ikoktejl

„VELKOU MATKOU“ díky herectví

 

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ

Uskutečnit rozhovor se slavnou světovou osobností vyžaduje mít velmi dobré kontakty a dobré nervy: člověk je nucen podstoupit velmi ponižující procesy. A proto bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se jednoho dne za pět minut pět (díky skvělé paní Míle Řádové) dozvěděl, že Mia Farrowová je ochotna mi poskytnout v šest hodin interview. Zchvácený se dostavím do hotelu Palace a čekám. Po deseti minutách jsem otázán, zda nejsem nervózní. Takřka shovívavě odpovídám, že při téhle práci nebývám nervózní.

 

Během dvaceti minut pocení se v recepci zjišťuje, že jeden z hostů si přeje prkénko a tři polštáře a další jde v tropickém vedru do sauny. Mia nikde. Přemýšlím, jak by si s touto scénou poradil Woody Allen. Dvacet minut pocení. Mia přichází. Vypadá velmi mladě. A přitažlivě. Já se díky potu cítím odpudivě. Sedá si vedle dívky, která mě celou dobu pozorovala a o které jsem se domníval, že je tou příjemnou součástí hotelu. Svůj postřeh si vyčítám, jakmile mi dochází, že jde o její dobrou přítelkyni. Po chvíli zjišťuji, že mi věta o mé nervozitě jaksi uvízla v krku. Uvědomuji si, že Mia nesnáší žádnou otázku týkající se vztahu s Woody Allenem, který teď žije s její adoptivní dcerou Korejkou Soon Yi (je o 36 let mladší). Ostatně vím, co americkým novinářům řekla: „Je to zrada. Prožila jsem více než deset let s mužem, který se neštítil podvést mě a oklamat s mou dcerou, zničit rodinné pouto lásky, které nás tak dlouho naplňovalo štěstím. Neumím si představit krutější způsob, jak najednou ztratit dítě i milence.“ Jejím podezřelým obviněním, že Woody sexuálně obtěžoval i adoptivní sedmiletou dceru Dylan, se porota prozatím nezabývala. Někdo by mohl s ironií usoudit, že se Mia Farrowová cítí jako „matka světa“ (má čtyři vlastní děti, sedm adoptovaných a další se chystá adoptovat), ale pro mě to je především velká herečka se záhadně dětským a přitom tak smyslným obličejem. Co se za ním skrývá, zatím netuším. Pro jistotu náš rozhovor začínám opatrně:

Poprvé jste byla v Praze už v roce 1973. Jaký je rozdíl mezi Prahou dnes a tehdy? Velký rozdíl. Život a rytmus města se naprosto dramaticky změnil. Z povrchnějšího dojmu jsou změny zřetelné v městské dopravě, v oblečení lidí, v jejich výrazech ve tvářích. Samozřejmě jsme si všichni vědomi těch politických změn a za ně jsem skutečně ráda i za vás. Je to vzrušující. Marylin Streepová hovořila o tom, že tu cítí pozitivní energii.

Sdílíte její pocity? Absolutně. Je to takové krásné město.  Proto jsem chtěla přivézt i své děti a o tu radost se s nimi podělit. Možná si to nějak naivně představuji, ale zdejší lidé jsou daleko otevřenější než v Americe. Jsou velmi milí a laskaví. A to je skutečně dost neobvyklé.

Cítíte v Praze něco mystického, jak se často tvrdí? Mystického?Vůbec ne. Cítila jsem jenom krásné město, které na mě dělá velký dojem. Zvláště katedrála a zpívající chór, který nás vítal. Ale pokud bych  chtěla nějaký mystický dojem vyvolat, nebyl by to v tomto městě jistě žádný problém. Ale víc než mystiku mi vaše město skýtá spíše vzrušení.

Ptám se na to, protože Praha je pro cizince městem Franze Kafky, Meyrinkova Golema, atmosféra města je zhloubaná, ponurá, magicky přitažlivá, ale i nevyzpytatelná. Tohle jsem tu cítila v zimě roku 1973. To jsem vyšla na Petřín, dívala se na malostranské střechy a říkala jsem si: Krásnější město jsem v životě neviděla. Ale asi jsem neodpověděla dost dobře ..Možná tu cítím něco tajemného, kouzelného, mé děti byly městem jako očarované a říkaly mi, že je to město jako z pohádky.

Co vás k filmu přivedlo: touha vyjádřit smutek nebo veselost? Když mi bylo sedmnáct, byla to pro mě jediná věc, o které jsem věděla, jak bych ji mohla dělat. V té době jsem pot řebovala práci - zemřel mi otec a neměli jsme peníze. Pocházím z rodiny s mnoha dětmi. Říkala jsem si prostě, že to zkusím: něco se dalo dělat i při škole. Netušila jsem, jestli mě někdo najme, ale za pokus to stálo.

Byla to skutečně tak pragmatická úvaha? Žádný dívčí sen? V té době určitě jen pragmatická úvaha. A potom? Pak jsem tušila, co se ode mne vyžaduje, a to se pak pro mne stalo hlubší zkušeností. Rozhodně je to pro mě dnes mnohem obtížnější, než jak jsem si to dříve představovala. A je tomu tak čím dál tím víc.

Stalo se vám někdy, že byste při ztotožnění se s nějakou rolí mohla řešit své problémy? Já myslím, že člověk se musí ztotožnit s jakoukoli rolí, kterou má úspěšně ztělesnit. Pokud se herec nějakou svou vnitřní části s rolí neztotožní, tak jenom plýtvá časem. Člověk se při natáčení zabaví, odpout á se, získá přátele i úctu, ale osobní život tím nevyřeší.

Berete děti s sebou na natáčení? Ano. Pomáhá vám to? Já bych je nemohla nechat samotné.

Máte o ně strach? Strach o ně nemám, chci, aby se mnou byly, a tak svou šatnu přeměňuji na mateřskou školu plnou dětí, hraček, lepidel, obrázků.

Co myslíte, změnil by se váš vztah k dětem, kdybyste nemohla točit filmy? Změnila by se jen doba, kterou s nimi trávím. Kdybych musela někde pracovat od devíti do pěti dvanáct měsíců do roka, tak by bylo pro mě těžší být dobrou matkou. Ale to bych vlastně neměla říkat, protože mnoho dobrých matek má takové zaměstnání. Ale já bych skutečně ten čas, který mi film teď umožňuje, postrádala. Pracuji maximálně šestnáct týdnů v roce.

Do role Rosemary ve filmu ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO jste údajně vnášela kus své osobnosti: třeba osobní rituály, kouzelnou skříňku? O tom vůbec nevím. Jak jste na to přišel?

Píší to o vás Edward Epstein a Joe Morella. Tu skříňku jsem měla jako malé dítě. Byla to taková krabička, do které jsem vkládala ty nejdůležitější věci. My se toti ž pořád stěhovali. Ale nic takového v tom filmu není, je natočen věrně podle knihy a já jsem do děje vůbec nezasahovala.

Jak s vám spolupracovalo s režisérem tohoto filmu Romanem Polanskim? Já ho prostě miluji. Je to vynikající režisér a doufám, že s ním jednou budu moci zase pracovat. Je to člověk, který toho mnoho prožil a trpěl více, než by lidé trpět měli. Doufám, že teď došel ke štěstí.

Máte na mysli jeho osobní život nebo nějaké vnější nepřátelské tlaky? Měl velmi těžký život. Jak v Polsku, tak v Americe, kde ho potkala strašná smrt manželky a právní problémy.

Můžeme si pohovořit na téma - láska? Ne, ne! ... Nemáte ráda toto téma ? Já měla v životě opravdu hodně lásky, ale to neznamená, že bych o ní ráda mluvila.

Ve vašem případě to je láska k mužům, k filmu a k dětem. Předpokládám, že láska k dětem je u vás na prvním místě. Proč? Proč? Nevím. Máte ráda přírodu? Velmi moc. Ráda se k ní uchylujete? Před rokem jsem se odstěhovala z New Yorku do Connecticutu a těch sedm nejmladších dětí tam se mnou bydlí stále. Myslím, že jim venkovský život velmi vyhovuje. Na farmě máme spoustu zvířat, poslouchám tam hudbu, jsem tam šťastná.

Ptám se na to z toho důvodu, zda vám děti svou ryzostí a čistotou neposkytují něco podobně očisťujícího jako třeba příroda? Moje děti jsou pro mě vším. Ony daly mému životu smysl. A nemyslím si, že budu žít tak dlouho, abych jim to mohla oplatit. Ale pokusím se.

Pokuste se mi vysvětlit, proč tolik dětí adoptujete. Podle zavedených měřítek to totiž není normální a vypadá to, jako byste si tím něco řešila ..? Já jsem se nikdy nerozhodovala tak, že bych chtěla mít velkou rodinu. O každém dítěti jsem si myslela, že je už tím posledním, ale vždy jsem se dozvěděla o dalším dítěti, a pak se mi zdálo, že v mé rodině je místo pro další dítě. A každé dítě mi toho s  sebou tolik přineslo. A skutečně by se mi těžko spalo bez pocitu, že jsem ve svém životě udělala všechno, co je v mých silách, abych pomohla jiným lidem, abych prodloužila prostě svou ruku. Neříkám, že je to mnoho, a je to určitě i velice sobecké a v samotném jádru někde neurotické. Určitě to není taková oddanost, jak to na první pohled zní, ale je to pro mě jediný způsob, jak žít.

Takže přece jen tím něco v sobě řešíte. Pokuste se mi říct, co to je? Myslím si, že život je hrozně krutý. A tohle je určitý způsob, jak se s tím vypořádat a nebýt tak jenom neužitečným požíračem. Alespoň jsem se pokusila jím nebýt.

Dívám se na Miu a stále nevím, co si o ní mám myslet. Nedaří se mi ji odhadnout. Do této chvíle jsem se domníval, že můj odhad bývá rychlý a přesný. Vybavuje se mi uveřejněná výpověď její sestry Letty: „Mia neadoptuje děti proto, aby jim pomohla, ale aby pomohla sobě. Od té doby, co má vlastní děti, se její adoptivní synové a dcery stávají doma jen jakýmisi lepšími služkami. Je veřejným tajemstvím, že jejich výchova za mnoho nestojí. Starší děti už pijí alkohol, nechodí do školy a některé byly vyšetřovány pro krádež.“ Připomínám si však, jak novináři dokáží všechno překroutit a o to víc se snažím působit korektněji.

U nás dnes procházíme krizí v rodině. Téměř každé druhé manželství se rozvádí. Máte pocit, že se s krizí potýká i Amerika? Nevím, je to možné.

Nejde o celosvětovou krizi rodiny, která by mohla cosi signalizovat? Nevím, co tím myslíte.

Nezdá se vám tato doba příliš egocentrická? Aha, vy myslíte, že tomu tak je díky našemu egocentrismu. Ale já bych tohle nerada generalizovala. Ptám se na váš pocit. Spousta rodin se rozpadá, ale i já jsem teď vlastně sama matkou a takové rodičovství může být v pořádku.

Ptám se dál, ale Mia mě upozorňuje, že na tohle téma se se mnou nechce bavit. Cítím, že mě podezřívá, že mířím k jejímu vztahu s Woody Allenem. Ale jak ji říct, že tam nemířím? Když to sám nevím. Potím se ještě víc a v duchu se zlobím na svou tlumočnici, která mi svou poznámkou o nervozitě nervozitu vsugerovala. Co teď? Žádná otázka mne nenapadá. Tohle se mi v životě nestalo. I Mia jako by posmutněla.

Zdáte se mi nějak smutná? Já nejsem vůbec smutná. Ale vy jste smutný. Asi z mých odpovědí. (Konečně smích) Já jsem jeden z nejveselejších lidí.

Myslíte si, že muži mohou svým dětem poskytnout méně lásky než ženy? Neznám tolik mužů, abych to mohla posoudit. (Smích) Takovou zprávu bych docela ráda udělala, ale nemám pro ni dost podkladů. Ale dám vám vědět, až je získám. Prověřím ještě pár chlapíků a uvidíme.

Vy jste se jako mladá dokázala dlouho bavit se staršími. Mladší vás nudili? Měla jsem několik starších přátel, ale měla jsem i přátele svého věku. Moji starší přátelé byli známé osobnosti, a proto se zdá, že jsem se přátelila pouze s nimi. A byla jsem vdaná s mužem, kter ý byl o mnoho starší než já a v té době jsem trávila čas s lidmi jeho věku.

Pravděpodobně mluvíte o Franku Sinatrovi. Co vám na něm imponovalo? Je to báječný člověk. V cokoli věříte, že on je, tak on tím opravdu je. Zůstali Jsme dobrými přáteli. Je hodnotnou součástí mého života a za to ho skutečně velmi miluju.

Jak Sinatra dokáže být tím, čím ho chceme mít? Má na to nějaký speciální recept? Tím, že je dobrý přítel. Je velice loajální. Ale já mám podobně dobrý vztah i ke svému druhému manželovi Andreemu Preinovi, ale s  Frankem máme dlouhý oboustranně přátelský vztah.

My, Evropané, se dost děsíme emancipovanosti amerických žen. Mají Američanky nedůvěru v evropské muže? Já jsem si tedy nevšimla, že by se mě evropští muži báli.

Dobře, já si to zapisuji a všímám si toho. Mia se otáčí ke své přítelkyni Anně a ptá se, co si o tom myslí. Anna naznačuje, že se evropských mužů zdaleka nebojí. Všímám si tedy její přítelkyně a v duchu plánuju, jak bych se s ní mohl seznámit a popřípadě se víc dozvědět.

Ale rozdíl mezi evropskými a americkými muži vidíte? Tady člověk cítí více sexu. Ale za těch pár dnů to ještě nemohu říct. Spíše kolegyně, ta třeba už ví. Ale viděla jsem spoustu atraktivních mužů. Podle mých omezených zkušeností jsou evropští muži daleko více otevřenější, přístupnější, mají větší fantazii. Takoví barevnější. A možná, že jsou méně chránění: nebudují si kolem sebe takovou zeď. A to je pro ženy neodolatelné.

Dodnes se neví, proč jste si v roce 1965 nechala ostříhat vlasy. V Hollywoodu z toho byl doslova poprask. Salvador Dalí tenkrát dokonce prohlásil, že jste spáchala symbolickou sebevraždu. Není v tom nic záhadného , prostě jsem chtěla mít krátké vlasy. Salvador se vyjadřoval velice přehnaně. Já jsem viděla film Svatební svědek - při něm jsem měla dlouhé vlasy - a tehdy jsem si řekla, že se dám ostříhat. Strašně se mi to líbilo, a tak jsem krátké vlasy nosila roky. Tvrdilo se, že jsem si je ostříhala ze smutku, ale není to pravda. Nic z toho, co se o tom povídá, není pravda.

Mia se na mě usměje a v mých představách - čert ví proč - neodbytně dotírá scéna, kdy se od ďábla těhotná Rosemary nemůže ovládnout a hltavě polyká syrová kuřecí játra. Rekvizitáři Mie zkoušeli dát různé náhražky, ale nebylo to ono. Herečka nakonec pochopila, že to musí zkusit se skutečnými játry. Brrr. A ještě se mi vybavují svatební dary Salvadora Dalího, které jí dal při sňatku s Frankem Sinatrou: sova, kousky něčeho, čemu říkal měsíční kámen, pohlavní ústrojí žáby.

Vy si asi nerada povídáte s novináři?  Ptáte se proto, že nereaguji tak mile?

Zdálo se mi, že mě berete jako potenciálního nepřítele. Ne, to ne. Já jsem se během těch let, co dávám rozhovory, naučila být opatrná. Ale jsem ráda, že teď s vámi jsem a věřte mi, že vám odpovídám upřímně.

Setkávala jste se často se Salvadorem Dalím? Mnohokrát. Byl to dobrý přítel.

Nevadilo vám jeho neokázalé, provokativní chování? To jsem právě na něm milovala. Budete se divit, ale dal mi mnoho podnětů k tomu, jak žít.

Máte ráda evropské filmy? Moc ráda. Neviděla jsem jich tolik, ale ty, co jsem viděla, byly....

Čím jsou pro vás přitažlivé? Americké velkofilmy bývají zaměřené na akční momenty, kdežto evropské jsou zaměřené na něco daleko duševnějšího, niternějšího a tomu já dávám přednost.

Máte nějaké oblíbené evropské herce? Mám ráda všechny herce, kteří se nějak odhalují, a mám oblíbené jak evropské, tak americké. Třeba Marilyn Streepová je jedna z mých nejoblíbenějších. Má velice vnitřně bohatý život, což je na jejích rolích vidět.

V Evropě se teď vede spor, zda se bránit invazi amerických filmů nějakým státním zásahem. Co vy na to? Je pravda, že se dnes vyrábí hodně filmů pro puberťáky a dospívající mládež a že jen málo z nich dokáže upoutat pozornost normálně myslícího dospělého člověka. Ty, které to dokážou, chápou, o čem film má být.

Doufám, že evropské filmy se tím necítí ohrožené?  Cítí a část filmařů vyžaduje určité korektivy. Mně se nelíbí nic, co omezuje svobodu. Svoboda v umění je naprosto podstatná, tak jako svoboda v politickém a veřejném životě. Film je dnes především byznys.  Ale je to i umění. A kdo rozhoduje, co může či nemůže být. To byste potom musel omezovat i které knihy tady mohou být k dispozici. To je velice nebezpečné. Vy si to nemyslíte?

Myslím. Teď si uvědomuji, že už nevím, co jsem myslel tím myslím. A vůbec je mi divné, že odpovídám já. Pro jistotu vytahuji univerzální otázku: na první pohled vypadá inteligentně a tázaní se domnívají, že musí i inteligentně odpovědět.

V Americe vzniká hodně sekt, celý svět hovoří o možném konci světa a že by se mělo něco změnit . Taky to tak prožíváte? O tomhle jsem ani vteřinu nepřemýšlela. Na to jsem opravdu nepomyslela. Asi bychom si měli udělat velký večírek a tam to probrat. (Smích) Já mám všechny ty normální obavy, které člověk může mít o lidskou rasu vůbec, ale nijak si to nespojuji s koncem tisíciletí.

Takže jste šťastná žena? Ano, myslím, že ano. A myslíte si, že i vaše děti jsou spokojené? Ano.

Takže vám děkuji za rozhovor. Děkuji.

Doufám, že jste spokojený? Ale řekněte mi, je to pro vás těžké, takhle u vás pracovat? Stojíme, podáváme si ruce a já netuším, kam svou otázkou míří. Pro jistotu ještě jednou poděkuji. Vybavuje se mi neurotický Woody Allen, který ve svých filmech tak zasvěceně hovoří o svých problémech ke svým psychoanalytikům. Proč o tom asi neustále točí? 

Mia Farrowová mi stále tiskne ruku a s odzrojujícím upřímným pohledem další otázkou vyžaduje odpověď: Daří se vám ve vaší práci? Já se tím živím, ale profesí jsem scenárista. Což mě neživí. Scenárista?.. To je velké štěstí. Jen neztrácejte odvahu a srdce, protože se vám jenom zdá, že lidem to je jedno, víte, o tom, o čem jste mluvil, ale věřte, lidem to jedno vůbec není. Hodně lidem na tom záleží a čekají na inteligentní filmy. Dávejte si na sebe pozor a hodně štěstí.

Možná by mě adoptovala, naskočilo mi, ale náš rozhovor naštěstí skončil. Ale pak mi došlo, že teprve teď by měl začít, aby vypadal, jak vypadat měl. Bylo mi jasné, že jsem zklamal. Napadlo mě, že si s Miou zkusím promluvit ještě na filmovém festivalu v Karlových Varech. Ale žádná chvíle mi nepřišla vhodná. Zato jsem se spřátelil s její přítelkyní Annou. Na recepci v kasinu. Taky nehrála. Naznačila mi, že její soužití s adoptovanými dětmi je poněkud rozdílné od toho, co musí říkat novinářům. Mia má své mouchy, ale jinak je prý fajn. Využil jsem příležitosti zeptal se na Woodyho Allena. Řekla: „Je to skvělý filmař, ale jako člověk mi nesedí.“ O slavné herečce jsem se ještě dozvěděl: „Mám velkou knihovnu a myslím, že i dobrý literární vkus, a protože jako matka už pětadvacet let sbírám lego z koberce, věřím, že i vkus svých dětí jsem hodně ovlivnila, od filmu až po hudbu.“ Na otázku, jak se dívá na násilí ve filmu, mým kolegům prozradila: „Neuráží mě tolik jako jiné. Film PULP FICTION se mi líbil, i když byl plný násilí. Ale je pravda, že dětem nedovoluji se na podobné věci dívat. Ani na můj film ROSEMARY ČEKÁ DĚŤÁTKO.

„ Na tiskové konferenci mimo jiné prohlásila: „ Doufám, že dnes muži více chápou, co je to být ženou. Já po tomto rozhovoru nikoliv. Ale možná zajdu k psychiatrovi.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group