ikoktejl

SRDEČNÝ POZDRAV OD ŘEKY

 

Napsal JIŘÍ MARGOLIUS

Přijel jsem na rande. Nečekala na mne žádná krasavice, ale nešť. Za mnou ne nápadný dům, na dvoře několik aut, přes řeku, co bys kamenem dohodil, se klene most. Není to ledasjaká řekla. Zbožňoval ji Smetana, napsal jí milostný dopis notovými značkami. Také Vladislav Vančura jí vyznal lásku. Tamhle na druhém břehu kraloval říčním lázním plavčík Antonín Důra a květnatým jazykem glosoval způsob nadcházejícího léta. Léto je rozmarné i dnes. Jako by neznámá ruka zatáhla oblohu neprody šnou roletou. Dusno k zalknutí. Hlavatky, které se prý prohánějí pod Vranskou přehradou, ani padoustve na Slapech, nejsou určitě ve své šupinaté kůži. A lidé? „Deka," ohodnotí počasí řidič Karel Hájek. Šestý smysl mu napovídá, že chvíle, kdy volkswagen passat s naříkavým kvílením sirény vyrazí ze dvora jako splašený kůň, je na dosah ruky: „Dnes budou haprovat srdíčka." Dojde si po pár schodech dopít kávu. Za pár minut by se k ní už nedostal. MUDr. Josef Martinča listuje u stolu v odborném časopise.

Před chvílí jsme se vrátili z prvního výjezdu. Staršího diabetika postihlo hypoglykemické kóma. Částečné bezvědomí, porucha koordinace, silné pocení. Glukometr ukázal to, co lékař odhadl ve chvíli, kdy se sklonil nad pacientem: nízká hladina cukru v krvi. Pomůže roztok glukózy do žíly. Stav se rychle upraví. Pacient komunikuje. Ještě pro jistotu EKG, abychom vyloučili kardiální příčinu. Srdce je v pořádku. Za pár minut si může na základně doktor Matinča dočíst kapitolu. Možná právě v této chvíli vychází ve Všenorech z obchodu starší paní. Manžel nese tašku s nákupem, baví se o tom, jaké je dnes hromské počasí, ďas aby to spral, pomalu se nedá dýchat. Dojdou k domku, žena se zapotácí. „Je mi nějak zle." Muž si všimne prudce bušící krční tepny. Jakoby naléhavě tloukla na neviditelné dveře a volala o pomoc. Manžel uchopí ruku, nahmatá tep. Připadá mu jako obsazovací signál v telefonu: naléhavý, překotný. Snad se, proboha, srdce nechce předčasně dovolat na druhý břeh, kam čas, neúprosný převozník, s každým jednou přepluje? Proč ale pospíchat? Muž vstane, jde zavolat pomoc.

PATNÁCT MINUT A DOST. Záchranná služba Asociace samaritánů České republiky Praha-západ byla u nás první nestátní záchrankou. Dva roky ji provozuje sdružení občanů. Šéfuje ji internista a zkušený praktik MUDr. Štěpán Binko. Bydlí v Radotíně, kousek od domku, kde žil Ota Pavel a jeho povedený tatínek. Samozřejmě, že doktor taky rybaří. To on mi vykládal o hlavatkách pod přehradou, taky o tom, že si místo drahých prutů slovutné značky Shakespeare raději vezme český prut TOKOZ nebo SONA a vydá se na Slapy za padoustvemi, a když pámbu dopustí , i nějaký candát sedne na vějičku. „Většinou hodím vlasec bez návnady a jen tak sedím a koukám do vody." Ve vodě se dá číst jako ve velké napínavé knize. A také, co si budeme namlouvat, pohled na klidnou vodu, tolik se lišící od vzbouřených vln života kolem nás, konejší duši, která denně zachraňuje života, ale často potkává i smrt. „Jezdíme systémem „rendezvous“. Na základně jsou ve službě dva doktoři s malými vozy rychlé lékařské pomoci, RLP. S nimi vždy řidič a záchranář. „Malé auto vlastně pendluje mezi velkými vozy rychlé zdravotnické pomoci, uzpůsobenými k převozu pacientů, v něm je řidič a záchranář." Netuším, že se za chvíli o výhodách tohohle systému, o souhře dvou vozů ani nemluvě, přesvědčím na vlastní kůži. Jízda s Karlem Hájkem za nemocným srdcem vyžaduje kus odvahy, srdce na pravém místě. Podle zákona musí být záchranka u pacienta do patnácti minut od oznámení případu. Okres Praha-západ má olbřímí rozměr, silničky úzké, mnohá místa těžko přístupná, devadesát tisíc obyvatel, v sezoně takřka dvojnásobek. Kdyby všechny vozy vyjížděly ze zbraslavské základny, nevešly by se mnohdy do limitu. Na mapě svítí šest červených bodů. Stanoviště velkých vozů RZP: Velké Přílepy. Rudná. Řevnice. Davle. Jílové. Zbraslav. Na Slapech je ještě motorový člun: v sezoně dvakrát denně křižuje přehradu. Z břehu mávne člověk s vymknutým kotníkem, člun přirazí, posádka ordinuje. Když vyjde vůz s doktorem, vysílačka za ním pošle velké auto, které je nejblíž cíli. Nejvýhodnější stanoviště od Všenor je v Řevnicích. Odtamtud za chvíli vyrazí ford. Dojede takřka současně s námi.

ZA DOKTOREM JEDE RYCHLÍK. Zdravotní sestry jsou vesměs „bratři". Šéfuje jim Jirka Kabát. Z rukávu sype nejčastější případy začínající sezony: srdeční selhání, mozkové příhody. A autonehody. Po zimě vyrážejí sváteční jezdci a dělají na silnici paseku. Dispečerka přijme výzvu. Autonehoda Vestec. Většinou je volající rozrušen: nikdo z něho nedostane souvislou větu. Záchranka pořádně neví, na co vlastně vyráží. Je na dispečerce, aby rozhodla, kdo pojede. Za malým vozem s doktorem podle stavu pacienta posílá i „rychlík". Oznámí případ policii. Dá hlášení hasičům. Ze Zbraslavi vyjíždí i zásahové vozidlo T 613. Má ho na starosti vedoucí operačního střediska, ing. Josef Bílek. V autě má hydraulické nůžky, motorovou pilu, zvedací vak, který posune osm a půl tuny do půlmetrové výšky, nasávací podušky na kyseliny, další technická hejblátka. „Nedávno jsme pilou vyřezávali řidiče. Byl v autě zaklíněn padlými stromy." Na místě havárie musí zjistit, jestli neunikají nebezpečné látky. Zasahující posádka nesmí být ohrožena. Nikdo si nemůže vzít na svědomí, že by k jednomu pacientovi přibylo pět dalších.

Jaké má pocity, když vidí ošklivou bouračku s těžkým zraněním? „V té chvíli není na pocity čas. Přijeli jsme poskytnout pomoc!" začne se mi v hlavně vybavovat vše, co jsem před chvíli viděl. Ale snažím se to setřást. Za pár minut přece mohu vyjíždět znovu" MUDr. Binko dnes nemá službu. Jede do Prahy jednat o instalaci dalších sloupů nouzového volání. Na rozpisu služeb si mohou ředitelovo jméno několikrát přečíst. Nejlépe se cítí v oranžové kombinéze se žlutým pruhem, s kufříkem první pomoci v ruce, kdykoli hotov k zásahu. Teď má taky výjezd, pravda, v obleku a s kufříkem, v němž nejsou léky, nýbrž doklady. „Sloupy nouzového volání už máme v Černošicích a Mníšku, další chystáme. Fungují i na solární baterii a člověk se dovolá nejen k nám, ale i na policii a k hasičům." Děti je občas zneužívají. „Pích jsem kolo, přijeďte mi spravit duši!" nic k popukání, ale pořád lepší než dospělá jedovatá slina, kterou za chvíli po našem voze, jedoucím o život, plivne na zbraslavském náměstí dospělý člověk a s inteligentní tváří, nabytou patrně nějakým nedopatřením: „Jděte do p..." Když se něco semele na hranicích Prahy a okresu, nikdo neměří, jestli má pacient hlavu v Praze a nohy už za „čárou", hlava je státní záchranky, nohy patří samaritánům" když Praha nemá volný vůz, jede Zbraslav. A naopak. Zasahuje ten, kdo je nejblíž, mnohdy obě záchranky v úzké spolupráci. Jak je to s předávání pacienta? Otázka, která v poslední době zvyšovala zájem čtenářů a adrenalin příslušným úředníkům. Co na to ředitel „samaritánů"?

MÁM ODŘENÉ UŠI. „Co bylo, či nebylo - no comment. Fakt je, že když dáte v autě pacienta na rouru (dýchací přístroj - pozn. aut.), musíte mít zajištěn příjem v takovém zařízení, kde dejchák funguje. A držet pacienta na přístroji tak dlouho, dokud není ten nemocniční volný." Záchranky se snaží, aby nedocházelo k zádrhelům. Vozy diriguje dispečink, uvědomuje špitály. Ale stane se, že někdy vezou pacienta do Příbrami, Kolína do Hořovic. „Vezete v autě „bouračku" a drncáte se hodiny. To je masáž na nervy! Záchranka by potřebovala svoji nemocnici, úrazovku, jako v Brně. Takhle jsme jako cizinecká legie. Pořád jezdíme a nikde nemáme domovské právo!" Kilometr jezdí vozem Š 1203 za devět korun. Taxík za dvanáct. Devět kaček pro záchranku je pro duši ekonoma horor. „V Německu pojišťovna uhrazuje všechny provozní náklady. Stát hradí investice. Já mám od toho, co dostanu od pojišťovny na provoz, doslova odřené uši. A přitom musím mít v provozu šest velkých aut a dvě malá, abych dodržel zákon - do patnácti minut u pacienta."

TICHO PŘED BOUŘKOU Vejdu na dispečink, je tu jako v úle, telefony drnčí, vysílačka chraplá jako Armstrong blahé paměti, dispečerka Ivana Müllerová v jednom kole. Kolik je výjezdů ze den? „Někdy se to sype jedno za druhým. Třeba i třicet." Co bylo dnes? „Srdeční nevolnost. Dítě se slepákem. Hypoglykemické kóma. Převoz schizofrenika do ústavu. Trochu zlobil, teď už je hodnej. Jinak zatím nic. Je ticho." Před bouřkou? „Je dusno. Čekám, že každou chvíli zazvoní nějaké srdce." Rozhovor přeruší zvonění linky tísňov ého volání. „Záchranná služba, dobrý den." Po chvíli zvedne oči, kývne hlavou. Nemýlila se. Je to tady.

SVĚDECTVÍ DĚTSKÝCH OČÍ. Sedím v pohotovostních přízemních prostorech. Vlevo kuchyňka, vpravo odpočívárna, uprostřed místnost se stolem, pár židlí, televizor. Schody vedou přímo na dvůr, k autům. Na obrazovce běží vzpoínka na Emana Fialu. Zatím se ještě směju. Doktor Martinča je internista, věnoval se sportovnímu lékařství. Bavíme se o dopingu, odsuzujeme bobule, ale oba víme, marná sláva, když do sportu vtrhly velké peníze, lidi si pro ně budou huntovat život, i kdyby o něj měli přijít" „Teď jsou většinou havárie. A infarkty. Na bouračky je nepříjemný pohled. Nervy? už jsem si zvykl. Ale otrlý nejsem. Potíže má pacient. Já je mít nesmím. Ale, popravdě ře- čeno, chvíli to vždy trvá, než se přes ty maléry přenesu." Nejhorší je, když má před sebou dítě. Dítě vyvolá vždy větší soucit. Je bezbranné. „Dětské oči vypovídají o bolesti víc než dospělé." Nejsmutnější tečku udělá doktor ve chvíli, kdy musí u havárie nechat přinést černý plastikový vak" „To patří taky k profesi. Bohužel." Z okna vidím řidiče Hájka. Po posledním výjezdu kontroluje vybavení passatu. Vše je v pořádku. EKG, defibrilátor, odsávačka, „dejchák", kufry s léky, zvlášť pro děti a dospělé, vidím i límce na fixaci krční páteře. V lednici se chladí sérum proti uštknutí. V autě za normální teploty by ztratilo účinnost. Tenhle malý přístroj? Glukometr, před hodinou jsme ho použili. „Chcete? Změřím vám cukr!" nabízí se řidič, mající - jak jinak- kurz první pomoci. Už nezbude čas. Nedozvím, jak jsem na tom ohledně hladiny cukru v krvi. Snad jindy. Doufám, že mě kvůli tomu nepovezou velkým autem RZP. Řidiči jsou různí. Někdy je to o nervy. Mnozí na sirénu a maják vůbec nereagují. Pletou se do cesty. Neuhnou. Nejhorší jsou pátky a neděle. Po silnicích plují sváteční jezdci a počínají si jako kapitán Titaniku při závodu o Modrou stuhu. „Dnes je klid, takovej divnej. Tlak se mění, strašná deka." Opakuje s jistotou televizního rosničkáře, co každý den přeje mír v duši. „Počkejte si, bude to srdce!"

RANDE VE VŠENORECH. Skáčeme do Hájkova passatu. Vpředu vedle řidiče doktor Martinča, vzadu já a zdravotní „sestra", vlastně bratr. Siréna zavyje táhlým poryvem, na nebezpečných místech, hlavně před křižovatkami, přechází do přerušovaného tónu; zní jako hlasitý a zrychlený srdeční tep. Do kopce slavné tratě Zbraslav-Jíloviště snad překonáváme traťový rekord. Řítíme se úzkými vlásenkami s bezpočatem zatáček. Zelená škodovka se vůbec neobtěžuje zajet ke krajnici, šněruje si to prostředkem a záchranka jí může být ukradená. Nadskakuji vzteky, posádka je v klidu. Všední případ. Kdyby se řidič rozčilova, brzy by nás škrábali ze stromu. Dispečerka hlásí, že posílá velký vůz ze stanoviště Řevnice. Potvrzujeme příjem. Ze zatáčky na úzké okresce se vynoří těžký tahač. Není kam uhnout, vpravo je les. Kdyby krajní stromy měly vousy, náš volkswagen by je hladce vyholil. Ve hře byly centimetry a nanejvýš lak dveří. Ve Všenorech jde o víc. Obcí prolétneme jako blesk. Řidič jede najisto, jako by tuhle adresu trénoval pětkrát týdně. Když je po všem, zeptám se, jestli k tém paní už někdy jel. Dnes poprvé. Řekne udiveně. Cesta trvala dvanáct minut. Manžel na nás mává od vrátek. Lékař se záchranářem vejdou do pokoje. Žena je při vědomí, leží na gauči, tvář popelavě šedou. Vidím splašeně bijící krční tepnu. Doktor Martinča natahuje do stříkačky z ampule zklidňující látku. Záchranář zkušeně připravuje baňku s infuzí. Pacientka komunikuje, mluví zesláblým hlasem. Doktor ji zevrubně musí vyšetřit. Když dojde na odkládání svrchního oděvu, otočím se, jdu zpět do přední místnosti. Manžel mě asi považuje za dalšího doktora, nic mu nevymlouvám, snažím se ho přivést na klidnější myšlenky - je to tím tlakem, určitě nic vážného, asi vám paní budeme muset převézt do nemocnice, aby ji komplexně vyšetřili. Kývá hlavou, ano nebude to nic vážného, i když žena se jako malá léčila se srdcem v dětské nemocni na Karlově náměstí. Mluví dost hlasitě, vím, že doktor Martinča vedle slyší, nebudu mu to muset opakovat. Před domem už je velký vůz RZP z Řevnic, řidič se záchranářem naloží pacientku na nosítka, doktor Martinča pojede s ní, ještě mi řekne - je to vysoký pulz, dvě stě třicet za minutu, to je dost, aplikoval jsem léky na zklidnění srdce. EKG neukázal zatím nic znepokojujícího.

A ještě hlášení dispečerce na základnu: Tady šedestáka, jedeme do nemocnice Třebotov. Rendez-vous dvou aut ještě nekončí. Passat, teď už bez lékaře, dělá fordu s pacientkou pilota, vodiče, razí a uklízí cestu, za dobřichovickým mostem zablokuje křižovatku, aby velký vůz mohl klidně projet, pak se před něj bleskově prosmykne a uhání dál. Za pár minut jsme u vchodu do nemocnice. Ve dveřích už čeká personál s vozíkem. Dispečrka na Zbraslavi odvedla dobrou práci. · · ·

Od odjezdu do návratu na základnu uplynula hodina. Vystoupím z auta, protáhnu se. Tudy po břehu řeky chodíval na procházky zbraslavský doktor Vladislav Vančura, tamhle opodál ordinoval, pacienti mu nosívali buchty a zabíjačku, až jednou přišli divní lidé, kožené kabáty, v ruce místo výslužky pistole. Přivřu oči. Na druhém břehu jako bych cítil ROZMARNÉ LÉTO a na nataženém laně viděl provazochodce Arnoštka, autorův symbol života. Z té dálky se lano zdá tenké jako vlasec. Náhle si uvědomíš, naléhavěji než kde jinde, za zády tísňový telefon a chrapot vysílačky, vlevo sanitka, vpravo sanitka, že dřív než se naděješ, život může viset na vlásku.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group