ikoktejl

Květy zla

 

Země pode mnou vyhlíží z okénka malé cessny jako poďobaná od neštovic. Krátery po těžkých bombách, dnes už z větší části zarostlé nízkou trávou anebo naplněné vodou, jsou tu nasázeny hustě jeden vedle druhého. Mlčky připomínají nevyhlášenou válku, kterou Američané během konfliktu v Indočíně vedli v Laosu proti Vietnamcům a levicovým partyzánům „rudého" prince Souphanouvonga. Do severolaoské provincie Xiengkhunang mě však nepřivádějí vzpomínky na válku, ale téma podstatně aktuálnější - drogy. Jediná pozemní spojnice severního Laosu s jihem. Místo vzdálené asi deset kilometrů od křižovatky Sala Phu Khun. Projíždíme je s kolonou vozů. „Tady před dvěma dny bandité zastavili náklaďák a postříleli dvanáct lidí," upozorňuje mě řidič. Podobné případy jsou v poslední době stále častější. Jedná se o bandity, anebo povstalce? Těžko říct. Útočníci své oběti okradli. Dokonce je vysvlékli do naha a odnesli s sebou i jejich boty a kalhoty. Před dvěma měsíci ale kdosi vyvěsil v Luangprabangu upozornění, že cestu na Vientiane hnutí odporu uzavírá a každý, kdo tudy pojede, riskuje život. Bandité, nebo povstalci? Zločinní výrobci drog, nebo mírumilovní venkované? V Laosu tyto kategorie často splývají. Každoročně rozkvétají na čarokrásných svazích hor Xiengkhuangu bílé a rudé květy máků odrůdy Papaver somniferum, z něhož se získává surové opium. S touto rostlinou zde spojily své osudy tisíce lidí. Laos dnes patří k nejvýznamnějším roducentům narkotik na světě. Podle údajů amerického State Departmentu tato jedna z nejchudších zemí světa pokrývala koncem osmdesátých let 10 procent potřeb nelegálního světového trhu s opiáty. Letošní úrodu odhadli experti OSN na 125-130 tun surového opia.
PĚSTITELÉ OPIA.  Jedním dechem ozve i „Hmongové". Drsní horalé, skvělí válečníci. Byli to právě oni, kdo společně se svými příbuznými Jaoy přinesli do Laosu znalost pěstování opiového máku. Za války v Indočíně bojovali jak na straně komunistů, tak i Francouzů a později Američanů. Pro jedny národní hrdinové, pro druhé zrádci a zločinci. Hmong Bi Song nevyhlíží ani jako hrdina, ani jako zločinec. Bude mu okolo padesátky. Je hubený, na sobě má oblečené černé plandavé kalhoty a lacinou košili. Nohy mu vězí v rozšmajdaných vietnamkách. Neustále mi dolévá z láhve silnou místní kořalku lao lao. Kolem očí se mu přitom ježí vějířky dobromyslných vrásek. Když viděl, jak se potuluji po vesnici, nekompromisně mě pozval na oběd. Bi Songův dům na kopci je postaven z nahrubo řezaných prken a klád. Vnitřek tvoří jediná velká místnost, s holými stěnami bez oken. Jenom v koutě vidím přístěnek na spaní. Jediné vnitřní zařízení tvoří hliněné ohniště, velké provazové lehátko a několik nízkých stoliček. Podlaha je z udusané hlíny. Do kouta kdosi naházel několik motyk. Poblíž dveří Bi Songova matka prosívá rýži. Na prostředním podpěrném trámu visí kalašnikov s ohmatanou pažbou. Dveřmi občas nahlédne některý z vesničanů.
Jsem prý první Evropan, který kdy vesnici Na Thiang v kopcích na okraji Thong Haj Hin, tzv. Planiny džbánů, navštívil. Bi Songova dcera se točí okolo ohniště. Rozhrabuje horký popel a v kónické pánvi rozpouští trochu tuku. Na to hází zeleninu a rozklepává několik vajec. Bude jí tak třináct, ale chová se dospěle. Vlastně už dospělá skoro je. V patnácti se tady dívky vdávají a chlapci žení. My s jejím otcem zatím zvládáme první láhev kořalky a naše oboustranně kostrbatá konverzace vedená v xienghuangské laoštině nabývá na plynulosti i vřelosti (Hmongové mají vlastní jazyk a laosky, tedy úřední řečí země, se často vůbec nedomluví). O drogách hovoří Bi Song otevřeně. Úřady pěstování opia Hmnogům tolerují. „Khon bán het japí bó? - Dělají vesničané opium?" „Ano, skoro všichni." „Kolik jsi ho letos vypěstoval?" „Hodně přes pět kilo. Mám velkou rodinu," říká Bi Song hrdě. Hmongové zřizují svá maková políčka na úsecích vykácené a vypálené horské džungle. V době, kdy mák odkvétá, což bývá v laoských horách zhruba v prosinci až lednu, vyrážejí vesničané na pole a zvláštními noži, opatřenými dvěma či třemi trny, ještě zelené makovice nařezávají. Ze zářezů prýští rudohnědá hustá šťáva - surové opium. To horalé pomocí plochých škrabek ve tvaru půlměsíce sbírají. Není to práce fyzicky náročná, ale je zdlouhavá. Výše sklizně je pak přímo úměrná počtu rodinných příslušníků, kteří se do přípravy pole a do sběru opia mohou zapojit. Bi Song zplodil osm dětí, a tím získal i dostatek pracovníků.
Má se čím chlubit. „Proč opiový mák pěstujete?" „Dí samlap ťép - Je to dobré na bolest," zní lakonická odpověď. Bi Song si ukazuje na hlavu a potom na žaludek. „Jakým způsobem opium užíváte?" „Jestliže máš bolest hlavy, pomáhá kouření. Když tě bolí žaludek, tak kousek sněz, a jestliže máš vnější zranění, je dobré to místo opiem potřít." „Žije ve vesnici hodně lidí, kteří nemohou jíst, spát, špatně se chovají, když nemají opium?" snažím se zeširoka popsat narkomana. Bi Song v duchu počítá: „Asi čtyři." To je typické. I přes snadnou dostupnost drog a fakt, že velká část horalů opium příležitostně užívá, nebývá v jejich vesnicích nadměrně mnoho lidí na narkotikách závislých. Když v severním Thajsku začali překupníci drog horalům výměnou za surové opium dodávat heroin, počet narkomanů zde v krátké době prudce vzrostl. „Prodáváte také nějaké opium?" „Ano, větší část." „Kdo ho od vás kupuje?" „Přicházejí sem lidé z nížiny - Laové, Vietnamci, někdy Číňané. Výhodnější je ale prodat na trhu. Jsou tam lepší ceny." „Myslíš si, že opium je špatné?" „Úřady říkají, že bychom měli přestat mák pěstovat. Nevím proč. Děláme to odnepaměti. Přitom ještě nedávno od nás vláda opium sama chtěla." (Až do roku 1984 v Xienkhuangu existovaly státní výkupny opia. Kam z nich většina opia putovala, není známo.) Jdu si prohlédnout tradiční hmongskou kovárnu, postavenou ve vesnici, když ze stavení na svahu zaslechnu táhlý zpěv: „Heja, heja, heja, heja".
Děje se tam něco neobvyklého. Uvnitř domu je tma. Jenom plameny z ohniště osvětlují bizarní výjev. Přítomní vesničané jsou namačkáni u vchodu. Na čelech mají sazemi namalovány křížky jako ochranu před zlými silami. V zadní částí místnosti sedí na lavici před domácím oltářem šaman. Na hlavě má posazenou podivnou čepici s chlopněmi, které mu zakrývají oči i tvář. V rukou drží chrastítka. V pravidelném rytmu se kývá dopředu a dozadu. Monotónní zpěv prokládá výkřiky a průpovídkami. Vždycky se na lavici trochu nadzvedne. Některé šamanovy výroky vyvolávají tichý smích. Jedna z žen krmí dítě a jiná klidně kvedlá měchačkou v hrnci, postaveném na ohništi. Šaman přivolává ducha předka, který už dlouho škodí jednomu z obyvatel domu - muž má již delší dobu zdravotní problémy. Jeho rodina proto povolala místního odborníka na styk se záhrobím, který se pokusí s duchem vyjednávat. Proces vyvolávání trvá asi tři hodiny - podle uvážení šamana. Když se duch dostaví, šaman se ho zeptá, co ho rozhněvalo a jakou si žádá oběť na usmířenou. Podle toho pak vesničané zabijí slepici, prase anebo i krávu. „Zkusili jste dát nemocnému nějaké léky?" ptám se jednoho z mužů. „Jedl opium, ale nepomohlo to".
PŘEKUPNÍCI. Nízké, většinou dřevěné domy rozložené podél cesty vedoucí údolím. Svahy okolních kopců zarostlé sytě zelenou trávou na pozadí blankytně modrého nebe. Na svazích i mezi domy se popásají stáda malých horských koní. Během sezóny zbělají a zrudnou květy máku. Na nejvyšším bodě se tyčí poněkud sešlá budova místního hotelu a zároveň radnice. Hned vedle ní zbrusu nový dům vedoucího protidrogového projektu OSN. Jediná restaurace, kde je možné si objednat pouze polévku anebo rýži s kuřecím masem, nízká škola, tržiště a 14 kilometrů k vietnamské hranici. Obyvatelstvo, z větší části Hmongové, několik Laonů. Takové je Nonghét, středisko stejnojmenného okresu v provincii Xiengkhuang a jedno z míst v severním Laosu, kde drogy putují z rukou pěstitelů do rukou překupníků. Místní tržiště není příliš velké. Zelenina, broskve, domácí kořalka, laciné průmyslové zboží, v naprosté většině propašované ze sousedního Vietnamu anebo z Číny. A také opium. „Podívej se tamhle," upozorňuje mě můj průvodce Wong a ukazuje na hlouček žen, který se shromáždil poblíž vchodu do tržnice. Wong je pracovníkem protinarkotického programu OSN. Studoval v Bulharsku a o místních problémech ví skoro všechno. Přistupuje blíže. Uprostřed hloučku dřepí na zemi žena a muž viditelně nikoli domorodec. Žena pomocí jednoduchých dřevěných vah odměřuje mazlavou červenohnědou hmotu - surové opium.
Wong bere za paži jednu z přítomných a otevírá její příruční tašku z plastické hmoty - s podobnými u nás kdysi hospodyňky chodívali na nákupy. Na dně tašky vidím misku, přiklopenou plechovým víkem - je v ní dobře půldruhého kilogramu opia. „Tohle mají uvnitř všechny," ukazuje Wong na ostatní majitelky plastikových tašek. Ženy se usmívají. Jenom když si tu s váhami chci vyfotografovat, zdráhá se: „Říká, že pak přijdou policisté a zavřou ji," překládá Wong. Pak ženu záplavou hmongských slov uklidňuje. Je to ohromující zjištění, když si uvědomím, že každá z žen si nese v misce skutečné bohatství. Jeden a půl kilogramu opia, či spíše 150 gramů čistého heroinu, které lze z tohoto množství získat, se na ulicích amerických měst prodává, zředěno 60 procenty příměsí, za 12 až 68 tisíc dolarů. „Kolik tady stojí kilogram opia?" „Letos se cena pohybovala od 20 do 30 tisíc kipů." (To znamená zhruba 30 až 40 amerických dolarů.) To je vlastně princip obrovské výnosnosti obchodu s drogami v kostce. Dopravením na místo určení stoupá cena tohoto „zboží" stonásobně.
Je to zpravidla nepříliš objemná zásilka, kterou lze snadno ukrýt v zavazadlech anebo, napěchovanou do kondomů, v žaludku či tělních dutinách kurýrů. Každý metr cesty, kterou droga urazí na cestě od producenta k americkému či evropskému spotřebiteli - narkomanovi - je vydlážděn zlatem. Přitom se vzrůstající spotřebou poptávka po tomto smrtícím zboží neklesá, ale naopak stoupá. V tomto ohledu jsou drogy ideální obchodní komoditou. Ten, kdo ovšem skutečně získává, to není narkoman ani laoský pěstitel, ale mezinárodní gangy pašeráků a obchodníků s narkotiky. Jejich nelegální zisky se ve světovém měřítku pohybují mezi 350-500 miliardami amerických dolarů ročně. To je více, nežli dnes činí například zisk z obchodu s ropou. „Letos je to špatné. Cena opia zde oproti situaci ještě před dvěma roky poklesla na třetinu. Stalo se to poté, co Čína a zejména sousední Vietnam zahájily tvrdý boj proti drogám. Překupníci se přesunuli více na sever a k barmské hranici. Poklesly proto i možnosti odbytu," říká Wong. Přesto monghétští horalé pěstují opiový mák dál. Ženy s taškami nadále přicházejí na trh a snaží se prodávat - i když se svým zbožím často putují zase zpátky domů. Důvod je tragicky prostý. Každá horalská rodina potřebuje ročně vydělat alespoň minimální částku peněz - na nákup šatstva, zemědělského nářadí a náčiní, soli a podobně. Přitom ji nemají za co získat. Horská rýže, kterou pěstují bez zavlažování, je nekvalitní a neobstojí v soutěži s plodinami produkovanými v nížině. Obchodníci o ni nemají zájem.
Pokusy s pěstováním kávy v místních drsných klimatických podmínkách skončily fiaskem. Dobytka je málo. Prakticky komoditou, kterou dnes kromě opia mohou horalé nabídnou, jsou broskve. Za deset kilogramů ale dostanou 300 až 500 kipů. Směšná částka, zvláště, když si uvědomíme, že svoji sklizeň musejí vláčet na zádech často i den cesty k nebližší silnici anebo na trh. Přitom je o broskve jenom malý zájem. V okrese Nonghét není ani jediný závod, který by se zpracováním a konzervováním ovoce zabýval. Vesničané tráví celé hodiny u cesty směřující do Vietnamu, aby prodali alespoň malou část své úrody. Když broskve po dvou, třech dnech změknou, musejí je vyhodit a natrhat nové. Opium se naopak nekazí a i přes momentální pokles zájmu je možné ho prodat. Produkce narkotik tak v místních souvislostech nabývá odlišnou dimenzi, než jakou má v Evropě - stává se způsobem přežití.
OHEŇ, OPIUM A SAMOPALY. Samopaly. „Chcete-li si získat přízeň horalů, musíte od nich kupovat opium!" Tuto památnou větu pronesl velitel francouzských paravojenských jednotek v Indočíně, plukovník Roger Trinquier, když ho nadřízení kritizovali za to, že v jeho zásobovacích letounech putují do nížiny zásilky drog. Stejného pravidla se drželi po Francouzích i Američané. Vyplatilo se jim to. Převážně hmongské jednotky, vedené generálem Vang Páem, se staly jejich hlavní údernou zbraní v laoské horské džungli. Pomocí vrtulníků zde byli Hmongové nasazováni proti levicovým partyzánů, v jejichž řadách rovněž bojovali Hmongové. Tragický příběh o sporu monghétských klanů Lí a Ló, který způsobil, že se Hmongové ocitli ve víru bratrovražedného boje, tady zná každé malé dítě. Po skončení války v roce 1975 opustily tisíce proamerických Hmongů zemi. Hrdí horalé dali přednost živoření v utečeneckých táborech před porobou. Jiní zvolili džungli. Lesy kolem hory Phu Bia, Sala Phu Khunu a bývalého supertajného vojenského tábora Američanů Long 'iengu i dnes, téměř dvě desítky let po válce, zaznívají praskotem výstřelů. Vesnice jsou plné zbraní. Každý měsíc přibývají noví mrtví. Rolníci zde nosí při cestě na pole na jednom rameni motyku a na druhém samopal. Policisté, příslušníci domobrany i povstalci vyhlížejí na první pohled stejně. Oheň. Horalé od nepaměti putují po kopcích, vysekávají a vypalují zde úseky porostu pro svá pole. Když se půda za dva tři roky vyčerpá, zakládají o kus dál pole nová. Opuštěné pozemky zarůstají křovím a vysokou sloní trávou, která není schopna udržet vláhu. Dochází k devastaci a narušování ekosystému horských lesů. Jako popel končí tuny vzácných dřev. Laoská vláda by tomu ráda zabránila. Snaží se horaly usazovat na jednom místě nebo je přesídlovat do méně rizikových oblastí. Vesnice Phu 'óm Phat poblíž Xiengkhuangu, bývalého hlavního města stejnojmenné provincie. Nový domov dvanácti rodin hmongského klanu Jang.
Muž, který mě zve do svého přibytku, se jmenuje Die ". Je mu asi 40 let. Vnitřní vybavení domu je i na hmongské poměry mimořádně chudé. Dvě jednoduché postele s potrhanými moskytiérami a ohniště. Na jedné z postelí polehává stará žena. „Proč jste se sem přestěhovali?" „V okolí hory Phu Sung, odkud jsme, se často střílí. Jsou tam partyzáni. V noci přicházeli k nám domů, chtěli jídlo, peníze. Pak zastřelili náčelníka naší vesnice. Bylo to špatné. Rozhodli jsme se odejít. Také vláda říkala, ať se přestěhujeme. Že dostaneme půdu v nížině, když přestaneme kácet les. Oblast Phu Sungu v té době společně s námi opustilo i dalších sedm vesnic. Úřady nám nabídly tohle místo. Šli jsme sem pěšky tři dny. Až tady jsme zjistili, že většinu půdy už obsadili Laové." „Z čeho potom žijete?" „Prodáváme rodinné stříbro a šperky. Nevím, jak dlouho to ještě dokážeme vydržet. Psali jsme žádost o pomoc úřadům, ale odpověď nedošla. Zřídili jsme i několik haj (nezavlažovaných polí na horských svazích), ale jenom málo, není místo." „Pěstujete opiový mák?" „Ano." „Úřady o tom vědí?" „Jistě, ale nic neříkají.Vědí, že potřebujeme peníze a samy nám je nedají."
S podobnou situací se v různých obměnách v severním Laosu setkávám ještě několikrát. Oheň, opium a samopaly. To jsou tři póly, mezi nimiž dnes kolísá politika laoské vlády vůči horalům. Úřady by chtěly v laoských horách zastavit vypalování lesních porostů, omezit pěstování opia, stejně jako eliminovat ozbrojené hnutí odporu. Institucí, která se touto otázkou zabývá, je Neo Láo Sangsát (Laoská fronta národní výstavby), kde existuje oddělení národností. Toto oddělení má za úkol studovat život a kulturu etnických menšin v Laosu, zajišťovat jim náhradní dodávky potravin při neúrodě, rozvíjet u nich vzdělávací činnost apod. Fakticky však Neo Láo Sangsát, kromě častých politických školení svých pracovníků, příliš mnoho aktivit nevyvíjí. Předseda oddělení Vong Phet, původem Hmong, sice dovede krásně řečnit o přátelství národů (byl zvolen do parlamentu), ale skutek utek. Aktivitu Neo Láo Sangsátu totiž ochromuje přebujelá byrokracie a nedostatek prostředků. Vzniklé těžkosti jsou řešeny živelně nebo nejsou řešeny vůbec. Nejméně příjemným problémem z pohledu úřadů jsou povstalci. Teprve pak následuje vypalování porostů a produkce opia. V případě, že by vláda proti těmto dvěma posledně jmenovaným aktivitám tvrdě vystoupila bez toho, že by horalům dokázala zajistit náhradní zdroje obživy - a to není její zkostnatělý pseudosocialistický správní systém většinou schopen - hrozí nebezpečí, že zoufalí horalé vezmou samopaly a odejdou do džungle.Odsud je téměř nelze dostat. Jsou skvělí bojovníci, znají terén a umějí se v něm pohybovat. Znamenalo by to vleklou partyzánskou válku. I tak už je v horách nezdravě mnoho povstalců. Pro úřady je proto pohodlnější volit cestu menšího zla „oheň a opium" tolerovat. Zejména projekt v oblasti Phalaveku prokázal úspěšnost tohoto postupu. Když byla horalům nabídnuta možnost alternativních výdělků, produkce opia zde prudce poklesla. Celkově ale programy tohoto typu mají zatím spíše omezený experimentální charakter a neovlivňují produkci drog v potřebně širokém měřítku. Problematická je v tomto ohledu i role Společnosti pro rozvoj horských oblastí, řízená laoskou armádou. Zlí jazykové tvrdí, že celá řada jejích členů je do nezákonného obchodu s narkotiky zapojena.

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group