ikoktejl

Zapomenutá země na okraji Evropy

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL 
JOSEF SLOUP
Co tady chcete? Sem nemůžete! Tohle je soukromý klub,“ osočil se na nás vytáhlý pubertální chlapec, když jsem s Radkem vstoupili do místnosti připomínající lokál a ve které hrálo několik mladých mužů kulečník. Na římsách kolem oken byla rozestavěna načatá piva. Tvář mu zbrunátněla hněvem a na čele se mu objevily modravé žilky. Mladíkovi se v ruce objevila pistole, se kterou nám začal mávat před očima. Působilo to velice sugestivním dojmem. Asi před hodinou jsme konečně po dvoudenní cestě překročili hranice Albánie a na první zastávce ve městě Peshkopi zatoužili po občerstvení.
Jak jsme byli informováni, bylo v zemi zakázáno nosit při sobě nože se střenkou delší než šíře dlaně, pod hrozbou pokuty nebo i případného vězení. Pistolníků jsme však za tu krátkou dobu už viděli pěknou řádku. Nepředpokládali jsme, že jsou to policisté. Většina z nich chodila v civilu se samopaly ledabyle zavěšenými na rameni. O týden později naši expediční tatru stavěli policisté při odbočce do Národního parku.
Už se stmívalo, a tak řekli, že nás musí doprovodit do cíle naší cesty. Jeden z nich v civilu, působící dojmem mafiána, si k nám vlezl na přední sedačku i s nabitým samopalem a ležérně si ho položil na kolena. Když jsme dojeli do parku, odběhl za správcem dojednat možnost přespání a samopal Kalašnikov ponechal jako suvenýr na sedadle. Některá naše „děcka“ si s ním potom hrála a nechala se fotografovat v plné zbroji. Z mrzutého mafiána se po úplatku plechovkového piva vyklubal docela milý člověk a přenechal rozhodnutí o tom, kde budeme spát, na nás. „Chtěli jsme si dát jen něco k pití. Měli jsme pocit, že je to restaurace,“ hájím se. Mladíkovi se při pohledu na nás objevil na tváři pobavený úsměv a spokojen se svým výkonem nám blahosklonně povídá. „To musíte jít naproti přes ulici. Zaveď je tam!“ poroučí jednomu z lelkujících chlapců. Restaurace, kam nás zavedl, byla uzamčená, ale on zabušil na dveře a číšník přiběhl v mžiku otevřít. V prázdné místnosti seděli kolem jednoho stolku čtyři elegantně oblečení pánové a popíjeli kávu z porcelánových náprstků. Nevypadalo to zrovna idylicky, ale po počátečních rozpacích to nakonec byli docela dobří společníci. Po půlhodince vycházíme do krásného slunečného podvečera. Na ulicích se procházejí desítky svátečně oblečených lidí. Muži v tmavých oblecích a kravatách, starší ženy v černých šatech a mladší v pestrobarevn ých sukních a bílých halenkách. Teprve po chvíli nám to došlo. Bylo 9. května a Albánie slavila státní svátek.
PO - JO. Spousta lidí si s námi chce povídat, ale jazyková a mimická bariéra působí komické potíže. PO znamená ano a kroutí se při něm hlavou ze strany na stranu jako při našem NE. Pohyb JO naopak značí naše NE a kývá se při něm jako při našem ANO. Je to vlastně opak toho, co myslíme a chceme říci. Strašně mě to mátlo a po celou dobu pobytu jsem si na to nemohl zvyknout a člověk, který kroutil hlavou na znamení souhlasu, mě neustále vyváděl z míry.
PŘÍRODA. Albánie je malá ale krásná země. Vrcholky mnohých hor, zvláště na severu, dosahují téměř tříkilometrové výšky a při pohledu do strmých údolí, kterými se prodírají divoké horské řeky s průzračně čistou vodu, se vám tají dech. Nádherné mořské pláže se svými drobnými bílými valounky se vyrovnají krásou svému severn ímu sousedu Chorvatsku, zejí mnohdy prázdnotou a jsou ideálním místem pro kempování a stanování. Národní parky, ležící často ve velice obtížně přístupné oblasti, zvou vyznavače horské turistiky k dlouhým výletům a pochod ům. Avšak i tady je vidět vliv lidí na devastaci krajiny. Kácejí se tu stromy tolik potřebné jako topivo pro zimní období, absolutně bez nějaké regulace a ještě k tomu zcela zvláštním albánským způsobem. Do vyhlédnutých stromů se navrt á díra, pak se podpálí a nechá se vyhořet vnitřek kmene. Kácení samotné je pak jednodušší a rychlejší. Stromy se kácejí většinou ve výši pasu dospělého člověka, snad z pohodlí nebo zvyku a zůstanou po nich vysoké, krajinu hyzdící pařezy.
LURE. Do tohoto národního parku jsme dorazili po dvoudenní pomalé a krkolomné jízdě po horských cestách až s půlkilometrovými, hrozivě vypadajícími srázy. Počasí nám nepřálo a téměř neustále pršelo. Ve vesnici jsme s naší tatrou vzbudili pozdvižení a i když jsme parkovali na vzdáleném místě, obklopil nás za chvíli houf dětí i dospělých. Seznámil jsem se s mladíkem jménem Kastrioti. „Říkej mi Kastro. Tak, jak se jmenuje vůdce kubánské revoluce,“ navrhl mně. A byli jsme přátelé. Malá vesnice mě překvapila čtyřmi hospodami v těsné blízkosti, které byly v neustálém obležení místních mužů. Nutno však podotknout, že ve velké většině pouze usrkávali z koflíků silnou, dobrou kávu. Pokud si ke kávě někdo poručil koňak, byla dávka koňaku vždy dvojnásobná oproti množství kávy. Místní koňak je na naše poměry neuvěřitelně laciný a láhev se dá pořídit za našich 25 Kč. Dáváme si s Kastrem pivo. Číšník za barovým pultem zašmátrá rukou v krabici od margarinu, která slouží jako pokladna, a vrací mně několik ušmudlaných a potrhaných leků (lek - albánská měna). Přespal jsem u Kastra. Po týdnu pod širákem nebo ve stanu jsem opět spal v posteli. Příjemný večer jsme strávili pop íjením kávy a značkového Koňaku Skanderbeg. Název dostal po národním hrdinovi Albánie, který se proslavil v 15. století svým bojem proti turecké nadvládě. Kastrova osmdesátiletá babička měla neustále u rtů přilepenou tlustou ručně balenou cigaretu a mocně pobaf ávala. Její jiskrné oči v silně vrásčité tváři nás neustále pozorovaly, i když z našeho hovoru toho jistě mnoho nepochytila.
ŠKOLA .Kastrův otec pracuje jako ředitel místn í školy. Druhý den ráno jsem se tam vypravil. Tvoří ji vlastně několik jednotřídek s pokud možno dětmi stejného věku. Budova školy je však v dezolátním stavu s padající omítkou a loužemi vody na chodbách i ve třídách. Mladí učitelé, vesm ěs kolem dvaceti, zde učí jen o několik let mladší děti. Kromě základních předmětů se tu učí už jako samozřejmost i angličtina a dav dětí kolem mě neustále zkoušel své znalosti.
NEMOCINICE BEZ PACIENTŮ. Kastrova matka, zdravotní sestra místní nemocnice, musela budovu odemknout. Byl jsem vlastně skoro šokován, že v tak malém místě vůbec nějaká nemocnice existuje. Holé pokoje s postelemi bez povlečení však zely prázdnotou. „Nemáme pacienty,“ oznamuje lakonicky. „To tu nikdo nemarodí?“ ptám se zvědavě mladého lékaře, který se tu znenadání objevil. „Je moc zima. Nemáme čím topit, a tak pacienti raději polehávají doma. Chodíme je pravidelně navštěvovat. Ale v létě tu máme plno. Zejména starší lidé si sem přicházejí léčit své neduhy. Celkem si tu vystačíme sami. Pokud ovšem máme vážnější případ, musíme pacienta odvézd do města.“
LIAZKY. Nejdříve ze všeho to bylo překvapení. Ale po čase si oči přivykly. Škoda 706 neboli trambus je tu samozřejmostí. Dvě ze tří nákladních aut jsou tady liazky. Některé už hodně pomlácené za dlouhá léta provozu, ale i nové z posledních let. Neustále jsme slyšeli slova chvály na jejich spolehlivost od řidičů, kteří s nimi jezdí po špatně udržovaných silnicích i horských, kamenitých cest ách. Také naše autobusy RTO z 50. a 60. let a traktory Zetor jsou tu hojně zastoupené. Cestovat po Albánii není ovšem vůbec snadné. Hlavní průtahové silnice jsou v poměrně dobrém stavu, ale ve velké většině bez ukazatelů směru a dopravní značky jsou vzácností i ve městech. A tak je nutné na kdejaké odbočce shánět potřebné informace, které ovšem přes veškerou snahu nemusí být správné a občasné bloudění se nevylučuje.
TRŽNICE. Nachází se v každém trochu větším městě. Prodávají se především produkty z malých kamenitých políček. Brambory, všechny možné druhy zeleniny, ale i olivy a samozřejmě cigarety, tabák a alkohol. Z mléčných výrobků jsou to především ovčí a kozí sýry a tvarohy, což při velkém množství koz a ovcí ve vesnic ích i městech je celkem přirozené. Maso je zastoupeno ve velké většině skopovým a množstvím po domácku dělaných klobás. Hygiena často nehraje podstatnou roli a naši hygienici by asi šli často do vývrtky. Na tržnici ve městě Shkodra jsem viděl jít babku kolem otevřené bečky s tvarohem. Ledabyle do ní rukou hrábne a za chůze ochutnává. Jednou jsem kupoval v malém krámku v láhvi naložené papriky. „Nejsou příliš pálivé?“ zeptal jsem se pro jistotu. „Tak si je ochutnejte,“ prohlásí majitel. Otevře sklenici a podává mně jednu k otestování. Byly dobré, a tak jsem je koupil. Kdybych však odmítnul, sklenici by zase uzavřel a ta by čekala dál na jiného zákazníka.
DĚTI. Jsou v Albánii všudypřítomné. Kdykoli jsme někde stavěli a mohlo to často být na úplně liduprázdném místě, za pár minut se jich vždy několik objevilo. Malé děti bývaly často špinavé a v roztrhaném oblečení. Některé měly na místo bot jen kousek gumy z pneumatiky přivázané k nohám provázkem. Jejich vlasy byly hrubé až tvrdé. Mnohé děti měly po tvářích i těle boláky z nedostatku hygieny a lékařské péče. Vždy byly u vytržení, ale po krátké době se stávaly otrlými a vlezými. Ve větších houfech bývaly často nebezpe čné. Museli jsem se před nimi mít na pozoru a hlídat bedlivě naše věci, kter é bez dozoru. I naše tatra si před nimi nebyla jistá a postupně jsem přicházeli o měrku na olej, odrazky a kdejakou snadno strhnutelnou nálepku. Často jsem si kladl otázku, jak z těchto nezbedných, těžko ovladatelných dětí mohou během několika let vyrůst úslužní, příjemní a ochotní lidé, se kterými jsem se setkávali na každém kroku.
REALITA. Albánie vkročila do Evropy, ale pro většinu Evropanů je stále velkou neznámou. Po pádu totalitního režimu zničili Albánci velkou část továren a výrobních zařízení s mylnou představou, že za několik let budou všichni bohatí. Po Tiraně se prohánějí stovky, většinou ojetých a kradených mercedesů. Zbohatlá špička začíná vystrkovat své růžky. Avšak ani stovky satelitních antén na rozpadaj ících se obytných činžácích nemohou tento dojem vylepšit. Hlavní tiranské náměstí Georgi Skanderbega je čisté a útulné, ale pouhých pár stovek metrů dál narážíte ve všech směrech na bídu, špínu a haldy odpadků. Velká část obyvatelstva žije ve velice nuzných poměrech a životní úroveň mnoha lidí je snad na úrovni minulého století. Cesta do Evropy bude pro Albánii ještě dlouhá a obtížná.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group