ikoktejl

OCHRANNÉ ZBARVENÍ

 

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ VYFOTOGRAFOVAL MILOŠ J. KOHOUT
Přijel v černém porsche trochu později. Omluvil se a řekl: „Ocitl jsem se v samém jícnu pekla lidské zloby a vůbec nevím proč!" Usadili jsme se v jeho malém pronajatém bytě, a pak mě s dobře potlačovaným zoufalstv ím seznamoval se svým „novým příběhem". Jeho právník tvrdí, že se za celou svou praxi s něčím podobným nesetkal.
„Myslím si, že je to ojedinělý případ v našem soudnictví vůbec. Od této chvíle na mně stín podezření vždy bude. Už mi ho nikdo nevymaže," řekl mi na závěr mladý muž, jehož extrovertní vzhled mu někdy přináší nemalé potíže, a dodal: „Kdybych to udělal, řekl bych vám to." „Opravdu?" divil jsem se. „Opravdu," řekl bez mrknutí oka. Nevím proč, ale věřil jsem mu.
Filipe, máte teď v sobě strach? Každý člověk, který se setká s něčím neviditelným, neznámým, s něčím, co ho ohrožuje na životě, má strach.
Jste připraven na proces? Uvědomuji si, že sympatie veřejnosti i orgánů činných v trestním řízení jsou vždy na straně dítěte. A bojovat proti dítěti je pro mě něco neuvěřitelného. I když inteligence dětí se často velmi podceňuje. Často se říká „vždyť je to ještě kluk, holka", ale děti díky současnému přívalu informací bývají někdy i dál než někteří dospělí. Všechno pozorně sledují, vytvářejí neuvěřitelné kombinace, a protože ještě nejsou zatížené problémy dospělých, jejich přístup k věcem je překvapivý. Pokud točím s dětmi (v reklamě i ve filmu), tak i s těmi sebemenšími jednám jakoby s dospělými: nešišlám na ně, mluvím s nimi jako rovný s rovným, nedělám z nich blbečky, protože oni jimi nejsou, a ony mě také akceptují. Jsou opravdu podceňované někdy dokáží vymyslet i ten nejďábelštější plán, viz nedávný případ vraždy rodičů, na které si syn najal své kamarády. Já jsem teď v pekle a nevím čeho!
Napadá vás, že byste opravdu mohl skončit v kriminálu? Napadá. Vím, že na světě je možné všechno. Jakákoliv absurdita a anomálie se může stát normálností. Kolik bylo justičních omylů... Člověk o tom jenom čte, vidí to v televizi a je přesvědčen, že jemu se to může stát. Jednou jsem se potopil do Rudého moře a spatřil žraloka tři metry od sebe. Najednou tu bylo něco, o čem si člověk myslí, že ho to nikdy nepotká. Viděl jsem pár metrů od sebe dravce, na kterého jsem se vždy díval jenom v televizi a chroustal přitom buráky. V případě naprosté neschopnosti justice, zaujatosti, síly lží a nezji štění objektivních faktů mohu dopadnout tak, jak říkáte. Ale je to přece absolutně nemožné: jsem obviněn z naprosté lži!
Lidé se asi domnívají, že se vám líbí mladé holky. Vaše partnerka Anna Geislerová byla poměrně mladá. Aňa byla hlavně můj osud, to nemá s mladými holkami co dělat. Bylo to pro nás oba důležité osobní i profesionální setkání. Naopak, když kolem mne takové patnáctileté, šestnáctileté procházejí a začnou se z ničeho nic hihotat, tak se mi vhání adrenalin do hlavy. Nechápu tenhle projev neuvěřitelné blbosti. Jsou mi nepříjemné, protože se chovají naprosto neovladatelně a jsou schopné všeho.
Změnil se díky této situaci váš pohled na určité věci? Určitě mě to změní a určitě to je jeden ze zlomových okamžiků mého života. Nevím, jestli k dobrému nebo ke špatnému. Budu daleko více obezřetnější, uzavřenější, nebudu dávat v šanc své soukromí, své myšlenky, budu si zatraceně dávat pozor, s kým se bavím, s kým se nechávám fotografovat.
S fotografováním jste mi připomněl naše první setkání. Bylo kvůli mému podtitulku „Vždy jsem byl za ním druhý" pod fotografií, na které se nevraživě díváte na Jana Svěráka. Chtěl jste po mně písemnou omluvu a já vám vysvětloval, abyste se takovými neškodnými vtípky nezabýval, protože nejvíc za vás mluví vaše práce. Zkuste si vzpomenout, co jste tenkrát pociťoval? Vztek. Nechápal jsem, proč by se v kultuře měl někdo dostávat na druhé nebo třetí místo. Já jsem prostě jiný než Svěrák.
Jak byste se choval ve stejné situaci dnes? Máte pravdu, byl jsem daleko víc vztahovačnější než dnes. V létě jsem prošel osobní krizí, kdy jsem se z absolutního dna své psychiky vyhrabal k tomu, že jsem do konce roku připravil a natočil celovečerní film VÁLKA BAREV.
Neunáhlil jste se? Unáhlené to nebylo, prostě se to ve mně nakumulovalo a najednou vytrysklo. Film nemusíte připravovat pět let, aby se podařil - stejně to může být kravina - důležité je, jestli je váš záměr dobrý. Pokud mám na film tak málo času, musím vyvinout mnohonásobnou psychickou i fyzickou energii. Byla to absolutní koncentrace mých sil. Díky tomuto filmu jsem se dostal ze dna zpátky na hladinu.
Co se odehrávalo na vašem dně? Absolutní beznaděj z mé filmové budoucnosti. Neustálé oddalování mého projektu GOLEM, kterého se nikdo pořádně nechopil (teď už je to lepší), nemohl jsem na něj získat autorská práva. Do toho začal Honza Svěrák točit JÍZDU, kde hrála Aňa Geislerová a vlastně ten příběh dost protkal příběhem, který jsem s Aňou prožil. A v tu chvíli jsem si říkal: „To jsem ale blbej, že to nenapadlo natočit mě."
Chcete tím říct, že se Jan Svěrák inspiroval skutečností? Ve filmu je skutečně obsažen náš vztah, tedy spíše jeho filozofie: je to jeden z jeho stavebních kamenů. Jenže si toho všiml Honza a ne já. K letní krizi patřil i rozchod s Aňou, takže jsem kromě krize tvůrčí měl i citovou. Musel jsem sebrat veškerou svoji sílu a za pomoci Zdenka Zelenky jsem napsal VÁLKU BAREV. Mám celovečerák a už mám zase na čem stavět.
O čem to je? Svým způsobem jsem zúročil své poslední čtyři roky. Je to taková pocitová detektivka.
Využil jste i váš vztah s Aňou? Využíval jsem různých zkušeností: s lítáním i s tím zvláštním vztahem s Aňou. Já strašně nerad vysvětluju, proč jsem něco natočil. Chtěl jsem si zkusit detektivní žánr, ale chopit se ho trochu jinak. Pak jsem se zamýšlel co je symbolem doby. Zaujala mě povrchnost, necitlivost a odtažitost lidí. „Techno" způsobilo, že místo aby se párovali, tak se jeden o druhého nezajímá a raději jsou sami. Násilí a smrt je na denním pořádku a bereme to jako chleba s máslem. Téma osamocenosti. I na večírku, kde je tisíc lidí, můžete cítit neuvěřitelnou osamělost, stísněnost.
Víte, čím to je? Ne. Třeba tím, že tato doba je velmi egocentrická. Velkému egocentrikovi je odepřen dar spoluprožívání... Já nevím, každý je svým způsobem egocentrik. Tahle doba je trošku obhroublá, bez romantiky, trošku bez filozofie a bez jakéhokoli stylu. Všechno se dává dohromady z toho, co tady bylo. To ale nemá nic společného s mým osobním pocitem, který je de facto osamělost a individualismus, ke kterému jsem dospěl po zkušenostech už z dětství.
Myslíte si, že vás herectví, které postihlo už vaše dětství, v tomto smyslu poznamenalo? Samozřejmě. Abych vám řekl pravdu, já na své dětství nerad vzpomínám. Dítě svou popularitu a šum kolem něj nezvládá: pocit středu světla, pocit proher ve věku, kdy žádnou lidskou prohru nemáte pocítit. Při herectví dítě tuto prohru prožije třeba při konkursech nebo ve škole, když se na vás dívají jako na někoho jiného. Kolektiv ve třídě se vás straní jenom proto, že hrajete ve filmu.
Při prvním setkání jste ve mně zanechal pocit jakési úpornosti jako by vám chyběla lehkost... Možná to byly dozvuky vašeho dětství. Možná tu hraje roli, že jsem nevyrůstal v harmonickém prostředí. To vám dává ostrahu: díváte se, jak se kdo na vás tváří, co po vás chce, jestli vám může ublížit nebo ne. Už od útlého dětství mi na vlastní kůži bylo dáno pocítit projevy lidské závisti a zloby a určité patologie. Zaskočily mě situace, které člověk řeší třeba až v osmnácti nebo devatenácti letech.
Mohl byste tu patologii upřesnit? Patologie falešného přátelství, patologie... Vidím na vás, že vás vyloženě mrzí, že nenacházíte slova... No jasně. Když čtu rozhovory a vidím, jak někdo chytře odpoví: má to hlavu a patu, a já si říkám „to je chytrej chlap", a když se mě zeptáte na takovou věc, tak jsem bezradný. Patologie má tolik podob!
Neskýtá vlastně „umění dvacátého století" patologii v lidských vztazích? Vyvíjí se strašně rychle, kdežto jeho stvořitel nikoliv. Film je hra s lidskými city. A někdy nebezpečná. Je to zvláštní profese. Vemte si třeba postavení filmových hvězd v Hollywoodu. To přece není normální...? To není. Samozřejmě, že lidi kolem filmu tvoří takovou absurdní společnost a myslím, že už to dokonale popsal Karel Čapek: Lidi od filmu, lidi u filmu. Ty vztahy jsou neobvyklé, většinou krátkodobé a nemusí jít jenom o vztah mezi režisérem a herečkou nebo klapkou a zvukařem, souvisí to vždy s právě točeným filmem. Zeptejte se mě raději na konkrétní věci, tohle jsou filozofické úvahy, o kterých se asi nedovedu dobře vyjadřovat.
Já se domnívám, že film a věci kolem něj jsou pro vás hodně konkrétní realita. Řeknu vám jednu věc: jsem ve zvláštní pozici, jsem teď stále v ostraze proti lidské zlobě. Dokážu ji z pohledu vycítit. Myslím, že tenhle dar - fluidum cítit lidskou povahu - je pro režiséra nezbytný. Jinak bych ani neuměl herci vysvětlit roli. Pronásleduje mě pocit, že musím neustále dokazovat, že něco umím, že nejsem jenom floutek, kterého potkávají na různých recepcích a který jezdí v rychlých autech. Mě tohle nestačí. Já vypadám, tak jak vypadám a chci dělat to, co dělám nejlíp.
Vy asi víte, že jste líbivý typ. Využíváte toho nebo vám to naopak překáží? Neznamená, že když je někdo, jak říkáte líbivý, že musí být blbý a povrchní. To je to zdání, které nehodlám akceptovat. Lidé žijí v domnění, že svět holek je moje náboženství. Vůbec netuší o světě, který ve mně je. Navíc já u holek neměl úspěch, protože jsem do konce gymnázia vypadal jako chlapeček. Marek Vašut, Lukáš Vaculík, Pavel Kříž už odmala vypadali trošku jako chlapi, kdežto já byl celý život druhý nejmenší ve třídě. Je to velmi krátká doba, co bych mohl říct, že mám nějaký úspěch mezi dívkami. A stále se ve mně chlap s dítětem tříští.
Pokud máte na mysli vaši hravost, tak ta bývá sympatická. Jsem hravý, ale rozhodně nejsem typ agenta 007, typ vyrovnaného symbolu mužství. A ani jím být nechci.
Jste raději s mladšími nebo se staršími lidmi? S mladšími se nestýkám. Všichni mí spolupracovníci jsou většinou starší než já.
A pokud jde o zábavu? Pokud se chci bavit, jdu s kamarádem na panáka, na tenis, s holkou do kina, ale že bych chodil do nějaké stálé hospody s partou, to ne.
Postrádáte ji? Ne. Já mám naštěstí kolem sebe spoustu dobrých lidí, na které se mohu stoprocentně spolehnout.
Opravdu? To může říct málokdo. Mám jich dost.
Před chvílí jste mi řekl, že se cítíte osamocený. Člověk je osamocen v tom, že hledá svoji identitu na této planetě, v této zemi, ve svém povolání. Já mám kamarády, ale nezatěžuju je svými problémy. Pokud máte možnost se opřít o partnerku, tak nejste sám: dá vám cit, který pro svůj život potřebujete. Absence tohoto citu mě dělá dlouho osamoceným. Teď už je to snad jinak.
Jste introvertní typ? Jsem, ale vypadám jako extrovert. To je ten rozpor, který nedokáže nikdo pochopit. Hodně vás to rozčiluje? Rozčiluje, a musím říct, že kvůli tomu začnu zásadně měnit svůj život. Už nechci být veřejný majetek, který si každý kdykoliv ofotografuje a napíše si o něm, co chce. Ale slova jsou slova a záběry jsou záběry. A za mne budou vždy hovořit záběry. To je to, co ve mně opravdu je.
Ve filmu REQUIEM PRO PANENKU, kde hrajete jednu z hlavních rolí, mohl někdo u vás vystopovat jistou zahleděnost do sebe. Na to už jsem alergický úplně. Za prvé jsem tu roli neměl hrát, došlo k tomu týden před natáčením z organizačních a technických důvodů. Kdyby to hrál kdokoli jiný, tak bych ho stylizoval stejně. Nikdy jsem neslyšel výtku, že se například Milan Štaindler ukazuje a vytahuje před kamerou. Je to totiž nesmysl. Kdežto když to udělám já, tak si všichni myslí, že se obsadím proto, abych se ukazoval.
Lidé se třeba domnívají, že máte nějaký komplex... Mám spoustu komplexů. Oni mohou být často motorem k činnosti... Bez komplexu by vůbec nebyl, jak správně říkáte, hnací motor. Nebylo by co překonávat. Pokud se cítíte dokonalý, tak jste dokonalý blbec. Nemáte motiv. Všechno je jen překonávání vlastních mindráků, jedině tak se dá dostat na vrchol. Ale musíte ty své mindráky vidět a umět se s nimi utkat.
S komplexy souvisí i ješitnost. Ta může též stimulovat, ale i brzdit. Jak jste na tom s ní? Každý jsme ješitný a u filmu obzvlášť. Člověk musí být zamindrákovaný, ješitný, egocentrický, ale záleží vždy jen na míře. Vy s ješitností problémy nemáte? Jsem jenom háklivý na útok na moji osobu. Útok na základě vnějších povrchních pocitů nesnáším. Ale já si tady filozofuji, a přitom jsem v hrozné depresi. Povídám si s vámi, a přitom jsem obviněn ze zločinu, který se trestá stejně jako vražda. Konstelace nějakých lidí mě chce zničit. Lidsky.
Vy byste mě asi nejraději poslal pryč, co? Slíbil jsem vám to, jinak... Pochopte, v tuto chvíli jsem obviněn ze zločinu, jehož sazba je osm let. Naprosto nevinně. Jsou na mě vymyšlené neuvěřitelné lži a já vůbec nevím proč. Člověk si v takových situacích říká: není to boží trest? Samozřejmě, hned mě to napadlo. Je to trest za moji třicetiletou bezstarostnost. Každý člověk si vztahuje, že ten bůh se zaobírá zrovna jím, ale když jdete na podstatu věci, tak pozemské tresty nemají logiky. Proč je v Bosně zastřelené pětileté dítě? Co udělalo? To nemá opodstatnění. Pozemské tresty nemají myslím pravidla ani systém.
A co osud? Rána osudu to v každém případě je, ale za co?... Vždyť jsem de facto ještě nic světoborného neudělal, abych se mohl cítit, že jsem v absolutní špičce a teď teda dostanu zásah do krku. Já jsem na cestě: na první třetině žebříčku „nahoru".
Možná se za pět let sejdeme a vy mi řeknete: „Zaplať pánbůh, že se mi něco takového stalo." Je to možné. Je to pro mě největší šok, zklamání pocit křivdy, jaký jsem doposud měl. Pokud tuhle překážku překonám, určitě to bude k dobru.
Jak se vám líbily filmy PULP FICTION a TAKOVÍ NORMÁLNÍ ZABIJÁCI? PULP FICTION mě nijak zvlášť neoslovil, přišel mi samoúčelný, a nějak mě to nudilo. Mám rád Davida Lynche, ale tahle inspirace jím byla nedotažená. V Zabijácích je dokonale úderně vystižena dnešní absurdita mezilidských vztahů, absence citu, vlastně jeho nepotřebnost a vítězství materialismu a násilí.
Nejsou právě Zabijáci tímhle samoúčelní? Pro primitiva je to návod k zabíjení, pro normálního člověka je to nastavení zrcadla. Lidé, co tam vystupují jsme my. My sledujeme televizi a násilí v ní akceptujeme, my se díváme na pořady typu Tabu, proto že chceme vidět úchylárny. My jsme ti úchylové a o nás je ten film. Nejhorší na tom filmu je pravděpodobnost.
 Víte, z čeho mají lidé nejvíc strach?... Z pravdy. Ta je nejvíc děsí. Jen ti nejodvážnější na světě říkají pravdu a propagují pravdu. To umí málokdo.
Jak se vám líbil film úplně opačného ražení - FOREST GUMP? V něm je zdůrazněna síla lidskosti. To je jeden z nejhezčích filmů, kter ý jsem v životě viděl. V tom filmu je všechno.
Napadlo vás, že tam je dokonale využitý americký sentiment: rafinovaně si hraje s našimi city, aniž by se nám naše pocity sdílely. Mohlo jít o kalkul: lidé už chtě- jí vidět filmy s pozitivním dopadem. Jestli to dělal záměrně, tak to dělal dobře. Dobrý režisér musí vědět, co nás rozbrečí, co se nás dotkne v tom vlastně spočívá prokletí režisérů: celý život si hrají s cizími pocity.
Máte dobrý pocit z vašeho dokončeného filmu VÁLKA BAREV? Mám opravdu dobrý pocit. Je to to jediné, co mě drží nad vodou.
Říká vám něco český humor, česká poetika? Tohle dělá originalitu naší kinematografie a dělají to například Jiří Menzel, Jan Svěrák nebo Milan Štaindler.
Vás česká „povaha" nijak neinspiruje? VÁLKA BAREV se vůbec nevztahuje k české mentalitě, zajímají mě odkrytá dna lidské psychiky, která není limitována hranicemi národů. Pokouším se zachytit mentalitu jednoho člověka, nikoli národa.
Nejsou to nebezpečné ambice? To, co bývá na českých filmech cenné, bývá to „české". To je možné, ale s těmi závěry nekalkuluju, točím to, co mi sedí.
Říká vám něco vlastenectví? Jsem vždy dojatý, když na sportovních kolbištích získáme nějaké medaile. Zní hymna a mně to vhání slzy do očí. Vlastenectví je krásná věc, když se nepřehání.
Vy asi necítíte sounáležitost se svými kolegy, která jitřila období „české nové vlny"? My nějakou vlnu nevědomě vytváříme anebo ji nevytváříme. Kdybyste se zeptal v šedesátých letech Chytilové nebo Formana, jestli právě vytvářejí nějakou novou vlnu, nebudou vědět, o čem mluvíte.
 Ale byla tam sounáležitost. Oni si vzájemně chodili i do střižen a radili se... Máte pravdu, dneska je naprostý individualismus. Už na FAMU jsem si od nikoho nechtěl nechat koukat do karet. Na FAMU byla velká rivalita a tu jsem si donesl i do další práce.
Rivalita je teď symbolem doby. Jeden z filmových producentů mi vyprávěl, jak vám nabízeli režii jedné reklamy a vy jste si řekl dvakrát větší sumu než agentura počítala. Bylo vám jedno, zda vám zakázka unikne. To je zaujalo a vyhověli vám. Jaký máte vztah k penězům. Barva peněz. Nemám ve zvyku říkat horentní sumy, abych práci nedostal. Mám prostě svou cenu. Je občas dosti vysoká, ale taky to dělám dobře. Předminul ý rok jsem na reklamách vidělal tolik, až jsem si říkal: „K čemu mi to je? Vždyť nic nechci! Nic nepotřebuju." S penězi to mám teď vyjasněné: chci mít dobré auto, na benzín, na nájem, nechci být zatížený majetkem. Moje existence tu není kvůli nějakým natištěným papírům. Peníze potřebuju, ale nejdu do výšin, které by mě zničily. Pracuju v umělecké oblasti a svou mysl musím mít volnou na umělecké ztvárnění. Jakmile se mi tam vklíní peníze, odeberou mi prostor a svobodomyslnost a nadhled. Peníze jsou u mě na třetím místě.
Na prvním je co? Na prvním místě je možnost točit. Na druhém je mé citové uplatnění s lidmi, které mám rád. Většinou lidé dávají na první místo zdraví. Zdraví nemůžete ovlivnit. Tohle byl žebříček zdravého člověka.
Radek John mi vyprávěl, jak jste kvůli svému auto nemohl spát, protože jste měl strach, aby vám ho neukradli. To přece není úměrná cena...? To bylo s mým volkswagenem corado. Měl jsem tak dobré auto poprvé v životě. Druhý den po koupi jsem nemohl usnout: neustále mě pronásledovala fobie, že mi ho chce někdo ukrást. Pak se kouknu z okna a vidím, že mi ho opravdu někdo krade. Jenom ve slipech a bosý jsem v listopadu vyskočil z okna - bydlel jsem v přízemí - a vyrušil tři kluky. Jeden z nich už startoval. To auto jsem neměl pojištěné a představovalo můj veškerý majetek. Vůbec jsem neměl strach, šel jsem bránit jediné co mám. Přestože kluci měli v rukou tyče a mohli mě zabít, raději utekli. Byl to zvláštní okamžik: Najednou ve skutečnosti vidím, co jsem si představoval. Zděsil jsem se. Ale teď vám ukážu auto, ve kterém závodím (formule opel lotus, pozn. autora).
Uměl byste pojmenovat, co vám rychlá jízda přináší? Baví mě technika jízdy a překon ávání strachu na závodišti. To je, jako když projdete peklem. Straš- ně se toho bojím, a přesto to absolvuju. A když dojedu, tak jsem úplně vyčištěn. I když vím, že nemohu nikdy vyhrát, protože závodím s profesionály, dojíždím s pocity vítěze.
Rád riskujete? Risk je jediný silný prožitek. Bez rizika se nedostanete dál než ostatní. To platí i pro umění. Hraje tu taky roli jen obyčejná chlapská hravost, chuť po závodění, jde o jakousi simulaci souboje. Myslím, že mi to sekundárně pomáhá v rozhodov ání v určitých věcech, které se závody nesouvisejí.
Riskujete i ve svém novém filmu? Riskuji jím všechno. Ten film musí být prostě dobrý.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group