ikoktejl

Izrael, luxusní pancéřový vůz

 

Napsal: Josef Klíma

Tudy, přímo výkladní skříní přiletěl dovnitř znenadání muž. Když dopadl támhle do rohu krámu, jak je na malovaná ta kráva, neměl nohy," ukazuje mladý telavivský obchodník. Výkladní skříň je už opravená, stejně jako celé zařízení obchodu, krev, která se rozstříkla po pultě i veselých malbách na zdi, už omyli. Zmizely i střepiny, zasekané do stěn - zbyly po nich jen nezahladitelné jizvy, kterých si zákazník na první pohled nevšimne. Podobné zůstaly i v duši mladého obchodníka. On sám měl štěstí: vstoupil do krámu ze zadní místnosti až po tragédii.
Po nejstrašnější tragédii , jaká kdy postihla stát Izrael od chvíle, kdy islámští teroristé zahájili svou leta trvající sérii útoků proti vládním vojákům i proti civilnímu obyvatelstvu. Dvaadvacet lidí zahynulo 19. října 1994 na hlavní telavivské třídě Dizengoff krátce poté, co kamikadze Hamásu Saleh Souwi odpálil v přeplněném městském autobuse víc než dvacet kilogramů výbušniny, upevněné na vlastním těle. Když tu teď, tři dny po explozi, zpovídám lidi, kteří zapalují stovky svíček v barevných plechovkách, diskutují, pláčí anebo jen tiše zírají,jako by nemohli uvěřit, jsou domy kolem ještě vymlácené a muži na žebřících vybírají stále ještě z ošlehaných stromů kolem kousky plastů, plechu - a také lidských těl. „Já sám jsem připraven," říká mladý obchodník a vytahuje zezadu, zpoza opasku, pistoli. Moc přesvědčivě to ale nezní. Je připraven bránit se proti jedinci, který by ho chtěl napadnout. je totálně bezbrann ý proti útoku, který může přijít kdykoli a kdekoli a který má podobu jednoho nečekaného záblesku a moře utrpení...
ZEĎ PRO PLÁČ
Když Bůh stvořil Desatero, obcházel různé národy a nabízel jim ho. Přečetli si ho Rumuni a řekli: „Tady je ale napsáno: Nepokradeš! To my si vzít nemůžeme." Přečetli si ho Francouzi: „No to jo, tady ale stojí: Nesesmilníš! To není pro nás." Až přišel za židovským prorokem Mojžíšem. Ten to nečetl a rovnou se zeptal: „Kolik to stojí?" Bůh řekl: „To je zdarma." Mojžíš se rozzářil: „Tak mi to dej rovnou dvakrát!" Smysl pro absurditu, tak podobný českému, vychází z židovského osudu, z běžného života. Není snad absurdní už to, že stát, přecpaný památkami ještě z předkřesťanské a předřímské éry, má jednu z nejkratších historií na světě? A není snad stejně absurdní, že jej v neuvěřitelně složitých a obtížných podmínkách vybudovala a uhájila pouze třetina národa, pro níž byl určen - zatímco dvě třetiny stále ještě žijí roztroušené v diaspoře všude po světě? Když patriarcha Abrahám se svými syny osidloval před třemi a půl tisíci lety tuto pevninskou spojnici mezi Asií, Evropou a Afrikou, jistě netušil, že si vybírá jeden z neuralgických bodů světa. Místo, které nidky nebude klidné, které budou vždycky válcovat pluky ozbrojenců, táhnoucí sem a tam v touze toto strategické místo ovládnout a kontrolovat. Když Abrahámův syn Jákob odvedl v období hladu svůj rod do Egypta, jistě netušil, že předznamenává další část židovského údělu: žít v útlaku, v otroctví.
A když po několika staletích vedl Mojžíš Židy zpět z Egypta (trvalo to 40 let), osud věčně zkoušeného národa dovršil: buď pod útlakem - nebo na cestě. První tři staletí po návratu do Izraele to vypadalo docela dobře. Za čtyřicetiletého putování Sinajskou pouští se z bývalých egyptských otroků zformoval pod Mojžíšovým vedením skutečný národ a legendární Archa úmluvy s Desaterem, které Mojžíš přijal od Boha, se stala základem monoteistického náboženství. Dvanáct izraelských kmenů obsadilo rozsáhlé území v oblasti dnešního státu Izrael, které v roce 1028 př. n. l. proměnil první židovský král Saul v království. Jeho nástupce král David se proslavil nejdříve tím, že zabil ve válce s Filištíny bájného Goliáše a posléze slávu říše ještě rozšířil. Sjednotil všechny rody a z Jeruzaléma udělal zhruba 1000 let př. n. l. hlavní město. Davidův syn Šalamoun pozvedl království na prosperující hospodářské centrum celé oblasti a pro Archu úmluvy konečně vybudoval Chrám, odpovídající jejímu významu.
Škvíry mezi obrovskými kvádry Zdi nářků, posledního pozůstatku této gigantické stavby, jsou dodnes vyspárovány tisíci papírků s tajnými přáními (dodnes se věří, že se všechna splní), ortodoxní Židé v černých kaftaneh a s nakade řenými licousy rytmicky pokyvují klobouky v podivném rituálu, jak líbají Zeď, kousek dál se odehrává velkolepé divadlo: rabíni přijímají třináctiletého chlapce do nábožensk é komunity dospělých, dovolují mu poprvé číst z prastarých svitků a početná suita příbuzných a přátel hlasitě jásá, zpívá, bubnuje a zasypává účasníky rituálu sprškami bonbonů. Jaké to tu teprve muselo být v době, kdy byl judismus na vrcholu? Kdy podobné kamenné hradby mohutnými kamennými věžemi obklopovaly ještě mohutnější kamenný Chrám s nedostupnou Archou úmluvy? Kdy složitý řetězec zákazů a pravomocí stupňoval hierarchii kněží až k nedostupnému Strážci Archy? Ne nadarmo se tomuto místu dodnes přezdívá „Střed světa". Ne nadarmo se materialističtí vědci dodnes přou, nebyla- li Archa umluvy i se zdvojeným Desaterem na kamenných deskách (vzpomeňme si na anekdotu o Bohu a Mojžíšovi!) něčím víc než jen náboženským symbolem. Třeba jakousi nukleární „radiostanici" pro vesmírnou komunikaci s mimozemskou civilizací, personifikovanou ve starých spisech v Boha... Jenže dějiny jsou nelítostné jako povodeň: v rose 722 př. n. l. přicházejí Asyřané, po nich Babyloňané, po nich Peršani, po nich Římani - a přestože v různých obdobích nezbaví. Archa úmluvy se ve válečných vírech navždy ztrácí a z monumentálního Chrámu, zničeného, obnoveného a znovu zničeného, zbude jen ta proslulá Zeď „pro pláč". Nad starými zlatými časy.
SVATÉ MOKRO V BOTÁCH
Reverend vypadal jako všichni američtí reverendi, ať už jsem je potka v USA, v Indii nebo v Praze. Perfektní šedovlas ý sestřih, perfektní pastelové kalhoty, perfektní bílá košile a perfektní aftershave, který voní kostelem. Vedl i stejné reverendské řeči: jak byl jeho otec v osma- čtyřiceti těžce nemocný, ale poté, co přijal křest, se uzdravil a žil zdravý jak řípa až do osmdesáti. Proč vůbec v těch sedmdesáti umřel, když byl zdravý jak řípa, to jsem se nedozv ěděl. Zato jsem se dozvěděl, že ten křest byl baptistický - reverend byl baptista. Mladý muž, kterému to všechno vykládal, spíš ještě chlapec než muž, vypadal jako Arab, ale mohl to být docela dobře i Žid. Ničemu z tékrásné reverendské američtiny doprovázené nadšeným reverendským úsměvem nerozuměl, ale jeho společník (ten vypadal jako Armén) mu to překládal do arabštiny a další muž s černou bradkou a zlatě obroučkovanými brýlemi (ten vypadal jako režisér Dušan Klein) s očima upřenýma do jakési svaté knihy se zlatou ořízkou jakoby v hebrejštině kontroloval, jsou-li reverendova anglick á slova a překladatelův arabský překlad tak, jak mají být. Když reverend domluvil, vzali spolu s překladatelem- přítelem mladíka pod paží, vedli ho pomalu po vybetonované pěšince s bílými sloupky do průzračné zelenavé vody - a tam ho znenadání naznak převrátili, jako by ho chtěli utopit. Ale neutopili: mladík se rychle vynořil, prskal a kašlal, reverend se smál, překladatel se smál a skupinka turistů, rozsazená na kamenných stupních po břehu, se změnila v komunitu věřících. Vzala kytaru a akordeon a začala zpívat nadšeně „haleluja". Byl teplý izraelský podvečer, v korunách eukalyptů kolem šelestil vánek a jediné, čeho mi přišlo líto, byly pastorovy pastelové kalhoty, z nichž crčela voda. Byla to voda řeky Jordán - pro křest rozhodne ta vůbec nejsvatější...
DVA PRAMENY V JEDNOM
Na to, že je Jordán jednou z nejslavnějších světových řek, by člověk čekal veletok na způsob Mississippi nebo alespoň Dunaje. Zajordánsko, Předjordánkso, údolí Jordánu, západní břeh Jordánu... mluví se o něm a píše odjakživa, v novinách i v bibli. Když pak poprvé uvidíte strouhu, která se musí červenat i před Berounkou nebo Orlicí, nechápete už vůbec, proč ho tenkrát nepřekročil ani Mojžíš a proč se kolem toho dodnes nadělá tolik řečí. Jinak Jordán krásně zapadá do židovsk ýh absurdit. Dole, na jihu, kde se vlévá do přesolených vod Mrtvého moře, je totiž vůbec nejmenší; doslova se ztrácí, trýzněn výhní a pouští. Však mu také spoustu vody odčerpaly na stovkách kilometrů jordánským údolím rozsáhlé zavlažovací systémy. Jen díky nim se někdejší kamenitá pustina změnila v úhledné, citrusové, ovocné a banánovníkové sady, jen díky nim kroutící se stužka řeky obrostla poli a zemědělskými osadami. Nejlepší byznys v Izraeli musí být jednozna čně výroba plastikových hadic a hadiček. Je jimi - jak cévami - prorostlá celá země, větví se na menší a ještě menší. Ale netryskají tak, jak jsme zvyklí pojímat zavlažování u nás: dodávají vodu každému stromu, každé rostlince zvlášť, někdy dokonce až pod zem, ke kořenům. Aby si ani kapku drahocenné tekutiny neukradlo slunce.
Většina té vody ale přitéká z Gevezaretského jezera, zvaného rovněž Galilejské moře; z obrovského rezervoáru mezi horami na severu země, který už obrůstá subtropickou vegetací i bez zavlažování. Jordán pramení ještě o pár desítek kilometrů výš - měřeno nadmo řskou výškou i zeměpisnou šířkou - v pohoří, jemuž trůní hora Hermon, vysoká jako Gerlachovka. Přesto je Galilejské moře pramenem nejméně v dvojím smyslu. Tady totiž pramení národní vodovod, od šedesátých let hlavní tepna vodovodní soustavy, která dopravuje vláhu systémem nádrží, tunelů a přečerpávajících stanic až k oněm plastikovým vlásečnicím v poušti - a tady je i pramen druhé velké světové víry, jejíž zhmotnělé poz ůstatky lemují širokou hladinu. Kafarnaum, kde Ježíš poprvé učil, místo „rozmnožení chlebů a ryb", kde nakrmil davy téměř z ničeho, skála, kde učinil Petra hlavou budoucí církve, hora Blahoslavenství, kde kázal zástupu lidu. Ztotožnit se s těmito místy, dotknout se historie - to je i pro křesťana daleko obtížnější než třeba židovské Zdi nářků. Tam alespoň kamenné kvádry zůstaly po tisíciletí původní, osahané generacemi. Tady je osahaný nanejvýš plot, dělící autobusové parkoviště od přírody. Skálu, kámen či zem, o níž bychom třeba i mohli připustit, že se jí Spasitel křesťanů kdysi dotýkal, překryly kostely a kaple tak nepůvodní, jak jsou mladé - většinou až z přelomu tohoto století, kdy to tu opustili Turci. Kdyby chudák Ježíš věděl, jak nekřesťansky tu vybírají byť jen na fotku, musel by přijít kázat o zkaženosti tohoto světa znovu. I když nejdřív by asi zavítal do Jeruzaléma, kde se o místo jeho hrobu tahají různé církve a na památných místech vrší byzantský nevkus s byzantskou pompou... „Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít," píše se v Matoušově evangeliu. „Ale on mu bránil a říkal: - Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?"
Místo, kde Jan Křtitel pokřtil Ježiše, dnes leží na ostře sledované hranici mezi Izraelem a Jordánskem. Křtí se tedy všeobecně tam, kde jsme narazili na baptistického reverenda: u výtoku Jordánu z Galilejského jezera. „Křtíte často?" ptal jsem se mokrého amerického pastora, když si vyklepával z nohavic biblickou vodu. „Často," přikyvoval a zaplavoval mě tím nadšeným reverendským úsměvem, který vypadá jako program z počítače. „Občas i Židy, ale nejvíc Araby. Je to nádhera, někoho pokřtít." Pokřtěncův přítel-překladatel se už tak nadšeně neusmíval, když se za mnou přišoural o chvilku později. Nejd řív se vyptával, odkud jsem, a pak se zatvářil ustaraně: „Můžete mi zaručit, že ty záběry neuvidí nikdo v Izraeli? To byl totiž tajný křest - ten chlapec je Drúz. Mohl by mít velké nepříjemnosti." „Drúzové jsou zvláštní, uzavřená komunita," vysvětloval mi později Izraelec slovenského původu Ernest Richter, turistický průvodce. „Většinou žijí v Libanonu, ale asi sedmdesát tisíc i tady, v Galileji. V jedenáctém století se odtrhli od hlavního proudu islámu, předev ším proto, že věřív reinkarnaci - a od té doby mají problémy." „A jaké problémy by mohl mít ten hoch, kdyby se jeho příbuzní dozvěděli, že se nechal potají pokřtít?" zeptal jsem se. „Zabili by ho," pokrčil ten dobrý muž rameny.
NAPŮL VE VÁLCE
Povídají se takhle v zákopech za syrsko-izraelské války dva židovští vojáci ruského původu: „Už jsi slyšel, že naši dneska zase sestřelili našim naše letadlo?" Nechápu, proč tenkrát Bůh nedal Mojžíšovi spolu s Desaterem i radu, aby si vybral pro svůj národ nějaké klidnější místečko. Takhle totiž donutil dnešní Mojžíšovy potomky dělat neustále dvě věci najednou: budovat stát - a zároveň ho bránit. „Stát Izrael vznikl právě proto, aby každý Žid mohl najít bezpečné útočiště, když se bude cítit kdekoli ve světě pronásledován," říká Ernest Richter. Myšlenka sionismu - pro nás, zrozené v socialismu, jakési bezhlavé strašidlo - opravdu nevyslovuje víc, než tuto jednoduchou pravdu. Když poprvé zazněla na konci minulého století z úst francouzského novináře Theodora Herzela, našla ohlas pouze v židovsk ých uších. Svět už měl za sebou od Davidových dob pěknou řádku pogromů, ale na největší tragédii ještě čekal v blahé hluchotě. Až vyvraždění 6 miliónů (z toho 1,5 miliónu dětí) v koncetračních táborech za druhé světové války otevřelo myšlence cestu k realitě: 14. května 1948 konečně vzniká pod patronací OSN stát Izrael. Bránit se musí hned od prvního dne. V následujících 24 hodinách na něj útočí armády pěti arabsk ých zemí a válka se táhne nepřetržitě - 1956, 1967, 1973, 1982. Obrázek Židů jako bezbranných ovcí, které jdou do plynových komor na porážku, už dávno vzal za své: když v roce 1967 začne Sýrie odvádět na své území jeden z životadárných pramenů Jordánu a k úderu se chystá i Jordánsko s Egyptem, rozhodne se Izrael k útoku jako první a během sedmi dnů je po všem. Na Golanských výšinách, odkud po desetiletí Syřané ostřelovali zemědělské usedlosti v údolí Jordánu, zbudou jen opuštěné syrské bunkry a v Sinajské poušti bezmocné egyptské tanky, z jejich chladičů vypili vojáci, trýzněni horkem, vodu. „Když jsem sem před třiceti lety přišla, žily jsme my, děti, ještě ve zvláštní ubytovně, stranou od rodičů," vypráví izraelská žena, která nás provází jedním z více než dvou set „kibuců" - jakýchsi kolektivníh zemědělských vesnic na způsob někdejších kolchozů. Právě „kibucy" (a mošavy, méně kolektivistické, spíš sdružení individuálně hospodařících farmářů) mají hlavní zásluhu na tom, že se vyprahlá poušť proměnila ve špičkové zemědělství.
Ale taky na obraně země zvlášť v prvních desetiletíh existence státu. V jedné ruce pluh - v druhé samopal; tak by se dal charakterizovat ozbrojený model izraelské kolonizace. Ať nám připadá po zkušenostech s životem v předpokoji komunismu jakkoli nepříjemný, Izraelci sami zjistii, co je funkční. „Dnes je to tu jiné," říká žena a provádí nás oázou v poušti, kde moderní rodinné domky obrůstají exotickou květenou a jedinou připomínkou skutečné vesnice je zápach z nedaleké drůbežárny. „Rodiny už žijí pohromadě, a přestože pracují kolektivně a kolektivn ě si dělí i výnosy, nikdo nikoho nenutí tady zůstávat. Dokonce když někdo nový přijde - a repatrianti se stěhují do Izraele z celého světa - je tu první rok jaksi podmíněně. Pak teprve obyvatelé kibucu kolektivně rozhodnou, zda se sem hodí a zda chtějí, aby zůstal nastálo." Nakolik přežil starý model „kibucu" vojensky - o tom se může me jen dohadovat; nikdo vám na to pochopitelně neodpoví. Ale pocit jakési vojenské sebedůvěry je cítit všude. Nejen díky tomu, že místní chlapci mají tříletou povinnou službu a potom každý rok měsíc vojenského cvičení. Dokonce i dívky podl éhají branné povinnosti - slouží v armádě celé dva roky. Když už je potk áte „na opušťáku" někde v nočních ulicích Jeruzaléma nebo Tel Avivu a dáte se s nimi do řeči o vojně, reagují přesně jako kterýkoli český záklaďák: „Vojna? Proboha, taková burezace!" Což jen svědčí o tom, že nejsou v zeleném formálně. A pokud narazíte ve stejných nočních barech a diskotékách přímo na uniformované chlapce, nikdy nejsou beze zbraně. Ne že by nepili, že by se nebavili. Ale dva či tři z jejich kamarádů vždycky zůstanou střízliví a hlídají jejich zbraně - dokonce i při nastupov ání veselé společnosti do taxíku... „ Není to přece jen víc agrese než obrana, že dodnes Izrael okupuje Golany a vojensky kontroluje dokonce i jižní část Libanonu?" ptal jsem se Izraelců. „Z Golan nás ohrožovali," odpovídali vcelku jednohlasně. „Až nám zaručí mír, vrátíme je. A kdyby nás z Libanonu neostřelovaly extremistické muslimské organizace, nebylo by potřeba jižní část kontrolovat. Takhle jsme prostě pořád napůl ve válce."
JE TO VE VAŠEM ZÁJMU, PANE!
 Vzpomněl jsem si na všechny tyhle výroky, když mi prodavač z krámku na ulici Dizengoff ukazoval pistoli. Řadový turista, který se nechá nadnášet přesolenou vodou Mrtvého moře nebo dechem starých památek, ten zvláštní stav dobře rozjetého hospodářského vozu se skrytými kulomety pod reflektory příliš necítí. Snad jen když autobus kličkuje zátarasy na nesčetných kontrolních bodech mezi „vnitřním" Izraelem a oblastmi tradičně palestinsk ými, snad jen když potkává nezvykle mnoho vojenských džípů s vojáky, kteří zacházejí s ostře nabitými samopaly jako s něčím všedním, s čím se sžili. Ale ta skrytá válka tu je - ať už má tvář tanků, útočících v „sedmidenní válce", scudů, dopadajících na izraelská města při konfliktu v Zálivu, či bomby upevněné na těle extremisty v městském autobusu. Nebo jen takové „drobnosti", jako jsou kameny metané občas muslimskými výrostky na turisty či na modlící se Židy u Zdi nářků. Izrael je třaskavá směs od věků, jako všechna místa, kde se kříží civilizace, kultury a náboženství - a i takový kámen v okně tu může skončit krveprolitím. Toho prodavače z rozmetané telavivské ulice mám spojeného ještě s dvěma momenty: s odletem do Izraele - a z Izraele. „Jsou tohle vaše zavazadla? Balil jste si je sám? Kde zůstala mezi zabalením a dopravu sem? Nepožádal vás někdo, abyste vzali s sebou balíček nebo zásilku? Máte v pase razítko muslimské země - co jste tam dělal? Navázal jste tam s někým bližší styk?" Takhle se ptají mladí hoši na letišti po celém světě u odletů do Izraele a mají přitom v očích výraz, který lze těžko popsat. To hlavní, co ten výraz říká, je: „My nežertujeme, pane." Mimochodem - zjistil jsem, že mají mimořádný cit pro okamžik, kdy to člověka - zvlášť z perlustrativní postkomunistické země - začne štvát. Tehdy se mírně usmějí, jen tolik, co povolují instrukce, a řeknou: „ Nezlobte se, ale děláme to pro vaši bezpečnost. Vy letíte my zůstáváme tady..."

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group