ikoktejl

SVĚDECTVÍ ČESKÉHO KONZULA V MILÁNĚ

 

Rozhovor RADEK JOHN

Ilustrační foto LADISLAV BÁBA

OBCHOD S BÍLÝM MASEM, OBCHOD S DĚTMI, OBCHOD S ORGÁNY, OBCHOD SE ZBRANĚMI, ZTRACENÍ OBČANÉ ČESKÉ REPUBLIKY V ITÁLII..

Pět dní a nocí jsme strávili s Josefem Klímou v severní Itálii, abychom natočili pro pořad „Na vlastní oči" vyráběný televizí NOVA reportáž o obchodu s bílým masem. Najeli jsme pět tisíc kilometrů, spali jsme čtyři hodiny denně, shromáždili jsme desítky svědectví o tom, co se v Itálii s českými občany a českým občanům po roce 1989 dělo. Nejzajímavější z těchto svědectví je bezesporu exkluzivní rozhovor s konzulem České republiky v Miláně, který magazín Koktejl jako jediný v republice přetiskuje v plném znění. České dívky začaly být do Itálie ve větším měřítku vyváženy za účelem prostituce po pádu železné opony.

Kdy a jak jste se o tom dozvěděli na konzulátě v Miláně? První problémy se objevily v nočních klubech. Proto byl obchod s bílým masem zpočátku v Itálii přezdíván fenomén balerine. V devadesátém roce existovali lidé, kteří za šest set tisíc lir získávali pro dívky z Východu falešná pracovní povolení. Jako tanečnice pak přijížděly do Itálie i dívky, které zde provozovaly něco zcela jiného. Vznikla spousta kuplířských agentur, kter é chtěly na exportu bílého masa do Itálie vydělat. Stačilo otevřít italské noviny, mohl jste číst o těchto věcech co hrdlo ráčí. Objektivně ale musím říct, že teď už problémy v nočních klubech výrazně ubyly. Zůstávají v nich většinou jen ty dívky, které se opravdu věnují profesi tanečnice, a konzumaci s klienty, ale nejsou nucené s nimi spát. Takže když po roce 89 vyjely dívky do italských nočních klubů na divoko přes podvodné agentury, děly se tam divoké věci.

Teď už se byznys s dívkami v nočních klubech dostal pod kontrolu? Ano. Divoké období v nočních klubech už je asi za námi. Za účelem prostituce jsou dnes dováženy jiné dívky. Některé vědí, co se po nich bude chtít, některé ne. Každopádně ale problémy s prostitutkami z Východu za poslední roky prudce narůstají, i když už se to neodbývá v nočních klubech. Vražda české dívky na pláži u Viareggia byla tou poslední kapičkou, kterou pohár trpělivosti italských úřadů přetekl.

Čím se to projevuje? Italové začali například na všechny Čechy striktně uplatňovat zákon, podle kterého na každý den pobytu musí mít turista 150 000 lir. Pak dochází i k takovým situacím, že se vrací okradená rodina z Itálie a v Rakousku existuje stejný předpis - musíte mít tisíc šilinků na den. Okradenou rodinu pak nechtějí pustit ani do Rakouska. Nebo-li: lepší je mít kredit kartu. Ti bohatí zas mohou mít jiný problém. Pokud si koupili kradené auto, do Itálie projedou v pohodě. Když jedou zpět, Italové zkontrolují výrobní čísla v počítači - a je po autě.

A jak obtížné italské hranice přejíždějí hezké české dívky? Ty mají vůbec největší problémy. Dneska, když do Itálie třeba přilétají děvčata a jsou mladá, prakticky je nepustí přes hranice, ať mají peněz kolik chtějí. Pokud nemohou předložit pracovní povolení nebo policií ověřené pozvání, nemají šanci.

Právě prostitutka přitom může mít ověřené pozvání od pasáka, ne? Těžko. Policie si toho, kdo dívku zve, prověří, zjistí jestli je jeho pověst dobrá, jestli řádně pracuje. Pokud ne, pozvání mu neověří.

S jakými konkrétními lidskými osudy se z titulu své funkce českého konzula v Miláně setkáváte? Jestli se ptáte na oběti obchodu s bílým masem, tak ke mně se dostává jen špička ledovce. V podstatě řešíme jen případy, kdy třeba policie někde někoho chytne, nebo nějaká dívka skončí v nemocnici, nebo toho má dost, ale pasáci ji vzali doklady, tak se obrátí na nás. To ovšem bývá málokdy. Když například loni v Římě udělali zátah na prostitutky a chytli také pětadvacet českých dívek bez dokladů, řekli jim: Skočte si pro pasy na ambasádu, abyste se dostali bez problémů domů. Z těch pětadvaceti prostitutek na českou ambasádu přišla jenom jediná.

Myslíte, že neměly zájem vrátit se domů, anebo se bály svých pasáků? To bych za těch čtyřiadvacet dívek nechtěl soudit. Musíte si uvědomit, že v podstatě je několik kategorií dívek, které sem přijíždějí.

Do jakých kategorií byste ty dívky rozdělil? Za prvé jsou dívky, které do Itálie přijíždějí a vědí předem, co mají a chtějí dělat. Jsou s tím svolné, jedou si sem vydělat. Ty teď jezdí například do Verony nebo Milána, dokonce třeba jen na jednu noc autobusem z Brna. Večer přijedou, v noci šlapou. Když to umí a je teplá noc, vydělají během ní až dva miliony. Ranním autobusem se pak vracejí do České republiky. Pak jsou dívky, které prostituci dělat nechtějí . . . Jsou české dívky vylákané do Itálie verbíři, kteří jim slibují, že budou dělat třeba pokojské. Verbují je v českých barech, diskotékách, na nádražích. Specializovali se na to zejména Jugoslávci a Albánci. Nezajímá je, jestli dívce všechno rozleží v hlavě a nechce přes hranice, převážejí ji zdrogovanou, uspanou. Pak je oběť v Itálii zaškolována na prostitutku. Podstoupí drezuru. Dívka je systematicky bitá, je jí vyhrožováno smrtí, je znásilňována celou partou. Nakonec je přiveden jako by zákazník a když u něj dívka hledá pomoc, začíná to celé nanovo - takové drastické kolečko - dokud nedojde k naprostému psychickému zničení té dívky. Pak ji vyvedou na ulici, jsou kolem ní, neustále ji hlídají. Dívka má pocit, že z toho už není úniku. Nakonec je tak otupělá a poslušná, že už si ji mohou pasáci posílat vlakem. Nedovolí si obrátit se o pomoc třeba na policii. Prostituce je nakonec pro tyhle dívky něco naprosto normálního. Zvyknou si, že musí dělat, co pánové chtějí. Jinak jim hrozí další zastrašovací kolečko. To mohl být podle mého názoru i případ té zavražděné české dívky ve Viareggiu. Vyšetřovacích verzí, kdo je vrah, existuje spousta. Ale podle mne její smrt byla možná pro pasáky „pracovní nehoda". Bití se jim vymklo z ruky.

Techniky drezury znáte tak podrobně z italského tisku? Od obětí. Když jim člověk pomáhá, nakonec mu to řeknou. Měli jsme tu třeba případ holky, kterou srazilo na ulici auto, což se stává. Dopadlo to ale hůř, než pasáci, kteří tento způsob nátlaku používají, čekali. Byla to zase taková pracovní nehoda. Ošklivě jí zpřeráželi ruku, takže skončila v nemocnici. Tak jsem se k ní dostal. Nebo zavolá policie. To byl případ tady v Miláně. Pár dnů předtím se k policejnímu autu vrhla Ruska a křičela: Proboha, zachraňte mě. Na základě toho policisté zkontrolovali celou zónu a našli tam dvě dívky ze severních Čech. Jednu zletilou, jednu nezletilou. Ty mi vyprávěly, jak je pasáci cvičili. Myslely si nakonec, že už nemají šanci na záchranu.

Řekl jste, že počet prostitutek z Východu v Itálii prudce narůstá. Jak se podle vás bude situace vyvíjet dál? Teď dochází pravděpodobně ke kvalitativnímu skoku. V letech 90-92 verbíři prodávali „zaškolené dívky" do cikánských táborů zhruba za tři miliony lir. Tam pak byly nuceny k prostituci. V roce 93 už došlo ke zkvalitnění celého byznysu. České dívky byly distribuovány do penzionů, přin ášely větší zisk. Už to v řadě případů nebyly jen levné pouliční šlapky. Dostaly se do různých seznamů, byly stěhovány po týdnu po dvou na různá místa, aby nevzbudily podezření. Pracovaly v přímořských oblastech. A už se tady objevili i první čeští pasáci, kteří se chtějí podílet na celém byznysu. Já očekávám, že v roce 94 začnou čeští pasáci vytlačovat albánské a jugoslávské verbíře i pasáky, budou se chtít mnohem víc podílet na ziscích z prostituce jako „ochránci" českých dívek. Mezi samotnými prostitutkami z Východu nastane pravděpodobně mnohem větší specializace. Bude tu čím dál víc těch stálých, které se tady dokážou nějak pohybovat a získat okruh klientů. Kromě nich budou i sezónní šlapky a pak sobotní, nebo chcete-li víkendové prostitutky.

S kolika případy českých dívek donucených k prostituci jste se tento rok osobně setkal? Zhruba s deseti.

Jaký je mezi prostitutkami z České republiky procentuální podíl dívek romského původu? Jezdí jich sem méně než bílých dívek. Cikánky se tu ale kupodivu dokáží orientovat často lépe. Většinou mají s sebou pasáka, doprovod. Měl jsem tu případ děvčete z Prahy, s pasákem. On domluvil někde na ulici, že ji prostitutky nevyštípou. Ona týden pracovala, pak poznala dva Italy, kteří jí řekli: Hele, my bychom tě chtěli jenom pro sebe. Od té doby vždycky přijela, tři neděle tu s nimi pracovala a zase odjela domů. Takhle to fungovalo, dokud nepřišla do jiného stavu. Přijela do Itálie, tady porodila.

Proč v Itálii? Nevím. Mně tvrdila, že měla termín stanovený později. Dostala se do nemocnice. Tam ji objevili sociální pracovníci - to tady funguje bezvadně. Zjistili, že v Itálii nemá kde bydlet a tak jí chtěli dítě vzít. Ona se obrátila na konzulát. Kdyby to neudělala, nedokázala by si zřejmě dítě vybojovat. V Itálii je málo dětí na adopci a velká poptávka. Tehdy jsem se musel hodně tahat se soudem pro nezletilé, než jsem její dítě pro ni získal. A to ještě dítě nedali jí, ale mně. Italský milenec nakonec zaplatil letenky, já jsem dítě vezl na letiště. V porodnici mi dali láhev mléka, která byla počítána na tři hodiny. Zpoždění letadla bylo čtyři hodiny, takže jsem musel tu dávku rozdělit na dvě. Až pak jsem mohl dítě konečně předat posádce letadla.

Setkal jste se s nějakým případem obchodu s českými dětmi? Ještě jsem na něj nenarazil. Ale nedivil bych se. Už jsem říkal, že je tady hlad po dětech k adopci. Nebo-li trh tady je a kde je poptávka . . . Kde je poptávka, nemůžu dát hlavu na to, že v Itálii nic podobného není.

Narazil jste na nějaké signály prodeje dívek na orgány? Teď je tu velká aféra, Itálie se brání to přiznat, ale v novinách se píše o obchodu s orgány z Jižní Ameriky. Šlo o děti od čtyř do patnácti let prodané do Itálie údajně na orgány. Nakupovalo se prý od rodičů, kteří měli třeba patnáct dětí. To je věc, která se v současné době vyšetřuje.

Týkala by se stovek dětí? Ne stovek. Byly jich údajně čtyři tisíce. Dětí . . . Kdyby se tu ztratily české holky, vy byste se to asi prakticky neměl šanci dozvědět? Mně volají rodiče, kteří říkají: Víme, že nám holka odjela do Itálie a nevrátila se. - Já jim bohužel nemohu pomoci. Musí se obrátit na Interpol. Ovšem Itálie je obklopená mořem, přes které se odedávna pašuje a odváží lecos třeba do Arábie. Takže naděje nalézt tady něco, co chce podsvětí ukrýt, je minimální.

Jaké další osudy Čechů v Itálii se vám za poslední rok vybavují? Byl tu případ děvčete, které bylo kontaktovan é přes kancelář zprostředkovávající sňatek. Měla sídlo v Bratislavě. Dívka si přečetla inzerát. Všechny kontakty s kanceláří byly přes fax. Nic osobně. Poslali jí faxem instrukce: Koupíte si lístek na autobus. Dojedete do Milána. Přejedete taxíkem na hlavní nádraží. Tam počkáte, až vás nakontaktuje náš pracovník, který vás odveze do města N. Ubytuje vás v penzionu. Tam se na vás budou chodit dívat pánové, koho si vyberete, toho si vyberete. Dívka souhlasila. Vzala si dva kufříky a přijela. Čekala na nádraží podle instrukcí, ale nikdo nepřišel. - Co se ve skutečnosti stalo: On někdo jistě přišel a zjistil, že dívka se typově nehodí. Že by pány nerajcovala. Zkoukli si ji a nechali ji tam stát. Nakonec zavolala na konzulát. To je ještě dobré. Většina děvčat vůbec neví, že tady máme nějaké zastoupení, které by jim mohlo pomoct. Takže samozřejmě pak ta dívka spala u nás a já jí říkal: Unikla jste velmi složitým situacím. A ona žasla.

Jak to nakonec dopadlo? Dobře. Měla u sebe sto marek jako pojistku, takže se vrátila domů. - Happyendem skončil také případ dvou dívek ze severních Čech, zkontaktovaných na diskotéce. Sedly si do auta, byl to nějaký mikrobus. Projely Benelux, Německo, Francii, pak přijely do Itálie. V Římě to holky přestalo bavit a řekly si, že pojedou domů. Vzaly to od města k městu. Jedna fetovala druhá ne. Když dorazily do Turíma, našly pěkné místečko, aby si na ulici přivydělaly s nějakým tím klientem. Musely se domluvit s místními prostitutkami. Vysvětlily svou situaci a místní šlapky jim dovolily pár klientů, aby měly na cestu domů. Takže mezi prostitutkami vládne i kolegialita. Je to svět sám pro sebe. Se svým lidským i nelidským chováním.

Pořád mluvíte o dívkách. Ocitl se v Itálii v úzkých také nějaký český nebo moravský muž? Byl tady železničář, který na režijní jízdenku objížděl Evropu. Poslední štace byla Itálie. Už byl po dlouhé cestě tak usoudil, že mu moc smrdí tričko. Takže tady v Miláně na hlavním nádraží, kde vlak měl pauzi čku, vystoupil a začal v mramorové fontánce v centrální hale tričko prát. Přišla policie, odvedla si ho. On neuměl jazyk. Jenom ukazoval. Byl to posunovač z malé moravské vísky. Neměl pas. Ten zůstal ve vlaku. Policisté ho vyslýchali tak dlouho, až mu vlak ujel. Takže neměl vůbec nic. Policisté ho nakonec přivedli před nádraží, ale nepustili dovnitř. Neměl jízdenku ani peníze. Ten muž žil tři dny před nádražím, kde je nejhorší spodina. Prostituce, drogy, santusáci. Neměl co jíst, jen na drogy ho lákali. Třetí den už mu v hlavě něco přesko čilo. Vlétnul do baru poblíž nádraží, násilím si vynutil láhev tvrdého alkoholu. Ten do sebe na ex hodil. Mně to potom vysv ětlil tak, že se prostě chtěl zabít. Že už nevěděl kudy kam a chtěl skočit pod tramvaj. Ale jak byl hladový, začal se hned motat. Majitel zavolal policii. Mezitím už ten muž dostal křeče. Otravu alkoholem. Oni ovšem nepochopili, že má křeče. Mysleli si, že je agresivní. Začali ho mlátit, zlámali mu pět žeber, přivodili mu koma. Po dvou a půl dnech v nemocnici se moravský posunova č probral se zlámanými žebry. My jsme ho pak lifrovali domů.

A kdybyste měl vyprávět nějaký varovný příběh, který v České republice ještě není známý? Představte si, že někdo řekne známému: Ty umíš jazyky, budeš mi překládat, všechno platím, Rakousko, Itálie, kšefty mi kvetou, pojeď se mnou. Mám tady nějak é mléko a takové věci, vypadá to dobře. A v autě se na hranici najdou zbraně. Ten překladatel rok seděl, ztratil kontakty, práce mu utekla, poznamenalo ho to, protože šlo o citlivého člověka. Naštěstí ten, kdo celý byznys zorganizoval, vzal všechno na sebe. Ale kdyby se nepřiznal, byl by nevinn ý překladatel odsouzen za spoluúčast a nikdo by mu neodpáral několik let vězení.

Kdo a jak zaplatí cestu do vlasti ztraceným nebo okradený občanům České republiky? Když mají rodinu nebo kamaráda, zatelefonují, aby někdo poslal koruny na účet ministerstva. Složenku s potvrzením platby pak musí rodinný příslušník nebo kamarád v Čechách odfaxovat ministerstvu a to mi pak povolí vyplatit tady občanu v úzkých protihodnotu sumy zaplacené v korunách - tentokrát ovšem v lirách. Ve výjimečných případech, když je případ hodný zvláštního zřetele, například sociální, tak v pracovní den ministerstvo může udělat výjimku a já peníze na cestu domů vyplatím hned. Z Milána se ovšem občas třeba dva dny na ministerstvo do Prahy nedovolám. A když v té době nastane situace, která volá do nebe, jsem často nucen tu ztracenou osobu minimálně vzít k sobě do bytu. Když je to mladý člověk a souhlasí, pošlu ho na stop. Nikdo se mi dosud ze stopu nevrátil kromě jednoho muže.

Proč se vrátil? Přijel do Itálie za poslední úspory, ale ve vlaku v noci ho okradli. V Miláně ho vyhodili z vlaku, protože neměl už ani lístek. Zůstala mu jenom igelitová taška. Přišel se zeptat, co má dělat. Tak jsem ho zavezl na výpadovku. Za dvě hodiny volá policie. Vrátili mi ho. Když jsem se ptal, co se stalo, muž mi vysvětlil: Já se šel vyčůrat, nechal jsem u cesty igelitku a když jsem se vrátil, igelitka tam nebyla. Tohoto muže jsem pak posadil na autobus. Jedna česká autobusov á společnost mi byla dlužná za pomoc, tak ho vzali zadarmo. Na laskavost autobusových společností ovšem asi nejde spoléhat věčně. To ne. V extrémní situaci, to jsem udělal asi dvakrát, cestu do vlasti člověku v úzkých zaplatím ze svého.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group