních zařízení. Pracuje v ní necelá desítka zaměstnanců. Vyrobený likér plní do láhví a ty pak skládají do připravených kartonů. Rozhodně mi nepřipadá, že by se odsud odvážely kamiony likéru denně. Možná je na trhu Curac5aa více díky dalším rádoby výrobcům, kteří se ho snaží napodobit za hodnotu hluboko pod cenou toho pravého. „Mnozí se mylně domnívají, že ostrov byl pojmenován po likéru,“ s úsměvem začíná výklad jeden ze zaměstnanců. „Původně se vyráběla pouze jedna jediná barva, abychom ale pokryli požadavky zákazníků, začali jsme vyrábět likér v dalších čtyřech barvách. Chuť je ale stejná.” Kromě základních pěti barev je možné ochutnat také likéry se speciálními příchutěmi – čokoládovou, kávovou a rumovou. Vyrábí se ale pouze v jedné barvě. Obsah alkoholu je oproti 31 procentům, obvyklým u likérů, o něco nižší: 25 procent. Laraha, jak místní označují zlaté pomeranče, ze kterých se likér vyrábí, se pěstují převážně na východní části ostrova v regionech Fruik a Cholomba. Největší plantáž má mezi třiceti až čtyřiceti stromy, přičemž každý dá sto padesát až dvě stě plodů. Představuje to asi patnáct až dvacet kilogramů sušených slupek. Pomeranče se sklízejí dvakrát do roka, a protože je strom vysoký kolem tří metrů, používají se speciální sběrače. Plody se sklízejí ještě nezralé, neboť mají silnější slupku. Ta se pak rozřízne dřevěným nožem na čtyři části, uloží se na kovové tácy a pět dní suší. Zbytkem larahy jsou nakrmeny kozy. Usušené slupky se nakonec vloží do zvláštních pytlů a spolu s alkoholem, cukrem a speciálním kořením se nechají několik dní odležet. Samozřejmě jsem různé barvy i příchutě likéru též okusil. Nejvíce mi chutná základní verze. Je jemná a připadá mi, že bych ji klidně mohl pít i bez namíchání do některého z mnoha koktejlů, které jsou z likéru zručnými barmany připravovány. Teplota na ulici se pohybuje kolem 40 °C a s každým dalším krokem začínám více a více cítit, jak mi jde likér do hlavy. Bez výčitek sedám do auta, protože tady jezdí opilá nejen většina řidičů, ale i příslušníci místní policie. Curac5ao se podstatně liší od jiných míst, stejně jako se liší zdejší likér od ostatních. Vyrážím dál úzkými uličkami. Některé mi připadají až odpudivé – páchnoucí výkaly a stará opadaná omítka. Většina domů v centru je ale dobře udržována, a tak se oko návštěvníka může těšit starobylou architekturou i barevnou mozaikou domů. Odkud se na domech vzala, vysvětluje legenda. Jeden z místních monarchů trpěl na neustálé bolesti hlavy. Doktor to přisoudil světlu odrážejícímu se v silném slunci od bíle namalovaných domů. Monarcha neváhal a během několika dní vydal podivné nařízení – každý musí ihned namalovat svůj dům jakoukoliv jinou barvou než bílou. Čtvrť Handelskade je svou různorodostí nejznámější. Budí pocit souhry a klidu. Často je také označována jako nejkrásnější v celém Karibiku a vláda ročně investuje spousty peněz do rekonstrukce a údržby těchto domů. Další místní raritou je šířka domů. Nizozemští usedlíci totiž platili daň za to, jak je dům široký, a tak svá obydlí začali stavět úzká a vysoká. Schodiště uvnitř je dokonce tak úzké, že pokud přijde stěhování, musí se nábytek tahat okny. Na konci jedné z vedlejších ulic míjím malé náměstíčko. Většinou je zaplněno stoly a židlemi typického restaurantu. Unavený turista si tu v chládku může odpočinout při sklenici vychlazeného piva nebo pravého karibského koktejlu. Přede mnou je ještě dlouhá cesta, a tak mě spíše zaujal stánek s „místním“ uměním. Místním v uvozovkách proto, že se po pár minutách hovoru s mladou paní vedoucí dozvídám, že většina výrobků z Curac5aa není. „Místní jsou líní, věci nakupujeme z Haiti,“ vysvětluje žena. Když chci přece jen vidět něco zdejšího, vede mě až na konec krámu, kde jsou kýčovité hrníčky. Na pět z nich ukáže. Když mi to připadá málo, vzpomene si, že ještě tamhlety panenky a tamten domeček. Jednu z panenek si tedy koupím. Je vyrobena ze sušené trávy, pěkně barevně zdobená s parapletem v ruce, jako z obrazu Alfonse Muchy. Abych se dostal z Pundy do Otrobandy, musím přejít po „staré pohupující se paní“, jak je přezdíván most spojující obě části města. Je postaven tak, aby umožnil vjezd tankerům, bárkám a výletním lodím dovnitř zátoky. Nejedná se tedy o tradiční konstrukci zvedacího mostu, známou například z Amsterdamu. Stavitelé vyřešili problém po svém: most se skládá z několika plováků, na kterých leží vlastní dřevo-betonová konstrukce. Celý kolos na první pohled připomíná molo. Strana mostu blíže Pundě je pohyblivá a je k ní připevněn obrovský motor. Ten pak částí mostu podle potřeby pohne a otevře prostor lodi. Druhá část je pevně spojena s břehem. Již po prvních pár krocích v Otrobandě (doslova to znamená „na druhé straně“) je vidět rozdílný vývoj obou částí města. Zatímco Punda byla osídlena především nizozemskými příslušníky, Otrabanda je mixem několika národností, sociálních tříd i náboženství. Mezi celkem zachovalými domy je spousta malých náměstíček a dvorů, všude jsou rozbořené chýše, stejně jako lidé bez domova. Čím dále se dostávám, tím zvláštnější mám pocit. Jsem tu možná jediný běloch, oči kolemjdoucích a lidí, co postávají okolo, si mě stále častěji prohlížejí s neskrývaným zájmem. Naštěstí mi k cíli – autobusovému nádraží – chybí už jen posledních pár desítek metrů. S řádem i bez něj Na Curac5au existují dva typy autobusů. Jedny nemají jízdní řád, nezbývá tedy než se spoléhat na to, že si řidič cestu nerozmyslel a neskončil na jedné z mnoha pláží. Busy chiki, jak je místní nazývají, jsou malé dodávky pro devět lidí. Jejich trasy pokrývají většinu částí ostrova, takže v případě nutnosti a troše štěstí se dostanete v podstatě kamkoliv. Druhý typ místních autobusů jezdí pouze do základních částí ostrova. Mají však přesně daný jízdní řád. Mladík na informacích, malé zděné budce uprostřed nádraží, mi zpoza neprůstřelného skla lámanou angličtinou oznámil číslo nástupiště i čas odjezdu. Vysvětlit řidiči, kam vlastně chci, ale téměř nešlo. Ukazuji mapy, ofocené materiály, nic naplat. Celkem mě to udivuje, většina obyvatel mluví bez problémů čtyřmi jazyky: anglicky, španělsky, holandsky a papiamentem. Poslední je mixem portugalštiny, španělštiny, holandštiny a afrických dialektů. Přestože pochází z Curac5aa, mluví se jím na všech okolních ostrovech, tedy také na Arubě a Bonairu, a to víc jak tři sta let. Původně byl používán pouze v mluvené formě, takže dnes je možné setkat se na různých ostrovech s rozdílnými verzemi psané podoby stejného slova. Nakonec se mi podaří mezi spolucestujícími najít tlumočníka. Platím 1 guilder a 25 centů, což je kolem 35 korun, a sedám si na sedadlo z tvrdé umělé hmoty. Jak se vzdalujeme od města, mizí lidská obydlí. Nezmizela snad jen všudypřítomná rychlá občerstvení nabízející pečená kuřata, čínské nudle, pečená žebra s arašídovou omáčkou a samozřejmě kolu. Stanice pro otroky Občas míjíme nenápadné jednopatrové domky. Jsou žluté, vybledlé, se střechou pokrytou listy. Dvě malá vymlácená okénka a otevřené dveře dávají tušit, že už v nich nikdo nebydlí. Sloužily jako příbytky otroků. Otroctví sem přišlo v roce 1642 s guvernérem Nizozemcem Peterem Stuyvesantem. Curac5ao se postupně stalo jedním z hlavních uzlů Karibiku, kam byli otroci přiváženi z Afriky a pak prodáváni na plantáže po celé Americe nebo zapojeni do prací na jedné z místních plantáží. Produkce místních plantáží sloužila zprvu jako obživa pro otroky, kteří tu čekali na další transport. Převládaly především arašídy a fazole. Později se z komerčních důvodů začala pěstovat také bavlna, agáve (k výrobě provazů) a indigo (z listů indiga, někdy také označovaného jako král barviv, se vyráběla modř). I když bylo otroctví zrušeno v roce 1863, zůstal silný vliv africké kultury na hudbu a tanec. Měl jsem to štěstí a při jedné z cest ostrovem zaslechl rytmus bubnů. Za pár chvil už jsem stál mezi pohupujícím se tmavým davem. Šest hochů s bubny a bubínky nejrůznějších tvarů a velikostí vydávalo neuvěřitelný rytmus, který nenechal v klidu nikoho, kdo ho zaslechl. Sešli se na pláži jen tak, aby zahráli pro radost kolemjdoucím. „To je tambu,“ prozrazuje mi jedna z dívek. Chvíli sleduji, jak se vlní – nohy zůstávají na jednom místě, v pohybu jsou jen boky. Tanci v rytmu tambu se říká baila ban, což v překladu znamená tanec s bubny. I když byl ještě donedávna zakázán, dovedl si najít cestu až k dnešní generaci mladých. „Partneři se nesmějí při tanci dotýkat,“ mrká na mě zase dívka. Nabídku, abych si s ní zatančil, přesto odmítám. Christoffelův park Dopíjím další láhev vody. Každých pár ušlých kroků musím zastavit a na chvíli si odpočinout. Vedro je neúnosné, pot se mi valí po čele a štípe v očích. Vydal jsem se na Mount Christoffel, nejvyšší horu Curac5aa, a i když je jen 378 metrů vysoká, připadne mi, jako bych podnikal výstup na osmitisícovku. Tyčí se uprostřed Christoffelova parku, který byl veřejnosti otevřen v roce 1978 a právem ho lze pokládat za přírodní poklad ostrova. Zprvu lemovaly úzkou stezku stromy divi-divi (Caesalpinia coriaria), svým tvarem připomínající umělce klanícího se publiku. Jejich koruna je zalomena v pravém úhlu ke kmeni, což zavinily zdejší pasáty. Později se dostávám do závětří, vzduch se ani nepohne, slunce je přímo nade mnou a já si připadám jako v pekle. Jediné, co mne chrání před neúprosnými paprsky, je strom kalabasa (Crescentia cujete). Z jeho zelených plodů podobných kokosu se vyrábí místní hudební nástroj marca. Plody se užívají také k výrobě vařeček či lžiček. Využívají se i kaktusy, roztroušené po všech koutech ostrova. Jemná dužina vysokého kadushi se používá jako přísada do polévky, jako medicína, a dokonce se z něj vyrábí šampon. Plody datu se zase používají k přípravě džemu. Někdy je domorodci nasadí záměrně blízko sebe, aby vytvořily živý plot, který pak chrání pozemky před volně pobíhajícími divokými kozami. Z posledních sil se škrábu úzkou a strmou puklinou ve skále. Odměnou je nádherný výhled na celý ostrov. Jako na dlani mám modře zbarvené zátoky zařezávající se do pobřeží, domečky roztroušené po ostrově, jako by někdo rozhodil malé kamínky do suchem zežloutlé trávy, Willemstad se pro změnu stal šedou kaňkou. Pozoruji tu krásu a jediným společníkem je vyhřívající se leguán – nejznámější zástupce zvířecí říše na Curac5au. Připomíná malého draka či spíše dinosaura. Dorůstá do sto dvaceti centimetrů a žije až třicet let. Vypadá nebezpečně, ale je býložravcem a na lidi neútočí. Mladí leguáni jsou světle zelení, starší se dovedou zbarvit do šeda, podle toho, zda se právě vyhřívají na slunci nebo si užívají chládku ve stínu stromu. Výjimečně se najdou leguáni se dvěma penisy, a tak byli kdysi mylně považováni za silné afrodiziakum a loveni. Jejich maso je však údajně velmi chutné. Několik let jsou už ale chráněným druhem. Na zpáteční cestě mě zaujme halda kamenů, které vypadají, jako by je sem kdosi vysypal z několika nákladních aut. V době otroctví byl park Christoffel částí celkem tří plantáží – Savonet, největší na ostrově vůbec, Zevenbergen a Zorgvliet. Halda je na rozhraní prvních dvou a příběh odhalující tajemství jejich původu je asi sto let starý. Vypráví o otrocích, kteří věřili, že když nebudou jíst sůl, budou moci létat. Každý, kdo nejedl sůl, položil k nohám hory Christoffel kámen a zazpíval píseň v naději, že brzy odletí zpět do rodné Afriky. Rybářská vesnice Cestou zpět procházím malou rybářskou vesničkou s asi dvaceti domy většinou z dřevěné překližky. Kolem je vidět spousty odpadků, ve kterých se hrabou divocí psi. Před některými domy stojí polorozpadlé bárky, čekající na svého majitele, až mu po náročném rybolovu zbyde trochu času a opraví je. Na moře se lidé vydávají, ještě když slunce hledá cestu nad obzor. Nejčastěji míří k menší sestřičce Curac5aa, ostrovu příznačně pojmenovanému Klein Curac5ao. Výjimečně pak až k ostrovu Nizozemských Antil Bonaire, vzdálenému něco kolem padesáti kilometrů. „Tak co to bude?“ ptá se mne stařík kolem sedmdesátky. Tvář plnou vrásek, na rukou je poznat, že si své poctivě odpracovaly. Jeho restaurace je tvořena stejným domkem, jaké stojí okolo, doplněným o malou terasu se třemi ošoupanými stoly a stříškou z palmových listů. Z ní vede vchod do bytu, který slouží i jako sklad s potravinami. Objednávám si chlazený Amstel, místí pivo, které se jako jedno z mála vyrábí z mořské slané vody. Po pár locích si stařík přisedá. „Odkud?“ zní otázka. „Česká republika.“ „Hmm,“ hrabe se nejistě v dlouhých prošedlých kadeřích hostitel. „Evropa,“ snažím se napodruhé. Marně. Stařík se na mne dívá, jako bych dorazil z Marsu. Úsměv se mu vrací, až když převedu debatu na rybolov. „Od otce jsem se naučil poznávat, kde na který druh ryby čekat podle denní doby, počasí a toho, kde jaký pták loví. Ten se to naučil od svého otce a tak si předáváme znalosti z generace na generaci. Lovil jsem celý život a neměnil bych,” dodává. Přestože nemá hi-fi ani počítač, opravdu nevypadá, že mu něco chybí. Očividně se dovede těšit i z té nejmenší věci. Žije těžkým životem ze dne na den, o to více si jej ale váží. V průvodcích jsem se dočetl o plážích, komfortních hotelích a nekonečných party, kterými ostrov hýří. Po několika týdnech jsem si ale jist, že může návštěvníkům nabídnout mnohem více. Stačí otevřít oči.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group