ikoktejl

ABY VÁŠ MOZEK SKVĚLE SHELL!

 

Ptal se JIŘÍ MARGOLIUS

 

Jan Cimický. Lékař. Kandidát věd. Primář P s y c h i a t r i c k é l é č e b n y v   B o h n i c í c h . Prezident české sekce Světové federacefrankofonní psychiatrie. Člen francouzské a italské psychiatrické společnosti. Zahraniční asistent lékařské fakulty v Paříži. Překladatel dramatických děl a poezie z francouzštiny (Anouilh, Prévert, Thomas), autor básnických sbírek (Psychoterapie slov, Stopami dláždění), dvou desítek románů a knih povídek (Poslední návrat, Útěk do klece, Atentáty na de Gaulla.). Klíč k pachateli je první česká detektivka přeložená do francouzštiny. Jeho zatím poslední knihou jsou pařížská zastavení, vyznání lásky a k metropoli nad Seinou.

Je psychiatr suchý patron, nebo má také smysl pro humor? Nad stolem mi visí portrét nestora české psychiatrie profesora Vondráčka. Velikán, a nejen kvůli své dvoumetrové výšce. Oba jsem se narodili ve stejný den, 23. února. Když jsem mu jednou při přednášce blahopřál k narozeninám, pohlédl na mne ze své nebetyčné výše 68  a potěšně pravil - kolego, to je výborné, my jsme RYBY, dožijeme se vysokého věku. Tehdy mu bylo asi pětasedmdesát. Pak dodal: No, kolega Ivan Horvai, ten je taky v únoru. Ale začátkem. A to není vono. Zamyslel se a korunoval svůj projev: ´,Taky už je mrtvej., Obraťme list. Mají duševní choroby příčinnou souvislost se stavem společnosti, s vývojovými etapami, dějinnými událostmi, může psychiatr říct - aha, v tamté zemi přišel k moci nějaký pošuk. To se zase urodí cvoků!?

Pokud je to nějaký diktátor, tak si můžu říct jedno, a nemusím být ani psychiatr" Že se urodí moc mrtvých" Jo. Ale duševní choroby mají pevné základy. V podstatě se nemění. Jsou samy o osobě. An sich. Třeba u schizofrenie se malinko mění jen obsah u perzekučních bludů. Za inkvizice si nemocný fixoval, že je posedlý ďáblem, pak vznikaly další „perzekuční" nástroje - rentgen,telefon, televize, dnes se na nemocné „napojuje" počítač. Změny jsou ohraničeny rámcem technického pokroku. Ale základ se nemění. Vznikají nové odrůdy. Gambleři, workoholici" Pozor, teď mluvíme o duševních chorobách. Ne o poruchách. Profesor Vondráček říkal - když budeme hovořit, formulujme přesně, o čem budeme mluvit. Takže : duševní choroby: okruh schizofrenní, okruh depresivní nebo maniodepresivní. To jsou choroby, které pravděpodobně mají metabolický podklad. Vznikají, aniž by se dal vystopovat nějaký vnější popud, souvislost s prostředím, se společností. To jako cukrovka. Ale není vyloučena, že vyvolávací mechanismus zvnějšku existovat může.

Takže - kde je ten knoflík, na který není radno sahat? Vždycky říkám - neuvědomujeme si jednu zásadní věc. V podobě, v jaké tady sedíme, jsme na světě dobrých padesát, možná pětapadesát tisíc let. Od té doby jsem se nevyvíjeli. Velmi povzbudivé zjištění. K porovnání použijme automobil. Jsme pořád stejný typ auta: máme původní motor, karoserii, používáme stejné pohonné hmoty, olej. Jediné, co se změnilo, je silnice, po které se pohybujeme. A pérování to nevydrží. Kdyby pérování! Do motoru musíme nalévat pohonné hmoty. A když to neudělám, stojím. Nenaleju olej, zadře motor. Nedolévám baterii, vyhasne. Je mrtvá. A my s ní. Občas by nám měl někdo tu smrt připomenout. Třeba proto, abychom rychle ožili. Spousta lidí si tuhle analogii neuvědomí nebo nepřipustí. V tom je nebezpečí. Sousta lidí u nás má dnes pocit - hlavně v podnikatelské sféře - že jim se to stát nemůže. Oni se zadřít v žádném případě nemohou. A najednou se dostanou do situace, kdy už není z čeho brát. Ne peníze, ale sílu. Většina podnikatelů mávne rukou nad faktem, že na západě mají lidé svoje psychology, psychiatry, psychoanalytiky, že si chrání svoje zdraví. Myslí si, že ho žádná zdravotní příhoda nepotká, a tak maká, maká, osmnáct dvacet hodin denně. Jde mu to, má prvního ,melouna, druhého, drahé auto, pak ještě dražší, až se ucho utrhne a z něj" Workoholik. Člověk, který se udře až k sebezničení" Jo. Dělá takhle půl roku, pořád to ještě nějak jde, jede na neviditelné rezervy, necítí, že mu blikají kontrolky, cpe se sebe analgetika, panáky, až jednou doma žena bouchne do stolu a řekne, hele, Františku, už mě štveš. Co já mám z tvých milionů, když s tebou nic není a děti ti říkají strejdo! Takhle jsem si blahobyt nepředstavovala. A co udělá František? Běduje, že to dělá kvůli rodině, vůbec ne kvůli sobě. Naštve se a má dvě možnosti. Buď se ještě víc ponoří do práce a pracuje dvaadvacet hodin a vůbec nechodí domů"

Jak vypadá epilog? V bídnějším případě skončí infarktem, v lepším skončí tady. Nebo místo epilogu nastupuje epitaf". Nemalujme čerta na zeď. Ale dlužím ještě tu druhou možnost. František vyslechne ženu a kontruje: když si toho nevážíš, zařídím se podle toho. Najde si mladou milenku, ta ho oprašuje - jsi skvělej, jsi king, takových chlapa jsem chtěla! Ješita František bude skákat jako králík, ale bude mít výčitky vůči rodině, začne čas porcovat mezi konkubínu a teplo domova, za půl roku toho milenka začne mít taky akorát dost: když ti žena nerozumí, proč tam pořád lezeš? Dělá mu dusno i ona a Františkovi zbývají zase dvě možnosti. Buď si koupí špagát a oběsí se, nebo tady ráno v půl šesté buší na bránu a prosí, abychom ho pustili dovnitř.

To je teoretický příklad, abych lépe pochopil, nebo jsou skutečně takové případy? Přijďte někdy ráno k bráně. Bává tady živo. Takových lidí přibývá. Většina, díky bohu, se za potíže nestydí, rozhodne se a přijde. Jak pomůžete? Nejen klasickou psychiatrií, ale i jiným způsobem. Třeba akupunkturou. Už ve staré Číně takhle dokázali člověka harmonizovat. Vrátit na zem. Ve staré Číně zřejmě nebyli workoholici. Třeba jo. Pracovití byli odjakživa. Někteří to třeba taky přeháněli. Choroba podle starého orientálního pohledu je vlastně energetická porucha. Vada harmonie. A čínský lékař byl odměňován za to, že pacient neonemocněl! Hlavní byla prevence. Věděl to už Konfucius, a my na to zapomínáme! Tahle moudrost je stará čtyři tisíce let! U nás přijde člověk až v posledním tažení a říká - teď se mnou někdo něco dělejte! A my workoholika učíme nový vzorek chování. Musí vysadit, ale zase ne s prací přestat úplně, tohle je, na tohle se vykašlete, naučíme ho uvolňovat se.

A jde to? Ale vždyť to nás není novinka!b Už dřív jsme měli workoholiky - lidi, co stavěli svépomocí. Na družstevním bytě, na chalupě, vilách, chalupách, bez dovolené, odpočinku, od slunka, otročina o víkendech. Nic nového pod sluncem. Teď se jen nehoní parta na baráku, ale miliony v bance. Stres takového člověka držel pohromadě. Pak dostavěl a sesul se. A měli jsme ho tady. Manažerský syndrom známe už z dob, kdy člověk místo obleků a kufříků nosil montérky a lopatu. Bohužel některým lidem nikdo nevysvětlil, že když jsme trabant, těžko pojedeme rychle jako ferrari. Když se probudím a jsem už po ránu unavený, musím zpozornět: aha, někde mi svítí kontrolka! Ranní únavou to začíná. Večer lehne do postele, a místo aby usnul, hodiny se mu honí hlavou poslední obchodní jednání. Sáhne po prášku. A ráno kolotoč znovu"

Mimochodem, poznáte na první pohled cvoka? Někdy ano. Psychiatrie vede k tomu, abych se díval kolem sebe. Ale abych se pokoušel v metru o diagnózy cestujících, na to mne neužije. Tamhleten má tiky, no a co? To může věštit cokoli. Tik je třeba jeden z hlavních příznaků manažerského syndromu. A nekoordinované pohyby. Chcete osladit kafe a cukr místo do šálku nasypete vedle. Jednou jsem si sypal cukr do popelníku" Tak radši už nebudu jmenovat další příznaky. Poznáte se v nich, a nakonec nepůjdete ani domů. A ten rozhovor napíšete v rámci pracovní terapie.

Dostanete se někdy do situace, kdy si řeknete - proboha, já se snad zblázním?! Ani ne. Ale kdybych vedle práce, kterou mám rád, neměl po ruce ještě své psaní a překládání, což jsou mé uvolňovací ventily, asi bych podobné výkřiky sem tam trousil. Množí se další pacienti - gambleři. Závislost na hracích automatech.

Taky novinka? Ale to už tady taky bylo. Furianti, co prohráli v karbanu statek! Vrchcábníci za středověku! Už tehdy byli falešní hráči. Pak jsou klasici. Třeba Dostojevského Hráč. Na to navazuje, zůstaňme u klasika, třeba Idiot" Jo, to je správný oblouk. Někdo, kde vytrvale hází peníze do jednorukých banditů, až jde domů v trenýrkách, se tak může jevit.- jsou to lidé, kteří čekají u zastávky na autobus. Má přijet za dvacet minut. Nejede. Čekají na další. Zase nepřijede. A ti lidé, místo by se sebrali a šli pěšky, stojí na zastávce dodnes a věří, že autobus musí přijet. Gambleři stojí a čekají na výhru. Nechápou, že jejich autobus s penězi nepřijede. To je psychická drogová závislost.

Nebojí se psychiatr v bláz" pardon, v psychiatrické léčebně? Zajímavé, ještě mě nenapadlo se bát. Asi se nebojím Taky proč? Vždycky jsem chtěl působit na lidi nejen jako doktor, ale třeba i jako autor. Jak se říká - nejen teplým slovem. Taky psaným.

Můžete říci - mí pacienti mi rozumějí? Bylo by to krásné. Snad mohu říci, že rozumím jim. Aspoň se o to snažím. A hodně pacientů se snaží o totéž. Génius průměrnosti. Kniha Dušana Hamšíka o Hitlerovi.

Kdyby tady místo mne seděl na židli ten „frajtr", jak se o něm posměšně vyjadřoval Hindenburg, jakou byste vyřkl diagnózu? To je těžké. Každý psychiatr může říct, že má určitou představu, ale měl by si ji nechat pro sebe. Říct ji mohu až poté, kdy s tím člověkem promluvím. Musel bych ho vyšetřit. Jinak bych zůstal jen v rovině dohadů. Z toho, co o něm víme, co bylo napsáno, lze sestavit určitou mozaiku. Rozhodně to byl člověk velmi ambiciózní, ctižádostivý, který svým programem a jeho realizací kompenzoval nějaké hluboké vnitřní nedostatky. Tohle jsi můžeme troufnout říct. Za války se v Bohnicích ukrývalo dost lidí, kteří by jinak dlouho venku nepřežili" Jo, byly takové případy. Schovávali se tamhle na „sedmnáctce". Psychiatrie už tak svádí dost lidí, aby se za ní schovali, když je jim opravdu ouvej.

Je těžké simulovat duševní poruchu? Nevím, jestli zdařile, ale nasimulovat se dá všechno. Herci dokážou duševní poruchy předvést skvěle. Luděk Munzar v Klobouku plném deště. Narkoman, hadrák, na obrazovce feťák, že jsem mu tu roli zobal z ruky.

Existují v dějinách lidstva géniové svého oboru, kteří byli v podstatě - řekněme to rovnou - cvoci? Rovnítko mezi genialitou a šílenstvím dát nelze. Ale mnozí i přes svou chorobu, nebo třeba díky ní, jsou schopni tvořit. A jak! Ota Pavel! Neprozrazujeme žádné lékařské tajemství, sám ve svých knihách psal o tom, „jak se zbláznil". A jaké to jsou knihy! Skvosty české literatury! A zase naopak, mnozí ve stavu depresí nenapsali ani slovo. Třeba Goethe. Kolik let psal Fausta! Nebo Dobrovský. Když byl v depresi, ničil své rukopisy, které pracně dával dohromady, myl jimi podlahu a když se dostavila mánie, koupil za všechny peníze bonbony a rozdával je dětem. To nebyla dobrodušnost, ale choroba. Proč sáhl Hemingway po kulovnici? Těžko říct. Proč se zabil Jesenin? Majakovskij? Nevíme. I takové slovo zná lékařský slovník. Nepředstírejme, že všemu rozumíme. S kolika nemocemi si víme rady? Vždyť by mi na jejich vyjmenování stačily prsty a rukou.

Jak se psychiatr dostane k literatuře? Nebo snad literát k psychiatrii? Nejdřív byla literatura. Začínal jsem psát už ve dvanácti. Texty k písničkám. A vážím si dodnes Josefa Zímy, který tenkrát, jako pan zpěvák, mi věnoval u klavíru několik hodin a radil, jak to dělat líp.

Je literatura terapií? Jistě. S pacienty děláme kreativní psaní. Vydáváme sborníky literárních prací. Próza, poezie. Některé věci jsou skvělé. Určitě tady máte pár císařů, Napoleonů a králů, jako v každém takovém zařízení.

Co se ale honilo hlavou anglickému herci, kterého za války použili jako Montgomeryho dvojníka a po skončení úkolu dál, už v civilu, káral vojáky, že nezdraví polního maršála, vydával rozkazy a nakonec skončil v blázinci? Byla to role v takovém divadle života. Neměl to lehké, taky mu šlo o kejhák. Němci, kteří si ho pletli, ho mohli oddělat. Emoce se uložily v hlavně mnohem trvanlivěji než jevištní role. Prostě se mu role přenesla do života. To samé jsou učitelky, které doma považují členy rodiny za nezbedné žáčky a div jim nedávají poznámky do žákovské knížky.

Když se naštvu, odehrávají se mi v duši stejné pochody jako u prapředka před padesáti tisíci lety? Vnitřně jsme pořád stejní. Stejné jsou i duševní pochody. Když se naštvete, odehraje se ve vás totéž, co v dávném předchůdci, když netrefil mamuta. Rozdíl je jen v tom, že my máme své netrefené mamuty stokrát denně, on jednou za rok.

Co mám dělat, abych se z těch „mamutů" nezbláznil? Naučit se uvolňovat. Abyste v okamžiku, kdy ho netrefíte, zvládl stres. My používáme své vědomí tak na dvanáct, patnáct procent. Musíme s naučit ta procenta zvýšit. Pak najednou zjistíte, že máte víc času, že dokážete ovládat bolest.

Kdo nebo co ovládá těch pataosmdesát procent mého mozku? Nevím. Takže jsme všichni trochu Sokratové? Víme, že nic nevíme? Jen si to klidně přiznejme! Ani rýmě neumíme zabránit! Natož se vyznat v mozku!

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group