ikoktejl

AKČNÍ RÁDIUS ČECHA I FRANCOUZE

 

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ Vstoupíte - li do budovy Rádia Frekvence 1, zavětříte pozitivní atmosféru. Téměř každý, koho potkáte, se nepatrně usmívá. Zvláště ženy. Což vás zas tolik nezaráží, protože jejich hihotání znáte už z poslechu Dámského klubu. Řediteluje tu člověk, který se málokdy mračí, což je pochopitelné, pokud ho potkáváte na různých společensk ých akcích (dřív to bylo častěji), ale pokud je tomu i v jeho zaměstnání? Jeho bezprostřednost - získaná patrně ve Francii - mate představy o funkci ředitele. Možná je to tím, že se rád obklopuje ženami. Ví proč. Ale tentokrát mě jeho pohled zaskočil.
Pane Fleischmanne, vy za tím úřednickým stolem vypadáte úplně jinak, než když se potkáváme na večírcích... A navíc vidím, že nemáte zrovna dobrou náladu...
Ale, mám vztek.
Copak, nedaří se?
Ale, daří se, ale jsou prostě věci, které by měly fungovat a ony nefungují. Máme tu problém s příkonem elektřiny. Opravář, který byl objednán na šestou hodinu, přišel v devět a začal opravovat, aniž by se kohokoli zeptal, takže dvakrát vyhodil vysílání. Nenapadne ho, že naše živobytí je založené na tom, že vysíláme a že se rádio živí ráno mezi šestou a devátou hodinou. V té době si někdo může zapnout i televizi, ale ta slouží pouze jako kulisa. Kdo má však dnes čas si ráno sednou a dívat se na televizi?
Předpokládám, že takových lidí je dost. Jinak by televize ráno nevysílala.
 Televize to dělá jenom kvůli tomu, aby prodloužila čas, ze kterého se vypo čítává reklamní procento.
Čím vás vlastně očaroval svět médií, jakým je rádio?
Vždycky jsem si říkal, že jednou v médiích budu dělat. Moje generace televizi ještě dostatečně neznala, o to víc nás oslovovalo rádio. Pro práci v rozhlase jsem se poprvé rozhodl, když jsem poslouchal mistrovství světa ve fotbale v Santiagu de Chile v roce 1962. Tenkrát jsme doma měli starý ruský rádio, ve kterým svítily velký lampy a mě jako kluka strašně chytlo, že si sedím doma a vidím před sebou to hřiště a hráče na něm; vlastně jsem si celý ten zápas vymyslel podle toho, co tam ten člověk říkal. A z toho počala touha vytvářet možnosti imaginárna.
Imaginárna?
Pokud se s lidmi bavíte, aniž by vás viděli, musíte mít schopnost cítit to správné slovo, správnou větu a správný čas ticha: najednou se člověku objeví něco z jeho života, což je vyvoláno třetí osobou. Rádio má oproti televizi své poetično, které televize neměla a nikdy mít nebude.
Proto vás televize neláká jako třeba vašeho bratra (Petr Fleischmann je šéfem zpravodajství na televizní stanici Premiéra)?
Nevím, jestli i mého bratra televize láká. Myslím, že mu spíše vadí, že tu je nekvalitní zpravodajství. Mně televize neposkytuje imaginaci; předkl ádá všechno na talíři. Při televizi jste pasivní, kdežto dobré rádio příjemně aktivizuje.
Proč vás nejvíc oslovil fotbal a ne třeba hudba nebo rozhlasová hra?
Já jsem z Vršovic a půlku svého života jsem prožíval na fotbalovém hřišti: hrál jsem za Slávii. Váš otec Ivo Fleischmann byl spisovatel. Vy jste napsal sbírku básní, režíroval jste rozhlasové hry, ale pak jste uměleckou tvorbu opustil a dal se na kreativní podnikání. To znamená, že jste na umění svým způsobem rezignoval. Byla v tom únava, ztráta iluzí?... Já nemám pocit, že bych něco opustil. Začal jsem dělat profesi, která na předešlé navazovala a taky jsem chtěl z něčeho žít. Znáte nějakého básníka nebo romanopisce, který by se živil jenom psaním knížek?... To se dělo jenom za socialismu. Ve Francii se spisovatelé nebo básníci, co se svým psaním uživí, dají spočítat na prstech jedné ruky.
Takže u vás převládala rozumová úvaha?
Rozumová nebyla určitě. Byla spojena s normální historií člověka v daném století a v dané zemi. Žijete pětadvacet let v emigraci a nosíte v sobě jistý sen. A najednou vám ho někdo nabídne: dělat v této zemi to, co umím. Nabídku na ředitelování Rádio Evropa 2 jsem chápal jako šanci, na kterou jsem byl dobře připraven.
Přibližte mi nějak práci rozhlasového režiséra. Jezdil jste po světě, spolupracoval jste s rozhlasovými herci...
To jsou dvě odlišné věci. Dělal jsem asistenta režie rozhlasových her, pak jsem režíroval a také jezdil po světě, kam mě posílalo veřejnoprávní rádio. Ve světě jsem točil jedenapůlhodinový program - natáčeli jsme vždy dva až tři pořady - o jiných kulturách než francouzské. Byly to dva různé přístupy: jeden umělecký, kreativní, druhý reportážní...
Který přístup byl pro vás zajímavější?
Já bych si nevybíral. Pochopitelně, to cestování bylo fantastické. Mohl jsem se podívat po světě a přitom měl organizačně, produkčně vypracovaný cíl, takže jsem se s mikrofonem v ruce a se jménem rádia dostal rychle do dění, do kterého se turista nikdy nedostane.
Zakouší člověk s mikrofonem určitý pocit moci?
Jsou to spíše otevřené dveře. Nikdy jsem rádio nevyužíval jako prostředek k moci. Ale připustíte, že se to dá k určité moci využít? Pokud jde o krátkodobý politický záměr, tak ano. Ale já myslím, že mým úkolem tady není vytvářet nějakou moc.
Já vás do ničeho netlačím, chtěl jsem jen znát vaše pocity s mikrofonem v ruce...
Já opravdu nejsem člověk moci, spíše jsem těm lidem děkoval, že mi dali tu možnost nahlédnout za ty dveře... Možná vám nechci rozumět. (Smích) V rozhlasové režii jsem se naučil, jak se dělá rádio. Když jsem asistoval, režisér mi řekl: „Podívej se na tuhle roli, sežeň pro ni herečku a musí mít modrý oči!” Proč modré oči?... Protože modré oči mají trochu jiný hlas než tmavé. Když přivedete do studia blondýnu, chovají se herci jinak, než když pracují s brunetou. Ta do hry dává jinou atmosféru, jiný tón, jiný rytmus... Když si vezmete herce krasavce, i špatného herce, tak ostatn í jsou lepší nebo naopak. Když obsadíte plno dobrých herců dohromady, nemáte zaručený úspěch.
Velcí francouzští herci asi pro rádio nedělají?
Mimo velkých jmen jako Belmondo nebo Delon ano. Třeba Noiret. Dělal jsem s Rochefertem, Marléne Jobertovou, Piccolim... Někteří to brali jako celkem snadné přivydělávání peněz, druzí si tím obnovovali jistou citlivost, kterou jim film nebo televize neumožňovaly. Práce s herci byla velmi příjemná. Nejtěžší je práce s autory: zbavit se jich, aby vás nechali pracovat. Rádio mě naučilo hlavně diplomacii: mít správný úsměv, mít tu správnou větu, a nesplést se ve jménu milenky. Abych to nepopletl, zavedl jsem si velký sešit, kde jsem měl u zná- mých herců zaevidované všechny jejich milenky.
Když jste tu začínal s Rádiem Evropa 2, určitě jste se setkal s byrokracií. Lidé byli zvyklí dostávat příkazy a pak teprve uvažovat - zákony předcházely realitě. Jak výrazně se tu pravidla hry změnila?
Za těch pět let se to opravdu výrazně změnilo. I když jsme asi jediná země, ve které radiokomunikace opravují vysílače nebo natírají stožáry mezi devátou a dvanáctou hodinou dopoledne. Pět let je přesvědčuji, že by to měli dělat v jinou dobu, ale zatím to nepochopili.
Když jste sem z Francie přišel, tak jste se zúčastnil různých party. Vypozoroval jste, že by se za tu dobu změnil i styl lidí co do chování a přístupu k určitým hodnotám?
 Lidé se tu dokonce ve valné většině už umějí chovat. Dokonce míň kecají, víc mluví o věci, jsou líp oblečeni... Vyrůstá tady nová generace, která má nějaký styl a nějako hodnotu. Mladá generace začíná mít svůj jazyk, svůj přístup, svou myšlenku, která není vykonstruovaná z nějakého opozičního boje, ale z reality. Ale přiznám se vám, že jsem byl přes víkend v Paříži a padl tam na mě velký splín. Víte, ta francouzská nonšalantnost, úroveň... Ve Francii má mladý člověk mnohem menší perspektivu než český, a to z jednoduchého důvodu: ve Francii jsou čtyři milióny nezaměstnaných. Pracovní příležitosti jsou čím dál tím náročnější, proto i úroveň mladých musí být vyšší. Je to pochopitelně také tím, že Francie má dlouholetou kulturní tradici a nebyla nikdy v nebezpečí jako Čechy; Francouzi jsou v situaci, kdy nemusejí být nafoukaní, zatímco tady jsou skoro všichni nafoukaní.
Kdysi jste mluvil o nafoukanosti Čechů, kteří pasívně žijí v přesvědčení, že jsou nejlepší ve střední Evropě. Opravdu to tak stále vidíte, nebo se už nyní setkáváte s určitou autoskepsí, s komplexy?
Stále ji vidím i když se trochu utlumila. Ale máte pravdu, že Češi žijí ve velké nafoukanosti a zároveň mají velké komplexy méněcennosti. Češi automaticky nenávidí Němce a přitom je obdivují; milují Francouze a přitom tvrdí, že jsou nacionalisté.
O Francouzích se též tvrdí, že jsou nafoukaní, dokonce že jejich nafoukanost hraničí až s nacionalismem...?
To se lidem jenom tak jeví. Francie je velká země, má svou tradici,a všechny velké země v sobě nosí jistý egocentrismus. Pravdou je, že člověk z jižní Francie často neví, kde Česká republika je. Z toho může někdo vyvodit nafoukanost. Desetimiliónový národ, který má za sebou neskutečně nepříjemnou historii, je mnohem nacionalističtější.
Pokaždé, když se setkám s významnějším člověkem, který ve Francii žil, zeptám se, zda by mi uměl vysvětlit, proč Paříž dodnes tolik oslavuje krvavou Francouzskou revoluci?
Protože tahle revoluce je jedním z hlavních momentů moderní historie.
Ale o tuhle revoluci se opírali i komunisté?
Nemyslím si to. Francouzská revoluce má ve Francii takový úspěch, protože od té doby je Francie buržoazní republikou. Tahle revoluce nebylo žádné dělnické hnutí, v tomhle zápasu se chtěla buržoazie dostat na výdělečná místa, která předtím zastávala aristokracie.
Ale v téhle revoluci to byla lůza, kdo bral do ruky spravedlnost! Podle toho to taky vypadalo.
Ale koho vyvraždila?... Vraždila se mezi sebou. Ano, to je revoluce.
Je to pro Francii třeba obdoba našeho husitství?
Husitství bylo mnohem horší. Husité rozsekali hrady, zámky, kostely, zatímco Francouzská revoluce žádné zámky nerozbíjela. Naopak: buržoazie se totiž chtěla do nich nastěhovat, takže je chránila. Vymlátila jen aristokracii.
Měl jsem na mysli myšlenky rovnosti a bratrství, které obě revoluce dnes spojují...
Na druhou stranu máte úplně pravdu v tom, že francouzské myšlení se potýká se stálým porovnáváním vlivu Napoleona a revoluce. U nás je to husitství a na druhé straně haškovství.
Vy jste byl bývalým prezidentem Francoisem Mitterrandem jmenován rytířem umění a literatury. U nás obdržel podobné vyznamenání Michal Prokop. Jaká pravidla předcházejí tomu, aby takový řád člověk dostal?
Jistá skupina lidí upozorní ministra kultury, že dotyčný něco udělal pro francouzskou kulturu v dané oblasti. Mne tam navrhli lidé z  francouzského ministerstva zahraničí a ministerstvo kultury to schválilo.
Víte, nemohu se ubránit dojmu, že tento řád dostává celkem hodně lidí.
Také si myslím, že to ve Francii dostává hodně lidí. (Smích)
Nevíte, za co to pan Prokop dostal?
Mluví francouzsky a má dobré vztahy s Francií. O jeho dalších aktivitách opravdu nevím. Vím, že to vzniklo na návrh velvyslance.
Kolik lidí řádově takové ocenění obdrží?
To opravdu nevím.
Jsou jich tisíce, statisíce?...
Sto tisíc jich bude určitě. Ale nepřehánějme to: já mám první stupeň této kategorie. To, co má pan Tigrid, je mnohem vyšší, něco jako Řád práce. (Smích) Francouzi si na tohle strašně potrpí. Je to také tím, že když vymlátili svou aristokracii, tak si ji nějakým způsobem suplují.
Francouzi si vůbec potrpí na kulturu. Ostatním státům se může jen snít o finančních podporách, které francouzská vláda na ni vynakládá. Je prestiží Francouzů kulturu bohatě dotovat?
Uvědomte si, že v devatenáctém století Francie svou kulturou udávala tón celému světu. A pochopitelně by v tom ráda pokračovala. Nezapomeňte, že francouzský jazyk je druhým nebo třetím nejmluvenějším na světě. Je francouzskou národní hrdostí, že oproti ostatním národům kulturu prosazují a dotují. Francouzi uměli jednu věc: dovedli přitáhnout do své země nějaké dění a pak je i s cizími umělci prodat za své. Picasso udělal svou kariéru, protože ho Francouzi uměli prodat. To Češi vůbec neumějí. Jejich umění je možná na vysoké úrovni, ale prodávat ho neumějí. Z francouzského národního rozpočtu jde asi jeden a půl procenta. Což je opravdu hodně. Být ve Francii ministrem kultury není nezajímavé, být ministrem v Čechách je nezáviděníhodné.
Nedávno byly ve Francii volby. Máte francouzské občanství, takže jste mohl volit. Mohu se zeptat koho a proč?
Nevolil jsem a moc se za to omlouv ám. Vždy jsem byl pro otevřenější přístup Francie vůči Evropě. Takže každé volby jsem byl proti politice, která vycházela z  devatenáctého století, proti té zaprděné buržoazii, tudíž proti Mitterrandovi. Chirac reprezentuje modernější Francii.
Jak se vám zamlouvaly jaderné zkoušky na atolu Mururoa v Jižním Pacifiku, které Chirac tolik obhajoval?
Z principu jsem proti. Ale bude to mít možná zajímavý politický dopad. Jisté je, že panu Chiracovi, ať s ním souhlasím nebo ne, se velice nečekaně a razantně podařilo vstoupit do světového povědomí. Sice negativně, ale on se potřeboval ně- jak zviditelnit. Provedl to dost ostře.
Která kultura je vám bližší: francouzská nebo česká?
Ta v letadle, když letím mezi Paříží a Prahou. (Smích) Nekladu si tuto otázku. Jsou si něčím blízké? Jistě. Jsou si velmi blízké v metafyzickém pojetí světa. V metafyzičnu, které je hloubavě filozofické, nikoli náboženské. Není tak dogmatické, jako poetické. „Nova i Frekvence 1 jsou dva fenomény druhé vlny rozhlasového a televizního světa v České republice. Potvrzují, že český posluchač je podobný německému, francouzsk ému, americkému.”
To jste řekl pro týdeník Květy. Nemysl ím si, že by český divák či posluchač byl podobný americkému. Je to dáno už jenom rozlohou území, na kterém žije. Pokuste se mi to vyvrátit.
Měl jsem na mysli ověřené techniky, které fungují jak ve Francii, tak v Německu, tak v České republice. Jedna z nich spočívá v tom, že se pro posluchače snažíte vytvořit prostor, kterého se bude moci účastnit i on: je přímo osloven. Nova i Česká televize kupují takzvané formáty z Ameriky, nebo odjinud, a vysílají ty samé soutěže, které se hrají po celém světě. A mají stejný úspěch. V rádiu je to trošku jinak: je bližší a důvěrnější každodenní realitě. Tím pádem musíte být blíž s tou, jak říkáte, danou realitou. Ale jsou jisté parametry, které jsou stejné: ve Francii i v České republice je valn á většina lidí, kteří se chtějí ně- jak do vysílání zapojit.
Před čtyřmi lety jste řekl, že Evropa 2 si za tři až čtyři roky začne na sebe vydělávat. Za dva roky jste založil F 1, takže předpokl ádám, že se vaše představa splnila...?
Evropa 2 je soběstačná, Frekvence 1 začíná být soběstačná. (Smích) Musí. Není to zas tak jednoduché. Toto rá- dio bylo postaveno tak, aby co nejrychleji mohlo splácet své investice. Proto je děláno tak, jak je děláno. Tedy co nejlevněji. A přitom je to stále drahé.
Když už jsme u těch peněz, hodn ě lidí se mě ptá, jakým způsobem rádio platí za odehrané písně. Předpokládám, že je to pole, kde se dá hodně švindlovat...
To neděláme my. V České republice se jede úplně podle stejného systému jako v devadesáti procentech civilizovaných zemí: platíme jisté procento OSE (Ochranný svaz autorů) a Integramu, a tyto instituce pak z těch procent vyplácejí umělce a výrobce. My z počítače vytáhneme na disketě hrané skladby a ty OSE předáme.
F1 sleduje větší procento žen než mužů. Vy jste v této souvislosti řekl, že v Čechách oproti Francii vládne matriarchát. Přiznám se, že mě vaše úvaha při představě českých mužů sedících v hospodě, kde drží světový rekord ve spotřebě piva, překvapila...
To už je historicky dané: slovansk é národy jsou více matriarchární než patriarchární. Myslím si, že v České republice jsou ženy aktivn ější, než se zdá. Méně se o jejich aktivitě ví. Obchodní a společenský svět to ještě dostateč-ně nevyjádřil. Ve Francii se postavení žen snaží zlepšit zákonem. Chirakova vláda má teď ve vládě nebývale žen.
Je vám to sympatické?
Má zkušenost říká, že pracovat s ženami je často lepší, než s muži. Já neodsuzuju muže, jen říkám, že se divím, jak to v této republice, kde ženy hrály velkou úlohu, není dostatečně vyjádřeno. V mediál-ním a agenturn ím světě, který má vždy náskok oproti průmyslovému světu, je čím dál tím víc žen na vyšších postech.
Už jsem se setkal s úvahou, že pokud se má svět uvést na pravou míru, musí se žezla chopit ženy...
Je to blbost (smích), ale je to projev jiného sociálního nástupu žen a proto se takové věty objevují. Mně to nevadí. Ženy určitě po stránce sociální a finanční jsou stejně schopné jako chlapi.
Nejposlouchanějším pořadem na F 1 je Dámský klub. Můžete mi prozradit, proč se vaše dámy při rozhovorech skoro za každou větou smějí? Projevují snad tak svou radost, že mohou u vás dělat?
Jestli se smějí po každé větě, tak je to jenom dobře. Je to vždy lepší, než kdyby plakaly, než kdyby udílely rady do života. Rádio se má usmívat. Jinak je nudné. Doufám, že jsou spokojené. Myslím si, že vůbec v tomhle domě vládne usměvavá atmosféra.
Vůbec úroveň našich moderá torek je většinou - tím nijak nenarážím na vaši stanici - zastrašující. To se s tím opravdu nedá nic dělat?
Já vím, o čem mluvíte, ale stoprocentně nesouhlasím, aby do podmínek licence Česká rada pro rozhlasové a televizní vysílání dávala větu, že jsme zodpovědni za kulturní úroveň projevu moderátora. Co to je kulturní moderování?... Je kultivovaný projev mluvit spisovnou nebo novinářskou - což je taky horor - češtinou?... Nevím, čím to definují, jaké jsou parametry, a tím pádem se odmítám podepsat pod něčím, co nemá definici. Ve Francii je oproti České republice jasně oddělen a definov án spisovný jazyk od populárního. A pak je definován jazyk mediální: mluví dobře francouzsky, ale nezapomíná na dění na ulici. Ulice vytváří jazyk, ne profesor ve škole. Poznat, co je na ulici vulgární a co populární, je na nás. Některé vulgární věty se mohou stát popul árními a posléze i literárními. Jestliže si řekneme, že kultivovaný jazyk je pouze ten literární, tak jazyk zastavujeme a odsunujeme ho mimo realitu. Za pět let se v Čechách jazyk skutečně pohnul.Řekněte mi, kde jinde než v médiích se ten posun tak razantně projevil. Zatím nevím, jestli negativně nebo pozitivně.
Spisovatelé tvrdí, že ten posun je negativní.
Pokaždé, když se jazyk rozhýbal, spisovatele tvrdili, že je to negativní. Kromě velkých spisovatelů.
Mně se stává, že si pustím rádio, líbí se mi třeba hraná skladba a pak slyším moderátora: jeho žoviálnost, rádoby ležérnost, zahleděnost do vlastního hlasu... Je mi za něj trapně a chtě nechtě musím přeladit nebo vypnout. A to mě štve...
To se mi stává také. Ta trapnost je skutečně někdy nesnesitelná. Ale tohle není kultivovaností jazyka a moderátora, ale trapností toho rádia. Na Evropě 2 a F 1 se tomu snažíme vyhnout a mít přirozený projev.
Úroveň moderátora je podle mne záležitost profesionality. Například Karel Svoboda z Rádia VOX nechal své moderátory krátce zaučit v zahraničí a na jejich projevu to skutečně bylo znát...
My jsme udělali totéž. Je to správná cesta, ale ne jediná. Já absolutně od svých moderátorů i novinářů vyžaduji, aby na ulici měli uši a oči otevřené, aby pochytávali, co se kolem nich děje. Základem jejich profesionality je znalost toho, co a jak se kolem nich pojmenov ává. A pak nastupuje velice křehká věc: najít propojení dobré češtiny s tou populární až vulgární češtinou. Ale nemyslete si, i ve Francii, která má tento problém již zažitý, vznikají jazykové revoluce.
Pane Fleischmanne, nemáte někdy pocit, že vás tato práce svým způsobem deformuje?... Nebo obohacuje?
Obohacuje určitě. Už jenom v kontaktu s lidmi, se kterými pracuju. Pak je to poznávání češství z toho druhého pohledu. To poznávání je jak ve vysílání, tak v analýzách poslouchanosti, které stále do detailu vypracováváme. Jsou to sociologicko-psychologické stálé studie skutečnosti této společnosti. A jestli mě to deformuje?... Jako každá profese. Ale já jsem dostatečně veselý člověk na to, abych si dokázal ze sebe dělat legraci.
Působíte na mne, jako člověk, který je se světem, ve kterém žije, spokojený. Dokonce bych řekl, který je i sám se sebou spokojený...
Děkuji vám, ale nevím, jestli máte pravdu. S rádiem, které jsem tu vytvořil, spokojený jsem. A ve svém osobním životě?... Člověk má většinou jiné sny než ty, které realizuje, ale je to lepší, než jsem očekával.
Vy jste se mi asi před půl rokem svěřil, že rádio chcete opustit, protože v této oblasti už nemůžete jít dál: všechno jste v ní dokázal. Už vás to přešlo nebo jste zjistil, že rádio je váš osud?
Byl jsem tenkrát hlavně unavený. V médiích lze pořád jít někam dál. Mně je třiačtyřicet let, takže v tomto věku si člověk může říct: „Krucifix, můžeš jít možná dál!?” Otázka je, zda je toho člověk schopen. Možná bych šel rád dál.
Máte nějakou představu?
Určitě něco, co nejlíp znám a něco, co v sobě obsahuje otázku České republiky.
Svět je teď v rukou masmédií. Informace během pár vteřin obletuj í svět a ovlivňují své příjemce. Co myslíte, je to nebezpečné?
To už básníci říkali, že nejnebezpe čnější je slovo. Ale svět se bez informovanosti neobejde. Každá země se s tímto fenoménem musí vypo řádat sama. Je to záležitost její inteligence a prostředků, které na to vynakládá... S tím souvisí i etika novinářů. Před chvílí jsme mluvili o francouzském nacionalismu, ale když dnes poslouchám českou televizi nebo čtu denní tisk, tak mi promiňte, ale s takovým nacionalismem se ve Francii setkávám málokdy. Pseudohádky a fackování poslanců jsou na prvních stránkách a mě to vcelku nezajímá.
Zasahuje vaši etiku vědomí, že máte v rukou nástroj, který může být nebezpečný?
Jistěže moc dobře vím, že když máte milión posluchačů, máte i nějakou sílu. Ale nesmíte to prožívat, musíte to žít.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group