ikoktejl

ČESKÝ EXPORT DO SVĚTA SUMA

sumoPo únavném trmácení napříč městem vystupuji z taxíku před stájí Naruto na předměstí Tokia. Je půl sedmé ráno a pootevřenými okny nenápadného stavení je slyšet funění zápasníků a občas zavane i pach potu – koná se ranní trénink japonského tradičního bojového umění sumo.
Usedám na slaměné tatami hned vedle zápasiště, a i když mně nohama občas projede křeč, nedovolím si ve zdejší atmosféře rozplést nohy dříve než krátce po poledni. Zápasnický kruh přede mnou je vyhrazen dvojici borců, kteří v něm trénují různé techniky, zatímco ostatní posilují s činkami či medicinbaly, buší do dřevěného sloupu nebo se protahují u stěn místnosti. Ještě za tmy, zpravidla již kolem páté hodiny ranní, začínají s tréninkem nejprve nejmladší, nejníže postavení a stále ještě relativně hubení zápasníci. S přibývajícím časem však očividně přibývají i kilogramy trénujících, dorost vyklízí pole a odchází pomáhat do kuchyně. V ringu se zatím začínají utkávat borci „standardních“ rozměrů. Asi kolem deváté přichází na scénu Pavel Bojar. Až do roku 2001 byl po dlouhá léta jedinou připomínkou České republiky ve světě japonského suma velký broušený skleněný pohár, který turnajovému vítězi předával velvyslanec českého státu v Japonsku. Změnila to až Hora ctnosti – jak by se volně dalo přeložit jméno Takanojama, které si Bojar, jediný český profesionální sumista, osvojil po vstupu do světa japonských obrů. K tomuto sportu se propracoval přes judo a do japonské stáje jej přivedl Široikuma, jinak také Jaroslav Poříz, zakladatel a prezident Českého svazu sumó. Pavlovi bylo osmnáct let, když se rozhodl odcestovat do Japonska, nechat si dorůst vlasy, přijmout jméno Takanojama a podřídit se drilu profesionála. V Čechách nechal rodiče, přítelkyni i kamarády, které od té doby neviděl. „Do Čech se nepodívám dřív, než se stanu sekitori,“ tvrdí odhodlaně. „Ostatně, můj pas má stejně šéf stáje,“ dodává. Ačkoli na rozdíl od ostatních asijských bojových sportů sumo nedostává v amerických thrillerech velký prostor, je jednoduše nepřehlédnutelné. A to především díky fyzickým proporcím jeho protagonistů. V zemi subtilních Japonců, kde více než jinde platí poučka o „zatloukání vyčuhujících hřebíků“, nemůže v davu nikdo zaujmout více než stopadesátikilový kolos v kimonu a s detailně propracovaným účesem. Stoupne-li si naolejovaný dvoumetrákový obr na pódium pouze v hedvábném pásu – mawaši – a začne se připravovat k zápasu, můžeme na hollywoodské legrácky s klidem zapomenout. Každý zápasník musí, aby byl přijat do stáje, splňovat základní parametry – 1,73 metru výšky a 75 kilogramů váhy. Očekává se, že svou váhu v co nejkratší době pomocí kalorické stravy zdokonalí. Vrcholoví zápasníci váží v průměru sto čtyřicet kilogramů, ale ani dvoumetrákoví borci nejsou výjimkou. Rekordmanem je havajský gigant Koniški, který v dobách aktivní kariéry disponoval bezmála třemi sty kilogramy živé váhy. Od ostatních se Pavel odlišuje nejenom neasijským vzhledem, ale i propracovaným svalnatým tělem bez známek nadbytečného tuku. „To je jeho současný problém,“ míní Poříz, „špatně přibírá na váze a bez podstatného zvýšení hmotnosti se zápasníci do nejvyšších divizí dostávají obtížně.“ Při soubojích v ringu Pavel poráží i podstatně mohutnější soupeře, a to především díky své mrštnosti a technikám získaným z dob, kdy trénoval judo. Dojde-li ale na přetlačování nebo pokud se soupeři podaří zachytit Pavlův mawaši, je to obvykle počátek konce, Pavel je z prostoru pro zápas doslova vynesen. Přesto je Jaroslav Poříz o úspěchu svého chráněnce přesvědčen. „Když sem před čtyřmi roky přišel, smáli se mu. Dnes už ho berou vážně.“ V současném profesionálním sumu je přibližně sedm set zápasníků, zvaných rikiši, rozdělených podle výkonnosti do šesti divizí. V hierarchii suma se pohybují nahoru a dolů podle výsledků na velkých turnajích. Snahou všech rikiši je dostat se na vrcholek pomyslné pyramidy a získat titul „velký šampion“ – jokozuna. To se však povede v průměru jenom jednomu z tisíce. Pro jokozunu platí, že v případě nepřesvědčivých výsledků není „sesazen“ do nižší divize, ale v úctě odejde z aktivního zápasení. Nejvýše dosažená pozice Pavla Bojara je zatím makušita 35, tedy těsně pod první stovkou v žebříčku všech zápasníků. K dosažení titulu sekitori a vrácení cestovního pasu se musí probít mezi nejlepších šestašedesát obrů. Těsně před jedenáctou přichází dohlédnout na trénink svěřenců majitel stáje, sám velký – a to doslova – Takanosato. Sedá si vedle mě, oblečen v legračních trenýrkách a tílku velikosti minimálně XXXL. Vyzařuje z něj nesporná autorita, která je dána jednak fyzickými parametry, ale především minulostí úspěšného zápasníka, který se v roce 1983 stal 59. jokozunou. Pokud jeho svěřenci dosud trénovali „jen“ na sto procent, od příchodu velkého šéfa do tělocvičny přidali na sto padesát. Takanosato je pozorně sleduje a sděluje své připomínky, občas sám vstoupí do ringu a předvede správný chvat. S trenérem se nediskutuje, na jeho připomínky existuje pouze jedna odpověď – a to hai (ano). „Jednou jsem si dovolil lehce nesouhlasit a chytil jsem takovou ránu, že dnes mu odkývnu, i kdyby tvrdil, že tamhleto je červené ferrari,“ svěřuje se Pavel a ukazuje na dětskou tříkolku na zápraží. Pevnou ruku šéfa stáje zanedlouho okusí jeden ze zápasníků, který je očividně unaven a nereaguje dostatečně rychle na trenérovy pokyny. Ten proti němu nasazuje borce dvojnásobných rozměrů a nechá je spolu bojovat v nerovném zápase tak dlouho, než je „neukázněný element“ odveden v slzách a zcela vyčerpán z tělocvičny. „Stejně jsem na tom byl já předevčírem,“ naznačuje Pavel, že podobné praktiky nejsou ojedinělé. Ačkoliv je styl života ve stájích suma označován za feudální, svěřenci si nikdy otevřeně nestěžují a věří, že právě tvrdý režim je připraví pro dráhu vrcholového zápasníka. Vstup cizinců do světa profesionálního suma nebyl nikterak jednoduchý. Internacionalizace japonské společnosti začala v roce 1868 nástupem císaře Meidžiho na japonský trůn, ale sumo se opozdilo téměř o dalších sto let. Pro cizince otevřel bránu dokořán až havajský borec Jesse Kuhaulua, který vstoupil do kolotoče suma v šedesátých letech minulého století a v roce 1972, již pod jménem Takamijama, jako první Nejaponec vyhrál velký turnaj. Od té doby se v japonském sumu objevovala s většími či menšími úspěchy řada cizinců a některým z nich se podařilo dosáhnout samotného vrcholu. Ostatně tři z posledních pěti velkých šampionů byli cizinci a od roku 2003 nemělo sumo domácího jokozunu. Nejvyšší sumista se přitom stává jakýmsi ministrantem šintoistické víry a je nasnadě, že Japonci toto „ministrování“ cizincům jen tak nesvěří. Proto Japonská asociace suma nedávno zavedla reguli jeden cizinec na jednu profesionální stáj. Současný šampion, jokozuna Asašórjú, se narodil v mongolském Ulánbátaru a zdá se, že svými prohřešky proti kodexu suma naplňuje obavy asociace: nechal se fotografovat s vlasy učesanými do copu namísto obligátního samurajského účesu a navíc byl, jako jediný jokozuna v historii moderního suma, v zápase diskvalifikován (tahal soupeře za vlasy). Přesto si Asašórjú stále drží oslnivou formu, vyhrál osm z posledních devíti turnajů a jeho skóre letošního roku je přesvědčivých čtyřicet čtyři vítězství proti jediné porážce. V současné době je v elitní divizi makuuči celkem jedenáct cizinců, tedy asi čtvrtina, a zdá se, že bez zahraniční výpomoci cesta k modernímu a divácky atraktivnímu sumu nepovede. Zdali k tomu přispěje i Hora ctnosti z České republiky, ukáže čas. „Do dvou let z něj bude hvězda,“ je o svém objevu přesvědčen Jaroslav Poříz.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group