ikoktejl

Bohabojný rebel

Svatopluk Karásek, narozen roku 1942, měl se stát zahradníkem, je evangelický, knězem, nebyl blahobytným a hodným občanem, byl od roku 1977 chartistou, chtěl kázat, místo toho zpíval, chtěl zůstat v Čechách, musel emigrovat. Svatopluk Karásek - zpívající českošvýcarský kněz Sedíme s ním u jednoho stolu na jeho faře v Curychu. Po stěnách visí obrazy jeho ženy - psycholožky a malířky, v policích české knihy a v kuchyni český nepořádek a švýcarsk é jídlo. Dnes už prošedivělý Sváťa nás zcela samozřejmě vítá vínem, zcela samozřejmě si tu zdarma mů- žeme pobýt jak dlouho chceme. Zná- me ho sotva pět minut, ale shodneme se na tom, že s tímhle člověkem bychom mohli strávit dovolenou na opuštěném ostrově. Co všechno tu děláš, kromě bohoslu žeb? „Vyučuji děti ve věku 13-14 let, což je nejhorší věk. V normální škole - tady je náboženství spíš jako občanka, a to je dost horor. Máme i bohoslu žby pro mládež, ovšem všechno je to tak trochu násilí. S konfirmantama jezdím na víkendy do Prahy, od revoluce jsem tam s nimi byl už popáté. To je jedna část mé práce, prá- ce s mládeží. Druhá část je práce se starými lidmi. Chodím za nimi třeba do starobince, sedíme kolem stolu, já se snažím, aby také oni mluvili.“ Jak jsou zdejší děti nábožensky „vzdělané“? „Základy náboženství děti většinou nemají vůbec a jsou naštvané, střílej po mě bábrlatama, jako jsem to dělal já učiteli na občanku. Je to trochu otrava.“ Není takové vnucování se spíš na škodu? „Myslíš na dobrovolnost. Tak to je tady zásadní problém, který neustá- le řešíme. Výběr mezi všeobecností a dobrovolností. Když to necháš na dobrovolnosti, tak je nebezpečí, že se s náboženstvím setkají jenom děti z věřících rodin. Ovšem je snaha, aby patřilo k všeobecný informaci jako matematika. I když je to často kontraproduktivn í, zastávám názor všeobecnosti - všem to musí být nabídnuto... a jak můžeš nabídnout někomu něco, o čem vůbec není informován. Do školy náboženství podle mě patří, je to široký podklad evropského myšlení.“ V roce 1968 Svatopluk Karásek končí studium na bohosloví, ovšem kněžskou praxi smí vykonávat necel é dva roky. Začíná tedy slovo boží kázat zpěvem, seznamuje se s undergroundem. Střídavě zpívá, mimo jiné s Plastic People, a sedí ve vazb ě. Stýkáš se s lidmi s disidentu? „Ne se všema, s některýma. Já do Čech jezdím tak na dva, na tři dny a mám deset věcí domluvených, zpívání, kázání, přednášky, takže systemati čnost moc nehrozí. Ale o těch lidem vím, ti lidé vědí o mně... Nejv íc se stýkám s Londýnem a Charlim,... občas konceruju.“ Na koho z českého undergroundu nejraději vzpomínáš? „To bylo hodně lidí, společenství. Já nebyl jenom v undergroundu, znal jsem i křesťany, měl jsem mezi nimi také hodně dobrých přátel. Myslím, že znám 50 výborných lidí z církve a 80 z undergroundu a mnohé další, s kterými jsem v tom žil. Martin Jirous je dodneška můj kamarád, i když s ním není moc řeč, když neuhlídá ´koně´, Pavel Zajíček. Mejla Hlavsa, Pepa Janíček, to všechno jsou výborn í kluci. Každý teď žije hlavně svůj život. K něčemu se setkáme a pak jdeme zase svou cestou...“ Vzpomínám si na scénku z ledna roku 1990. Místo děje: hlavní nádraží v Praze, účinkující: Sváťa, jeho kytara a dav rozjásaných lidí. Svatopluk Karásek se vracel do Čech. Jak to vypadalo s tvým hraním po revoluci? „Po revoluci jsem hrál asi dva roky se skupinou Oboroch. Většinou jsme nacvičili za odpoledne pár mých písni ček. Proč se skupinou? Atmosféra byla leckdy absurdní...jel jsem třeba sám do Jihlavy do rock klubu, bylo hodně po půlnoci, tam se povalovali opilí nebo úplná galerka těch, kteří nemají kde spát...Já jsem si tam sedl s kytarkou jsem přiváděl oslátko ke kmeni vinnému... Říkal jsem si, že to vůbec nemá cenu, dříve jsem hrával v jiném prostředí pro jiné lidi. Navíc jsem neuzpíval tak velké sály, umím dva tři akordy, s kapelou to mělo přece jenom muzikálnější formu, text byl druhá věc. S nimi jsem hrál hodně.“ Působíš jako muzikant i ve Švý- carsku? „Zkoušel jsem s jednou kapelou. Byl v ní kamarád Bacil a ještě jeden baskytarista, už jsme měli dost nacvi čeno, ovšem pak přišla revoluce a já jsem šel do Cech za Oborochem. Teď jsem dvakrát zpíval při konfirmaci, což je velká slavnost. Zajímavé je, že se celý kostel roztleskal a v kostele se tady nesmí tleskat, to je přísně zakázáno.“ Zakázáno kým, církví? „To ne, je to úzus, je neslušné v kostele tleskat při bohoslužbě, protože to není žádný kulturní stánek, ale místo, kde se vzdává čest Bohu. Tak jsem zjistil, že to něco, co v písních a hudbě je, je přenosný - ta radost, nebo volnost, nebo co to na tom mým zpěvu je. I v němčině by to tedy šlo.“ Všichni ti, kteří za ním během hluboké totality jezdili a jezdí dnes, všichni ti, kterým pomohl v jejich nelehkých emigrantských začátcích, všichni feťáci, kteří kdy na jeho farmu v Itálii „přišli pobejt“, mu dů- věrně říkají Sváťa. I když se stal podstatou je stále především kněz. Co tě přivedlo ke studiu teologie? „Z dnešní perspektivy bych řekl, že to byla asi matka. Ale když jsem byl mladý, tak jsem se této myšlence hrozně bránil, to jsem říkal, že jsem si to sám vydobyl. Našel jsem tedy církev v nejhorším možným stavu, na vesnicích kostely vykradené, vyhořelé, všechno v dezolátním stavu, na bohoslužbách jeden farář a dvě babičky, absolutně odepsaná věc. Něco mě na tom přitahovalo. Na smeti šti té doby padesátých let se daly najít pěkné zahozené věci. Já jako dítě moc do kostela nechodil, matka byla evangelička, ale táta byl spíš proti. My s bráchama, když jsem měli jít do kostela, tak jsme šli na basket a pak jsme říkali, že to bylo zajímav ý... Pak jsem v Děčíně v internátě, který byl velice vojensky a bolševicky vedený, byl v těch patnácti daleko od domova smutnej a psal jsem domů takový smutný dopisy. Máma mě poslala balíček, v kterým jsem našel překlad Nového zákona, ponož- ky, buchty a košile. Já si říkal, co ta máma blázní, posílá mi bibli. Když mi bylo ještě víc smutno, tak jsem ji otevřel a začal číst. Hrozně se mi to začalo líbit. Také vždycky vyprávím, jak učitel, takový primitivní, řekl při vyučování, že kdo věří v Boha je idiot. Já jsem se tehdy nepovažoval za věřícího a řekl jsem: ´No jo, ale já vím, že moje máma věří a není idiot. ´Vyhodil mě ze třídy a udělal z toho divadlo... I skrze takový věci jsem se k víře pomalu dostával, trochu ze vzdoru. Studovat bohoslovenství jsem šel až v pětašedesátým a od druhé- ho ročníku se to už úplně uvolnilo. Měli jsme tam výborné profesory, bylo nás jenom čtrnáct v celé fakultě a k tomu dvanáct vynikajících profesorů, třeba prof. Souček... Na studium rád vzpomínám, byla to celobytostní zá- ležitost.“ Jakou roli má na světě náboženstv í? „Je to zápas o naději, opakem je skepse a nihilismus. Člověk, který nech ápe odkud přišel a kam jde, neví, co bude po jeho životě a co bylo před ním, má k dispozici jen ten krátký úsek života... je třeba člověka orientovat, aby nebyl sveden, hrozí nebezpe čí promarnění - zkrátka jde o smě- řování k dobrému cíli, je nutné vytvořit cestu, která někam vede, náboj člověka...“ Církev prošla během tisíciletí mnoha společenskými epochami. Jak je na tom dnes? „Žijeme v době náboženský tolerance, což je velký výdobytek. Žádnou mocí není církev prosazovaná, nemá to žádný hody být katolíkem nebo evangelíkem... Je to pro církve doopravdy šance, církev musí a bude hrát nějakou roli, teď je to podle mě dobře rozehraný. Lidí musí dobrovoln ě přijít na to, že je lepší mít určité duchovní společenství. Zvlášť na vesnic ích, které jsou z padesátých a šedes átých let vnitřně rozbité. Je rozhodně lepší, když se třeba i politi čtí odpůrci sejdou v jedné kostelní lavici, než když se v tom každý sám tak nějak plácá. Nerozumí ani životu, ani sobě. Musí se vytvořit určitá harmonie ve společenském soužití a na to já se těším. Církev musí znovu prosadit, v čem je bratrství lepší než sobectví.“ Teď, když je vše na základě dobrovolnosti, je větší šance většího prožitku? „Přesně tak,“ Mám strach o to, že v dnešním, skutečně přetechnizovaném světě, prostě nebude nebo už není čas a prostor zabývat se otázkami duchovna. Mám strach, že se církev, víra, náboženství v tichosti vytrat í...ne, že by lidé nechtěli uvěřit, ale nestačí se za svůj život zastavit? „To nebezpečí je, stejně jako mnoho jiných. V tolerantní společnosti je jich ještě o něco víc, sekty, exotická náboženství...člověk ve stresu hledá, kde se vnitřně zrekreuje, takže pud sebezáchovy ho třeba jednou zastav í. Protože třeba byla vymyšlena ned ěle, ne jenom na válení v posteli a nicnedělání, jak vysvětluje české slovo neděle, ale měla by mít nějakou ozdravující dimenzi; vezměte si třeba ruské voskresenije - jako smyslupln á oslava života, rodiny... Věřím, že člověk si nebezpečí, kter á mu hrozí, uvědomuje. V této rovin ě je důležitá církev, která zcela jistě ve svém diakonické, tedy služební, poloze bude žít dál. V duchu služby v poslední době vznikla řada organizac í, které například pomáhají vozíč- kářům.“ Myslíš si, že ještě někdy církev vystoupí jako organizace ve smyslu, v jakém vystupovala především katolická církev v minulých stolet ích, kdy byla vlastně druhou státn í mocí? „Církvi vždy šlo o to, aby vytvá- řela smýšlení lidí. Pokud ti jde ovšem přímo o politickou dimenzi, tak já jsem byl vždycky pro ni. Proto jsem třeba byl mezi farářema, kteří byli v Chartě. Názor, že politika nepatří do kostela, jsem nepřijal. Pro mě byl hrůzným příkladem fakt, že před druhou světovou válkou 80 % křesťan ů volilo Hitlera. Politika je důsledek smýšlení lidí a svět není rozdělen na dvě říše, na kostelní a druhou... člov ěk má vždy zodpovědnost.“ Jaký máš názor na křesťanské politické strany? „Moc rád nevidím, dyž politická strana dostane křesťanskou nálepku. Pokud ovšem prosazuje zásady jako morálka, etika, které jsou velice dů- ležité, a chce na tom budovat politickou stranu, přímo bych to nevylučoval. Po revoluci v Čechách vznikla řada takových stran, ovšem znám celoživotně věřící, kteří nikdy do takové strany nevstoupili, i když se politicky angažovali třeba v ODA...“ Sekty, co ty na to? „Na slově sekta je z katolického hlediska krev, tak ho nerad používám. Jako by katolická církev byla jediná pravá církev a všechno ostatní.. Ně- koho nazvat sektářem je už dosti degraduj ící. Kde je tedy ta hranice mezi jiným společenstvím, které věří jinak než pravověrně - tedy jinak než církev - a kde je už sekta?“ Přece jenom - fanatismus, manipulace především s mladými lidmi... „Nebezpečí fanatismu, zblbění a zúžení cesty je ve všech lidských oborech, i v politice. Jestliže se ptáme proč, tak je to kvůli duchovní moci, což je nutně falešné a nebezpečné, itolerantní... Člověk musí zapojit celou svou osobnost v tom smyslu, že se nenechá ničím zfanatičtět.“ Po deseti letech exilu a více než úspěšné kariéře ve Švýcarsku se chce Svatopluk Karásek vrátit do Čech. Jeho žena se k tomu nevěřícn ě usmívá a syn Šimon se chystá na zimní dovolenou do Tater. Sváťa buduje v Chlumu u Třeboně další „farmu“ pro věřící i pobloudilce. ··· Smysl farmy - místo setkání. Tys byl vlastně k emigraci dotlačen. Odešel bys jinak? „Ne, určitě ne. Ale byl jsem dost perzekuovaný, děti byly malé a Stáňa nemocná se srdcem. Já jsem byl třin áctkrát ve vyšetřovací vazbě v krimin álu a tam byla někdy i legrace. Cítil jsem nerovnováhu - já z toho měl celkem zábavu a smysluplnost a Stáňa to odnášela, i když dobře sná- šela. „Asi přechod z tehdejšího undergroundu do bezvýznamnosti. Vznikla Charta a byla to taková plná, i když těžká doba. V Čechách mělo všechno význam a smysl, měl jsem z toho radost. Je to jako když se mravenec v nějaké věci smyslu doškrábe až na vrchol kopečku a pak najednou spadne dolů a musí začít úplně od začátku. Není to sice taky špatný, z celkovýho životního hlediska se mi to líbí, ale už jsem byl dost starý.“ Proč se chceš teď vrátit? „Dokud jsem nemohl do Čech, tak jsem v cizině cítil určité vnitřní oprávn ění. Teď, když je to otevřené, tak vů- bec nevím, co tady dělám jako farář. Měl bych být v Čechách. To je moje území, kde jsem vlastně byl farářem jenom necelé dva roky. Drží mě ve Švýcarsku moje rodina, oni se nechtě- jí vrátit a já je tu nechci nechat. Sám odjet a kázat o lásce... Musím to ně- jak sladit.“ Existuje něco jako národní povaha? „Myslím, že jo. Ne snad přímo povaha, spíš styl pohybování se, pobytu na zemi.“ Jací jsou tedy Češi ve srovnání se Švýcary? „Například všichni čeští faráři se tady ve Švýcarsku vyloženě dobře chytli. To je obor, kde záleží na fantazii, na vlastním podání skutečnosti. Mě třeba volili z 24 farářů. Znamená to, že my zřejmě máme něco, co oni nemají a postrádají. A v tomhle oboru se to hodí. Ovšem ne třeba v hodinářství, tam není nic platn é, že někdo má fantazii a je s ním sranda, tam je zase potřeba píle a přesnost, na což oni odmalička kladou důraz ve škole.“ Jakých lidí si vážíš a jakých ne? „Za prvé se snažím vážit si všech, do posledního vraha ve vězení, protože když si ho přestanu vážit, tak zaviju možnost se sním doopravdy setkat. Obecně, dokud se nejedná o konkrétního člověka, dokud ho nepotk ám, tak si nevážím povrchnosti. Když člověk o nic neusiluje, jen tak na sebe nechá ten čas sněžit. Neusilov ání, nesměřování, on na všechno kašle, ono to pak kašle na něj.“

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group