ikoktejl

Několik kapitol o skle

 

Je možné, že sklo proniklo do české kotliny už v starověkých dobách, ještě před příchodem Keltů. A to nejen západní stezkou, ale i z východu. Odtud se k nám dostal poklad, vzácnost v podobě skelné perly pravděpodobně staroegyptského původu. Ovšem cesta k tajemství, proč si české sklo mnohem později, v 17. - 18. Století našeho letopočtu, v době největší konjunktury, dobylo svět a ponížilo Benátky, je docela jiná. Krása a dokonalost českého skleněného výrobku přeorávala vše, co bylo tehdy hotoveno. Vývoj slávy pravého křišťálové- ho skla začal v horách, přesněji u horsk ého křišťálu. Proč se tak nesmírně líbil a líbí jako surovina? Protože je to čistě průzračný přírodní nerost, nesrovnateln ý se starými litými skly, většinou opatrně zakalenými. Nebo, porovnámeli jej s nazelenalým, zahnědlým a špatn ě protaveným sklem středověkým, nemůžeme se divit, že vzbuzoval vytržení všech. Navíc byl prý nadán magickými silami a devaterou mocí. Dědičkou evropsk ého rozkvětu přepychov ého skla ve středověku se stala právě rudolfínská Praha plná umělců, vědců, samozřejmě také řezačů a rytců drahokamů. (Rudolf II. Habsburský byl českým králem v letech 1576 - 1611.) Sešli se tu mistři z Nizozemí, Itálie i Německa a vytvořili specifický sloh, závisl ý na císařových sbírkách. Byl mezi nimi i slavný italský renesanční mistr Ottavio a jeho syn Dionysio, který opracovával všechny možné vzácné kameny a ovšem i horský křišťál. Z této líně vzešel i Kašpar Lehman, muž, který stál u kolébky zrození rafinace českého křišťálového skla. Křišťálové sklo - tato umělá surovina, jako sklo vůbec, ale svými vlastnostmi nejbližší horskému křišťálu - přispělo k vývoji kultury celé- ho světa. Ale dodnes není přesně známo, jak, kdy a kde v Čechách vzniklo. Nejpravděpodobnější je, že to bylo těsně před, či až přímo v nedlouhé době rudolfínské. Jisté ovšem je, že už během 16. století počet skláren na našem území vzrůstá. S jistotou víme v tomto obdob í o čtyřiadvaceti. Jednou z nejstarších je sklárna Chřibská na úpatí Lužických hor, Podle zápisů v první městské knize z roku 1514 je potvrzeno, že huť pracovala již před 100 lety, to znamená, že už v roce 1414 byla v provozu. Zůstává raritou, neboť je jedinou evropskou hutí, kde dosud nebyl přerušen provoz. Český křišťál se vyznačoval předev ším stejnorodostí hmoty a svou průzračností. Proti nepoměrně méně průzračnému sklu německému, které stejně jako benátské bylo plné vzduchov ých bublinek, byl prakticky bez konkurence. Do konce sedmn áctého století se vyr áběly hlavně typické skleněné poháry, líčkované nebo hranolované podle briliantového výbrusu, s tvary starých dobrých vzorů. Doba barokní a rokoková se na skle poznamenala především svými charakterizuj ícími ornamenty, také v baňatějších a všelijak zohýbaných tvarech. Je to doba pohárů, svatebních číší a sklenic s monogramy, portréty i znaky. Velmi smutné období prožili skláři za válek v letech 1750 až 1830 hlavně kvůli ztrátě Slezska, které mělo zapovězeno vývoz svého skla. Ale už v tomto období bylo v Čechách 70 skláren, v nichž pracovalo na 5000 sklářů.

 

 

SÍLA TRADICE

V červnu 1992 koupil Jiří Rü- ckl podle privatizačních zákonů níž- borskou sklárnu. Když poprvé procházel vstupní branou jako majitel, mohl být spokojen, neboť se mu podařilo navázat na rodinnou, téměř třísetletou, tradici. Převzal ji ovšem jako podnik vyrábějící křišťál v rámci obrovského celorepublikové koncernu. To znamená, že nejprve ji musel zviditelnit, propagovat, připomenout její jméno, jméno Antonín Rü- ckl a synové. Od roku 1926 se tu vyrábí olovnat ý křišťál. Produkce měla samozřejm ě své výkyvy, ale prakticky do roku 1945 by hlavním sortimentem převáž- ně tento druh skla, to znamená brou- šené luxusní křišťálové sklo. Samozřejmě během války, kdy šlo hlavn ě o přežití, se tu vyrábělo cokoli, co bylo třeba - od medicinálních lahviček po skleničky ke karburátorům pro letadla. Sklárna se prostě chovala tak, aby nemusela být vyhasena. Po celou dobu války zaměstnávala lidi z Nížboru, ale také lidi, kteří byli na rejstříku hledaných osob německou policií nebo arm ádou. Antonín Rückl, tehdejší majitel, pradědeček Jiřího, nepochyboval o tom, že jeho vnuk bude pokračovat v rodinné tradici. Ale historie šla jiným směrem. V roce 1945 byla továrna zná- rodněna dekrety 100 prezidenta Bene- še, (proto také nemohla být po roce 1989 rodině vrácena v restituci) ale do roku 1948 vegetovala pod vedením rodiny Rücklů. Po roce 1948 nastaly pro sklárnu i pro Rücklovi krušné časy. Rodina byla nucena se bez jakéhokoliv odškodn ění vystěhovat z Nížboru. Křišťálové sklo se přestalo vyrábět, broušené sklo bylo označeno za buržoazní přežitek, zanikla tedy brusírna (znovu vybudována až začátkem 70. let). Vyráběly se propagovan é jednoduché nádoby a více méně technické věci. Navíc sklárna Níž- bor byla šmahem zařazena do škatulky „české sklo”, byla lhostejná její tradice a „...prakticky do roku 1992, kdy jsem ji koupil zpět, se o ní nikde nikdo nezmí- nil,” říká pan Jiří Rückl. Dnes má tedy výroba tři základní směry, je to sklo, které je poplatné třicátým letům - době nejvyšší konjunktury této sklárny. „Podle starých návrhů jsme uvedli na trh několik výrobků, které vypadají jako z té doby, ale staly se také moderními.” Dělá se také zcela moderní sklo, které je výsledkem návrh ů vlastních výtvarníků - akademického malíře Kováře a absolventa UMPRUM Šaška - či návrhů dalších soukromých výtvarníků, s kterými sklárna spolupracuje. Do třetice to je výroba dárkových a upomínkových předmětů, které jednak chyběly na trhu a jednak jsou pýchou nížborských sklářů. Je to veliká škála sportovních trofej í, kterými se sklárna skutečně dobře reprezentovala. „Vybrali jsme se tzv. nemasové sporty, na kterých se podílíme i sponzorsky, jako je tenis, golf, kuželky, kulečník...,” chlubí se pan Rückl. Mezi oceněné patří taková jména světového tenisu jako je Martina Navrátilová, Ivan Lendl, Kodeš, Sanchezová, Fernandezov á a další. „Měli jsme tu čest vyrobit také pro premiéra Václava Klause dar, jenž předal prezidentu Clintonovi, který dodatečně písemně ocenil jeho úroveň.” A mohli bychom jmenovat další velké osobnosti - papež Jan Pavel II., španělsk ý král Juan Carlos, belgická královna Beatrix... Podle odborníků stačí kapacita skláren na našem území pro 400 miliónů lidí, to znamená, že velká část na- šich výrobků je vyvážena do zahraničí. Také nížborská sklárna se stala vý- znamnou součástí exportu špičkových výrobků českého křišťálu, a to i v době, kdy Nížbor byl v podvědomí laické a částečně i odborné veřejnosti zcela anonymn í a nikým nepropagovaný. „65 % výroby vyvážíme,” říká Jiří Rückl. „Na- ším hlavním odběratelem jsou Spojené státy a Japonsko, dále Irsko a Anglie, samozřejmě i Dálný východ a Tchaj-wan, Singapur, také arabské státy. Poměrně málo zboží prodáváme v Evropě, která je zatížena obrovskou recesí a nadvýrobou skla.” Své skleněné sny sám sobě Jiří Rückl postupně naplňuje. Není to „jen” obnovení bývalé slávy nížborského skla, ale Annín - brusírna skla v malé vesni čce uprostřed Šumavy, kterou pan Rückl také koupil a chce tu vybudovat mezinárodní středisko českého skla. „Když se podívám zpět do minulosti, k roku 1704, kdy jsme vypátrali první zmínku o skláři Rücklovi, je těch čtyřicet let, kdy jsme museli továrnu opustit, nepatrn ým zlomkem v dějinách. Pokračovat v této tradici je pro mne radost, ale i odpovědnost. Kdyby člověk nebyl obklopen rodinou a neměl pokračovatele, asi by jej ta práce tolik netěšila. Mám dvě dcery. Doufám, že se mi podaří postavit fabriku opravdu na nohy, zaplatit dluhy a předat ji zeťovi a vnukům.”

 

TĚŽKÉ KROKY DĚJIN

Výrobky sklárny Moser zdobí nejeden stůl světových monarchů, vlád a slavných sportovců. Například ten anglické královny Alžběty II., která obdržela stolní soubor Splendid ještě jako princezna od prezidenta Beneše, stejnou soupravu vlastnil i španělský král Alfons XIII., mahar ádža z Tripuy, marocký král Mohamed V., pákistánská vláda. Jiný - Royal - si oblíbil anglický král Edvard VII., norský král Haakon VII., tureck ý sultán Abdul Hamid, mahárádža z Barody... Irská, jemenská a indonéská vláda vlastní zase soubor Papež, a mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Zakladatelem karlovarské sklárny Moser byl Ludwig Lowi Moser. V jeho rodokmenu se objevuje zajímav á spojitost s významnými jmény Karolovarska. Jeho matka Henriette byla rozená Becherová, i když příbuzenský vztah k Janu Becherovi není pramenech doložen. Další postavou je Andreas Mattoni - jeden z nejlepších brusičů skla v kraji, u kterého se mladý Ludwig učil. Jeho mistr byl průkopníkem takového způsobu úpravy skla, který spočíval v zakoupení čistého leštěné- ho výrobku a zušlechťoval jej rytím a broušením. Tento způsob úpravy bezolovnat ého křišťálu byl v 50. letech 19. Století nejrozšířenější a stal se také tradic í firmy Moser. V roce 1857 si Ludwig Lowi Moser, tehdy čtyřiadvacetiletý mladík, zalo žil vlastní dílnu a obchod se sklem, a už v 70. letech je patrný jeho významn ý rozvoj. Katalog světové výstavy skla ve Vídni, která se konala v roce 1873, uvádí, že rafinérie firmy Moser měla 56 stálých zaměstnanců, což na tehdejší poměry představovalo nebývale velký podnik. V této době měla už firma fili- ální sklady v Petrohradu, Paříži, Lond ýně a New Yorku. A bez pochyby celou řadu ocenění na průmyslových výstav ách, které byly v druhé polovině 19. století velice populární - Vídeň, Londýn, Brusel a samozřejmě Paříž, kde získal Moser ocenění za nový způsob dekorování skla, tedy malování skla emailovými barvami v orientálním stylu. Přelomem ve vývoji výroby skla firmy byl rok 1893, kdy L. Moser obdr- žel stavební povolení na výstavbu vlastní huti ve Dvorech u Karlových Varů a nemusel již sklo dovážet z Vimperka. Postupně sem byly přeneseny všechny rafinační provozy: brusírna, leptárna, rytecké a malířské dílny. Krátce před vypuknutím první světové války, v roce 1913, předal osmdes átiletý Ludwig Lowi Moser firmu svým synům. Těžiště výroby firmy spočívalo v nápojových stolních souborech, kter é od roku 1890 nosil novorenesanční a novobarokní styl. Také různé fantazie a rytiny. V období secese, tedy na přelomu století, prožila sklárna velký umělecký rozkvět. Důležitou roli v zušlechťování skla měl výrazný fasetov ý brus - tedy brus do hran. Velmi populární byly i výrobky z těžkého křiš- ťálového skla, které často nabíhaly dozelena, fialová nebo topasové žluti. Ovšem ve střední Evropě se ve výtvarn ém umění velice záhy začalo prosazovat tvarosloví geometrické moderny, což samozřejmě nemohlo minout také sklo. Ještě na přelomu třicátých let se sortiment sklárny obohacuje o nádoby asymetricky zvlněných tvarů, plasticky modelovaných brusem, flakóny a techniku oroplastiky - široký zlacený leptan ý pás. Ale to už se továrna dostává do finančních potíží. Postupně ji opouští oba synové Ludwiga Mosera, neboť půda předválečného československého pohrani čí, zmítaná rasovými problémy, nebyla pro podnikatele židovského původu bezpečná. Po válce se sklárna vrátila do českých rukou a rychle byl obnoven její provoz. Ovšem v 50. Letech, v době megalomansk é koncentrace a slučování výroby ve všech oborech průmyslu, byla sklárna Moser přičleněna k národnímu podniku Borské sklo, v roce 1974 uspořádanému na oborový podnik Crystalex, stejně jako řada jiných skláren. Přesto se Moseru podařilo udržet svoji identitu, a v roce 1988 se ze společenstv í vymanit a počínaje rokem 1991 se přeměnit na akciovou společnost.

 

TAJEMSTVÍ LAZUROVANÉHO SKLA

Muž jménem Bedřich Egermann - vynálezce, alchymista a umě- lec - rozkousl v první polovině 19. Století záhadu svého „rubínového skla”, své měděné lazury, po šestn ácti letech vyčerpávajících pokus ů, které pohltily všechny jeho úspory. Až do poslední chvíle si nedovedl představit, že rubínová lazura může vzniknout z kovu jiného než z dukátového zlata. Jenže zlat ý rubín býval vždy nejdražším sklem, protože je přímo v hmotě probarven ryzím zlatem. Ale u Egermannova vynálezu jde o sklo, do jeho ž povrchu je v hloubce asi 0,15 milimetru difundovaná měď. Jeho životopis by se četl jako román. Výbuchy, jež prožil ve své laborato ři, ho takřka oslepily a nejednou jej stály celý majetek. Objev červeno-bílého skla, ve výrobě nesrovnateln ě levného, však vyvolal takový rozruch, že mu konkurence celé tajemstv í ještě před ohlášením patentu ukradla. Ale i tak až do smrti uměl lazurovat skla nejdokonaleji a získal tak svou nesmrtelnost. Nebyl to však jediný vynález v hutní chemii, které- ho byl autorem. Vlastně byl to vynález poslední. Již předtím se proslavil v sklářském světě svým achátovým sklem, perleťovým a bisquitovým emailem, novým způsobem matového broušení křišťálového skla, mramorov ým sklem, lithyalinem - drahokamov é sklo. Červená lazura nebyla ani první lazurou. Již v roce 1820 znovu objevuje dávno zapomenutou stříbrnou, tedy žlutou lazuru. Protože je probarvena jen v tenké vrstvě, je mož- né probrušovat motivy až na čiré sklo, což je základem dvojbarevnosti lazurovan ých skel. (Jak vzniká rubínová lazura? Směs modré skalice - která obsahuje měď a žlutý okr - rozetřeme s vodou v hustou kaši a nanášíme rovnom ěrně na čisté sklo. Po zaschnutí pá- líme v šamotové peci při 500 až 600 C. Přitom vniká měď do povrchu skla do hloubky několika setin mm a obarví je žlutozelenou barvou. Abychom docílili na skle žádané barvy, musíme oxid měďnatý okysličit. Proto je pálíme při 300 C v silné plechové peci, na jejímž dně je postavena plechová nádoba s plynovým uhlím. Lazura zčerná. Teprve při třetím pálení při 550 C zčervená. To žlutá lazura, čili žlutý lept některé stříbrné soli, je daleko jednodušší, poněvadž tu jde o jedin é prosté vypálení.) „Pod pojmem lazurované sklo si v obchodním světě málokdo něco představí,” říká ředitel firmy Egermann - Exbor v Novém Boru ing. František Arnošt, „proto se tomuto sortimentu obecně říká Egermann.” Tento druh vý- robku se na světě dělá pouze v České republice, pouze v  Novém Boru, z 99 % pouze v této sklárně. Výrobky firmy Egermann - Exbor jsou v drtivé většině vyváženy do zahraničí, především do Japonska a Spojených států. Inženýr Arnošt, který byl dlouho ředitelem komplexu sklář- ské výroby Crystalex, ví o šancích česk ého skla na světových trzích mnoho. „České sklo má před sebou velice důle- žité období. Když bude dostatečně pružné, tak výrazně posílí svoje dosavadn í silné postavení na zahraničních trzích. V západních zemích (Německo, Francie, Itálie) s vysokou cenou pracovn í síly, tato výroba, kvalitativně srovnateln á s českou, pomalu zaniká. Stě- huje se do východních států, kde je pracovní síla daleko levnější, ovšem mnohem nezkušenější a dokáže vyrobit pouze průměr nebo podprůměr. Bude trvat několik let, než dosáhne špičkov ých kvalit. A právě v této době má česk é sklo obrovskou šanci dostat se na první místo ve světě. Pokud ale usne na vavřínech a bude stagnovat, východní země nás dohoní a promarněnou šanci už nikdo nevrátí.” Sklárna Egermann má nejšir- ší paletu výroby na světě. Jednoduš- ší by bylo říct, že firma vyrábí všechno, co ve sklářství jde, kromě broušeného olovnatého křišťálu a automatické výroby. Je to přes 20 000 různých výrobků, různých variací, různých dekorů. Jde především o lazurovan é sklo, druhou skupinou je malované sklo bohatě zlatem - tzv. vysoký smalt (viz foto), dále volně tvarované hutní sklo. Kromě toho produkuje též vitrážované sklo - současnou největší zakázkou je rekonstrukce vitráží Obecního domu v Praze. Ochranné registrované známky Egerman a Exbor jsou ve světě ohodnoceny na 100 miliónů korun a firma si je chrání před krádeží stejně jako zlato, které používá k dekoracím. Krom ě nich používá jako akcionář ještě ochrannou známku akciové společ- nosti Bohemia Crystal, která se stará o export českého skla, protože tato známka platí ve světě za odznak nev ětší kvality.

 

SKLENĚNÝ OBR

V obrovské hale největší české sklárny Crystalex to vypad á jak v několikanásobně zvětšen ém mraveništi. Hemží se tu desítky sklářů a jejich pomocníků, jedni foukají, jiní vyndávají tyče se žhavým sklem z pecí, jiní přenášejí, další přináší pivo, nezbytn ý doplňovač tekutin u roz- žhavených pecí. Ze shora by to pro laiky jistě vypadalo jako velik á plocha, na které žhne a zářivě svítí desítky otvorů do sklářských van, v kterých se jak láva převaluje horké sklo. Kolem nich jsou nabaleny hrozny človíčků, kteří do nich strkají dlouhé tyče, nabalí si na ně hmoty, oni přesně vědí kolik, pak do těch tyčí foukaj í atd. V každé takové vaně prý může být sklovina jiné barvy. Jádrem crystalexské produkce je automatická výroba, díky níž zabírá tato sklárna polovinu tuzemsk ého trhu. Pět automatických linek na nápojové sklo a jedna na vázy chrlí řadově deset miliónů vý- robků ročně. Dvacet pět až třicet tisíc kalíšků denně, záleží na druhu, například tzv. „šampusky”. Ovšem jelikož zakázky nejsou trval é ani dlouhodobé, musí crystalexští často linku přestavit na jiný typ vý- robku, což zdrží celou produkci o 4 až 6 hodin. Na začátku linky je tekut á sklovina, na konci krabice připraven á k expedici. Nejprve odkapává kapka skla, padá do formy, kde je vyfouknutá, pokračuje dál, uťukne se hlavička, opálí... Na poslední cestě na běžícím pásu čeká skleničku výstupní kontrola a zabalen í do speciálních krabic, na kter ých si Crystalex dává též záležet (některé z nich si nechává vyrábět ze speciálního papíru až ve Švédsku). Je to fantastický a nepřetržitý tok skleniček. Člověk si až říká, kam se všechny ve světě podějí. Unikátní je zdobení váz optickou dekorací, které se provádí též automaticky. Skláři přesně vědí, jakou rotaci váze udělit, aby její ozdoba byla pravidelná a estetická. Jinak samozřejmě sklárna dekoruje své výrobky i tradičními ručními metodami jako je broušení, malov ání či vysoký smalt. Dává prostor také výtvarníkům a uměleckému ztvárnění skla. To dokazuje napří- klad IGS - Mezinárodní sympozium skla v Novém Boru, na kterém mají výtvarníci z celého světa možnost veřejně předvést svou zručnost. První IGS se konalo v říjnu 1982. Tvořilo na něm 53 sklářských umělců ze 14 zemí. Druhé o tři roky později. Na třetím IGS, v říjnu 1988, se sešlo úctyhodných 50 výtvarní- ků z Československa, 50 z dvaadvaceti států světa a rekordn í počet zahraničních pozorovatel ů. Zatím poslední sympozium bylo uspořádáno v říjnu 1991. Další, se bohužel, kvůli zdlouhavému procesu privatizace akciové společnosti Crystalex zatím uskutečnit nepoda- řilo.

 

ČESKÝ KŘIŠÁL ZE SVĚTLÉ NAD SÁZAVOU

Jednou z významných oblast í výroby křišťálu je také Českomoravsk á vysočina. Zde byly koncem 17. století založeny první sklárny a sklářská výroba v této oblasti pokra- čuje dodnes. Akciová společnost Sklo Bohemia ve Světlé nad Sázavou na Havlíč- kobrodsku navázal na tuto třísetletou tradici. Počátek výroby olovnatého křiš- ťálu, který dnes tvoří 90 % produkce závodu, je datován rokem 1861, kdy v blízkém Josefodole vznikla z bývalé papírny sklárna. Dalším významným mezníkem se stal rok 1967, kdy byl polo žen základní kámen nového sklář- ského závodu. Původně se předpokládala pouze ruční výroba foukaného a ručně broušeného olovnatého křišťálu. Vývoj nových technologií a rozvojových technologických programů ale zasáhl postupně i do sklárny ve Světlé na Sázavou. V tomto duchu rozvoje uběhlo deset let, když i sklářský průmysl zastihl rozpad velkých konglomerátů a akciová společnost Sklo Bohemia, vlastník sklárny ve Světlé, se objevila v nabídkových tabulkách druhé vlny kupónové privatizace. Investiční fondy a společnosti nyní vlastní zhruba 80 % jejích akcií. Hlavním koněm sklárny ve Světl é nad Sázavou je broušený olovnatý křišťál, který pokrývá 40 % domácí produkce. Ale to pochopitelně není vše. Specialitou je náročná výroba přejíman ého olovnatého křišťálu, kdy se vrchn í barevná vrstva probrousí až na vrstvu křišťálovou, čímž vzniká zají- mavý kontrast barevné skloviny s transparentností křišťálu. Doménou firmy je výroba hladkého i broušeného nápojového skla, tzv. kalíškoviny. Každá sklárna má svá želízka v ohni, svou pýchu i tradici. Každá dobrá sklárna je však i moderním podnikem se vším všudy, starající se o kvalitu, pružnou ekonomiku a samozřejmě také o své životní prostředí. Ani Sklo Bohemia, a. s., ve Světlé nad Sázavou na ekologii nezapomíná a je si vědoma své odpovědnosti. Při výrobě a zpracov ání skla vznikají pochopitelně odpady, zejména v procesu broušení a dolešťování. Ale co s nimi? Chemicky znečištěné vody z leštírny jsou čiš- těny srážením vápenným mlékem, odpadní vody z brusíren se čistí sedimentac í a jsou dále recirkulovány. Měření kvality odpadních vod a vystavov ání atestu pravidelně provádí nez ávislá akreditovaná laboratoř. Závod kompletně přešel na vytápění plynem místo dřívějšího mazutu a nově byla vyřešena filtrace spalin. Zpracovaný mechanický odpad je dodáván k dalšímu zpracování do cementáren. Dalším vědeckým výzkumem ve Vý- zkumném ústavu sklářském v Hradci Králové prošly výrobky ze Světlé v době, kdy se celosvětově mluvilo o uvolňová- ní olova ze skla do nápojů. Výsledky z našich i zahraničních laboratoří však potvrdili nezávadnost používání křiš- ťálu ke konzumaci nápojů.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group