ikoktejl

Režisér, který stvořil Ramba

 

Ptal se: Rostislav Sarvaš

 

Na světovou premiéru THE SHOOTER (STŘELEC) se na filmovém festivalu v Karlových Varech čekalo s nemalým zájmem. Důvod byl nasnadě: je to v historii české kinematografie zatím největší a tuším i jediná česko-americká koprodukce (za českou stranu ETAMP film) Po slavnostn ím promítnutí filmu režiséra Teda Kotcheffa se čeští partneři tvářili trochu zaskočeně. Patrně čekali něco jiného. Já byl spíše zaskočen nen ápadným chováním i nevýrazným zevnějškem autora filmu. Vůbec se mi nehodil k představě režiséra, kterého proslavil film FIRST BLOOD (do pov ědomí vešel pod názvem RAMBO I.), jehož další díly natočené jinými tvůrci zdaleka nedosáhly kvalit původní- ho snímku. Působil jako milý, stále se usmívající strýc, jehož doménou může být golfové hřiště a ne filmový plac, na němž Sylvester Stallone svým agresivním postojem vůči šikmookému nepříteli ovlivní nejednu generaci. Dokonce i Ronald Reagan utrousil několik pochvalných vět na adresu Ramba, hrdiny americké mládeže. V osmdesátých letech byl pro nás RAMBO symbol Západu. Koho napadlo, že jej natočil režisér s komunistickými kořeny.

 

Pane Kotcheffe, před chvílí jsme tu na festivalu viděli film LEON od francouzského režiséra Luca Bessona? Zaj ímalo by mě, jestli se vám líbil?

Film se mi jako celek docela líbil, ale já nejsem zrovna blázen do stylu, který jeho režisér praktikuje.

 

Ptám se na to z toho důvodu, že film vzbudil velmi rozporuplné reakce. Já osobně jsem jím byl fascinován, ale přišel mi jako dokonalý stroj, v němž se pohybují loutky s umělými pocity. Položil jsem si při něm otázku, do jaké míry může být film výrobkem a pak postrádat to, čemu jsme si zvykli říkat umění.

(Pobavený úsměv). O tom bychom si mohli povídat celé odpoledne. Je to filozofická otázka, ta hranice není nikdy zřetelná.

 

Mám dojem, že dnešní filmy stále víc hřeší na své technické vymoženosti a proto postrádají čím dál tím více lidskost. Myslíte si, že má otázka není aktuální?

Máte možná pravdu, že ta hranice je dnes hůře rozluštitelná. Ve filmu by především nemělo být znát, že jeho děj snímá kamera. Člověk by neměl cítit, že život ve filmu zprostředkovává nějaká technika: měl by s dějem žít, spolupro žívat ho. Pokud cítíme, že ve filmu hrají loutky, jako jste to třeba cítil vy u LEONA, pak film ztrácí věrohodnost. Nikdy jsem nepatřil k té škole režisérů, kteří si dopředu namalují scény a ty pak musejí vypadat tak, jak si je představovali v jejich hlavě.

 

Chcete mi tím říct, že při natáčení hodně improvizujete?

Když jdu ráno na plac, tak samozřejmě mám určitou představu, co v ten den budu dělat, ale to neznamená, že bych improvizaci programově vylučoval. Naopak ji mám rád a v práci s herci jí dávám přednost. Nerad někoho omezuji, zvlášť když může mít dobrý nápad. Způsob téhle práce mi připadá i více kreativnější.

 

Vy ale točíte i akční filmy, které příliš místa pro improvizaci neskýtají. Točíte je pro jistotu finančního efektu nebo pro jejich hravost, pro svou zábavu?

Nemůžu vám s jistotou vysvětlit, proč na takovou práci přistoupím, ale rozhodně v tom nehraje zásadní roli finan ční efekt. Prostě mám pocit, že v tom či onom období mi zrovna tento film bude nejvíc sedět.

 

Jak jste spokojený se svým nejnovějším filmem STŘELEC, který je řazen do této kategorie?

Režisér nemůže být úplně spokojený se svým filmem. Většinou má pocit, že se některá místa mohla udělat jinak. Jakmile je se vším spokojený, začne jeho úroveň klesat. Ale relativně spokojený jsem.

 

Film může být pro režiséra hlavní životní náplní - posláním anebo příjemným druhem obživy. Jak jste na tom vy?

(Smích) Můj otec byl Bulhar. V roce 1927 odešel do Kanady a protože film opravdu miloval, začal pracovat jako uvaděč. V té době viděl snad všechny filmy, které bylo v třicátých a čtyřicátých letech možné vidět. Miloval film, a proto že neměl nikoho, kdo by se mu staral o děti, chodili jsme třikrát týdně do kina. Takže já jsem po otci zdědil jeho lásku k filmu. Film je pro mě vášeň. Je to prost ě ve mně, není to pouhý životní styl.

 

Film pro vás asi není prostředníkem, kterým byste mohl upozorňovat na nějaké závažné světové problémy, které by vás trápily…?

Samozřejmě, že mě takové problémy zajímají, ale já sám do kina nepotřebuji jít, abych v něm zjistil, že život je špatný. I propagace života jako takového, ukazov ání cesty druhým, není pro mě ni- čím novým, přínosným,. Ať si to jiní klidně ukazují, mě to nezajímá, protože vím, že tím stejně nic a nikoho nemůžu ovlivnit.

 

Vy tedy nemáte nějaké své zásadní téma?

Mám velkou rodinu. Spousta mých příbuzných pochází z Bulharska. Byli to komunisté, a do své vlasti se po nových změnách vraceli. Měli své zkušenosti s komunismem tehdejší doby a teď byli zaskočeni: mysleli si, že se vrátí do rodného ráje, ale bohužel tomu tak nebylo, a tak se zase raději vrátili do Ameriky. A tohle je téma dvacátého století - smrt idealismu. A já bych ho rád někdy natočil.

 

Obsadíte do takového filmu hvězdu, jak je ostatně vaším zvykem, nebo se pokusíte o větší autenticitu?

Režiséři nemají rádi, že se musejí zapojovat do dnešního systému hvězd, ale na druhou stranu je těžké sehnat pen íze na film, kde by alespoň jedna hvězda nebyla.

 

Před rokem jsem se tady v Karlových Varech bavil s režisérem Johnem Schlezingerem, a ten mi prozradil, že ho přemrštěné požadavky hvězd dost popuzují…...

Je pravda, že se kvůli hvězdám filmy razantně prodražují, ale s tím se prostě nedá nic dělat. Bez hvězd na film neseženete peníze žádné.

 

Nemáte pocit, že ten humbuk a peníze kolem hvězd mohou herce svým způsobem degenerovat?

Je pravda, že toho hvězdy využívají a nemají už celou věc pod kontrolou: stávají se nesoudnými. Kvůli nim se náklady zvyšují do sta miliónů, a za to by se dalo natočit několik dobrých filmů. Bohužel, i peníze z vládní podpory jsou podmíněné tím, že ve filmu bude hrát hvězda. ¨

 

Máte nějaké oblíbené herecké typy? Jste v tomhle vyhraněný?

Obsazuji pouze ty lidi, o kterých jsem přesvědčen, že se do mých filmů hodí… Mým favoritem je například Gene Hackman nebo Nick Nolte. Hackman je podle mne nejlepší americký herec. A mám ho rád i osobně. Stal se mým přítelem.

 

Chtěl byste ho obsadit do filmu, o kterém jste mluvil?

Samozřejmě. Rád bych.

 

Jak se vám pracovalo se Sylvesterem Stallonem?

Mám ho docela rád. On nevypadá na to, že by byl dvakrát chytrý, ale je to velmi inteligentní muž. Má dobrý smysl na to, jak ve filmu reagovat. Pracoval jsem s ním jenom na filmu PRVNÍ KREV. On teď například napsal scénář k filmu, který by měl jednat o životě Alana Edgara Poea, což je přece překvapující. Filmy, které dělal, a nebyly akční, nebyly nikdy úspěšné, proto je znám tak, jak je znám. On se musel zase vracet k akčním filmům, které jsou finančně zajímavější.

 

Sylvester Stallone je pro mě právě zářný příklad, jak hvězda může dopadnout. Například se nechává fotit nahý a interview s ním zrovna nevykazují přílišnou dávku inteligence… Nebo se mýlím?

Ne. Je to pravda. On opravdu propadl hollywoodskému úspěchu a už není schopen jinak žít.

 

Ale před chvilkou jste tvrdil něco jiného…...

(Úsměv) Když žijete v Hollywoodu, propadnete tomu, bez ohledu na to, jak jste inteligentní. Ta atmosféra, peníze, byznys vás pohltí a donutí vás k tomu, abyste změnil svůj životní styl a začal jste být někým jiným.

 

Máte proti tomu nějakou preventivní obranu?

Po filmu PRVNÍ KREV jsem nechtěl už žádné pokračování, protože jsem tušil, co by mě čekalo, a proto jsem odešel do Kanady. Pokud si člověk chce zachovat zdravý rozum, je dobré po velkém úspěchu z Hollywoodu odejít a pak se třeba za čas vrátit.

 

Tvrdil jste, že se vám krásně spolupracovalo s Etampem, s českým koprodukčním partnerem, že to byla dokonce jedna z nejhezčích spoluprací. Říkáte to často po každém natáčení?

 Bylo to tak, nešlo pouze o zdvořilost. Mým asistentem byl Vladimír Michálek, tvůrce AMERIKY. Ten mi velmi pomohl v obsazení českých charakterů. Vůbec spolupráce s vašimi lidmi, a to ve více filmových profesích, zvláště s osvětlovači, byla ta nejlepší, jakou jsem kdy zažil.

 

Chtěl byste s nimi spolupracovat i v dalších filmech?

Rád bych. Mám nějaký scénář, který se odehrává ve Francii z přelomu stoleí, a chtěl bych ho točit v Praze.

 

Vy jste se nechal slyšet, že vás Praha očarovala svou magičností. Mohl byste mi o tom pocitu říct něco víc?

Především mě tu oslovila architektura. Když jsem na univerzitě studoval literaturu, mým oblíbeným spisovatelem byl Franz Kafka. Asi proto jsem se teď na Prahu díval Kafkovýma očima a cítil, že je obalena zvláštním druhem tajemství. Teď nevím, jestli se na to dívám očima literatury nebo očima toho, kdo to záhadné tajemství skutečně prožívá. (Smích) Vaši architekturu miluju, jsem fascinován a stále přemýšlím, co je asi za tím.

 

Necítíte za tím něco nevyzpytatelného, zrádného?

Samozřejmě. To jsem cítil i u Kafky.

 

Pokusil jste se tuhle atmosféru zachytit i ve STŘELCI?

Ano, pokusil.

 

A myslíte si, že se vám to podařilo?

To musíte posoudit vy… Myslím, že je čitelná v melancholii a zvláštní něžnosti osob, které ve filmu hrají. Dolph Lundgren ztělesňuje cizího osamělého muže, John Ashton ve své roli vyjadřuje totální zklamání a zradu a u postavy Maruschky Detmersové to vypadá, že její minulost ji natolik pronásleduje, že jí nemůže uniknout. V každé z nich je přítomno to nevyslovené tajemno.

 

Akční filmy jsou u našich kritiků brány jako podřadnější druh filmů. Zaujímají k nim stejný pohled i američtí kritici?

Kritici na celém světě mají plné zuby akčních filmů, takže u nich neuspívají.

 

Není vám to líto?

Nelituju toho, točit i tyto filmy patří do způsobu mého života.

 

Vy jste kdysi režíroval divadelní hry. Vrátíte se k nim někdy?

Když jsem žil v Londýně, bylo snadné se pohybovat mezi divadlem a filmem, ale v Los Angeles je to velmi obtížné: všechna divadla jsou příliš daleko. Mám rád operu, takže někdy bych rád režíroval takové představení.

 

Máte už na mysli konkrétního hudebního skladatele?

Mám rád Šostakoviče… Miluji snad všechny opery - Mozarta, Rossiniho… Rodiče chtěli, abych se stal violoncellistou.

 

Dbáte na hudbu ve vašich filmech?

Hudba je ve filmu velmi důležitá: určitým způsobem vyjadřuje jeho duši. Proto na výběr hudby velmi dbám a vybírám si takové autory, kteří mi konvenují.

 

Vy jste filmem UČŇOVSTVÍ DUDDYHO KRAVITZE proslavil kanadský film. Dali vám to Kanaďané nějak najevo?

Samozřejmě, že byli rádi, když vyhrál na Berlínském Filmovém festivalu. V té době kanadský film nebyl nic moc. Kanada je stále ve velkém stínu Ameriky.

 

A trpí tím?

Totálně. A hodlá s tím něco dělat? Pokouší se svou produkcí zastavit americkou kulturní invazi, ale nedaří se jí to.

 

Čím si to vysvětlujete?

Amerika vždycky zacházela s Kanadou, jako by byla částí Spojených států. Nebyli žádní kanadští distibutoři a tak Američané zaplavovali trh svou distribucí a Kanada přicházela o svá práva. Teprve před pěti lety se provedlo opatření, aby se americké filmy mohly v Kanadě disrtibuovat pouze přes kanadsk é distibutory. Kanada se brání též tím způsobem, že v její televizi musí být vysíláno určité procento kanadské produkce.

 

Tohle je oficiální cesta, kterou by ráda zvolila většina evropských států. Myslíte, že je to v pořádku?

Myslím, že by si každý stát měl zachovat určité procento své produkce. Nap říklad Bulhaři nechtějí vůbec vidět bulharské filmy a chodí výhradně na americké.

 

Domníváte se, že to není způsobeno kvalitou amerických snímků, ale dědictvím komunistického systému?

Je to prostě zábava. Nevím, proč chtějí vidět americké filmy. (Smích) Vážně, na tohle se mě raději neptejte… Ale to kyvadlo je nevyzpytatelné. Během deseti let se může pozornost soustředit do Evropy a evropské filmy budou opět tam, kde byly už před lety. Američané dělají z filmu především zábavu a mají tu možnost utratit za to spoustu peněz, ale Evropa a ostatní části světa pova žují film především za umění. V Americe je to pouhý byznys.

 

Jak dlouho může při dnešní rychlosti světa podle vás trvat, než se film z byznysu vrátí k umění?

(Pobavený smích) Svět možná rychlý je, ale v téhle oblasti nebude jeho rychlost nijak převratná.

 

Pokusil byste se mi pro srozumitelnost naznačit mentalitu Kanaďanů například oproti Američanům?

Podle mého názoru jsou Kanaďané něco jako druhá třída občanů Američanů. Na druhou stranu život v Kanadě je mnohem méně násilný, což zase znamen á, že je mnohem méně zajímavější.

 

Pokud vím, tak Kanaďané jsou ze všech obyvatel světa nejvíce tolerantní ke své krajině - k přírodě...…

Jsou samozřejmě tolerantnější, a to nejen k přírodě, ale i k menšinám. Rasová diskriminace je tu mnohem menší než ve Spojených státech. To je hlavní americký problém, ať už to oficiálně jakkoli zakrývají, tenhle problém v Americe existuje a bude stále existovat.

 

Pane Kotcheffe, zajímalo by mě, jaké je životní krédo člověka, který točí akční filmy…

(Smích) Chtěl bych být režisérem někde mezi komerčně úspěšnými filmy a filmy vyloženě osobními. Mít cestu někde mezitím.

 

Stále tu cestu hledáte?

Pokaždé se tu cestu pokouším najít. Bráním se svou prací, tím co vytvářím. Rozumíte mi?

 

Z toho, co mi říkáte, to vypadá, že nejste tak spokojený člověk, jak na první pohled působíte?

Mám rád život, lidi a cítím se v podstatě šťastným. A co se týče práce, stále hled ám, nevím, kdy se zastavit, stále mě napadají nové myšlenky…...

 

Abych se přiznal, nepochopil jsem, k čemu vaše hledání směřuje?

Říkal jste mi, že tohle je poslední otázka? (Smích) Trochu těžká otázka… (Očividně si s ní neví rady - pozn. aut.)

 

Co vám film umožňuje?

Film je pro mne ta nejlepší věc. Život bez něj není pro mě možný. Ale patří k němu architektura, poezie, hudba… Od rodičů jsem měl výchovu, která sebou nesla levicový politický nádech. Otec i matka byli komunisté - idealisté. Když jsem dorostl, musel jsem své přesvědčení trochu pozměnit, upravit, ale zůstalo ve mně, že by nikdo neměl být ponižován a se všemi lidmi by se mělo slušně jednat. Člověk má právo žít ve společnosti, kde by se s ním slušně jednalo.

 

Takže si myslíte, že vás jejich komunistická výchova do určité míry poznamenala?

Samozřejmě. I když vím, že nová spole čnost, kterou si rodiče přáli, byla za tímhle pofidérním rohem, tak přesto, co se s touto idealistickou myšlenkou stalo, jsem tak trochu za to. Pořád jsou ve mně velké rezervy idealismu někde ukryté.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group