ikoktejl

Co to čtete princi - obraz, obraz, obraz!

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS

Palác Kinských na Staroměstském náměstí: nad balkónem, který v dávném mrazivém dni, na rozdíl od většiny národa, unesl ne blahou tíhu otců únorového puče, nahlíží rozlehlým oknem zvědavé jarní slunce. Kdyby dávnou balkónovou scénu měl zvěčnit malíř symbolickým připodoběním, patrně by zvolil výjev z Apokalypsy. Kdo ví, možná, že už před mnoha staletími by ji předčasně uměl ztvárnit mistrnými tahy Hieronymus Bosch, malíř, který viděl daleko do budoucnosti. Ale o něm ještě bude řeč.

 

Nemíříme na balkón: o patro výš překračujeme práh rozlehlé pracovny. Na stěně visí nádherné zátiší italského malíře Franceska Morosiniho. Obraz si přinesl nedávno jmenovaný ředitel Národní galerie v Praze Martin Zlatohlávek z Jiřského kláštera, kde donedávna galerie sídlila, sem, do „podhradí".

Proč nový ředitel přesídlil z Hradu na historické náměstí? Je tu krásně, ale máte výhled rovnou na místo, kde v roce 1620 skončil život sedmadvaceti českých pánů... Já vím, i ředitelé občas přicházejí o hlavu... Tohle náměstí je ale centrem dění, jakýmsi architektonickým a spole čenským středem města, lidé sem mají odevšad blízko, a jeho krása může přispět i k tomu, že budou mít blíž jeden k druhému.

Co musí udělat dobrý ředitel, aby měl k lidem blízko bez ohledu na vzdálenost? Především se musí chovat tak, aby ho lidé vyhledávali. Aby měl o čem mluvit a obsah jeho slov byl nejen přitažlivý a zajímavý, ale věcný, konkrétní, protože v umění jde o navýsost závažné věci, které se nedotýkají jen zálib a koníčků, třeba sběratelského. Rozumět umění znamená rozumět životu, jeho kráse. Když někdo dokáže tyhle atributy formulovat, pozná je, pak se stává i zajímavou osobností, za kterou lidé přijdou. To nejsou samolibá slova, ale můj názor na základní vlastnosti, kterými by měl být ředitel Národní galerie vybaven.

Co ještě patří k výbavě? Rozhodnost. Jít za svými cíli s jasnou vizí a určitou představou.

Vidíte své cíle? To jasné světýlko někde na konci tunelu? Vidím. Jak vypadají? Asi tak, že tato instituce by měla být normální Národní galerií, začleněnou do našeho světa. Ty cíle se mění průběžně s formováním naší společnosti, což, jak víme, nebývá vždy jednoduché. Kulturní instituce musí s vývojem srovnávat krok. Takže to světýlko vypadá asi následovně: chceme mít Národní galerii živou, zajímavou, přitažlivou, hodnou kulturní české společnosti.

Zřejmě vám z duše nedávno v parlamentu promluvil pan prezident, když mimo jiné pravil, že tvář společnosti formuje kultura... Samozřejmě. V minulosti jsme byli všichni vyučováni a poučováni, že kultura je nadstavba. To je nesmysl. Člověk je úplný, když má nejen tělo a duši, ale i ducha. Hlavně ducha! Je to integrální součást, jedno bez druhého, řekněme bez třetího, nemůže existovat, může-li existovat vůbec! Duchovní rozměr člověka určuje vztah ke kultuře. Skrze kulturu člověk utváří společnost. Její řád. Nebo i neřád... I ten utvářejí lidé. Ale těm chybí to, o čem jsem mluvil. Duch.

Kde začíná kultivovanost člověka? Tím, kde a jak bydlí, v jakém prostřed í se pohybuje, jakým designem a architekturou je obklopen a ovlivněn. To jsou i místa, kam chodí, co ví o věcech, které jsou v galerii, muzeu, co se hraje v divadle. To už nemluvím o tom, že by měl rámcově vědět, co se nachází  v evropských galeriích... To vše je integrální součástí života a jestliže si je toho člověk vědom, pak je kulturní, kultivovanou bytostí. Jeho svět vypadá jinak. Jak? Ušlechtile.

To je ovšem dějinná pravda. K ní jsme se ale nedopracovali včera... Souhlasím. Jen si tu pravdu musíme uvědomit. Řídit se jí.

Myslíte, že člověčího ducha povznesl už před mnoha tisíci lety pohled na kresby v Altamiře? Nebo: cítil se povznesen ten neznámý umělec, který uchopil rudku a namaloval býka na stěny jeskyně? Každý má schopnost vnímat jakýmsi podprahovým vědomím určité souvislosti, i když to není - a to dávný malíř v Altamiře jistě nebyl - patřičně vzdělán. Vnímat, že existují věci, které ho přesahují. Jakmile si to uvědomí, dokáže svého ducha přenést někam dál výš. To je rozměr, který pak utváří výjimečnou bytost. Tou byl i člověk, který první rozdělal oheň. Ale zůstaňme u umění. V dějinách sledujeme pouze to, jak se vztah díla, tvůrce a toho, kdo dílo vnímá, navzájem utvářel. Domnívám se, že základní vztah musíme hledat mezi tvůrcem a dílem. Dílo, jakmile je hotovo, žije svým vlastním životem. Je jen otázka, nakolik je tak silné, aby diváka dovedlo oslovit. Jestliže to dokáže, nutí vás k určité výpovědi. Když je špatné, průměrné, nic vám neřekne, prostě vás neosloví, může negativně ovlivnit utváření člověka, jeho duši, onoho ducha. Může spát u výhybky běhu dějin. A třeba způsobit havárii.

Stejně tak vás nedokáže oslovit nedobrý člověk. Nanejvýš znechutit. Samozřejmě.

Mohu být osobní? Musíte. Kdy jste se cítil poprvé osloven nějakým krásnem? A jaké to bylo? To je otázka vlastního životopisu, náhlédnutí do mých chlapeckých let. Vzpomínám si třeba na květnový den, kdy jsem si četl Máchův Máj. Bylo to něco vyjímečného, vůbec ne nějaká povinná četba. Také si pamatuji na jeden večer, kdy jsem si přečetl Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Ráno, když jsem se probudil, byla ta stopa ve mně stále čerstvá, živá. To jsou nezapomenutelné zážitky.

A když přejdeme od krásné literatury k výtvarnu? Třeba vzpomínka na chvíli, kdy jsem poprvé přišel pracovat do Národní galerie a vešel do depozitáře kresby; ten zážitek byl posvátný, neopakovatelný. Bral jsem do ruky věci s vědom ím, že nejsem na výstavě, kde se musím pohybovat v určitém odstupu, mohl jsem uchopit paspartu s kresbou ze šestnáctého století, dot ýkal jsem se překrásných Mánesů, Preislerů... To byla chvíle, kdy mě krásné věci bezprostředně oslovovaly. Goethe byl vášnivý sběratel minerálů. Na procházkách si s kameny na cestě dokonce vlídně poklábosil.

Existuje nějaký jazyk, jímž bychom mohli s uměleckým dílem vést dialog? Držíte paspartu... cítíte, že na vás Mánesovo dílo mluví? Určitě. Mluví naléhavě, i když žádný hlas neslyšíte. Chvíli nasloucháte a pak jste schopen říct jen jediné - to je nádhera! Žijeme zaklesnuti v určitém prostředí a každé prostředí má své dějiny. Věci jsou kvalitní také proto, že dokážou dějiny reflektovat. Mnohé obrazy můžeme číst jako historickou učebnici, román - tento motiv použil Mistr v určité dějinné éře, ovlivnila ho některá významná událost, na tazích jeho štětce je patrna epocha, kterou neobsáhnou ani tlusté dějepisné učebnice. Obraz to dokáže. A každý kulturní člověk by se měl obrazem nejen nadchnout, ale umět ho i přečíst do nejmenších detailů, včetně poznámek „pod čarou" . Vše začíná tím, že vás dílo zastaví a vy si řeknete - to je krásná věc! A končí tím, že s ním komunikujete a vidíte v něm i to, co na plátně není. Historické souvislosti.

I jiné? Třeba náboženské. Slavní malíři ikon, třeba Andrej Rublev, byli přesvědčeni, že jejich ruka je vedena něčím nebo někým vyšším. Jako starozákonní proroci, kteří si mysleli, že jejich ústy mluví vyšší bytost. To přesahovalo i do renesance. Velcí umělci, třeba Michalangelo, si uvědomovali, že jejich ruku vede někdo mimořádný, někdo, kdo „bydlí" nad nimi. Proto přisuzovali hlavní význam prvotní kresbě, skicám. Byla to pro ně stopa boží. Proto snad se nejraději zabývám kresbou, hlavně ze 16. století. Můžete na ní velmi přesn ě pozorovat genialitu a náboj, objevující se v prvním rukopise, prvotním umělcově záznamu, kdy si říká: „Je to tady"! a pak přistupuje k té form ální práci, zpracování původního nápadu, nu, připusťme, vnuknutí. Ale naopak známe umělce, kteří nečekali na dotek „boží ruky", ale sami vnukli světu vize budoucích světů. Předběhli svým vidění dobu - třeba na přelomu 15. a 16. století Hieronymus Bosch... Umělec, který jakoby z vyššího pověření vytváří dílo, může nanejvýš moderním způsobem oslovovat i po mnoha stoletích. Géniové mají nezbytně v sobě rozměr, jímž určité věci vidí s předstihem, mimo souvislosti svého uzavřeného světa. Dop ředu dokážou formulovat cosi, co obecný svět přijme teprve za určitou dobu. Netýká se to pouze výtvarného umění. Známe takové příklady z literatury, vědy. Třeba Verne, Leonardo da Vinci... Bosch a další jsou moderní proto, že dokázali naznačit cestu, byť ve své době byli nepochopeni.

A co je módní? Módní je naopak jen to, co se líbí teď, v dané chvíli. A bohužel s tím bývá spojováno - za kolik? To u modernosti roli nehraje. Tu hodnotíme v rozměrech duchovních.

Jaký je váš zamilovaný obraz? Těžko říct... těch lásek je víc. Je to dílo, kterým se mohu zabývat, porozumím mu, které mohu - jak jsem naznačil - vyčerpávajícím způsobem přečíst. Léta se už zabývám Italy vrcholné renesance. To je moje současná láska - lombarditští kreslíři, kteří mě zasáhli a letos bych je chtěl souborově vystavit. Jsou to ale i středověké obrazy; mohl bych jmenovat i některé madony, které mě vzrušují.

Proč? Protože se snažím nahlédnout, vstoupit do světa ve kterém vznikly. Jak, za jakých okolností, proč právě tímto způsobem.

Vzrušuje vás i Raffaelova Sixtinská madona v drážďanském Zwingru? Mně se ta paní dvakrát moc nelíbí... Z této renesance bych spíš viděl tu michelangelovskou linii, která má v sobě zápas. I hrůznost projevu, kterou Italové nazývají „terribilitou". Já se teď zabývám Lombarďanem Giulem Campim, Michelangelovým vrstevníkem; působil v Cremoně a Miláně a má v sobě mnohé ze svého známějšího kolegy: byl vynikající kreslíř, freskař, sochař. Nicméně jednou z mých hlavních současných lásek je jedna madona, která patří litoměřickému biskupství. Namaloval ji Mistr Tiburtinské Sibylly. Krásný, nevelký obrázek: „Madona v uzavřené zahradě." A jsme u toho - přečíst vše, co na tom obrázku umělec zachytil, je jako číst napínavý román, ne-li detektivku. Proč sedí v uzavřené zahradě, co znázorňují okolní postavy... Velmi mě to vzrušuje. Je to moje láska. Autor, jak vidno, nemá jméno, stejně jako Mistr Vyšebrodský.

Tušíme aspoň, kdo mohl tu vaši lásku přivést na svět? Víme jen, že se mu říkalo Mistr Tiburtinské Sibylly, což je obraz uchovávaný v Německu. Byl to vlámsk ý umělec, následovník velké školy Eycků a dalších Mistrů, posobící ke konci 15. století ve franko-vlámsk é oblasti. Víc, bohužel, nevíme. Vraťme se z 15. století do dneška.

Jak vypadá váš program pro všední den? Mám své vize, i když podotýkám, že nejsem v žádném případě vizionář. Ano, jde o program pro všední den, protože svátků je málo, někdy na ně čekáme celá desetiletí. Musím ve své funkci vědět, které informace jsou důležité, co může počkat, na co mohu zapomenout, co naopak zapomenout za žádnou cenu nesmím.

Jak vám to jde? Učím se. Musíte se chovat tak aby vás lidé vyhledávali a abyste byl u svých partnerů vítán. Člověk musí na sobě stále pracovat, kultivovat se, být součástí kulturního světa, vědět, zda výstavy, které zahajuje v Praze, rezonují nejen s českým světem, ale i s Evropou.

Mimochodem, máte kontakty s Brooklynským muzeem, kde je kurátorkou paní Charlotta Kotíková, jinak pravnučka Tomáše Gariggua Masaryka? Nedávno jsem se na vernisáži jedné výstavy s paní Charlottou setkal a byť jsem ji veděl poprvé, měli jsme si co říct. Domluvili jsme si, že se rádi brzo setkáme a budeme přemýšlet o tom, jak a co zorganizovat společ- ně s Národní galerií a Brooklynem.

Co jste měl ve škole z výtvarné výchovy? Kreslení mi docela šlo. Oproti tělocviku a zpěvu jsem měl z výtvarky vždycky jedničku.

Mně šel líp ten tělocvik. Ale po dnešku bych si známku z výtvarné výchovy zřejmě zlepšil. Děkuji za rozhovor.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group