ikoktejl

PŘÍPAD PATNÁCTÉHO ARCIBISKUPA

 

Napsal JIŘÍ MARGOLIUS

Až nahoře, pod střechou Národního muzea, v malé pracovně, patřící specializovanému pracovišti „Antropologický výzkum historických osobností a vývoje člověka", držím v ruce lebku. „Nepusťte ji," praví vědec světového jména. „Kdo je to?" zajímám se. „Ladislav Pohrobek." Tak jsem se seznámil nejen s českým králem, ale hlavně s profesorem MUDr. Emanuelem Vlčkem, DrSc., jehož rukama prošel bezpočet panovnických ostatků i jiných zvěčnělých celebrit. · ·  „Přijďte" zavolal po letech. „Co máte, pane profesore?" hořím zvědavostí. „Pražského arcibiskupa". Jana Očka? Nebo Arnošta z Pardubic, současníka Otce vlasti? Ten je ale přece pohřben v polském Kladsku. Vím jen, že jeho náhrobek je jako nový, neporušený. Náš, vlastně profesorův arcibiskup, leží v troskách zpráchnivělé rakve. A má početnou společnost. Ale to se teprve mám dozvědět. „Kterého?" „Patnáctého," zní odpověď. „Matouše Ferdinanda Sobka z Bílenberka."

 

 

Hbitě nahledám potřebné údaje. Narozen 19. 9. 1618 v Rajhradě na Moravě. Zemřel 29. 4. 1675 v Praze. Arcibiskup byl pohřben v broumovském klášterním kostele svatého Vojtěcha. To víme bezpečně. Ale po pozůstatcích Matouše Ferdinanda Sobka jako by se v poslední době země slehla. Teprve nedávno byl při kostelních úpravách pod novou kapitulní síní objevena krypta. V ní ležely pozůstatky mnoha lidí. Je možné, aby mezi nimi spočíval patnáctý arcibiskup pražský? Na místo nálezu je povolán, inu, kdo jiný než profesor Emanuel Vlček. Dnes mi o tom vypráví povýtce nevzrušivě, poklidně, jako by mi sděloval, jak v houfu cizinc ů našel starého známého. „Vyzvedli jsme veškerý materiál. Šlo o pozůstatky asi třiceti jedinců. Sobek musel být mezi nimi. Ostatky „jedinců" musí profesor pečlivě vytřídit, pak se teprve pokusit o identifikaci nezvěstného arcibiskupa. V den, kdy opět šplhám do úzké pracovny pod kopulí Národního muzea, dokončuje Emanuel Vlček závěrečnou zprávu. „Je to on?" zajímám se netrpělivě. Usměje se. „Nepospíchejte, času dost." U muže, jehož pracovní záběr je vymezen bezpočtem staletí, je to zcela případná odpověď. · · ·

Ferdinand Zoubek (teprve poté Sobek a ještě později „z Bílenberka") byl synem klášterního purkrabího. V Broumově vstoupil do benediktinského kláštera. Patřil k nejlepším studentům, věnoval se i hudbě. Po vysvěcení: kněz v Broumově a Polici. Pak převorem v Rajhradě, v roce 1649 opatem u sv. Mikuláše v Praze na Starém Městě. Císař Leopold I. ho jmenuje členem tajné rady a povyšuje do šlechtického stavu. Sobek se stává nejen pražským arcibiskupem, ale i prvním královéhradeckým biskupem. Leopold I. musel mít pro něho obzvláštní slabost: jmenuje Sobka do funkce čtyři roky před zřízením hradecké diecéze a jeho počin, jak se sluší, stvrzuje i papež. Sobek byl přítelem českého jazyka a „vlastenec přemilý". Schválil vydávání českých knih, v r. 1669 například Dědictví sv. Václava. Zemřel 29. 4. 1675 v Praze. Pohřben, jak již řečeno, v Broumově, kde kdysi začínal svoji církevní dráhu. Jeho srdce bylo dle vlastního přání uloženo ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta. · · ·

Známe Sobkovu závěť. Nemusí nás zajímat, komu, co a kolik odkázal. Důležitější je v této chvíli arcibiskupovo přání, jak má být naloženo s jeho tělem: srdce vyjmout, uložit ve Svatováclavské kapli. Vskutku: v devatenáctém století je pod podlahou kaple nalezena schránka se zetlelým srdcem. Dnes je uložena ve sbírkách Pražského hradu. Další přání patnáctého arcibiskupa: zbylé orgány uložit ve skříňce do krypty mikulášského kostela. Víme, čím bylo toto přání motivováno: v kryptě je pochována jeho matka, aspoň zčásti chce tedy spočinout vedle ní. Poslední žádost významného sluhy Božího: mumifikované tělo uložit do kostela sv. Vojtěcha v Broumově. Tak se i stalo a kdekdo znal místo Sobkova odpočinku" Avšak v roce 1941 byla hrobka zrušena, pozůstatky vloženy do rakve a přeneseny. Kam? Stopy jsou mlhavé, mizí, byla přece válka, Broumov ležel v Sudetech, patřil k Hitlerově říši. Co je komu po nějakém fráterovi, který navíc propagoval jazyk méněcenného národa. Nechme hovořit profesora Vlčka.

„V kryptě jsme nalezli zbytky rakve. Vůbec nebyla barokní, i dřevo bylo novější, navrchu přibitý kříž, zevnitř plechová destička se Sobkovým jménem a zbytkem bílenberského znaku." Není tedy pochyb o tom, že v těchto prostorách leží Matouš Ferdinand Sobek  z Bílenberku, patnáctý arcibiskup pražský, jehož nazírání na svět vyvěralo z české kultury, spolužák Bohuslava Balbína, zastánce renesance češství. Rakev s destičkou ale nestačí jako nevyvratitelný důkaz. Kolem jejích zbytků leží třicet „jedinců". Většinou kněží, kteří se shromažďovali po Bílé hoře v Broumově k emigraci (hle, opět jeden ze všedních případů dějin této země), z nichž mnozí už nestačili opustit vlast a našli v ní místo posledního odpočinku. Jen jeden z třiceti je ten pravý. Arcibiskup pražský. Který? Samozřejmě, že pro spolehlivou identifikaci musí vědec přistoupit k analýze, pozůstatky kompletně vyšetřit pomocí nejmodernějších metod. „Musel jsem zajistit demografická data. Určit pohlaví a věk, abychom mohli porovnávat se známým chronologickým věkem." Spolehlivě pomůže i zkoumání chrupu. Ano, šlo o pozůstatky muže, stáří padesát sedm let. To by souhlasilo. Co bylo příčino smrti? „To nevíme. Zjistili jsme ale, že arcibiskup trpěl dnou. Ruce, nohy, prakticky celá kostra byla zasažena touto nepříjemnou chorobou. Nejvíc byly postiženy lokty a hřbety nohou, jeden výrůstek vedle druhého. Řeknu vám - ta nemoc ho musela strašně sužovat."

Dnes může věda trochu rouhavě téhle chorobě vzdát hold. Díky jí a jejím průvodním jevům mohl profesor Vlček mnohem snadněji vytřídit pozůstatky. Kosti s výrůstky patří Sobkovi. Zbylým devětadvaceti „jedincům" můžeme sice věnovat tichou vzpomínku, avšak v této chvíli nás nezajímají. „Jako podpůrný důkaz máme k dispozici Sobkovy dopisy, v nichž si na dnu stěžuje. Snaží se dokonce o chorobě vtipkovat. Na jiném místě naproti tomu odevzdaně píše - s tím se nedá nic dělat." To bylo ovšem v 17. století. A dnes? Co můžeme proti této chorobě dělat? „Pořád nic. Nanejvýš bolesti trochu tišit." K prokázání autenticity ovšem ani dopisy nestačí, i když už můžeme hovořit o pravděpodobnosti hrani čící takřka s jistotou. „Existují Sobkovy dobové portréty. Superprojekce lebky do obrazů mluví nade vší pochybnost." Superprojekcí prokázal profesor pravost lebek Přemyslovců, Ladislava Pohrobka - který mi málem kdysi spadl na podlahu - k identifikaci pozůstatků Karla Hynka Máchy posloužil i filigránský básníkův autoportrét. · · ·

Před časem přizval výkvět světových antropologů profesora Vlčka ke spolupráci na zkoumání údajné Mozartovy lebky. Její superprojekce do skladatelova portrétu od malířky Stockové z roku 1789 padla jako ulitá, ale nedosti na tomto: profesor Vlček na čelní kosti, na plošce nad nadočnicovými oblouky a čelními hrboly zjistil podivné zvlnění povrchu kosti. Vzniklo pravděpodobně trvalými tahy vláken čelního svalu jako důsledek stálého svrašťování čela. S největší pravděpodobností byl Mozart krátkozraký a o brýle ani nezavadil. A navíc: na levé kosti temenní a spánkové je takřka sedmdesátimilimetrová trhlina. Mohl ji způsobit úder nebo pád na levý spánek. Víme, že Mozart v útlém věku vypadl z kočáru, když ho jeho otec vezl k jedné z hudebních produkcí. Zranění způsobilo hematom, jehož zbytky mohly vyvolávat temporální spánkovou epilepsii. To je vysvětlení Mozartova nezvyklého chování, výbuchů veselosti, vzteku, vulgárních poznámek a nehorázných vtipů. Hudební myšlení naštěstí zasaženo nebylo. Ale tento patologický nález takřka stoprocentně stvrzuje pravost Mozartovy lebky. · · ·

Vraťme se do 17. století k patnáctému arcibiskupu pražskému. „Sobek měl mohutně vyvinuté žvýkací svaly s maximálními úpony. Musel kousat velkou silou. Úprava spánkového svalu byla nezvyklá - sval místo oblouku stoupal strmě vzhůru." Jak byl ten muž vysoký? „159 - 160 centimetrů." A chrup? „Velmi dobrý. Chyběly mu jen dvě stoličky, o které přišel ještě zaživa." Chodil tedy k zubaři? „Stačil ranhojič s kleštěmi. Chyběl ještě jeden zub. Ten se ztratil ale až po smrti." Pozůstatky byly - až na stopy po nepříjemné chorobě - dobře zachovány. „Zkoumání čelistí prokázalo ještě jednu anomálii. Vrozenou cystu. Ale ta nebyla zhoubná a nedělala zřejmě potíže. Jinak žádný nález. Čelní dutiny měl krásně čisté," libuje si profesor. Hubený zrovna nebyl. Koneckonců portréty ukazují na milovníka chutné krmě. „Kdyby dobře nejedl, neměl by dnu," konstatuje suše antropolog. A my můžeme dodat, že tím pádem by na kostech nebyly výrůstky a věda mohla utřít nos. · · ·

Pozůstatky patří arcibiskupovi. Prokazují to všechny dostupné vědecké metody. Důkazem je i další následek dny. „Žeberní chrupavky byly tak zkostnatělé, že vytvořily krunýř. První žebra jsou připojena k hrudní kosti. Tělo se bránilo zánětu zvápenat ěním na kloubních chrupavkách a pouzdrech." A jinak? „Jinak byl zdráv. Jediné, co mu muselo dělat potíže, bylo klekání." Tento úkon je u kněze, o arcibiskupovi ani nemluvě, denním chlebem. „Klouby ho strašně bolely. Jako bych ho viděl - muselo ho to otravovat, " zasní se profesor do minulosti a vůbec mi v té chvíli nepřipadá vědecky přísně, stroze, ba co dím - zkostnatěle.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group